Mařatka Z.: Zamyšlení nad medicínou, životem a světem

Praha: Galén 2009. ISBN 978‑807‑262638-0.

Pana profesora Mařatku jsem poprvé blíže osobně poznal při setkání na 8. gastroenterologickém a 1. evropském endoskopickém evropském kongresu v Praze, který se konal v červenci 1968 a na kterém se pan profesor významně angažoval odborně i organizačně. Ve své knize popisuje atmosféru, v níž se kongres konal v době přechodného politického tání. Od té doby jsme se občas setkali při různých příležitostech, ať v Praze při různých odborných či osobních akcích, při koncertech, pořádaných jeho synem, dnes již renomovaným hudebním skladatelem Kryštofem, nebo při zájezdu do Francie v rámci lékařského kongresu Československo-francouzského a příležitostně i jinde. Proto jsem si s mimořádným zájmem pročetl jeho poslední vynikající knihu, kterou by asi literární vědci s obtížemi řadili do určitého žánrového stylu. Nejde totiž jen o memoár věhlasného lékaře – internisty a gastroenterologa, nýbrž i o stručnou rodinou kroniku rodu Mařatků, počínaje otcem, slavným sochařem, a konče zatím přes celý klan Kryštofem, zahrnující intelektuální vědecko-uměleckou elitu. Nejde ani o pouhé vzpomínky čistě odborné, které uchvátí každého vzdělaného lékaře, nýbrž i o názory filozofujícího intelektuála, který dovede skvěle stručně a srozumitelně vyjádřit svůj názor na život obecně, život individua i společnosti v evoluci až do přítomné doby. Pro nás starší jsou obsah i dikce přitažlivé zejména tím, že nám podává přehled medicínských problematik tak, jak je autor prožíval a vidí ze všech postižitelných aspektů.

Ve statích a v úvahách o medicíně zaujmou čtenáře Mařatkovy názory na stále diskutované otázky, které si kladou zdravotníci i laici. Proti medicíně založené na důkazech nebude mít jistě rozumný lékař námitek, avšak neměla by zatlačit do pozadí to, co se označuje jako zkušenost a lékařský um, spočívající mimo jiné v komunikačních schopnostech lékaře či sestry, tj. v získání důvěry pacienta, v empatii. Podrobná anamnéza nesmí být zaměněna za pouhé hodnocení měřitelných hodnot. Pacient žádá hlubší kontakt a porozumění lékaře. Nedostává-li se mu, může se uchýlit k alternativní medicíně. Autor rozeznává medicínu „akademickou“ a medicínu „alternativní“. Ta představuje širokou škálu nejrůznějších diagnostik a léčebných metod od fytoterapie a akupunktury až po homeopatii, v níž se uplatňuje placebový účinek. Všichni známe, bohužel, i případy zanedbání skutečně účinné léčby například u maligních nádorů, ale i určitý účinek zejména u funkčních poruch. Profesor Mařatka se jednoznačně a opakovaně vyjadřuje k formulaci toho, v čem nemá jasno: „Snažil jsem se nalézt takovou formulaci, která by se co nejvíce přiblížila tomu, co ještě obsáhneme svým rozumem, a naznačila to, co leží mimo jeho dosah.“

Autor poukazuje na rozvoj globalizace medicíny, ale současně varuje před přehlížením domácí vědy a domácí odborné literatury. „Hodnocení impakt faktorem je nezbytné, avšak je impakt faktor jediným kritériem hodnoty doktora? V každém oboru, tedy v medicíně, lze najít módní změny, které mohou vést k nekritickému zaujímání shodných názorů a postojů.“

Čtenáře určitě zaujmou některé originální názory pana profesora. Tak například etymologicky rozlišuje „nemoc“ , tj. stav, kdy člověk „nemůže“, a v němž je zdůrazněno hledisko subjektivní od „choroby“ jako morfologické nebo funkční odchylky od normy, i když se neprojevuje subjektivně. „Chorobný“ totiž znamená patologický, podobně jako „zdravý“ znamená „normální“. V úvaze o hranici mezi mládím a stářím považuje za významné kritérium vzrušivost.“ Pokud se člověk dovede vzrušit – pracovním zájmem, tvořivou činností, četbou, divadlem, uměleckým zájmem, vírou, zájmem o druhé pohlaví – potud není starý. Ztráta vzrušivosti, nezájem o okolí, nechuť k aktivitám slibujícím požitek, je varovným znamením stáří a mementem pro účtování se životem.“

Prof. Zdeněk Mařatka se zabývá i klinickými zkouškami versus observačními studiemi, které jsou založené na pozorování, úsudku, zkušenosti.

