Ranlékař František Holub
Autoři:
Martin Šámal
Působiště autorů:
Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Praha
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2011; 150: 670-674
Kategorie:
Dějiny lékařství
Osudy konkrétních lékařů působících na českém venkově v 19. století jsou většinou neznámé. Většinou je na vině nedostatek pramenů potřebných k rekonstrukci jejich života a docenění jejich působení. Určitou výjimkou je nepochybně osobnost Františka Holuba. V písemné pozůstalosti jeho syna, slavného afrického cestovatele a lékaře dr. Emila Holuba, se totiž nachází poměrně velké množství pramenů, které dokumentují život jeho otce.1 Díky tomu máme jedinečnou příležitost seznámit se s osudem tohoto bezesporu zajímavého, byť dávno zapomenutého zdravotníka. Důležité je to nejen pro poznání jeho životních peripetií, které zároveň pomáhají lépe chápat i určité momenty ze života jeho syna Emila, ale v obecné rovině představují významný příspěvek k poznání života venkovských zdravotníků v průběhu 19. století.
František Josef Holub se narodil nedaleko Plzně v obci Šťáhlavy dne 26. prosince 1809 v rodině truhlářského mistra Františka Holuba. V otcově řemesle však podle všeho pokračovat neměl. Rodiče si zřejmě přáli, aby se jejich nejstarší syn stal knězem, a dopřáli mu proto vynikajícího vzdělání.2 František studoval nejprve na gymnáziu v Plzni a později, roku 1827 přestoupil na staroměstské gymnázium v Praze. Tento ústav sídlil v Klementinu a platil za jeden z nejprestižnějších v zemi. Působil zde například Josef Jungmann. Zdejší studenti měli právo plynulého přechodu na filozofickou fakultu. Studium filozofie bylo v té době ještě jakýmsi mezistupněm mezi středním a vysokým školstvím a zároveň podmínkou dalšího studia na fakultách pražské univerzity.3
Studijní výsledky z gymnázia prokazují mimořádné všestranné nadání Františka Holuba. Byl premiantem třídy a v roce 1829 přešel na filozofickou fakultu. Po absolvování povinných dvou ročníků se zapsal nikoliv na teologii, ale na medicínu. Vynikajících studijních výsledků dosahoval i zde, velmi často se v jeho studijních záznamech dokonce objevuje hodnocení nejvyšší – eminente.4
Studium medicíny bylo až do roku 1873 rozděleno na vnitřní a vnější lékařství. Studenti vnitřního lékařství studovali 5 let, jejich studium bylo zaměřeno více na teoretické otázky. Absolventi získávali prestižní titul doktor medicíny a mohli působit na univerzitě, v nemocnicích apod. Studium vnějšího lékařství bylo tříleté, zaměřené více na praktickou medicínu. Absolventi odcházeli s tituly magistr či patron chirurgie.
František Holub ukončil studium v roce 1836, v matrice absolventů figuruje jako patron chirurgie. Stal se tedy tzv. chirurgem, nebo podle moderní terminologie ranlékařem.5 Získal diplom (obr. 1), který jej opravňoval k výkonu ranlékařství, porodnictví a očního a zubního lékařství. Je zajímavé, že neusiloval o získání doktorského titulu. Vzhledem k jeho dosavadnímu vzdělání a vynikajícím studijním výsledkům by se to přímo nabízelo. Jako budoucí ranlékař totiž nemusel absolvovat gymnázium ani studium filozofie. Průběh dosavadního studia tedy ukazuje na jiný záměr. Stranou nechme úvahy o duchovní dráze. Pokud skutečně měl někdy úmysl studovat teologii, upustil od něj nejpozději v letech 1829–1831 během studia filozofie. I vzhledem k průběhu studia na lékařské fakultě bylo jeho logickým završením získání doktorského titulu. Co tedy vedlo Františka Holuba k předčasnému ukončení?
