LAUREÁTI NOBELOVY CENY

Nobelovu cenu za medicínu pro rok 1956 získali Američan francouzského původu André-Frédéric Cournand (Čas Lék čes 2009; 148, 107–108), Němec Werner Forssmann a Američan Dickinson Woodruff Richards, jejichž společným předmětem zájmu byla katetrizace srdce.

WERNER THEODOR OTTO FORSSMANN (1904–1979)

Narodil se 29. srpna 1904 v Berlíně jako syn právníka Julia Forssmanna (v hodnosti kapitána padlého 1916 v Haliči) a Emmy Hindenbergové. Maturoval 1922 na Askánském gymnáziu v Berlíně a v letech 1922–1929 vystudoval medicínu na berlínské Univerzitě Bedřicha Viléma. Státní zkoušky složil 1. února 1928, následující zkušební rok u Wilhelma Becka v univerzitním oddělení Moabitské nemocnice v Berlíně věnoval přípravě disertace a tehdy provedl své první pokusy na sobě; v zimě pak asistoval Rudolfu Fickovi při výuce anatomie.

Po promoci 1. února 1929 pracoval krátce ve špandavské soukromé ženské nemocnici, pak u Richarda Schneidera na chirurgii v Eberswalde u Berlína. Obdivoval experimenty na zvířatech, jaké konali Bernard, Chauveau či Marey. Věřil, že dokáže totéž i na člověku, a přednesl to Schneiderovi. Ten sice jeho úvahy ocenil, pokusy mu však zakázal. Forssmann si přesto tajně otevřel loketní žílu a zavedl do ní gumový katétr v přítomnosti jediného kolegy, který měl postup katétru sledovat na štítě fluoroskopu, zpanikařil však a chtěl cévku vytáhnout, aby pokus zmařil; Forssmann potom kolegu nahradil zrcadlem a takto sám úspěšně zavedl katétr do svého srdce, což skiagraficky zdokumentoval. Schneider mu zprvu vyčetl zklamání důvěry, vzápětí však poblahopřál k úspěchu pokusu, nabídl plnou podporu a naléhal na bezodkladnou publikaci. On, Wilhelm His a August Bier pak Forssmannovi pomohli získat místo na chirurgické klinice Ferdinanda Sauerbrucha v berlínské nemocnici Charité. Do této Mekky německé chirurgie přišel Forssmann 1. října 1929; jeho Sondáž pravého srdce vyšla v Klinische Wochenschrift 5. listopadu 1929 a vynesla autorovi veliký zájem tisku, osočení kolegou Ungerem, který si nárokoval prvenství jako spoluautor jakési práce o intraarteriální léčbě, zásadní odpor lékařských autorit („S takovými uměleckými kousky se může habilitovat v cirkuse,“ prohlásil Sauerbruch) a vyhazov.

Dne 1. ledna 1930 se vrátil do Eberswalde k tolerantnímu Schneiderovi. Nyní spojoval katetrizaci s kontrastní radiografií srdce v pokusech prováděných zprvu na králících, pak na psech, které choval u své matky. Prokázal, že do ústřední části oběhové soustavy je možno vpravit vysoce koncentrovanou kontrastní látku. Konal tu opět i pokusy na sobě – celkem své vlastní srdce katetrizoval devětkrát, vždy bez vedlejších účinků. Ačkoli v Eberswalde nemohl pořizovat snímky s krátkou expozicí, prokázal, že do lidského srdce lze injikovat kontrastní látku. Poslal o tom zprávu do Münchner medizinische Wochenschrift, 29. listopadu 1930 představil výsledky pokusů eberswaldskému spolku lékařů, v dubnu 1931 stručně referoval na 25. sjezdu Německé chirurgické společnosti. Na nejbližší schůzi berlínského spolku chirurgů byl pak Sauerbruchem nečekaně vyzván k návratu do Charité. Byl přijat jako anesteziolog odpovídající za operační program. Postoj nadřízených i kolegů k jeho výzkumným záměrům se však neměnil. Forssmann požádal Německou radu pro podporu vědy o příspěvek na své pokusy, odpověď však nikdy nedostal. Na počátku léta 1932 mu Sauerbruch doporučil zanechat výzkumu a věnovat se praktické chirurgii.

