Deset let nového anatomického názvosloví

Súhrn

Před deseti lety byla přijata a publikována poslední revize latinské anatomické nomenklatury Terminologia Anatomica, mezinárodně uznávaná i organizací sdružující národní anatomické společnosti – International Federation of Associations of Anatomists. V článku autoři zevrubně rozebírají, jaké novinky názvosloví přináší a jakými jazykovými změnami prošlo. Rovněž zdůrazňují, kterých nejčastějších chyb se dopouštějí odborníci při používání latinské anatomické terminologie a jaké je postavení eponym v současném názvosloví. Poslední verze názvosloví si obtížně nachází cestu k odborné veřejnosti, a proto je třeba poukázat na pozitivní změny a výhody, které přinesla. Tato verze latinské anatomické nomenklatury je doporučena mezinárodní federací jako jediná k používání v teoretických i klinických oborech medicíny. Autoři doporučují používat poslední verzi latinské anatomické terminologie v ústním i písemném styku, ve výuce i v publikacích.

Klíčová slova:
anatomie, terminologie, názvosloví odborné, historie, eponyma.

Účelem tohoto sdělení je informovat o aktuálním stavu anatomického názvosloví, které je používáno jednak při studiu lékařství a jednak v komunikaci mezi odborníky ve všech medicínských oborech. Odborná veřejnost bohužel stále používá i výrazy, které z názvosloví již odstranily některé jeho předchozí revize. Je chyba na straně kliniků, kteří nejsou dostatečně informováni o vývoji anatomického názvosloví, nebo se jedná o nedostatečnost a neúplnost současného názvosloví, která vede některé pracovníky klinických oborů k tomu, že si pro anatomické struktury zavádějí vlastní termíny?

Na rozdíl od většiny ostatních vědních oborů se v anatomii důsledně rozlišuje terminologie (odborné názvosloví v širším smyslu) a v jejím rámci nomenklatura (systém normalizací ustanovených, závazně vymezených názvů uspořádaných podle určitých klasifikačních principů). Anatomická nomenklatura je v latině závazná již od roku 1895. V humánní medicíně existuje takto chápaná nomenklatura kromě anatomie pouze v histologii a embryologii; v praxi se nomenklaturních čísel termínů užívá mimo jiné v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MNK 10) nebo při zadávání kódů pojišťovnám pro úhradu zdravotního pojištění. Jednotná internacionální nomenklatura ulehčuje a zpřesňuje práci vědeckých pracovníků v odborné, a to zejména mezinárodní komunikaci.

V roce 2007 uplynulo deset let od sestavení a přijetí poslední revize latinské anatomické nomenklatury a letos, v roce 2008, deset let od vydání této revize tiskem. O vytvoření se zasloužilo Federative Committee on Anatomical Terminology (FCAT) a jeho návrh schválila International Federation of Associations of Anatomists (IFAA) jako jediné platné a závazné latinské anatomické názvosloví Terminologia Anatomica (TA), nakladatelství Thieme, 1998 (obr. 1).

Jazyková stránka názvosloví

Klasické jazyky (latina, řečtina) vyhovují požadavkům kladeným na odborné názvy (jednoznačnost, přesnost, srozumitelnost a mezinárodní přijatelnost). Navíc se zejména latina historicky již dále příliš nemění a neprosazuje se ani politicky nebo mocensky. Disponuje rozsáhlou zásobou slovotvorných prvků, vhodně využitelných v různých jazykových kombinacích při tvoření nových názvů. Proto se anatomická nomenklatura již od 19. století zakládá právě na latině a řečtině (výjimečně arabštině) a i v pozdější době klasické jazyky sloužily a slouží jako zdroj nového tvoření slov.

V anatomické terminologii jsou zastoupeny různé typy termínů:

• jednoslovná pojmenování značková, slovotvorně neutvořená (hepar);
• jednoslovná pojmenování derivovaná, tj. odvozená od základního slova prefixem (renalis, retrorenalis), sufixem (auris, auricula) nebo prefixem a sufixem zároveň (sanguis, exsanguinatio);
• kompozita, a to zejména hybridní, tzn. složená z členů různého jazykového původu, např. z řečtiny a latiny (lymphonodus);
• víceslovná pojmenování (vena saphena magna), tvořená v zásadě podle morfologických a syntaktických pravidel latiny včetně přísného pořádku slov, zvyšujícího jejich přesnost a srozumitelnost.