Uvažuje dále o významu lékařských organizací a jako bývalý redaktor časopisu ČLS JEP Česká a slovenská gastroenterologie a hepatologie vnímá oprávněnost národního odborného časopisu v češtině, zaměřeného na otázky, jež zajímají místní čtenáře, a na aktuální otázky místního zdravotnictví, aktivit odborných společností, osobní zprávy, jubilea, zásluhy atd. tak, jak to „vyžaduje vědomí vlastní tradice a národní hrdosti“. V době globalizace („anglikanizace“) medicíny by bylo vhodné, aby některé články vycházely i v angličtině. Na lékařských sjezdech by měly zaznít i tzv. „magistrální přednášky“, jež by měly být jakousi „vědeckou vizitkou přednášejícího, tak jak to bývalo například na některých dřívějších schůzích Spolku lékařů českých za 1. republiky, jichž se autor účastnil. Vzpomíná, jak také některé publikace v Časopisu lékařů českých z přelomu 19. a 20. století z pera Thomayera, Pelnáře, Mareše, Kukuly aj. vynikaly nejen obsahem, nýbrž i individuálním stylem blízkým krásné literatuře ... „s osobitými výrazy a obraty, jež svědčí o tom, že autor nepasuje své myšlenky do šablon, nýbrž vyjadřuje je originálním způsobem přiměřeným námětu a situaci.“

Ve stati o léčbě popisuje svoji zkušenost, podle níž jedním z faktorů, působících v oblasti psychoterapie je „prostá změna – změna životní situace, životosprávy, stravovacích zvyklostí, pobytu, klimatu apod.“ Příznivý vliv mají změny v běžném životě, změna pobytu koncem týdne, o dovolené, fyzická práce, tělesná námaha a po ní klid, ale i balneoterapie a fyzioterapie, popudová léčba aj. Často se na nespecifickou léčbu a preventivní opatření zapomíná, zejména v dnešní uspěchané době.

Stejně zajímavá a poutavě psaná stať se týká defekačních rituálů a tureckých záchodů. Čtenář ocení odborné hledisko gastroenterologa, ale i pohled kulturně, etnicky, evoluční, obecně zdravotnický (hygienický) i technický. I když „záchod není čítárna, mnoho lidí nalézá v pobytu na záchodě potěšení, které jim v domácím prostředí poskytuje privátnost, pohodlí, duševní uvolnění a pohodu v očekávání zbavení se nevítaného střevního obsahu, což patří k detumescenčním pocitům jako vyprázdnění moči či semene.“

V kapitole o zdravotnictví obecně se vrací k problematice zdravotnického pojištění. „Zajistit potřebnou péči je třeba u chorob závažných, u léčby nákladné – na taková nenadálá neštěstí by se mělo vztahovat pojištění. Lidé často říkají: Celý život jsem si na nemocenskou platil a teď bych měl platit znovu? Zřejmě si pletou pojištění se spořením. Z toho vyplývá zásada, že nic nemá být zadarmo. Zadarmo je jen charita a ta je poslední rezervou osob skutečně nemajetných.“ O „opomíjeném aspektu bezplatné lékařské péče“ napsal autor chytrý článek v časopisu ČLS JEP – Revue 2004; 1(4): 118.

V závěru zdravotnické tematiky zdůrazňuje autor význam komunikace lékaře s pacientem, jejíž nedostatečná forma bývá nejčastější příčinou sporů.

Druhá část knihy je důkazem mimořádného rozsahu zájmů profesora Zdeňka Mařatky, snahy ujasnit si podstatu věcí i schopnosti lidsky podat své názory čtenáři. Daří se mu to skvěle, protože jeho dikce je jasná, přesná a text je psán čtivou krásnou češtinou. Tematika je značně rozličná. Počíná vesmírem a vznikem života, vyjadřuje svůj názor na evoluci v biologii, na názory Darwina i odpůrců jeho učení. Mařatka je přesvědčen, že otázky, jimiž se v této části díla zabývá, mohou být příznivě přijaty i lékařem, který se spolu s ním zamyslí o životě i o minulém a aktuálním prostředí, v němž žije a pracuje. Čtenář by jistě mohl k mnohým otázkám přispět svými zkušenostmi, přesvědčením, mohl by nesouhlasit nebo přidat svůj názor. Každopádně i tato část je užitečná zejména pro mladé lékaře jako návod jak získat široký rozhled, který je nutný k nadhledu, toleranci, vyrovnaným mezilidským vztahům, a správné volbě životních priorit i jak je možné se vyrovnat s tím, co je mimo možnosti našeho poznání. Vzdělaný člověk se zabývá otázkami vývoje, evoluce. Byly vznik vesmíru a života a jejich řízení náhodné či iniciované a vedené něčím, co nejsme schopni identifikovat. Mařatka mluví o „inteligentnímu plánu“, pro který svědčí nepřímé důkazy. Aristoteles toto označil jako entelechie.