Dne 31. července 1932 přijel do městské nemocnice v Mohuči, aby vedl ženské oddělení chirurgie. Hned v první den potkal uroložku Elsbet Engelovou, která se rok nato za něho vdala a v letech 1934–1943 mu dala šest dětí. V Mohuči pracoval do srpna 1933. Na sklonku toho roku otvíral Karl Heusch v berlínské Nemocnici Rudolfa Virchowa první urologické oddělení a místo šéflékaře spojené s výukovými povinnostmi nabídl Forssmannovi. Ten přijal, aniž Heuschovi tajil, že na urologii nezamýšlí zůstat natrvalo. S Heuschem provedl na sobě pokus o aortografii: Pod místní anestezií se snažili vpravit kontrastní látku do aorty, při dosažení její stěny hrotem jehly však nesnesitelná bolest pokaždé donutila Forssmanna k přerušení. Po třetím pokus ukončili a manželka mu pak s poukazem na odpovědnost vůči rodině další pokusy zakázala.

V létě 1936nabídnul Albert Fromme Forssmannovi místo šéflékaře na své proslulé chirurgické klinice v Drážďanech – Friedrichstadtu. I této nabídky Forssmann využil a v Drážďanech jako chirurg dozrál. V roce 1938 nastoupil jako šéflékař na 3. chirurgii v Nemocnici Roberta Kocha (bývalé Moabitské); po necelém roce však byl 1939 povolán do armády, kde odsloužil druhou světovou válku, posléze v hodnosti plukovního lékaře; odpovídal za péči o nejtěžší válečná zranění, aniž tušil, že za mořem s dvanáctiletým zpožděním opakují jeho pokusy. Na konci války unikl před Rudou armádou do amerického zajetí; prošel několika tábory, brzy však byl propuštěn a zamířil domů, kde našel jen opuštěné rozvaliny. S rodinou se shledal až v horském údolí bádenského Schwarzwaldu – ve vsi Wembachu už Elsbet provozovala lékařskou praxi. On se krátce živil jako dřevorubec, než se ke své ženě připojil. V roce 1948 se přestěhovali do níže položeného Wiesu. K urologické specializaci se oba vrátili 1950 v Bad Kreuznachu nedaleko Mohuče. U „otrocké práce pokladenského lékaře“ v porýnském městečku setrval Forssmann až do roku 1957, přestože mu stále častěji přicházela pozvání k přednáškám o vlastních pokusech. V roce 1951 účinkoval v britském dokumentárním filmu, 1954 publikoval článek o historii srdeční katetrizace, dostal východoněmeckou Leibnitzovu medaili, stal se členem Americké společnosti hrudních lékařů a 1956 byl ke svému překvapení spolu s Cournandem a Richardsem poctěn „za své objevy týkající se katetrizace srdce a patologických změn v oběhové soustavě“ Nobelovou cenou s třetinovým finančním podílem.

V uváděcím proslovu připomněl Göran Liljestrand,že studium tlaku a průtoku krve v lidském srdci bylo odkázáno na nepřímé metody až do roku 1929, kdy Forssmann „s neohrožeností mládí nikterak nevinnými pokusy na sobě“ ukázal, že tenkou cévku je možno zavést z loketní žíly až do pravé síně lidského srdce a že tedy metody vyvinuté pro pokusy na zvířatech jsou použitelné i při studiu na člověku. Další pokusy na sobě prováděl Forssmann k rentgenologickému vyšetření pravé části srdce a plicních cév pomocí kontrastní látky; pokusy toho druhu na sobě nutně vyžadovaly pevné přesvědčení o smyslu metody. O to trpčí pak muselo být Forssmannovo zklamání, že se mu nedostalo přiměřené podpory. Laureát pak ve své přednášce The Role of Heart Catheterization and Angiocardiography in the Development of Modern Medicine (1956) rozlišil tři stadia vývoje moderní kardiologie: první s objevem krevního oběhu (Harvey) včetně kapilár (Malpighi), druhé se zavedením náprstníku v léčbě edému (Withering), zavedením vyšetřování poklepem (Auenbrugger) a poslechem (LaĎnnec) a zavedením elektrokardiografie (Einthoven), třetí stadium zahájené nástupem klasické francouzské experimentální fyziologie (Bernard); prvenství v katetrizaci srdce živého zvířete pro čistě pokusné účely přiznal Forssmann anglickému reverendu Stephenu Halesovi (kolem 1705).

