Soumrak klinické medicíny

Vedoucí redaktor profesor Jiří Horák otevřel v prvním čísle našeho časopisu tento ročník úvodníkem, ve kterém s neobvyklou (v nynější době) přímostí komentuje současný stav v české společnosti. Poukazuje otevřeně na nezodpovědnost a neschopnost politického vedení, na bující korupci, která zasahuje i vysoké školství, vědecké instituce i zdravotnictví a projevuje se pochopitelně i v medicíně. Nezamlčuje, že negativní aspekty veřejného života převažují, takže i mezi lékaři, kteří se tradičně těší značné prestiži, lze pozorovat rezignaci. Vyzývá nás proto, abychom přijali odpovědnost i za věci veřejné a nemlčeli.

Myslím, že tato výzva je zcela na místě. Mlčení se v naší společnosti znovu vžilo, i když už k tomu přeci není důvod. Je projevem nezájmu, pohodlí a spokojenosti sytých, lhostejnosti bohatých. Už loni poukázal prof. Horák v editorialu v prvním čísle na výjimečnou úlohu, kterou sehrál Časopis lékařů českých v našem písemnictví i v českém kulturním životě vůbec. Na konci téhož čísla se pokusil prof. Miloš Hájek otevřít diskuzi o postgraduálním vzdělávání. Vysvětlil, proč je výměna názorů nutná, a naléhavě požádal o připomínky. Pokud vím, neozval se nikdo – alespoň ne článkem v Časopisu lékařů českých. Není vlastně divu. Kurzů je množství v každém oboru i podoboru a lze rychle nabýt titulu odborníka. Dočetl jsem se například, že gynekolog se může v týdenním kurzu vycvičit v prenatální echokardiografické diagnostice, aby včas upozornil na eventuální kardiovaskulární malformace plodu. Kdo poznal rozpaky odborníků erudovaných v echokardiografii i gynekologické sonografii, kteří mají i dlouhodobou klinickou zkušenost, klade si otázku po racionalitě této koncepce. I když se vyšetření ultrazvukem stalo součástí péče o matku, je třeba zvážit, co je nutné i bezpečené a jak dalece to má smysl, a také, kdo to umí natolik, aby se to vyplatilo. Myslím, vyplatilo pro pacienta a společnost, ne pro podnikatele.

Na první stránce minulého ročníku se na čtenáře obrátil též předseda ČLS JEP prof. Jaroslav Blahoš a připomněl význam Časopisu lékařů českých jako prezidiálního časopisu. Ve svém textu cituje, co napsal ke stoletému výročí našeho časopisu Miroslav Holub: „Lékařství má ze všech oborů aplikované vědy nejsilnější a nejbezprostřednější aspekt morální. ... Je tedy lékařství jako věda o člověku a věcech člověka měřítkem intelektuální úrovně národa. Proto si myslím, že být lékařem je dost velká věc.“ Myslí si to i autoři letošního a loňského úvodníku, a myslí si to asi více z nás. Prakticky jde teď o odpověď na otázku, jaké doškolování a dokonce jaké školení a výchovu dnes lékař potřebuje. Odborníků přece stále přibývá, ale zájem o praktické lékařství klesá. Víme dokonce, že klesá i zájem o studium lékařství.

Jakkoli se to zdá absurdní, pád klinické medicíny začíná jejím překotným rozvojem ve druhé polovině 20. století, a to v Americe. První na to poukázal ve známé knize James le Fanu; české recenze s ním tehdy nesouhlasily. Praktické lékařství přestalo být atraktivní, protože vše se zdá být řešitelné novými farmaky nebo instrumentálně. Brzy tuto tendenci podporuje digitalizace dorozumívání a dokonalá obrazová technika: Odborník zaznamená data a pošle je i s obrázkem a svým komentářem dále. Také praktický lékař musí pracovat s počítačem, protože jinak by nezvládl administrativu. A tak vnímají dnes pacienti ordinaci: Po jejich vstupu si lékař místo rozhovoru čte na obrazovce počítače. Obtíže do dotazníku museli zapsat sami (někdy to natipuje přijímací personál za pultem). Na víc nezbývá čas, je přesně vymezený a otaxovaný po pěti minutách, nejčastěji směrnicemi pojišťovny. Nejmladší generace lékařů nemá také již o verbální styk zájem. Už ve škole se učili a byli vychováni na komputeru. Nejsou zvyklí poslouchat a nenaučili se mluvit. I studium je zaměřeno jinak. Vymizel důraz na fyzikální vyšetření a řádnou anamnézu, která je základem lékařského umění. To není vina mladé generace lékařů, nýbrž jejich učitelů, kteří se vzdali klasických vyšetřovacích metod, aby drželi krok s vývojem – aby „byli in“. Týká se to i terapie. A tak se v medicíně posunulo těžiště zájmu i přístup k pacientovi, tj. podstata medicíny jako umění – původně léčitelství. Snaha po co nejlukrativnějším způsobu léčby vede k „reformě zdravotnictví“, což je transformace jeho zařízení podle zásad průmyslových podniků, tedy pravidly ekonomiky. Pacient se změnil v klienta a jeho léčba se stává zbožím. Tím se změnil i cíl doškolování – viz citovaný příklad. Je tu i jiný problém. O doškolování se stále ještě stará hlavně farmaceutický průmysl, což – jak se znovu zdůrazňuje – nemá být. Jenže nové léky jsou tak účinné, že mají četné interakce, a tím i nežádoucí účinky a kontraindikace. Jsou též drahé, ale lacinější generika jsou galenicky odlišná a často jde o falzifikáty. Pro pacienta i lékaře tak představují nové riziko.

Současné podmínky ve zdravotnictví jsou tedy nepříznivé, kritický přístup nežádoucí, řešení krajně obtížné. Generace mladých a nastávajících lékařů to nemá snadné. Svoboda povolání už neexistuje a zajištění jejich vlastní budoucnosti ve stáří je nejisté.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Pavel Jerie

CH 4153 Reinach/BL 1, Leymenstrasse 49, Švýcarsko

fax: +0041 617 110 443