Laureáti Nobelovy ceny

Sir Alexander Fleming

(1881–1955)

Těžko bychom našli dalšího laureáta Nobelovy ceny, který by se těšil stejné obecné známosti, popularitě a nesouměřitelným zásluhám o zdraví veškeré populace. Alexander Fleming, Sir, laureát Nobelovy ceny za medicínu a nositel přebohatého soupisu ocenění, titulů a čestných univerzitních hodností se narodil 6. srpna 1881 v drsném kraji severního Skotska jako syn statkářů. Dětství prožil spolu se svými sourozenci ve hrách, domácích pracích a sportování. Školní výuky se mu dostávalo zpočátku ve venkovské jednotřídce, kterou navštěvoval již od svých pěti let. Později přešel na školu v Darvelu, kam docházel čtyři míle ráno i večer denně pěšky. Zde si také při klukovské potyčce o přestávce ve třídě zlomil nos, a poněvadž nebyl včas lékařsky ošetřen – nic ho prý nebolelo – získal tzv. „boxerský nos“, který se stal výrazným rysem jeho tváře. Darvelskou školu ukončil ve dvanácti letech a rodina rozhodla o jeho dalším vzdělání – přešel do akademie v Kilmarnocku v rodném hrabství. Železniční stanice, kde mohl nastoupit do vlaku a přejet z Lochfieldu do Kilmarnocku, byla vzdálená 10 kilometrů, které musel každý pátek večer a pondělí ráno zdolávat i se zavazadlem pěšky. Později řekl: „To mě udržovalo v dobré kondici a velmi mi to prospívalo.“ Na akademii rád vzpomínal a získal zde podle vlastního vyjádření základ ke studiu přírodních věd. Dnes se možná můžeme pozastavit nad tím, nakolik to mohla být opravdu dobrá průprava k dalším studiím: Ve třídě jich bylo asi šedesát a v jednom školním roce se studovaly vždy zároveň pouze dva předměty. Byla to anorganická chemie, magnetismus a elektřina, nauka o teple, světle, zvuku a základy fyziologie. Po dvou letech přešel Alexander do Londýna, kde se zapsal na Polytechnic School na Regent Street. Navštěvoval zde její obchodní oddělení.

Když mu bylo sedmnáct let, vypukla v Africe Búrská válka, která po počátečních nezdarech vzedmula vlnu britského vlastenectví. Tři bratři Flemingové se dobrovolně zapsali do výlučně skotského pluku London Scottish. Ale do expedičního sboru se přihlásilo tolik dobrovolníků, že nakonec Alexander zůstal v Anglii stejně jako jeho bratři.

Po smrti strýce Johna zdědil Alex 250 liber, na tehdejší dobu značnou částku. Rozhodl se studovat medicínu, což mu i celá rodina schválila. V Anglii bylo v té době studium medicíny zcela jinak organizované než na soudobých univerzitách střední Evropy. Každá nemocnice měla vlastní lékařskou fakultu (v Londýně oné doby bylo dvanáct nemocnic, tudíž dvanáct lékařských fakult), která měla právo přijímat studenty i bez absolventského vysvědčení ze střední školy. Studenti mohli získat zvláštní diplom, tzv. conjoint, který jim umožňoval provozování lékařské praxe, ale nedovoloval přístup k vyšším univerzitním hodnostem. Fleming, který neměl ani imatrikulační vysvědčení, doháněl střední školu soukromými hodinami a přihlásil se do Seniors College of Preceptors. V červnu roku 1901 školu ukončil se skvělým výsledkem: Dostal první cenu z celého Spojeného království. Pak si už mohl vybrat studium medicíny a celkem náhodně, podle oblíbeného sportu, ve kterém vynikal – vodního póla – zvolil studium při nemocnici Saint Mary. Imatrikulační zkoušky pak složil v roce 1902 v Londýně.

