KNIHY

Klener P.

Jde to i slušně

Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2008; 169 s., cena 179 Kč. ISBN 978 80-7106-984-3.

Jde to i slušně je autobibliografická publikace našeho význačného lékaře, onkologa prof. MUDr. Pavla Klenera, DrSc., bývalého přednosty 1. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a přednosty Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, vědce a prvního ministra zdravotnictví a sociálních věcí ČR po revoluci a člena dalších institucí. Kniha s předmluvou prof. Ing. Rudolfa Zahradníka, bývalého předsedy Akademie věd ČR, zachycuje ve vzpomínkách neobyčejně pestrou životní dráhu autora.

Ve své knize vzpomíná na své rodiče, kteří v době, kdy se 9. dubna 1937 v Bratislavě narodil, byli státními zaměstnanci vyslanými krátce po roce 1918 na Slovensko. Po vzniku Slovenského státu byli oba propuštěni a přestěhovali se do Prahy na Malou Stranu. Zde Pavel prožíval své šťastné dětství, radovánky na zamrzlé Vltavě a jako vlče ve skautských táborech. Stal se i členem Kühnova dětského sboru, se kterým při vystoupeních poznal atmosféru Národního divadla, aby se stal nejdříve horlivým návštěvníkem oper a později propadl orchestrální a komorní hudbě. Získal tak mnoho známých mezi umělci.

Jeho rozhodnutí studovat medicínu nebylo přímočaré, ostatně nejen u něho. Na střední škole ho zajímaly především dějiny umění a chemie. K rozhodnutí studovat medicínu přispělo mimo jiné i to, že jeho starší bratr Vladislav, později známý profesor zaměřený na hygienu záření, již medicínu studoval. Po promoci zakotvil nakonec přes chirurgii v Roudnici a přes místo asistenta ve Fyziologickém ústavu na 2. interní klinice. V roce 1965 získal stipendijní místo v Paříži na hematologické klinice v Hôspital Saint-Louis věhlasného profesora Jean Bernarda, člena Francouzské akademie věd. Zde se začal věnovat i vědecké práci a po obhájení dizertace věnované fibrinogenopenii u promyelocytárních leukémií získal na Francouzské univerzitě titul assistant étranger lékařské fakulty. Po návratu z Paříže se stal na klinice sekundářem a teprve po letech asistentem. Skutečnost, že nebyl a nikdy se nestal členem KSČ, byla důvodem k záměrnému vyhledávání často malicherných překážek, které oddalovaly jeho obhajobu kandidátské a následně habilitační práce, byť splňoval všechny odborné podmínky a v obou případech měl dizertační práce hotovy. Práce byly věnovány chemoterapii v hematologii, podobně jako práce doktorská, kterou úspěšně obhájil po průtazích v roce 1986. V roce 1988 byl jmenován profesorem a 1. ledna 1989 přednostou onkologické kliniky, kterou vedl po dva roky. Na výzvu děkana lékařské fakulty se v roce 1990 přihlásil do konkurzu na místo přednosty 1. interní kliniky, který vyhrál. Tím byla obnovena tradice, kdy v čele 1. interní kliniky byli po roce 1930 tři významní hematologové, prof. Kristian Hynek (1930–1950), prof. Milouš Netoušek (1950–1960) a prof. František Heřmanský (1968–1980). Prof. Klener byl přednostou 1. interní kliniky po 18 let do 18.ledna 2008, kdy se stal nástupcem jeho žák doc. MUDr. Marek Trněný, CSc. Na klinice bylo zřízeno oddělení pro transplantaci krevních buněk s vysokým počtem autologních transplantací. Klinika se stala vedoucím pracovištěm ve výzkumu a léčbě maligních lymfomů a vzniklé Czech Lymphoma Group bylo svěřeno i pořádání mezinárodních akcí v této problematice. V roce 2002 byl prof. Klener jmenován ředitelem Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT). Od svého nástupu do této funkce se snažil o úzké propojení ÚHKT a 1. interní kliniky. Obě pracoviště měla komplementárně pokrývat problematiku hematoonkologie. Jeho záměr se nakonec neuskutečnil pro nedostatek finančních prostředků. Významným výsledkem jeho úsilí bylo vybudování krásných nových ambulancí. Díky výsledkům ve vědecko-výzkumné i léčebně preventivní oblasti vysoce hodnocené i v zahraničí, získal ústav za jeho vedení velmi prestižní mezinárodní akreditaci Joint Commission International, kterou předal ústavu sám americký velvyslanec Richard Graber. Proto bylo nepochopitelné, že 7. listopadu 2007 byl ministrem Julínkem odvolán pro „manažerské selhání“, protože nesouhlasil s připojením ÚHKT k Všeobecné fakultní nemocnici, kterým by ústav ztratil mezinárodní akreditaci. Vzhledem k této skutečnosti a pod tlakem široké veřejnosti musel ministr od svého záměru ustoupit.

