Vladimír Wagner – jeden z prvních českých mikrobiologů a imunologů

Na jaře letošního roku zemřel ve věku nedožitých 97 let jeden z prvních českých lékařských mikrobiologů a imunologů prof. MUDr. Vladimír Wagner, CSc., který se výrazně zapsal do historie obou oborů svými pracemi, přednáškami, ohnivými diskuzemi a neúnavnou snahou uplatňovat poznatky v praxi. Protože dnes už žije jen málo jeho vrstevníků, kteří byli svědky jeho prací, objevů a bojů, a povědomí o této významné osobnosti se tak poněkud ztrácí, je na místě vzpomenout na běh života tohoto lékaře a vědce, který přes nepřízeň osudu vytrval ve snaze odborně pracovat a nevzdávat se. Vzpomínka jee také tak trochu zasvěceným pohledem do historie obou oborů u nás.

Vladimír Wagner se narodil 10. května 1911 a po středoškolských studiích vstoupil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze, kde v roce 1936 promoval. Ještě předtím, v roce 1934 absolvoval letní jazykový kurz Oxford University. V průběhu svých univerzitních studií se vydatně věnoval práci na klinických pracovištích, mezi jinými s velkým zájmem „fiškusoval“ na interních klinikách prof. J. Pelnáře a prof. K. Hynka, obdivoval přednášky prof. A. Jiráska na chirurgické klinice a dva podzimní měsíce v roce 1934 praktikoval ve Státním zdravotním ústavu (SZÚ) v Praze, kde se poprvé seznámil s mikrobiologií. V SZÚ se také spřátelil s dr. Liškou a dr. Mlčochovou. Po promoci začal pracovat v patologicko-anatomickém ústavu, i když největší afinitu cítil k mikrobiologii a imunologii, tehdy ještě nekonstituovanou. Na vojně byl určen k vojenské bakteriologii, která sídlila v prostorách univerzitního Bakteriologického a sérologického ústavu, který vedl tehdy čerstvě habilitovaný doc. F. Patočka. Na tomto pracovišti se také seznámil s mladými pracovníky dr. K. Raškou a dr. I. Málkem, s nimiž měl později řadu kontaktů, a s dr. D. Blaškovičem. Také přičichl k epidemiologii infekčních chorob, kdy s dr. Raškou vyšetřoval v polní laboratoři velkou epidemii u leteckého pluku, vyvolanou Shigella sonnei, což byl u nás první popis tohoto mikroba, a epidemii záškrtu v jižních Čechách, kterou se podařilo následným očkování zcela ukončit. Na podzim roku 1938 zastihla Wagnera mobilizace a po demobilizaci nastoupil mladý Wagner na uvolněné místo v Mikrobiologickém ústavu Karlovy univerzity. Už se rozhodl, že mikrobiologie je pro něho to pravé.

Po uzavření českých vysokých škol nacisty pracoval po řadu měsíců v bakteriologickém oddělení nemocnice v Uherském Hradišti a poté byl přidělen k Raškovi do SZÚ v Praze. Za německé okupace se Wagner zapojil do ilegální práce (kromě jiného vyráběl pro oddíly SS a německou armádu úmyslně defektní diagnostické sety pro určování krevních skupin a s Málkem se pokusil o bakteriologický atentát na kolaborantské novináře), a protože zastával už od dob studií levicové názory, byl přijat do ilegální komunistické strany. Ve SZÚ se seznámil se svým pozdějším dlouholetým přítelem V. Rejholcem, s K. Žáčkem a s V. Burianem, který byl ve zvláštní pozici, neboť byl dostudovaný lékař, ale bez promoce – zavření vysokých škol nacisty jej zastihlo den před promocí. Burian po skončení protektorátu zůstal pracovat s Raškou v jeho ústavu. Wagner se v SZÚ věnoval kromě jiných svých úkolů podstatněji streptokokům a výrobě autovakcín a pochopitelně mikrobiologické diagnostice. Květnové revoluce v Praze se Wagner aktivně zúčastnil, byl v ohnisku bojů jako velitel ozbrojené jednotky SZÚ a byl vyznamenán Oceněním za zásluhy o svobodu naší vlasti a Pamětní medailí. V červnu 1945 nastoupil Wagner do Patočkou vedeného a přejmenovaného Ústavu lékařské mikrobiologie a imunologie LF UK, který se přestěhoval do nových prostor z již nevyhovujících místností v Hlavově patologicko-anatomickém ústavu.

V roce 1946 obhájil Wagner habilitační práci z oboru mikrobiologie, byl mu udělen titul docenta a od té doby se začala odvíjet jeho vědecká a lidská dráha, kterou jsme už byli schopni osobně sledovat. Vzpomínám na první setkání s jeho jménem, které jsem zažil, když jsem si po svém nástupu na univerzitu v roce 1947 opatřil tenký sešit prvních skript o imunologii, jejichž autorem byl právě Wagner a která mně tenkrát poskytla první, byť i velmi kusou informaci o oboru. U nás to bylo po Kabelíkově Serologii první uvedení mladých studentů do oboru imunologie, která se v dalších desetiletích stala jedním z nejprogresivnějších oborů biomedicínské sféry. V prvních letech po skončení druhé světové války se Wagner přestal ztotožňovat s politikou, činností a metodami komunistické strany, do níž za války vstoupil, a ještě před únorem 1948 z KSČ vystoupil. Byl to důsledek jeho zásadového postoje, který mu v budoucích letech přinášel nejen úctu, ale hlavně životní komplikace a nutnost často měnit zaměstnání.