Latinské termíny velmi často ve své etymologické struktuře odrážejí poukazem na některou z výrazných vlastností pojmenovaného objektu daný stupeň vědeckého poznání doby vzniku termínu. Latinské termíny jsou však zároveň otevřeny i poznatkům budoucím, protože se nezapojují do asociační sítě živého, proměnlivého jazyka (2).

Latinské termíny platné podle TA, které jsou použity v tomto článku, jsou psány v uvozovkách kurzívou, zastaralé a neplatné termíny jsou uvedeny v uvozovkách bez kurzívy. Synonyma jsou (podle TA) oddělována středníkem.

Historie

Anatomické názvosloví vycházející z klasických jazyků se opírá o termíny, které používal již Hippokratés z Kóu (kolem 460–370 př.n.l.) v Řecku, Hérofilos (kolem 330–250 př. n. l.) a Erasistratos (304–250 př. n. l.) v Alexandrii, Claudius Galénos z Pergama (129/130–199/200) v Římě. V novodobé medicíně se poprvé objevuje v díle Jacoba Berengara (Berengarius Carpensis 1460–1530) Isagogae breves souhrn anatomických termínů (3) (obr. 2).

Základy latinského anatomického názvosloví položili tři otcové anatomie. Jacques Dubois (Jacobus Sylvius, 1478–1555 (obr. 3)) použil pro kosti termíny zavedené Hippokratem a Galénem, ale pro svaly, cévy a nervy vytvořil zcela nové, latinské názvy. Andreas van Wesel (Andreas Vesalius Bruxellensis, 1514–1564 (obr. 4)) v díle De corporis humani fabrica libri septem, vydané v Basileji roku 1543, zavedením výhradně latinských pojmů vytvořil odborný jazyk pro anatomii (4). Gaspard (Caspar) Bauhin (1560–1624) (obr. 5) zavedl přesný systém popisu struktur, zejména svalů. Friedrich Gustav Jakob Henle (1809–1885) zavedl vhodná orientační označení směrů a umístění a každému útvaru přisoudil pouze jedno jméno (3). Prvním pokusem o názvoslovnou soustavu byla Onomatologia anatomica Josepha Hyrtla (1810–1894), působícího v Praze a Vídni, vydaná v roce 1880 (5), která se snažila především o odstranění mnohoznačnosti jednotlivých termínů. Na konci 19. století se odhadovalo, že existuje přibližně 50 000 anatomických termínů, popisujících však jen asi 5000 až 6000 anatomických struktur (6).

Anatomická společnost (Anatomische Gesellschaft), sdružující německy hovořící anatomy, vydala první ucelené anatomické názvosloví, schválené v roce 1895 na zasedání téže společnosti v Basileji, nazvané Basiliensia Nomina Anatomica (B.N.A., BNA). Vyšlo tiskem v témže roce v Lipsku. Bohužel nebylo přijato celosvětově, používalo se jen v německy mluvících zemích, Skandinávii, Itálii, Spojených státech amerických, Velké Británii a Japonsku.

V roce 1933 Anatomická společnost Velké Británie a Irska (Anatomical Society of Great Britain and Ireland) vydala svoji úpravu – Birmingham Revision (B.R., BR) – a v roce 1935 Anatomische Gesellschaft schválila a o rok později vydala vlastní revizi – Jenaiensia Nomina Anatomica (I.N.A., INA; někdy téžJ.N.A., JNA).

V roce 1936 byla ustavena mezinárodní komise pro anatomické názvosloví (International Anatomical Nomenclature Committee – IANC), s cílem vypracovat mezinárodně přijatelné anatomické názvosloví. Nový návrh odvozený od BNA byl přijat na 6. kongresu IFAA v Paříži v roce 1955 jako vůbec první mezinárodně závazná norma latinského názvosloví, jako Parisiensia Nomina Anatomica (P.N.A., PNA). Poprvé se v ní neobjevila eponyma jako součást oficiální nomenklatury. PNA pak byla přijata téměř ve všech zemích světa (7–11).