Po roce 1990 se prof. Klenerovi otevřela akademická kariéra. Nový, akademickou obcí zvolený děkan 1. lékařské fakulty neurolog prof. Jiří Tichý si ho vybral za proděkana pro vědu a výzkum, funkci, kterou vykonával po jeho funkční období (1990–1993). V roce 1994 si ho nově zvolený rektor UK prof. JUDr. Karel Malý vybral za svého prorektora pro vědu a pověřil ho zároveň vedením nakladatelství Karolinum. Obě funkce vykonával po 12 let. Jako tehdejší proděkan LF UK v Hradci Králové vím, s jakou pečlivostí se věnoval zkvalitnění odborné úrovně kandidátů na docenturu a profesuru. Podobně zodpovědně si počínal i jako vedoucí nakladatelství Karolinum. Celkem pětkrát přejímal za nakladatelství Karolinum z rukou ministra kultury cenu za nejkrásnější publikaci roku. Jeho všeobecně uznávaná vědecká odbornost, organizační schopnosti a politická bezúhonnost vedly k tomu, že byl Občanským fórem (OF) v roce 1989 jmenován ministrem zdravotnictví a sociálních věcí ČR, stal se poslancem České národní rady za OF, členem Rady vlády pro vědu, členem Komise pro vědu parlamentu ČR – vedle dalších funkcí. Jako nový ministr zdravotnictví stál před celou řadou naléhavých úkolů a zajištěním nechaotického fungování ministerstva. Za nejdůležitější úkol pokládal přípravu návrhu reformy zdravotnictví. Účastnil se opakovaně jednání Světové zdravotnické organizace, kde se jeho koncepci zdravotnictví dostalo od odborníků této organizace všeobecné pochvaly. Setkal se s celou řadou mimořádných osobností včetně papeže Jana Pavla II. a Matky Terezy. Měl však možnost nahlédnout i do „politické kuchyně“, kdy mu v pátek ministerský předseda sdělil, že s ním počítá jako s ministrem zdravotnictví v nové vládě, aby v pondělí do této funkce jmenoval někoho jiného, nikoliv pro neschopnost, ale proto, „že je příliš slušný a tato funkce vyžaduje někoho s hroší kůží“. Jako poslanec České národní rady se podílel na přípravě zákona o vědě a vyvinul spolu s několika dalšími poslanci iniciativu, která vedla téměř v poslední chvíli ke schválení zákona o naší nejvyšší vědecké instituci Akademii věd.

V roce 2003 se dokonce stal s prof. Ivanem Wilhelmem a prof. Helenou Illnerovou kandidátem na prezidenta. Všichni tři kandidaturu odmítli.

Velkého ohlasu došly výsledky jeho výzkumné a odborné práce. Počet publikací v odborných časopisech domácích i prestižních časopisech zahraničních činí téměř 300 prací, věnovaných hlavně onkologické problematice a zejména protinádorové chemoterapii. K tomu přistupuje téměř neuvěřitelný počet 15 (a s touto monografií 16) monografií. Vyzvednutí si zaslouží zvláště rozsáhlá, krásně dokumentovaná Klinická onkologie (2002), jedna ze tří obsáhlých monografií věnovaných nádorové chemoterapii. Ve svrchované míře plnil i povinnost vysokoškolského učitele opatřit studenty studijní literaturou. Jeho vynikající monografie Vnitřní lékařství, plnící i poslání postgraduální učebnice, vydaná k 650. výročí založení Univerzity Karlovy v roce 1998, se dočkala v roce 2006 již třetího rozšířeného vydání.

Prezentace výsledků jeho výzkumů na mezinárodních sympoziích a kongresech mu vynesla pozvání k předsedání odborných sekcí na těchto setkáních i některá individuální pozvání, např. na Mayo Clinic v Rochestru, nebo na univerzitu v Chicagu.

Je nutné se zmínit i o úspěšných jím pořádaných akcích u nás, jako bylo Sympozium o současných přístupech k lymfoproliferativním chorobám v roce 1985, kdy ale hrozila mezinárodní ostuda a podvázání všech mezinárodních akcí v ČSSR, když generálnímu sekretáři Izraelské hematologické společnosti odmítl náš zastupitelský úřad ve Vídni udělit vízum a vystavil ho dokonce ponižujícímu jednání. Tomuto neblahému následku se podařilo zabránit jen po řadě složitých jednání.

Profesoru Klenerovi se dostalo řady vysokých ocenění, která nelze všechna vyjmenovat. K těm nejvýznamnějším patří cena Českého literárního fondu za vědeckou literaturu (1980), cena ministra školství za vědu (1997), Cena nadace Josefa a Marie Hlávkových (2002), Státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti vědy (2003) a nejvyšší vyznamenání Akademie věd ČR – medaile De scientia et humanitate optime meritis (2007).

Monografie je zakončena kapitolami věnovanými alternativní medicíně, vztahu lékaře a pacienta, umírání a eutanazii, vyhlídkám a nadějím současné medicíny, tématům, ke kterým se vícekrát vyjadřoval i v televizi, a stal se tak známým i široké laické veřejnosti.

