David Bennett (19. 8. 1938–21. 2. 2012)

Emeritní profesor intenzivní medicíny v londýnském St. George’s Hospital

Čestný člen společnosti intenzivní péče Spojeného království a Evropské společnosti intenzivní péče

Lékařskou fakultu absolvoval v roce 1963 v londýnském Middlesex Hospital a strávil pak rok v rámci Fullbrigthova stipendia v plicní fyziologické laboratoři na Johns Hopkins University v Baltimore [1]. Většinu svého profesního života strávil v Londýně ve státní NHS. Vždy propagoval koncepci všeobecné dostupnosti vysoce kvalitní zdravotní péče. Jinak velmi laskavý v osobním styku, dokázal velmi nemilosrdně kritizovat nekvalitní péči a administrativní překážky, které brání poskytování kritické péče všem potřebným.

Patřil mezi otce intenzivní medicíny na britských ostrovech a i v mezinárodním měřítku se řadil mezi k nejrespektovanější osobnosti oboru.

Vzděláním byl internista, ale v roce 1974 byl pověřen vedením nově vzniklé malé jednotky intenzivní péče v St. George’s Hospital v Londýně – tehdy bylo zvykem, že se o pacienty vyžadující intenzivní péči starali anesteziologové, jiní specialisté neměli o tuto nevděčnou oblast medicíny zájem. Bennett zasvětil nově vznikající odbornosti svůj profesní život. Věnoval se zejména hemodynamice. Byl průkopníkem invazivního (PAC) a semi-invazivního monitorování hemodynamiky (dopllerem, systémem LiDCO, SvO₂) a byl mezi prvními, kteří obrátili pozornost od měření tlaku ke sledování průtoku [2]. Vycházel ze Shoemakerovy koncepce optimalizace hemodynamiky a věnoval se problematice jejího monitorování v perioperačním období. V roce 1993 publikoval v JAMA práci, v níž potvrdil přínos peroperačního zvýšení dodávky kyslíku na snížení morbidity a mortality [2]. Věnoval se rovněž výzkumu mechanismů septického šoku a jako první použil v léčbě septického šoku inhibitor NO syntetázy l-NMMA [3].

Bennett byl charismatický – vynikající a oblíbený učitel, vychovávající vždy především osobním příkladem. Byl pozoruhodný svou skromností a patřil mezi ty výjimečné osobnosti v oboru, které byly pevně zakotveny ve fyziologii. O medicíně a fyziologii rád vášnivě diskutoval se studenty a posluchači. Mezi jeho odchovance patří dnes generace renomovaných intenzivistů.

V posledních letech po odchodu do důchodu byl hostujícím profesorem v Guy’s and St. Thomas’ Hospitals a navštívil i naše odborné intenzivistické akce, kde přednášel o monitorování hemodynamiky LiDCO systémem [4].

V nekrologu publikovaném v Critical Care napsali o svém mentorovi jeho někdejší žáci z mateřského pracoviště Mervyn Singer a Andrew Rhodes: Consultants and professors are often liked, respected and admired but a few are loved [5]. Ti, kdo ho měli možnost poznat, vědí, že patřil do té milované menšiny.

Prim. MUDr. Ivan Herold, CSc.