Další úpravy, které postupně zaváděly jednotlivé sjezdy Mezinárodní federace anatomických společností (IFAA), se promítaly jen malými změnami do této pařížské verze a nesly poté označení Nomina Anatomica (N.A., NA). V roce 1961 vyšlo 2. vydání (1963 dotisk), v roce 1966 pak 3. vydání (1968 dotisk). Následně byly vytvořeny latinská histologická a embryologická nomenklatura, které vyšly společně se 4. vydáním NA v roce 1977 jako Nomina Anatomica, Nomina Histologica, Nomina Embryologica. V roce 1983 se objevilo 5. vydání Nomina Anatomica společně s 2. vydáním Nomina Histologica a Nomina Embryologica (12–16). V roce 1989 vydala IANC bez souhlasu a podpory IFAA 6. vydání Nomina Anatomica (společně se 3. vydáním Nomina Histologica a Nomina Embryologica), které však nebylo uznáno jako oficiální. Vzhledem ke krizi v komunikaci mezi IFAA a IANC byla v roce 1989 schválena nová komise, Federative Committee on Anatomical Terminology (FCAT). Její nový návrh anatomické nomenklatury, s doporučením jednotlivým národním společnostem k přeložení do národních jazyků, byl přijat a schválen IFAA jako jediné platné a závazné latinské anatomické názvosloví, které nahrazuje veškerá předchozí (11). Vydalo ho nakladatelství Thieme v roce 1998 jako Terminologia Anatomica s podtitulem International Anatomical Terminology (TA) (1).

Současnost

Terminologia Anatomica je uspořádána jako seznam anatomické nomenklatury roztříděný do 15 kapitol. Dále následuje stať o historii anatomického názvosloví a rejstříky. Vlastní nomenklaturní část je upravena tak, že termíny jsou rozděleny do dvou sloupců a každý latinský termín je doplněn anglickým výrazem používaným v běžném odborném styku. Každý takový pár má přiděleno vlastní identifikační číslo (tab. 1). Výrazy mají určitou nadřazenost: Pokud se jedná o útvar, který náleží do množiny jiného, je odsazen mezerou. Pouze latinská nomenklatura je však považována za závaznou, anglická jen zaznamenává ekvivalenty používané v anglofonních zemích. Ke knize je připojen i CD-ROM s možností elektronického vyhledávání (1).

TA obsahuje celkem 7635 položek, z nichž některé mají další platná synonyma, např. „musculus fibularis longus; musculus peroneus longus“, „arcus palatoglossus; plica anterior faucium“ nebo „valva atrioventricularis dextra; valva tricuspidalis“. Pokud jsou uvedena dvě, nebo výjimečně tři synonyma (alternativní ekvivalentní výrazy), FCAT a IFAA dává přednost prvnímu z nich. Při porovnání celkového počtu pojmů (či položek) zahrnutých ve všech významných revizích anatomické nomenklatury – BNA (4311), INA (4329), PNA (4822), TA (7635) – je vidět, že neustále dochází ke zpřesňování popisu jednotlivých částí lidského těla (17).

V českých zemích však tato publikace během deseti let od vydání nenašla cestu z anatomických kruhů. Povědomí o poslední revizi latinské anatomické nomenklatury je v odborné lékařské veřejnosti žalostně slabé, což se projevuje i v některých překladech anatomických publikací, které u nás od roku 1998 vyšly. Zejména populárně naučné knihy často trpí nepřesnostmi v anatomické terminologii. Výjimku tvoří jen některé učebnice anatomie (18–27). Všem lze vřele doporučit poslední překlad Feneisova obrazového slovníku anatomie z roku 2007 (21).