Zájem doc. Wagnera se začal ubírat z mikrobiologie více do oblastí imunologie a do její aplikace v medicíně. Pozornost věnoval Wagner spolu s Rejholcem v 50. letech minulého století především oblasti tehdy rozporuplných otázek týkajících se sebe poškozujících procesů v imunitních dějích, autoimunitě a vyhledávání jedinců, kteří by měli mít ke vzniku těchto nežádoucích chorobných stavů zvláštní dispozici. Týkalo se to především revmatické horečky – autoři razili tehdy pro tyto pochody termín imunotoxicita. Jejich práce se řadily mezi první, které se otázkami autoimunity ve světové literatuře zabývaly. Na jaře 1949 se objevily první potíže: Wagner byl přeložen do Plzně, kde se stal zakladatelem a až do roku 1954 přednostou Ústavu mikrobiologie a imunologie plzeňské LF UK. Do Plzně také přijel z Prahy Raška, aby založil pobočku SZÚ, jejímž vedením byl pověřen rovněž Wagner. V Plzni se stali Wagnerovými žáky J. Zahradnický, V. Zavázal a A. Tomšíková. SZÚ byla později přeměněna na Krajskou hygienicko-epidemiologicou stanici (KHES).

V Praze zároveň studoval doc. Wagner s hematologem L. Donnerem imunologickými metodami povrchové antigeny leukocytů a v roce 1954 publikovali práci, kterou ocenil v Paříži prof. J. Dausset (několikrát ji citoval), u nás P. Iványi, úzký Daussetův spolupracovník, ji využíval na problémech antigenů HLA, za něž později dostal Dausset Nobelovu cenu. V roce 1954 nebyl v Plzni z politicky podložených důvodů schválen návrh na Wagnerovu profesuru, a tak se jeho postavení stalo postupně neúnosným. Proto odešel zpět do Prahy na místo primáře bakteriologického a sérologického oddělené nemocnice na Bulovce, kde pracoval až do roku 1962. Těžce nesl zákaz pedagogické činnosti. Po obhájení dizertační práce byl doc. Wagnerovi udělen v roce 1958 titul CSc. V následujícím roce podal žádost o udělení hodnosti doktora věd, ta však nebyla nikdy projednána. Nedostal ani místo vedoucího katedry lékařské mikrobiologie v tehdejším Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů. Rovněž žádost o místo profesora ani na pediatrické fakultě v Praze ani na lékařské fakultě v Brně nedopadla dobře. Na jakoukoliv cestu na kongres do zahraničí nebyl nikdy vybrán. Všechny tyto prohry byly důsledkem toho, že nespolupracoval s režimem a že se odmítl stát agentem StB. Jediná věc se mu podařila, a to vydání stručné učebnice imunologie v roce 1959. Roku 1962 byl zatčen a po vynucených přiznáních a po vykonstruovaném procesu strávil Wagner rok 1963 ve vězení v Ilavě. Po propuštění pracoval jako stavební dělník a až do roku 1967 jako lékař-začátečník (!) v KHES Středočeského kraje. Následovalo střídání různých zaměstnání: vědecký pracovník v ÚPMD v Praze – Podolí (1968–1971), vědecký pracovník ORL laboratoře ČSAV (1971–1972), lékař Ústavu hygieny práce ZÚNZ Uranového průmyslu v Příbrami (1973) a nakonec lékař KHS Středočeského kraje (1973–1988). Tam se stal členem týmu, který začal věnovat svou pozornost účinku různých faktorů znečištěného prostředí na zdraví dětí, takže se doc. Wagner stal specialistou, který vydal první české monografie o ovlivnění imunitního stavu těmito faktory, např. vynikající „Ekoimunologie“ (Avicenum 1988). Třebaže musel v roce 1972 odejít do důchodu, neustával ve vědecké a odborné práci a nadále se své imunologii věnoval.

Revoluce v roce 1989 přinesla i jemu konečné uvolnění z dosavadních životních strastí, kterých si užil v nacistických a komunistických totalitních režimech víc než dost. Byl jsem velice rád, že jsem mohl ve funkci ředitele Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví podpořit jeho profesuru, kterou si bohatě zasloužil a která mu byla udělena s účinností od 1. 12. 2003. Prof. Wagner byl nositelem Ceny společnosti pro alergologii a klinickou imunologii (1976), Ceny ČLS J. E. Purkyně (1989) a Historické medaile univerzity Karlovy (1990). Jeho odborná publikační činnost byla bohatá – celkem 5 knih a 302 vědeckých prací z oborů mikrobiologie a imunologie, z toho 108 v angličtině, francouzštině, němčině a italštině. V roce 2003 vyšla jeho životopisná kniha „Symptomy bezmoci“, která sugestivním a čtivým způsobem podává svědectví o jeho životě. Zároveň však podává jistě subjektivní, ale zároveň vysoce objevný popis událostí v oborech, jichž byl svědkem a které mnozí z nás ještě pamatují. Měl jsem možnost se několikrát s prof. Wagnerem v různých dobách setkat a pohovořit o některých vědeckých problémech a byl jsem mnohokrát svědkem jeho znamenitých diskuzních vystoupení. Vždy mohl být příkladem, jak se dovedl perfektně na diskuze připravit. Byl zdvořilý, ale trval na svém, někdy až urputně, ale diskutovat s ním byl dobrý zážitek a ceněná škola. Ve svém zaujetí prací, vytrvalosti, vědomostech a pevném charakteru nám může být tato osobnost stále vzorem.

prof. MUDr. Ivo Hána, DrSc.