Kratší formu studia medicíny si většinou volili studenti z ekonomických důvodů. Studium zakončené doktorátem trvalo déle, stoupaly tedy náklady na ubytování a učební texty a dražší byly navíc také zkušební taxy apod. Navzdory poměrně štědrým stipendiím a prostředkům z nejrůznějších nadací, které chudším studentům pomáhaly, byla ekonomická situace studentů zdaleka nejčastějším důvodem pro volbu kratšího studia medicíny. Finanční náročnost studia mohla být tedy jedním z důvodů i v případě Františka Holuba.6
Hlavním důvodem však byl jeho osobní život. Během studií se totiž seznámil s Annou Janotovou, dcerou pražského ševce. Dnes již asi nikdo nezjistí, kdy a za jakých okolností se seznámili a zdali třeba nebyla Anna důvodem, proč se František Holub vzdal úmyslu stát se knězem. Každopádně v době, kdy František Holub studoval medicínu, Anna otěhotněla. Bylo nutné uzavřít sňatek a rodinu hmotně zabezpečit. To byl zřejmě ten hlavní důvod předčasného ukončení studia. Svatba se konala začátkem listopadu 1836, tedy pouhý měsíc poté, co František Holub obdržel univerzitní diplom. Po svatbě žili manželé Holubovi v podnájmu na Novém Městě, kde Holub provozoval lékařskou praxi. Těžko říci, v jakých poměrech tehdy žili, ale patrně ve velmi skrovných, závisejících na nejistém výdělku Františka Holuba. Manželství trvalo velmi krátce a skončilo tragédií. Tři měsíce po svatbě Anna předčasně porodila mrtvá dvojčata.7 O dva dny později i ona sama na následky porodu a celkové vyčerpání zemřela.8
Pro Františka Holuba byla tato událost zřejmě nejhorším okamžikem v životě. Kvůli rodině se musel vzdát svých ambicí v profesním životě. Teď o celou svou rodinu během dvou osudných dní přišel. Zůstal sice ještě nějaký čas v Praze, ale nevedlo se mu dobře. Nedochovaly se žádné záznamy svědčící o jeho majetkových poměrech z této doby. Výdělek z lékařské praxe však byl obecně velmi nejistý, a proto se snažil získat místo s pevným platem. Ucházel se například o místo okresního ranlékaře v Haliči.9 Tehdy sice jeho snaha vyšla naprázdno, ale o 2 roky později měl konečně štěstí. Dne 18. dubna 1839 byl jmenován městským lékařem ve východočeských Holicích.
Z období jeho působení v Holicích (1839–1857) se již dochovalo více pramenů (obr. 2). Holice byly poddanským městem náležejícím komornímu statku. Holub byl do funkce jmenován vrchnostenským úřadem v Pardubicích. Byl tedy v podstatě vrchnostenským lékařem. Konečně získal vytoužený pravidelný příjem, jednalo se o roční plat 40 zlatých10, vedle finančního obnosu ještě naturální byt a výnos ze 2 měřic obecní půdy.11 Holub zde vykonával, jak bylo ostatně obvyklé, více zdravotnických funkcí. Vedle funkce městského lékaře působil jako lékař soudní a očkující (obr. 3), prováděl ohledávání mrtvol nebo prohlídku zvířat. Vedle těchto povinností bezpochyby provozoval také vlastní soukromou lékařskou praxi.
Získání místa se stálým platem mu zřejmě také umožnilo uzavřít nový sňatek. Pouhý měsíc po svém ustavení se totiž podruhé oženil. Jeho ženou se stala Anna Ebertová, dcera někdejšího krupaře a pražského měšťana Josefa Eberta. Svatba se konala na Strahově. František Holub vstupoval do svazku již jako vdovec, nevěsta se vdávala na svou dobu poměrně pozdě, ve svých 29 letech.12
V polovině května se manželé přestěhovali do Holic, kde bydleli v čp. 120. Jednalo se o úřednický byt, resp. spíše jen pokoj. Kromě manželů Holubových žily v tomto domě ještě rodiny městského úředníka Matěje Kučery a také hostinského Františka Šoulavého. Bydlení tedy bylo nepochybně velmi skrovné a stísněné.
Manželství zůstalo dlouho bezdětné, až teprve 27. září 1845 se narodila dcera Terezie.13 Snadno si lze představit radost z vytouženého děťátka, vždyť Anně Holubové bylo v době narození prvního potomka již 35 let! Bohužel štěstí netrvalo dlouho. Malá Terezie se nedožila ani jednoho roku, zemřela v červenci následujícího roku.14 Dne 7. října 1847 se pak narodil manželům Holubovým syn, pokřtěný Emilian Karel Jan, pozdější slavný africký cestovatel.15 Byl tedy již čtvrtým a zároveň posledním dítětem Františka Holuba. Vzdor údajné neduživosti a slabosti přežil kritické novorozenecké období. Šťastně přestál i pozdější epidemii cholery, která v Čechách řádila na přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století. V Holicích musel být vzhledem k obrovskému počtu nemocných dokonce zřízen provizorní špitál, kam František Holub docházel léčit nebohé pacienty. Účinné prostředky ovšem v té době ještě prakticky neexistovaly.