Budoucnost

Komise FCAT, přejmenovaná v posledních letech na Federative International Committee on Anatomical Terminology (FICAT), pokračuje v započatém úsilí. Na konci roku 2007 se na americký trh dostala po téměř dvou letech od oznámení nová histologická nomenklatura, nazvaná Terminologia Histologica (TH), s podtitulem International Terms for Human Cytology and Histology (28). Dále by měla následovat Terminologia Embryologica a rovněž se plánuje i vůbec první zpracování terminologie z oblasti variační anatomie do nomenklaturní podoby.

Všechny tyto aktivity tak směřují k jedinému cíli, kterým má být snadná a jednoznačná komunikace na poli medicíny v dnešním, stále více globalizovaném světě.

Nejčastější chyby

Tabulka 2 přináší ve výběru nejrozšířenější z nich. Nejznámějším příkladem je stále ještě používané označení „os naviculare“ pro dvě různé kosti. TA však již rozlišuje „os scaphoideum“ jako zápěstní kost a „os naviculare“ jako zánártní kost. Pro žaludek dříve užívaný výraz „ventriculus“ je již považován za obsoletní a TA uvádí pouze „gaster“. Naopak termíny „fibularis“ a „peroneus“ se stále hodnotí jako synonyma. BNA uváděla pouze termín „peronaeus“, INA jen „fibularis“, PNA „peroneus sive fibularis“. V TA jsou povoleny výrazy oba, ale dává se přednost přídavnému jménu „fibularis“ pro svaly, nervy i cévy. U kostí a kloubních spojení se používá například pro lýtkovou kost pouze latinský překlad „fibula“, od řeckého slova „περονη(peroné)“ se upustilo. Výraz „vesicula seminalis“ sice zůstal platný, ale v TA se upřednostňují výrazy „glandula vesiculosa; glandula seminalis“. Rovněž „corpus pineale“ je platným termínem, ale doporučuje se užití výrazu „glandula pinealis“ pro její funkci žlázy s vnitřním vyměšováním.

Pro slezinu nyní TA zavedla a upřednostňuje název „splen“, ačkoli „lien“ zůstává nadále platným, i když nepreferovaným výrazem; týká se to i takto tvořených přídavných jmen – „splenicus“ má přednost před „lienalis“. Totéž postihlo přídavné jméno „epiploicus“ (předstěrový, vztahující se k předstěře), které bylo zatlačeno do pozadí výrazem „omentalis“. Obě přídavná jména jsou platná, „omentalis“ se však upřednostňuje. Pro předstěru se pak používá pouze latinský překlad „omentum“, řecké slovo „επíπλοον(epiploon)“ bylo potlačeno. Pro oba poslední příklady platí totéž i ve složeninách, např. „arteria gastroomentalis dextra/sinistra; arteria gastroepiploica dextra/sinistra“.

V gynekologické oblasti anatomie došlo k mnoha změnám, např. místo výrazu „arteria hypogastrica“ se již od roku 1935 používá termín „arteria iliaca interna“, termíny „chorda uteroinguinalis“ a „chorda uteroovarica“, které zavedla INA v roce 1935, byly v PNA (1955) opět vypuštěny a nahrazeny původními názvy „ligamentum teres uteri“ a „ligamentum ovarii proprium“.

Dlouhou proměnou prošel výraz pro mízní uzlinu: BNA – „lymphoglandula“, INA – „lymphonodus“, PNA – „nodus lymphaticus“, TA – „nodus lymphoideus“ (platné, ale upozaďované termíny jsou i „nodus lymphaticus“ a „lymphonodus“). Též výraz pro sluchorovnovážný nerv byl měněn v každé revizi: BNA – „nervus acusticus“, INA – „nervus statoacusticus“, PNA – „nervus stato-acusticus“, NA a TA – „nervus vestibulocochlearis“.

V oblasti centrální nervové soustavy dochází vlivem zpřesňování anatomických znalostí rovněž k některým posunům, např. místo „nucleus amygdalae“ se používá „corpus amygdaloideum“, neboť mandlovité jádro sestává z více jednotlivých jader různé funkce i zapojení. Termín „spermaticus“ zůstal pouze pro „funiculus spermaticus“ (semenný provazec) a „fascia spermatica interna et externa“ (obaly varlete a semenného provazce), ale pro cévy a nervové pleteně byl nahrazen termíny „testicularis“ a „cremastericus“.