Nobelova cena změnila jeho životní dráhu. V roce 1956 hned po zveřejnění zprávy ze Stockholmu byl jmenován čestným profesorem lékařství Univerzity Johanna Gutenberga v Mohuči, počátkem roku 1958 přednostou chirurgického oddělení Evangelické nemocnice v Düsseldorfu (vedl je do roku 1970) a 1961 čestným profesorem chirurgie Národní univerzity v argentinské Córdobě, 1962 byl zvolen členem výkonného výboru Německé chirurgické společnosti, 1966 zahraničním dopisujícím členem Britské lékařské společnosti, 1967 čestným členem Indické akademie věd, 1968 mu byla udělena Zlatá medaile Společnosti chirurgické medicíny ve Ferraře. Po odchodu na odpočinek 1970 shromáždil své vzpomínky a úvahy ve zvukové podobě. Přepis vyšel v anglickém překladu jako Experiments on Myself. Memoirs of a Surgeon in Germany (1974, s předmluvou A. F. Cournanda). Zemřel 1. června 1979 v Schopfheimu na úpatí Schwarzwaldu.

DICKINSON WOODRUFF RICHARDS (1895–1973)

Narodil se 30. října 1895 v Orange v americkém státě New Jersey. Jeho otec Dickinson Woodruff Richards starší byl právník, matka Sally Lambertová pocházela z lékařské rodiny a životní dráhy jejího otce i tří bratři vedly přes nemocnici Bellevue a Lékařsko-chirurgickou fakultu Kolumbijské univerzity v New Yorku. D. W. Richards mladší vychodil Hotchkissovu školu v Lakeville ve státě Connecticut, kde nabyl klasického humanitního vzdělání s důrazem na dějepis, angličtinu a řečtinu, v níž zvláště vynikal. Od roku 1913 na Yaleově univerzitě pokračoval v humanitních studiích, dobré základy získal i v matematice a přírodních vědách. Krátce po bakalářské promoci 1917 byl povolán do armády; sloužil jako poručík u dělostřelectva, 1918–1919 v americkém expedičním sboru ve Francii. Po návratu studoval od 1919na Lékařsko-chirugické fakultě Kolumbijské univerzity, 1922 získal magisterskou hodnost ve fyziologii a 1923 doktorát medicíny. V letech 1923–1927 pracoval v newyorské Presbyteriánské nemocnici. Spřátelil se s Lawrencem J. Hendersonem z Harvardovy university, našel v něm příklad ideálního vědce a svého učitele fyziologie. V letech 1927–1928 studoval základy vědecké medicíny a klinického vyšetřování jako stipendista u Sira Henryho H. Dalea v londýnském Státním ústavu pro lékařský výzkum.

Roku 1928 se vrátil do New Yorku k práci v Presbyteriánské nemocnici a na Kolumbijské univerzitě, později v prvním (univerzitním) oddělení newyorské nemocnice Bellevue a 19. září 1931 se oženil s ConstanceBurrell Rileyovou, budoucí matkou čtyř dětí.

V tomto prvním období své vědecké dráhy (do 1932) se stal stoupencem Hendersonova pojetí srdce, plic a krevního oběhu jako jednotného fyziologického aparátu pro výměnu dýchacích plynů mezi ovzduším a tělními tkáněmi. Publikoval mj. studii Oxyhemoglobin Dissociation Curves of Whole Blood in Anemia (J Clin Invest 1927; 4: 105, s M. Straussem); s Alvanem L. Barachem zkoumal účinky léčby chronických srdečních a plicních nemocí kyslíkem; tento výzkum byl vkladem do základů moderní oxygenoterapie. Začátek dlouholeté spolupráce s André F. Cournandem odstartoval druhou etapu (1932–1940) výzkumu funkce plic založeného na aplikaci Hendersonova konceptu. Výsledkem bylo vypracování funkčních zkoušek plic, stanovení standardních normálních hodnot a užití zkoušek k vyšetřování funkce plic při různých chorobách včetně tuberkulózy, chronické rozedmy a fibrózy. Potřeba získat smíšenou žilní krev z pravé síně k určení krevního průtoku na základě Fickova principu obrátila v roce 1936 jejich pozornost k Forssmannově příkladu. Než se rozhodli přistoupit k pokusům na člověku,věnovali čtyři roky přípravným pokusům s katetrizací srdce psa a šimpanze. Ústředním tématem třetí etapy (1940–1961) bylo diagnostické a léčebné užití katetrizace lidského srdce v klinické praxi při šoku, selhání srdce, vrozených vadách i získaných chorobách srdce, systémové hypertenzi i plicních chorobách. Spojení katétru s manometrem umožnilo přímé měření krevního tlaku (1941), cévky vylepšených mechanických vlastností pronikaly dále z pravé síně do pravé komory (1942) a do plicnice (1944), dvojitý průsvit dovoloval současné měření na dvou různých místech oběhu. V roce 1942 vytvořil Richards v Bellevue z fyziologů, kliniků a chirurgů Kolumbijské i Newyorské univerzity skupinu pro studium šoku u člověka; 1944 shrnul výsledky průkopnického výzkumu ve své „harveyské“ přednášce. V letech 1944–1946 působil jako zastupující předseda sekce fyziologie Výboru pro lékařský výzkum Úřadu pro vědecký výzkum a rozvoj; 1945 se stal přednostou univerzitního oddělení nemocnice Bellevue; 1947 byl ustanoven jako „Lambert Professor“ lékařství na Kolumbijské univerzitě. V poválečných a časných 50. letech organizoval kardiopulmonální výzkum v Bellevue i v Presbyteriánské nemocnici, jejíž laboratoř vedli postupně Eleanor Baldwinová, John R. West a Alfred P. Fishman. S E. Baldwinovou spolupracoval na vývoji praktických klinických metod měření funkce plic; 1948–1949 s Cournandem a Baldwinovou navrhl systém fyziologické klasifikace plicní nedostatečnosti.