V březnu 1848 došlo ve Vídni k revoluci, jejímž jedním z nejvýraznějších důsledků bylo mimo jiné v zrušení vrchnostenské správy a zřízení samosprávy. Kompetence vrchnostenských úřadů se přenesly na nové politické úřady a samosprávu, což mělo dalekosáhlé důsledky, mj. výrazně ovlivnilo i zdravotníky působící ve službách vrchnosti.16
Byl to i případ Františka Holuba, který v Holicích působil z vůle vrchnosti a za podmínek vrchností stanovených. Představitelé města se již od ledna 1849 pokoušeli Holuba z funkce městského lékaře svrhnout. V lednu 1849 byl obviněn z nedbalosti, neschopnosti a dokonce zmrzačení několika osob a odvolán z funkce. Záležitost bylo třeba řádně vyšetřit, o vyjádření byla požádána například pražská lékařská fakulta. Šetření trvalo prakticky celý rok. Všechna pochybení se vyvrátila, za Holuba se postavila nejen lékařská fakulta, ale i nadřízené orgány. Holubovi byl navíc po tuto dobu zadržován plat, který mu náležel. Bylo to protiprávní, protože „dle pozůstávajících zákonů každý veřejný i městský úředník neb sluha svou služební mzdu v pádu nějakého vyšetření tak dlouho obdržovati má, až za vinného uznán a ze služby svržen jest ...“ Ale navzdory stížnostem a výzvám nadřízených orgánů se nic neměnilo, Holubovi plat vyplácen nebyl a navíc vzdor vyvrácenému obvinění trvali představitelé Holic i nadále na odvolání Františka Holuba z funkce. To však nyní nebylo de jure možné. K odvolání totiž v této době mohlo dojít jen v případě prokázaného pochybení nebo neschopnosti.17
To se však brzy změnilo, když vešel v platnost nový obecní zákon. V listopadu 1850 se tedy v Holicích na základě tohoto zákona ustavil nový obecní výbor. Jestliže dříve mohlo dojít k Holubovu odvolání pouze na základě prokázaného závažného pochybení, nyní byla cesta mnohem snazší. Umožňoval ji § 81 tohoto zákona, podle kterého byla zcela v kompetenci obecního výboru volba městských úředníků a služebníků. Tedy i obsazení postu městského lékaře. V květnu 1851 svolal obecní výbor veřejnou schůzi, „v níž záležitost chirurga p. Fr. Holuba znovu v poradu vzata a po dlouhém rokování jednohlasně uzavřeno jest, při výpovědi p. Fr. Holubovi od bývalé obecní rady dané, nezměnitelně setrvati. Na to byl obecným hlasováním za městského chirurga zvolen pan Václav Říha, jehož nevypínavé účinkování v okresu našeho města se všeobecným uznáním se potkalo.“18
Holub se sice i tentokrát bránil, ale jeho odpor byl už předem odsouzen k nezdaru. Volbu Václava Říhy městským lékařem v Holicích schválil ještě v květnu 1851 okresní hejtman. Zároveň se ale také Františka Holuba zastal v otázce zadržovaného platu. „Přitom nemohu opomenouti městské radě tím více odporučiti, aby dlužný požadavek ranhojiči Holubovi zapravila, an on až dosaváde službu městského lékaře v pravdě zastával a jak se domnívám, nemůže se mu horlivost a dobrá vůle v dosavadním vykonávání služby odepříti.“19
František Holub působil následně již jen jako okresní soudní lékař. Možná čekal, že se po nových volbách obecní výbor obmění a jeho situace se zase zlepší, snad jen nemohl sehnat jiné místo. Ale obecní volby se nekonaly, výbor setrvával stále ve stejném složení a Holub se zde svou lékařskou praxí již zřejmě uživit nemohl. V roce 1857 se proto rozhodl s celou rodinou z Holic odejít do Pátku nad Ohří, kde přijal místo panského a obecního lékaře (obr. 4).
Zdá se, že se jednalo o řešení z nouze . Rodina Holubova se totiž v této době ocitla ve finanční tísni. Průměrné roční náklady na zaopatření rodiny se v této době pohybovaly kolem 600 zlatých. Rodina ranlékaře Holuba byla prakticky od začátku roku 1849 odkázána jen na výdělek Holubovy lékařské praxe a výnos z pronajatého pole. Ten činil v době Holubova stěhování do Pátku 30 zlatých ročně.20 Z období Holubova působení v Holicích se bohužel nedochovaly žádné záznamy dokládající jeho výdělek ze soukromé praxe. Nepochybně však činila podstatnou část Holubových příjmů. Podle dostupných informací se však zdá, že po svém odvolání z funkce klesaly i tyto příjmy. Konkrétní důkaz k dispozici sice nemáme, můžeme jen odhadovat, nakolik Holubovi u holických obyvatel uškodilo rok trvající obvinění a konflikt s představiteli města. Minimálně v jednom případě však máme doloženu snahu zvýhodnit nového městského lékaře oproti Františku Holubovi. Jednalo se o ohledávání mrtvol, které se snažili městští radní svěřit výhradně městskému lékaři. Když to okresní hejtmanství zatrhlo, představitelé města jej alespoň oproti Holubovi zvýhodnili tím, že jej vypláceli za tuto službu paušálně, kdežto František Holub za ni musel vybírat peníze od obyvatel.