Obecné termíny pro popis směrů, poloh a rovin uvádějí všechny revize názvosloví. Často však mylně docházelo a stále dochází k jejich záměně vlivem dočasné změny základní polohy těla v INA ze svislé do vodorovné (z důvodu unifikace se srovnávací anatomií). V PNA nastala trvalá výměna termínů určujících směr („cranialis-caudalis, ventralis-dorsalis“) za termíny určující polohu („superior-inferior, anterior-posterior“), např. místo „arteria mesenterica cranialis“ (pouze v INA a ve veterinární anatomii) se užívá termínu „arteria mesenterica superior“. Mimo nervovou soustavu se termín „cranialis“ udržel pouze při označení části orgánů ve vztahu k lebce („pars intracranialis arteriae carotis internae“), termín „caudalis“ jen ve výrazu „retinaculum caudale“, termín „ventralis“ jen u několika malých svalů trupu a výraz „dorsalis“ tam, kde se jedná o hřbet části těla (ruka, noha, jazyk, pyj). V mozku, z důvodu jeho ohnutí za vývoje směrem dopředu dolů, se označení posunulo, a proto se například v mezimozku můžeme setkat jak s termíny „nuclei anteriores et posteriores“, tak s „nuclei ventrales et dorsales“.

Dalším fenoménem je zavádění zcela nových termínů, zejména do oblasti nervové soustavy, v níž v TA oproti PNA přibylo 1082 nových položek. Jedná se hlavně o nově popsaná jádra, jejich podjádra a různé skupiny buněk, nervové dráhy a jejich vlákna a podobně. Jako příklad lze uvést zcela nový popis shluků buněk, tvořících mediátory – „aggregationes cellularum chemergicarum“, zahrnující celkem 33 dalších termínů. Některá jádra odvozují svoje pojmenování od struktur již popsaných ve starších vydáních anatomické nomenklatury, např. „nuclei raphes” v „raphe formationis reticularis“ (středová zóna retikulární formace mozkového kmene), jiná získala jedinečné, zcela nové pojmenování, například podle svého tvaru se tak skupina buněk v laterální části tegmentum pontis nazývá„sagulum“ (krátký římský vojenský kabát). I v jiných kapitolách se vyskytují nové termíny. Název pro diarthrosis mezi obratli, dříve zvanou „articulatio intervertebralis“, je nahrazen v TA výrazem „articulatio zygapophysialis“, který je odvozen od pojmu „zygapophysis“, synonyma pro „processus articularis vertebrae“, vytvořené z řeckého slova ζυγóν (zygon) (jho, jařmo) a slova απóϕυσις (apophysis) (výrůstek na kosti se samostatným osifikačním centrem). Jedná se tedy o název pro klouby mezi kloubními výběžky jednotlivých obratlů, aby se toto spojení odlišilo od „symphysis intervertebralis“, což je synarthrosis (plynulé spojení) mezi obratlovými těly pomocí meziobratlové ploténky (1, 7, 12–16).