Profesora Klenera znám léta, vždy jsem si ho vážil jako vynikajícího lékaře s citlivým přístupem k nemocným, vědce, mimořádně pracovitého člověka, pro kterého každá funkce byla výzvou. Tak jsem ho poznal i v době, kdy jsme oba byli členy výboru České hematologické společnosti ČLS JEP a on po určitou dobu vědeckým sekretářem a já místopředsedou, případně předsedou.

Bibliografie prof. Klenera, doplněná řadou fotografií, je poutavým zachycením jeho neobyčejně bohatého života, ale i politického pozadí, na kterém jeho život probíhal.

Ladislav Chrobák

Sokolská 581, 500 05 Hradec Králové

Blahoš J.

S poselstvím medicíny v labyrintu světa

Praha: Galén 2008; 480 s., bar. foto. ISBN 978-80-7262-521-5.

Paměti Jaroslava Blahoše patří k těm memoárovým spisům, které nejsou jen popisem vlastních (mimořádně zajímavých) osudů, nýbrž i studnicí odborných, cestovních a životních zážitků a poznatků. On sám označuje za ústřední téma tohoto spisu medicínu, soustředěnou jednak na jednotlivého pacienta, jednak na lékařské povolání z hlediska sociobiologického a humanitárního. Není však sporu, že z hlediska čtenáře a obecného prospěchu druhé hledisko silně převažuje a obohacuje naši medicínu o významné hodnoty.

Nelze nevzpomenout výroku Winstona Churchilla, že „při psaní memoárů je důležitější, co se vynechá, než co se napíše”. A právě důmyslný a kritický výběr, názorně patrný už v obsahu, je tím, co činí toto čtení přitažlivé a poučné. Po nezbytném stručném shrnutí vlastního vývoje a odborných začátků mě jako úderem oslovila kapitola líčící „etiopskou odyseu“ s realistickým popisem tamějších zvyků a poměrů. Ale i popisy dalších cest a místních poměrů, výčty nemocí se statistickými doklady v cizích namnoze exotických zemích jsou nejen poučné, nýbrž i poutavé, jsou čtením, na něž se člověk po celodenní práci těší a kterou v klidu vychutnává. Impresivní je zvláště konkrétnost údajů s výčtem dat a jmen, jež svědčí o tom, že autor si asi musel vést soustavné deníkové poznámky o událostech i lidech, s nimiž se setkal.

Udivující je především rozsah jeho cestovatelských zkušeností. Nelze ani domyslet, jak bylo možno všecky tyto cesty zorganizovat, zajistit a realizovat, zvláště uvážíme-li možnosti cestování do ciziny za totalitního režimu, který takovým aktivitám a navazování společenských a i odborných styků nebyl nakloněn.

Jeho spisovatelské nadání a vyjadřovací pohotovost je patrná z výběru a uspořádání látky do tematických celků, jež promyšleně líčí, co je důležité a zřejmě pomíjí nevýznamné detaily. Rovněž výčet a charakteristika osob, které do jeho života významně zasáhly, je účelně zúžen na okruh a popis osob zajímavých i pro čtenáře. Ucelené kapitoly líčí studijní pobyty v Čechách, ve Francii a v mnoha dalších i vzdálených a exotických zemích, z nichž se čtenář poučí o tamějších lékařských i politických poměrech a zvyklostech.

Impozantní je rozsah a význam odborných a společenských funkcí, jichž autor dosáhl, a to v měřítku národním i celosvětovém. Hlavní z nich jsou soustředěny do tematických celků, které přehledně informují o těchto aktivitách v měřítku národním i mezinárodním a autorově účasti na nich. V některých autor získal vedoucím postavení a rozšířil tak ohlas české medicíny do světa. V českém prostředí je po léta předsedou České lékařské společnosti a představitelem vrcholných lékařských odborných organizací, nositelem mnoha státních cen a mnoha dalších vyznamenání. Jeho četné cesty do světa nejsou jen popisy cizích krajů, nýbrž i obrazem života v různých regionech s odlišnými životními podmínkami, návyky a náboženstvími. Tyto popisy jsou zvláště cenné proto, že většinu cest podnikl s odbornými úkoly, které mu umožnily proniknout pod povrch běžného života a zasadit odlišnosti do kontextu odlišných životních podmínek a mravů. To se týká nejen jeho oblíbené Habeše, k níž ho pojí zvláště důvěrný vztah, i milované Francie, k níž ho poutá i vynikající znalost francouzského jazyka a kultury, ale i cest v rámci Světové lékařské asociace, jejímž byl též dočasně předsedou. V této funkci podnikl nesčetně cest do všech světadílů.

Blahošovy Paměti jsou čtenářsky nesmírně zajímavé a poučné, jsou obsahem i formou mistrovským literárním dílem.

Zdeněk Mařatka

U 5. baterie 938/40, 162 00 Praha 6