Nobelovu cenu pro rok 1956 „za své objevy týkající se katetrizace srdce a patologických změn v oběhové soustavě“ dostal Richards rovným dílem s Cournandem a Forssmannem. V prezentačním projevu vysvětlil Göran Liljestrand zásluhy obou Američanů o využití Forssmannova objevu pro diagnostické i léčebné účely humánní medicíny i jejich průkopnickou a vůdčí roli ve výzkumném procesu. Richards pak pronesl přednášku The Contributions of Right Heart Catheterization to Physiology and Medicine, with Some Observations on the Physiopathology of Pulmonary Heart Disease (1956) o tom, že se s Cournandem opírali o znalost Forssmannových pokusů i jejich ojedinělých nápodob v Německu, Portugalsku, Jižní Americe a Francii; že měření v pravé části lidského srdce „poskytla klíč k téměř všem syntézám, všem integracím“, o něž se pokoušeli k objasnění povahy kardiopulmonální funkce; že ačkoli se oba považovali za plicní specialisty, jejich studium oplývalo odbočkami do fyziologie srdce; jejich objevy byly většinou přípravné, častěji ukazující nové problémy než řešící staré; pravý význam svého díla viděl v probuzení zájmu a v podnícení skvělé práce v četných laboratořích a klinikách mnoha zemí; za těžiště budoucího výzkumu označil farmakodynamiku plic, zvláště plicního oběhu; zdůraznil potřebu chápat souvislost funkce se strukturou.

Obdržel mnoho dalších poct včetně Pamětní medaile Johna Phillipse (1960), Trudeauovy medaile (1968), Koberovy medaile (1970), rytířského řádu francouzské Čestné legie (1963); byl členem mnoha vědeckých společností, prezidentem Asociace amerických lékařů (1962); z mnoha nabízených čestných doktorátů přijal jen dva: 1957 na Yaleově univerzitě – své alma mater – a 1966 na Kolumbijské univerzitě, kde prožil celou svou lékařskou i akademickou kariéru.

V roce 1961 odešel na odpočinek ze svých funkcí v Bellevue i na Kolumbijské univerzitě, kde však nadále přednášel. Po mnoho let působil jako konzultant u Merck, Sharp & Dohme Company a redigoval Merck Manual. Dějiny kardiovaskulární fyziologie vyložil v díle Circulation and Blood: Men and Ideas (1964, s Alfredem P. Fishmanem). Svůj filozofický pohled na lékařství soustředil ve sbírce deseti přednášek v podobě šesti esejů o medicíně a čtyř esejů o fyziologii Medical Priesthoods and Other Essays (1970). Jako lékař se vyjadřoval k mnoha společenským problémům: energicky obhajoval reformu veřejného zdravotnictví; před Smíšeným legislativním výborem pro studium narkotik doporučoval zavedení legální distribuce drog závislým (1957); proti Americké lékařské asociaci se zasazoval o vyšší příspěvky starým lidem na zdravotní péči.

Zemřel 23. února 1973 ve svém doměv Lakeville v Connecticutu. Jeho dílo zůstává příkladem přínosu základního lékařského výzkumu klinické praxi.

MUDr. Pavel Čech

Kabinet dějin lékařství 3. LF UK

Ruská 87, 100 00 Praha 10

e-mail: pavel.cech@lf3.cuni.cz