Ve vývoji terminologie a nomenklatury došlo a stále dochází ke změnám pravopisným i gramatickým v latinských i původně řeckých slovech. Skupina -ae- se píše pouze v několika výrazech, například „caecum“, „taenia coli“, „locus caeruleus“ (v PNA chybně uvedený jako „locus coeruleus“) nebo „haema“ (zlatinizovaná forma z původně řeckého „αI^~μα (haima)“, kterou zavedlo a upřednostnilo 2. vydání NA z roku 1966 před výrazem „sanguis“) (11). V ostatních termínech byla skupina postupně zjednodušena na hlásku -e- z důvodu obtížné vyslovitelnosti pro anglicky mluvící národy, například místo „glutaeus“ pouze „gluteus“, místo „arytaenoideus“ jen „arytenoideus“, místo „hemisphaerium“ jen „hemispherium“. Toto zjednodušení postihlo i předponu prae- (před), nyní tedy psanou pre-, například místo výrazu „bursa subcutanea praepatellaris” se od roku 1955 dává přednost transkripci „bursa subcutanea prepatellaris”. Skupina -oe- se zachovala pouze ve dvou termínech řeckého původu, a to „coeliacus“ a „oesophagus“ (u nějž však byla používána v letech 1975–1998 stažená varianta „esophagus“). Totéž se týká i situace se skupinou tří samohlásek, např. místo „thyreoideus“ pouze „thyroideus“, místo „chorioideus“ jen „choroideus“. Pouze ve výrazu „hyoideus“, zřejmě vzhledem ke krátkosti první samohlásky, k této změně nedošlo (29). Taktéž v případě zdvojených souhlásek docházelo k jejich změnám v průběhu vývoje nomenklatur a z toho vyplývají i chyby v odborných publikacích. TA uvádí s konečnou platností ve slovech „mamma“ a „mamilla“ a od nich odvozených přídavných jménech -mm-. Výrazy „anulus“ a „anularis” obsahují pouze -n-; jsou totiž odvozeny od slova anus (kruh) a nikoli annus (rok).

V psaných textech se samotní autoři dopouštějí chyb, například ve výrazu „nodus sinuatrialis“ dochází někdy k záměně  u- a -o- („nodus sinoatrialis“), správné je však psaní s -u-, protože se uzlík nachází v části pravé síně srdce zvané „sinus venarum cavarum“. Podobně jsou chybné vžité klinické názvy sinostomie a sinoskopie, vycházející ze slova „sinus“. Rovněž dochází k nesprávnému skloňování latinských termínů a k zaměňování gramatických rodů a jednotného čísla s množným, např. se často chybuje ve výrazu „vas“, druhý pád „vasis“, střední rod, jehož množné číslo zní „vasa“, tedy „vasa iliaca communia“, „vasa femoralia“ atd. Často se, zejména v zahraničních publikacích, objevuje nesprávné použití genitivu plurálu jako „vasa vasora“ v termínu, který správně zní „vasa vasorum“ a označuje cévy ve stěnách cév. Přídavné jméno tříselný, „inguinalis“ je pojmem známým, často používaným, ale málo četné podstatné jména tříslo, „inguen“ (mužský rod) bývá často nesprávně uváděno jako neexistující „inguina“ nebo dokonce s -q- jako „inquina“. Rovněž se často chybně používá termín „arteria carotica“ místo výrazu „arteria carotis“, jehož množné číslo pak zní „arteriae carotides“. V neposlední řadě nesprávné psaní -y- v termínu „siphon caroticum“ zřejmě vychází z anglického překladu carotid syphon.

Avšak žádná nomenklatura se nevyvarovala gramatických chyb v latinském názvosloví. V TA došlo k nesprávnému psaní -i- a -y-, neboť latina -y- na rozdíl od řečtiny nemá. Jedná se o výrazy „calices renales“ s -i- , jejichž jednotné číslo je však v TA psáno s -y-, jako „calyx superior, medius et inferior“ (30, 31).

V TA je poprvé zavedeno použití zkratek a značek. Jsou uváděny v hranatých závorkách a týkají se hlavových nervů (římské číslice I–XII), žeber (římské číslice I–XII), obratlů (velké první písmeno části páteře C, T, L, S a arabské číslice 1–12), plicních dílců čili segmentů a jejich průdušek (velké první písmeno S či B a arabské číslice 1–10), vrstev šestivrstevné mozkové kůry („lamina“ s římskou číslicí I–VI), vrstev šedé míšní hmoty („lamina spinalis“ s římskou číslicí I–X), oblastí v „hippocampus proprius“ (velká písmena CA podle synonyma „cornu ammonis“ s římskými číslicemi 1–4), částí mozečku (římské číslice I–X, příp. doplněné velkými písmeny H před a A či B za číslicí). Je třeba zdůraznit, že pro hrudní obratle je platná pouze nová zkratka „T1–T12“, nikoli dříve používaná „Th1–Th12“ (1).