„Na rozdíl od Boha dává inteligentní plán vznik životu a nasměruje jeho vývoj, avšak neřídí se lidskou etikou a morálkou, nezasahuje do života jednotlivců a je hluchý k obětem, obřadům, modlitbám.“ Je zřejmé, že musí existovat nějaký princip, nějaká síla, která řídí veškeré dění v přírodě a v kosmu. Není nevědecké ani nadpřirozené tento fakt neuznat, i když ho nedovedeme identifikovat. Předpokládat takovou sílu není nic metafyzického. „Nepřímé důkazy pro ni svědčící jsou dostatečné.“ Mařatka soudí, že síly zajišťující činnost nebeských těles jsou gravitace, elektromagnetismu a síly nukleární.

„Úkolem lidského života je, aby byl prožit slušně a řádně, aby byly využity schopnosti, které člověk dostal do vínku, zanechal po sobě stopu v příspěvku ke světovému řádu, aby zplodil potomky, které dobře vychoval a které nasměroval k stejně slušnému a řádnému životu ... Vědomí naplněného života a čisté svědomí je nejlepším předpokladem pro prožití poslední životní fáze – fáze umírání.“

Sympatické jsou rovněž názory „filozofické“, které předkládá způsobem ve filozofii neobvykle srozumitelným. (Připomnělo mi to Einsteinovo rčení, že když čte filozofické spisy, má někdy dojem, že polyká něco co nemá v ústech.) V rámci „filozofických“ úvah se vrací i k otázce diverzity jako protikladu globalizace (jež se týká i medicíny) a uzavírá, že podporovat globalizaci je nutné všude tam, kde je to účelné a užitečné, avšak zachovat diverzitu je nutné tam, kde ji příroda a život nabízejí pro naši radost, potěšení a užitek. Antagonismus diverzity a globalizace je důkazem hegelovské dialektiky. Primitivní antagonismus se může projevit agresivitou a ve formě zušlechtěné civilizací v debatách, diskuzích, názorových a vědeckých sporech. „Agresivita primitivních civilizací ústí do totalitních režimů a válek, antagonismus parlamentních demokracií způsobuje politické krize, pády vlád, neschopnost zavádět potřebné a smysluplné reformy.“ V otázkách humanismu jako „etického směru, usilujícího o blaho lidstva a ušlechtilost mezilidských vztahů“ budou mít čtenáři asi rozporné názory. Sám autor si klade otázku, jak se orientovat v humanitně biologickém konfliktu, který vyplývá z toho, že „ochrana slabých je v rozporu s biologickým zájmem přírody i lidstva, humanismus vede ve svých důsledcích k degeneraci a zániku.“ Dotýká se v této souvislosti i lidských práv, eugeniky a trestu smrti. „Nebyl by trest smrti přiměřeným za úmyslnou vraždu nebo pokus o podobný promyšlený hrůzný čin, jako je účast a podpora skupinového zločinu a terorismu?“

Ve stati o historii ukazuje, jak může být pravda relativní v případě, že historická fakta jsou buď nedostatečně doložená, nebo zkreslená. Tato část zahrnuje úvahy o smyslu českých dějin (Masaryk versus Pekař ve sporu o významu husitství), o nás jako národu (nejsme bigotní ani bojovní), o odsunu Němců po 2. světové válce i o sporu o Rukopisy a o omylech geniů (F. L. Rieger neuznával Smetanu, J. E. Purkyně svého syna malíře Karla).

Následuje stať o právu a jeho postavení v přítomné době terorismu, kolektivní vině, rasismu, korupci. „V zásadě by mělo platit, že zločinci na lidská práva právo nemají.“ Boj proti terorismu se neobejde bez jistého omezení osobní svobody. Je třeba skoncovat s názorem, že každý má právo mluvit a jednat, jak chce, bez ohledu na ostatní. To není svoboda, to je zvůle. Bylo by třeba začít u počátečních projevů terorismu, jakým je chování extremistů, kteří násilně protestují proti mezinárodní spolupráci, globalizaci, politické a vojenské spolupráci, chovají se agresivně ...“

Prof. Mařatka se zabývá i otázkou homosexuality jako poruchy sexuální orientace. Tzv. registrované partnerství, mající práva a povinnosti podobné manželství, by mělo být nahrazeno uzavřením legálního vztahu, aniž by byla řeč o intimních vztazích a sexuální orientaci.

