Hygiena ženy IV - 19. století

Jaký vliv měl rozvíjející se průmysl 19. století na osobní hygienu? Jaké byly v 19. století oděvní styly a splňoval šat, který ženy oblékaly, základní hygienické požadavky?

Doba Napoleonova císařství dala název novému slohu – empír (z fr. empire), který si rychle podmanil evropské státy. Návrat k antice, která se stala vzorem pro umění a životní styl, se projevil také v dámské módě.

V letech 1795–1815 byl v módě splývavý pod prsy nařasený a přepásaný oděv košilového střihu tzv. chemise (fr. košile) (obr. 1). Tento oděv se šil z tenkých, transparentních a ne příliš hřejivých materiálů – mušelínu, batistu, popelínu. Pod chemise se nosil tělový trikot – jemná pletenina, která těsně obepínala tělo. Kašmírové šály, které se nosily jako módní doplněk k tomuto šatu, zřejmě neochránily dostatečně před prochladnutím, jelikož ženy a dívky začaly častěji trpět na zápal plic, kterému se začalo říkat mušelínová nemoc (1–3).

Od dvacátých let 19. století se začíná znovu nosit deformující korzet, kterým si ženy tvarují tělo, aby si mohly obléci velmi těsný živůtek. Korzety se zhotovovaly z bavlny nebo kůže, na zádech se šněrovaly nebo zapínaly na háčky. Vyztuženy byly kosticemi nebo pásy z ocele či dřeva. Po roce 1840 se při jejich výrobě začala používat vulkanizovaná guma, ze které se do korzetů všívají pružné klíny, které činí korzet o trochu snesitelnější (4). Praktický lékař František Peške vidí příčinu častého omdlévání žen ve „škodlivém šněrování a stahování těla“ (6). F. E. Bilz, autor oblíbené knihy Bilzovo nové léčení přirozené, nazývá šněrovačku ,,vynálezem smrtonosným, kterým se šněrovaná žena jen k hrobu rychleji přibližuje“ (7). V knize Úplný domácí lékař. Lékařský rádce zdravých i chorých, vydané v roce 1893, se dočteme: „Šněrovačkou trpí plíce, žaludek, ledviny, játra, celé ústrojí zažívací, děloha, velké cévy atd.; všechny ty orgány korzet hubí“ (8). Ženy se však korzetu nechtěly vzdát a korzet „přežívá“ 19. století (4).

Také sukně se začala znovu rozšiřovat, nejprve ji podepíralo několik spodniček, z nichž jedna byla vyztužena žíněmi. S příchodem druhého rokoka „slaví“ svůj návrat krinolína (obr. 2). Tvořily ji kovové obruče, které byly pospojovány pruhy látky. Ke konci padesátých let měřil její spodní průměr 2–2,5 metru. Krinolína se zavazovala v pase, nebo se nosila zavěšená na ramínkách. Móda širokých sukní přinesla návrat rozměrných, v pase nařasených spodních kalhotek, sahajících až ke kolenům (1).

Od konce šedesátých do devadesátých let byla v módě turnýra neboli honzík (4) (obr. 3). Známý propagátor vodoléčby farář Sebastian Kneipp ji popisuje takto: „Nosí se nyní na spodní části zad velbloudí hrb (honzík), na němž by se mohl docela pohodlně posadit párek opic“ (9). Turnýra se přivazovala k pasu, aby vytvořila nad a za hýžděmi vypouklé místo. Tvořily ji polštářky vyplněné koňskými žíněmi nebo drátěné, kostěné či bambusové konstrukce. Korzety z tohoto období mají za úkol vyzdvihnout a zdůraznit poprsí, vytvořit ploché bříško, úzké boky (na rozdíl od předešlých korzetů) a co nejužší pas. Za ideální míru bylo pokládáno 50 cm v pase. Ke konci 19. století ženy odložily honzíky, nikoliv korzety. Ty sahaly až do půli stehen, aby vytvořily žádanou úzkou linii boků a stehen (4).

V období empíru se česaly klasické řecké uzly. V období biedermeieru a historismů se nosily složité účesy zdobené stuhami, hřebínky, umělými květinami, ale i šperky (5). Takto upravené vlasy se často nerozplétaly a nerozčesávaly až několik dní, což pokožce hlavy nijak neprospívalo. Mýdlo, kterým se myla hlava, tvořilo k nelibosti dam na vlasech našedlý povlak.