Co se týče variací anatomických struktur, některé z nich jsou součástí TA a jsou uváděny v kulatých závorkách, např. „processus supracondylaris humeri“, „os centrale“, „arteria dorsalis scapulae“, jiné chybějí, např. „arteria lusoria“, „arteria renalis accessoria“, ačkoli jejich výskyt je často četnější nebo mají velký klinický význam.

Eponyma

V neposlední řadě je třeba se věnovat eponymům v anatomii, tj. pojmenováním, odvozeným nejčastěji od jmen osob, skutečných nebo fiktivních, které daly (nebo se považují za ty, které daly) jméno určité struktuře lidského těla. I když se může zdát, že eponyma šetří čas a místo při komunikaci díky své krátkosti a výraznosti, jsou naopak často zdrojem rozporů kvůli jejich nepřesnému výkladu. Proto byla roku 1955 vypuštěna z PNA a od té doby nenáleží do latinské anatomické nomenklatury. Výjimku tvoří tři pojmy, do jejichž názvů se dostala jména tří eponymiků. Jméno Camillo Golgi se zrcadlí v názvu jedné buněčné organely „complexus golgiensis; apparatus golgiensis“ (Golgiho aparát); český národ může být hrdý na Jana Evangelistu Purkyně, jehož jméno je součástí pojmenování prostřední buněčné vrstvy mozečku jako „stratum purkinjense“ (dříve „stratum neuronorum piriformium“); a konečně jméno slunečního egyptského boha Ammon-Ra bylo použito pro pojmenování části mozkového závitu gyrus parahippocampalis jako „cornu ammonis“ (synonymum pro upřednostňovaný pojem „hippocampus proprius“). Za zmínku rovněž stojí, že tak všeobecně známý pojem, jako je „tendo Achillis“ (Achillova šlacha), jako eponymum do TA cestu nenašel a zůstává označen jen jako „tendo calcaneus“. Na druhé straně, aby se předešlo případným mýlkám a nedorozuměním, obsahuje TA rejstřík nejpoužívanějších eponymických výrazů v anatomii (1).

Diskuze

Jak zní tedy odpověď na otázku z úvodu našeho příspěvku? Vina je na obou stranách a jedním z cílů toho článku je ukázat a připomenout existenci poslední revize latinského názvosloví z roku 1998 a osvětlit nejčastější chyby, kterých se odborníci dopouštějí.

Bylo třeba poukázat na stále se opakující chyby, které pramení jednak ze špatné informovanosti mezi odbornou veřejností a jednak z lpění některých pedagogů, přednostů a vedoucích pracovníků na nomenklatuře, která byla platná v době, kdy sami studovali.

Neúplnost anatomického názvosloví vede klinické pracovníky, kteří novými metodami diagnostiky i léčby pronikají lépe k jednotlivým částem lidského těla, často k vytváření vlastních termínů pro anatomické struktury. Bohužel se tyto objevy a jejich terminologie neodrážejí včas ve zpřesňování a revizích anatomického názvosloví. Příkladem mohou být výrazy „tuberculum vastoadductorium (trochanteris majoris femoris)“, „fissura scalenorum“ nebo „fossa obturatoria“. Rovněž na příkladu termínů „arteria femoralis communis, arteria femoralis superficialis, arteria femoralis profunda“, které nejsou součástí TA, lze demonstrovat, že ne vždy se podaří klinicky hojně používané a (zde pro radiologii a cévní chirurgii) nezbytné výrazy prosadit i do platné latinské nomenklatury. Některé výrazy, používané široce zejména v gynekologické anatomii, se však nikdy nestaly součástí latinské nomenklatury, protože měly své platné synonymum (např. „introitus vaginae“ se nazývá „ostium vaginae“).

Naopak dobrým příkladem spolupráce komise FCAT a klinických anatomů je uvedení pojmu „tractus iliopubicus” (Thomsonův vaz) do TA v roce 1998, neboť se jedná o důležitou strukturu nezbytnou při operaci tříselných kýl. Obdobně termín „trigonum cystohepaticum” (Calotův trojúhelník), potřebný pro chirurgii žlučových cest a žlučníku, se stal nedílnou součástí TA. Také klinický výzkum má vliv na úpravy nevhodných starších termínů, jako v případě „valva ileocaecalis” (Bauhinova/Bauhinská chlopeň). Studie prokázaly, že oblast ileocékálního přechodu se chová jako funkční svěrač, a byl pro ni tedy zvolen termín „ostium ileale caeci”.