Život na chudém skotském venkově, namáhavé cesty do škol a za vzděláním, pěstování v Anglii u studentů vysoce ceněného sportu – to vše formovalo již v základech jeho povahu, která se vyznačovala klidným, zamlklým temperamentem, vrozenou skromností a bezměrnou pracovitostí. Bystrá inteligence, vytrvalost, píle a neuhasitelná vědecká žízeň byly nutnými předpoklady jeho úspěchu. K tomu všemu se připojil i pozitivní vliv bohyně Fortuny, jež – jindy tak vrtkavá – přispěla Flemingovi i notným dílem štěstí.

Roku 1906 začal pracovat v inokulačním oddělení nemocnice Saint Mary pod vedením už tehdy známého bakteriologa Almontha Wrighta. Předtím se chtěl věnovat chirurgii a místo získané v inokulačním oddělení prof. Wrighta, za které vděčil paradoxně výborným výsledkům ve sportu (konkrétně ve sportovní střelbě), bylo jeho „životní klikou“. Sám později napsal: „Málokomu se poštěstí pracovat po boku velkého mistra, ale mně to osud dopřál.“

Bakteriologická laboratoř byla tehdy finančně velmi mizerně dotovaná. Materiální vybavení bylo primitivní: několik Petriho misek, zkumavky, skleněné rourky, mikroskop, sterilizátor a inkubátor. Fleming si musel sám sestrojovat některé přístroje a jinak pracoval jen s několika zkumavkami a kapilárami. Celé oddělení se skládalo ze dvou nepříliš velkých místností, kde působil profesor a jeho asistenti a kde v té době již velice slavný a uznávaný Almroth Wright vykonával i část své lékařské praxe. Měl totiž v té době rozsáhlou klientelu z bohatých společenských vrstev a honoráře, které velkoryse věnoval z velké části na svou laboratoř, mu dovolovaly udržovat a zásobovat výzkum. Ale protože laboratoř měla dobré výsledky a podařilo se jí najít metodu detekce tuberkulózy ve velmi raném stadiu, byla už rok po přijetí Alexandra Fleminga rozšířena a brzy potom začala získávat i pravidelné příjmy za prodej očkovacích látek, sér, antitoxinů a opsoninů. Platy asistentů však byly velmi malé nebo žádné, a tak si museli vydělávat i soukromou lékařskou praxí. Stejně tak i Fleming: Závěrečné lékařské zkoušky složil v roce 1908 a mimo práce v laboratoři působil jako lékař v nemocnici Saint Mary a v ordinaci profesora Freemana, spolupracovníka Almrotha Wrighta. Během několika let se stal respektovaným lékařem. Později řekl o svém tehdejším vědeckém životě: „Intelektuální velikost nevytvářejí mramorové sály, ale pouze duše a mozek výzkumníka.“

Jako lékař působil i během první světové války. Almroth Wright byl totiž jmenován plukovníkem a odvelen do Francie. Vzal s sebou několik lidí, mezi nimi i Fleminga. Všichni stále pracovali na bakteriologickém výzkumu a dospěli k významným výsledkům, které se koncem války a brzy po ní prosadily a přispěly v boji proti infekci i k rozvoji chirurgie. (Např. poznatek, že antiseptické prostředky používané ke sterilizaci nástrojů nemají žádný účinek, poněvadž nejsou schopné hubit bakterie a v určitých případech i napomáhají jejich množení.)

Po návratu do Anglie po skončení války začal Fleming znovu pracovat v bakteriologické laboratoři při nemocnici Saint Mary. V roce 1922 objevil lysozym. Byl to významný objev, který poukázal na úplně nový a velmi důležitý aspekt obrany organismu. Lysozym je přirozený antiseptický prostředek a první obrana buňky proti mikrobům. Nesčetné pokusy prováděné s různými sekrety lidského organismu (slzy, sliny, hlen, moč, krev atd.) jej potvrzovaly. V prosinci roku 1921 oznámil svůj objev i své závěry ve vlivné a tradiční společnosti Medical Research Club, ale jeho poznatky byly přijaty s nedůvěrou, naprostým chladem a nezájmem. Ani později, kdy uveřejnil dalších pět studií (spolu s dr. Allisonem) o účincích lysozymu a opět se setkával s nepochopením, nepřestal studovat a zkoušet účinky antiseptik na leukocyty. Uznání se dočkal až za osm let po uveřejnění objevu: V roce 1930 na prvním mezinárodním mikrobiologickém kongresu belgický vědec Jules Bordet ve své zahajovací řeči uznal a vysoce ocenil všechny dosavadní Flemingovy studie o lysozymu.