V sociologických otázkách se prof. Mařatka zabývá mnoha tématy – od struktury a funkce státu přes problematiku sjednocené Evropy a emigrace. Několik statí je věnováno politice obecně a demokracii zvlášť. Největší její výhodu vidí ve svobodě i v možnosti „změny“, od níž lidé očekávají slnění svých tužeb a požadavků. Demokracie ji umožňuje ve volbách …“ Když jsem jednou diskutoval s panem profesorem, vyjádřil jsem své přesvědčení, že demokracie nemůže být bezedná. (Připomínám toto slavné rčení Horatiovo: Est modus in rebus, sunt certi denique fines – Každá věc má svou míru, jsou přece určité hranice.) Těmi hranicemi jsou především zodpovědnost, ohleduplnost, tolerance a určitá kázeň daná dodržováním zákonů, vzděláním a morálkou. Pan profesor tyto hranice vkládá do označení „řízené“ demokracie na rozdíl od „demokracie liberální“. „Lidé mají sklon řešit problémy z hlediska okamžitého prospěchu a ne z hlediska dlouhodobé perspektivy. Proto jsou nepopulární a ve volbách propadají návrhy zákonů omezující finance, výhody a pohodlí občanů. I za první republiky vznikaly situace neřešitelné parlamentním systémem a v tom případě jmenoval prezident republiky úřednickou vládu, která situaci vyřešila a pak opět moc předala vládě politických stran. Úřednická vláda, nezávislá na politických stranách a přízni voličů, je jediná schopná provést v rámci demokratického zřízení reformy – které jsou mimo možnosti a schopnosti politických stran, a byla by i v našem neblahém stavu řešením přinášejícím kýžený výsledek.“ Při naší diskuzi jsme byli zajedno v přesvědčení, že platí ono Kennedyho rčení, že „vládnout mohou pouze vzdělaní lidé“ (toto přesvědčení jsem vyjádřil i ve své knize „S poselstvím medicíny v labyrintu světa“). Ve statích o našich současných významných osobnostech rozebírá postavení tzv. osmašedesátníků, dále pragmatismus Václava Klause a filozofický a humanistický postoj Václava Havla. Ve stati o nostalgii po komunismu píše: „Skutečných důvodů (mimo těžko představitelný idealismus) je celá řada. Jedním z nich je ten, že komunistický režim lidem nabízel materiální výhody, snadné výdělky, výhodná zaměstnání ve státních institucích, v policii, armádě, lidových milicích bez potřebného vzdělání a kvalifikace. Poskytoval možnost kariéry pro ambiciózní jedince ve všech institucích, neboť politická legitimace platila více než odborná kvalifikace. ... Mnohým, kteří mají ambice, ale nemají nadání ani chuť tvrdě pracovat, se takový systém líbil. Konečně existuje i nemalá skupina lidí s vrozenými povahovými vadami – zlobou, touhou škodit, ničit, krást, zabíjet, zneužívat moci k ovládání a pokořování druhých ...“

Kapitolu o kultuře začíná tím, co kultura zahrnuje. Jsou to tvůrčí aktivity, na rozdíl od činností, které slouží výhradně zábavě. Její nejvyšší formou je umění. „Pod pojmem kultura se skrývají dvě odlišné věci: civilizace jako úroveň lidské společnosti z hlediska organizace společnosti a hmotného blahobytu a kultura v užším smyslu jako soubor hodnot duchovních, tj. vědy a umění, etiky a morálky.“ A dále: „Za kulturu považuji soubor duševních činností, poskytujících kladné tvůrčí hodnoty.“ Stať o kultuře pak obsahuje mimo jiné myšlenky o moderním umění, hudbě umělecké a populární, o aktuálnosti, nadčasovosti a originalitě a o česko-německo-židovské kultuře v Praze.

Profesor Mařatka věnuje formálnímu vyjadřování mimořádnou pozornost. Kniha je psaná krásnou češtinou, které také věnuje několik chytrých poznámek, uvádí i příklady nejčastějších gramatických chyb, které se objevují v médiích i v projevech jednotlivců i státních představitelů. Z řádků vyplývá láska k mateřštině i odpor k jazykovým pokleskům.

Závěrečná stať sestává z „postřehů a aforismů“ (o kladení otázek, o komentování, o „nové nemoci – silentiofobii“ či o nadměrném hluku, kdy vřeštící hudba typu technoparty ohlušuje hosty v restauraci, pacienty v nemocnici nebo účastníky zahajovacích či společenských akcí, odborných sjezdů apod.). Z dalších faktorů poukazuje například na stresy při autoprovozu, zabývá se významem „malých nehod a neštěstí“, krátce pojednává o společenském chování.

Knihu jsem přečetl (či lépe prostudoval) se zájmem nejen jako zdravotník, nýbrž i jako člověk, žijící v tomto čase a prostoru s problémy, které na něho doléhají a k nimž zaujímá určitý postoj. Kniha pana profesora pomáhá získat nadhled nad děním odborném i obecném. Knihu ocení tedy nejen zdravotník, nýbrž i přemýšlivý vzdělaný laik.

Jaroslav Blahoš

předseda ČLS JEP