Po vydání TA tento trend ještě zesílil, což se projevilo diskuzemi ohledně definice pojmu „fascia“, ať už v oblasti podkoží, zejména na břiše, tak uvnitř hrudní a břišní dutiny a zejména v malé pánvi (32–35), a při definování rozsahu „canalis analis“ a struktur k němu přináležejících (36). Největšího pokroku se podařilo dosáhnout v názvosloví žil dolní končetiny. Mezinárodní flebologický svaz (International Union of Phlebology) a IFAA vytvořily v roce 2001 Mezinárodní mezioborovou komisi (International Interdisciplinary Committee – IIC) s účelem revize názvosloví (TA) hlubokých i povrchových žil dolní končetiny. IIC vydala dokument přinášející zevrubnější popis těchto žil včetně perforátorů tiskem v roce 2002 (37). Během dalších tří let od vydání tohoto dokumentu IIC sbírala podněty a návrhy a v roce 2004 vydala jeho revizi, zaměřenou též na žíly pánve a termíny z každodenní klinické praxe jako (38). V obou dokumentech byly mezinárodně uznávané a platné termíny některých žil dolní končetiny změněny podle návodu FICAT. Rovněž mnohé do té doby nepojmenované žíly získaly svá pojmenování, která byla odvozena jak od jejich anatomie a topografie, tak vzhledem k jejich klinickému významu. Dokument schválila FICAT a bude vtělen do příští revize Terminologia Anatomica.

Diskuze probíhá i v oblasti jednotlivých termínů, jak dokládají práce týkající se výrazů „articulatio femoropatellaris“, „nodus lymphoideus“ (39), „sinus venosus sclerae“ a „ductus nasolacrimalis“ (40).

Pro lepší informovanost, ke které přispěly publikace o TA v recentní literatuře (10, 11, 41, 42) a pro možnosti komunikace a diskuze na poli anatomického názvosloví byla za podpory MŠMT zřízena internetová stránka www.anatomickenazvoslovi.cz, na níž lze najít informace z historie i současnosti anatomického názvosloví ve světě i u nás (17).

Závěr

Anatomické názvosloví slouží k popisu lidského těla nejen pro výukové a zejména pro diagnostické a léčebné postupy, ale i pro komunikaci s úřady, soudy a orgány činnými v trestním řízení. Prochází vývojem, který sleduje neustále se zrychlující vědecký výzkum a terapeutické metody. Každou revizi anatomické nomenklatury je nezbytné rozšířit jak mezi studující, tak do řad široké odborné veřejnosti, aby se tak předcházelo případným nedorozuměním nebo omylům nejen v medicínské klinické dokumentaci, ale i ve vědeckých publikacích.

FCAT v předmluvě své publikace vyzývá všechny, kteří chtějí poslat své připomínky nebo výhrady, aby tak učinili buď elektronicky na e-mailovou adresu: leser.service@thieme.de, nebo poštou.

Zkratky

B.N.A., BNA – Basiliensia Nomina Anatomica

B.R., BR – Birmingham Revision

FCAT – Federative Committee on Anatomical Terminology

FICAT – Federative International Committee on Anatomical Terminology

I.N.A., INA; J.N.A., JNA – Jenaiensia Nomina Anatomica

IANC – International Anatomical Nomenclature CommitteeIIC International Interdisciplinary Committee

IFAA – International Federation of Associations of Anatomists

IUP – International Union of Phlebology

N.A., NA – Nomina Anatomica

P.N.A., PNA – Parisiensia Nomina Anatomica

TA – Terminologia Anatomica

TH – Terminologia Histologica

MUDr. David Kachlík, PhD.

Ústav anatomie 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

fax: +420 267 102 504, email: david.kachlík@lf3.cuni.cz