Daleko známější než objevení lysozymu je objev penicilinu z roku 1928, k němuž došlo částečně náhodou, kdy se na nedostatečně vymyté Petriho misce usadila na agaru plíseň. Ale kdyby nebylo předchozích patnácti let pilné výzkumné práce a usilovného hledání, nebylo by zřejmě k objevu došlo. Je známé, že náhoda přeje pouze připraveným. Historie objevu penicilinu je lékařské obci důvěrně známá, proto se zde – v lékařském odborném časopisu – nechci o ní jakožto laik rozepisovat. Je však třeba stále připomínat, že šlo o neskutečně důležitý objev, který zachránil životy milionů lidí, otevřel nové perspektivy v rozvoji lékařských věd a stočil jejich další vývoj na nové cesty.

Nastalo období pokusů a hledání. Zázračná plíseň byla objevena, ale bylo třeba ji pěstovat, množit a snažit se izolovat čistý penicilin. Izolace se podařila až v květnu roku 1940 oxfordskému chemikovi, uprchlíku z nacistického Německa, Ernstu Chainovi a jeho příteli a spolupracovníku, biochemikovi Howardu Floreymu. Penicilin začal být testován nejprve na laboratorních zvířatech, o rok později (v roce 1941) na prvních čtyřech pacientech. Stručně řečeno, z těchto čtyř pacientů první zemřel na nedostatečné zásoby penicilinu, druhý na jiné komplikace a dva se podařilo vyléčit. Vyvstala důležitá otázka: Kdo a kde začne penicilin vyrábět ve velkém? Farmaceutické firmy v Anglii, zcela zaneprázdněné válečnými dodávkami neprojevily zprvu ke své škodě žádný zájem. Howard Florey proto odcestoval do USA a posléze získal zájem tří amerických firem, které začaly penicilin průmyslově vyrábět.

V roce 1943 byla průmyslová výroba penicilinu zahájena i ve Velké Británii a v květnu téhož roku odjel Florey do severní Afriky k armádě generála Montgomeryho, kde testoval účinky nového léku při léčbě infikovaných střelných zranění. Mimořádný úspěch medikamentu ze „zázračné plísně“ vyvolal rozvoj farmaceutického průmyslu. Od června roku 1944 byly již zásoby průmyslově vyráběného penicilinu tak veliké, že dovolily léčit všechny vojáky spojeneckých armád. Penicilin se projevil jako bezprecedentně účinný lék proti většině koků vyvolávajících hnisavá onemocnění stejně jako proti gonokokům, meningokokům, pneumokokům, bacilům antraxu, difterie, syfilidy a tetanu.

V červenci roku 1944 udělil Flemingovi anglický král šlechtický titul: bakteriolog z laboratoře při nemocnici Saint Mary se stal Sirem Alexandrem Flemingem.

V roce 1945 získali Fleming, Flory a Chain za objev penicilinu Nobelovu cenu. Pro Fleminga následovalo období mnoha poct, veřejných projevů, udělování cen, hodností, medailí, čestných občanství a také namáhavých cest do zahraničí. Napsal o sobě: „Za poslední rok se mi život trochu ztížil.“ Neúnavně jezdil po světě, přednášel na kongresech, univerzitách a v učených společnostech, vedl vyčerpávající, únavný život. Práci v laboratoři však až do své smrti neopustil.

Skromný, mlčenlivý, uzavřený a nesmírně pracovitý Sir Alexander Fleming zemřel 11. března 1955. Je pochován v chrámu sv. Pavla v Londýně, což je významná pocta vyhrazená pouze několika velmi slavným Angličanům. Jeho jméno je nepochybně zapsáno mezi jmény dobrodinců lidstva.

prof. PhDr. Milada Říhová, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha

e-mail: milada.rihova@lf1.cuni.cz

Kdo nosí v srdci katedrálu, kterou chce postavit,je už vítězem.

A. DE SAINT-EXUPÉRY