Ženy si chránily pleť před slunečními paprsky slunečníky, vějíři a závoji, stále se cenila bílá barva tváře, paží a šíje. K líčení obličeje se používaly pudry velmi světlé barvy, nanášely se chomáčkem chmýří z labutě tzv. labutěnkou (8). Líčka si ženy barvily do světle růžového odstínu (1). Ke zvýraznění obočí se používala čínská tuž (8).

V 19. století začala být kovová umyvadla nahrazována umyvadly porcelánovými, kameninovými a skleněnými (továrny na sanitární keramiku byly v Čechách a na Moravě zakládány už koncem 18. a na začátku 19. století) (10). K osobní hygieně se nejčastěji používala souprava, která se sestávala převážně ze džbánu na vodu, okrouhlého lavoru, misky s děrovanou vložkou na mýdlo, stejně řešené misky na houbu, nádobky na zubní prášek, misky na zubní kartáček a nočníku. K ukládání těchto souprav sloužily dřevěné nebo kovové stolky s mramorovou deskou (11).V některých domácnostech nechyběla bourdalou – dámská urinační nádoba sloužící k vykonání malé potřeby, jejíž používání bylo známé již v 18. století (10). V průběhu 19. století přibylo manufaktur, které se soustřeďovaly na výrobu mýdel. Zejména ženám byla určena mýdla obsahující různé vonné přísady. Vedle oblíbených vůní levandule a fialky se objevují mýdla s vůní mandle či medu (8). Je třeba zmínit Georga Schichta, který v roce 1848 založil továrnu na výrobu mýdla. Schichtova mýdla se vyznačovala jak vysokou kvalitou, tak přijatelnou cenou.

Autoři domácích lékařů nabádali své čtenářky, aby dbaly čistoty v době své „čmíry“. Odsuzovali pověru, podle které si ženy během menstruace nemyly zevní rodidla, či neměnily prádlo (říkalo se, že čisté prádlo vyvolává větší krvácení). K zachycení menstruační krve sloužily plátěné pruhy, které si ženy zhotovovaly z několikrát přeložených, sepraných ručníků, šátků nebo prostěradel. Jejich konce se zepředu i zezadu připevňovaly k pásku nebo šňůře, kterou měla žena uvázanou kolem boků. Bylo možné také zakoupit hotové menstruační pásy, ke kterým se připevnila nejčastěji plátěná vložka (7, 12). Tyto vložky se špatně udržovaly, bylo obtížné je dostatečně vyprat a podle dobových narážek bylo jejich sušení (z hlediska studu), pro jejich nositelky nepříjemné. Bilz doporučoval menstruační pásy, do kterých se vkládala výplň z drceného mechu nebo dřevité vaty, kterou bylo možné po nasáknutí vyhodit (nejlépe spálit) (7).

Ženy aristokratického a posléze i měšťanského původu se začínaly věnovat některým druhům sportu – plavání, bruslení, turistice, tenisu a jízdě na koni. Oděv, ve kterém ženy provozovaly sport, byl zcela nevyhovující. Na plavání či k pouhému smáčení ženy oblékaly koupací úbor z dlouho schnoucího nepružného materiálu, jehož dolní část zakrývala kolena. Při bruslení si ženy schovávaly ruce do rukávníku a ani dlouhá sukně, ve které provozovaly tento druh sportu, nebyla příliš bezpečná (1, 4). Na fotografiích z 19. století je také možné vidět dámy, jak hrají tenis v  sukních až ke kotníkům.

Rozvoj průmyslu postupně spěl k sériové výrobě hygienických přípravků, které se tak stávaly cenově dostupnější a mohl si je dovolit stále širší okruh společnosti. Velkou úlevou pro ženy byla průmyslová výroba mýdla. Důležitou úlohu hrála osvěta hygieny prostřednictvím oblíbených domácích lékařů, propagace výrobků tělové kosmetiky v módních časopisech, reklamních plechových cedulí a reklamních inzerátů v tisku. Je třeba zmínit průkopníky „oděvní hygieny“, kterými byli Max Pettenkofer (1818–1901), jenž prosazoval prodyšnost oděvu, a Gustav Jägr (1832–1917), který propagoval oděv z vlny, odmítal korzety a vytvořil celý systém pohodlného spodního prádla (4).

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Alexandra Surá

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2

e-mail: alexandrafi@seznam.cz