Stěhování do Pátku nebyla jednoduchá ani levná záležitost. Pátek nad Ohří byl dominiem strahovských premonstrátů. S premonstráty se Holub setkával již v době svého studia na plzeňském gymnáziu, na Strahově si bral svou druhou ženu. Je možné, že právě její rodina měla ke Strahovu blízko. Nelze zcela vyloučit, že právě skrze tyto příbuzné získal František Holub místo panského lékaře v Pátku. Do jeho příchodu zde lékař nebyl. Klášter rodině Holubově poskytl k bydlení malý domek na samém kraji vesnice. Pro Františka Holuba stěhování představovalo velikou změnu, byl zvyklý spíše na městské prostředí a najednou se ocitl v malé vesničce, se kterou se nedokázal příliš sžít. Nemohl v této době ještě docenit vliv, jaký mělo právě toto prostředí a okolní krajina Českého středohoří na jeho syna. Zdá se, že si zde nenašel ani mnoho přátel, venkovské poměry mu spíše vadily, a pokud se v dopisech objevují některá jména konkrétních lidí, jedná se téměř vždy o zdejší faráře či příslušníky řádu. František Holub se nezapojil do žádných zdejších korporací nebo spolků, ostatně tak nečinil ani v Holicích.
Kromě výdajů spojených se stěhováním rodinu silně zatěžovaly také výdaje na studium syna Emila. Ten v době stěhování do Pátku končil obecnou školu a bylo třeba rozhodnout o jeho další budoucnosti. František Holub mu nepochybně toužil umožnit stejné, ne-li lepší vzdělání, jakého sám dosáhl. Snad do svého syna promítal i vlastní nenaplněné ambice. Nechal svého syna tedy studovat gymnázium v Praze, později Emil přešel do Žatce. Po jeho absolvování se zapsal na studium medicíny. O finančních poměrech nejlépe vypovídá korespondence mezi Františkem Holubem a synem Emilem z této doby. V roce 1869 se František Holub například snažil vymoci pro syna vysvědčení o nemajetnosti, zřejmě kvůli úlevám na školném nebo kvůli získání stipendia. Velmi významnou pomoc získal od páteckého provizora, který patrně ne zcela standardní cestou dopomohl Emilovi k získání prostředků na studium. Že to nebyla pomoc ledajaká, ostatně vyplývá z pozdějšího dopisu Františka Holuba synovi. „Kdo jest hlavně příčinou, že jsi od quarty již nejen celé nadgymnázium, nýbrž i lékařská Tvá študia dokončiti mohl ... Pomysli, kdo hlavně příčinou byl, žes tolik let nadací Ferdinandovou 120 zl užíval; jedině protekce p. provizora Tobě k ní pomohla; dobře Ti známo naše tehdejší postavení, v kterém by jsme bez velkých dluhů dělání, neb docela prodáním naší reality v Holicích nebyly s to o Tvé budoucí vzdělání se tak postarati...“21
Zdá se, že František Holub své působení v Pátku nevnímal jako definitivní. Přestože Holice opustil zřejmě pod tíhou vnějších okolností, na Holice rozhodně nezanevřel. Po celý svůj život se nevzdal svých nemovitostí. Není divu, domek se zahradou a tzv. Kmentovské pole, které nadále pronajímal, představovaly vlastně jediný majetek, kterým disponoval, jedinou jistotu, na kterou se mohl ve stáří spolehnout. Celkově vlastnil v Holicích pozemky o celkové výměře 3 jitra 809 sáhů čtverečních. Po jeho smrti byla jejich cena odhadnuta na 4800 zlatých (v roce 1880).22 Zdá se, že plánoval se na stáří do Holic vrátit, možná doufal, že by celá rodina včetně syna Emila zde mohla žít. Dosvědčuje to snaha o udělení domovského práva v Holicích. Získal je v roce 1869, pro syna Emila o něco později, tedy každopádně v době, kdy již více než 10 let žil v Pátku a mohl žádat o udělení domovské příslušnosti zde. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Holický starosta Jeřábek nabízel Emilu Holubovi krátce před ukončením jeho studia místo městského lékaře. Z těchto plánů nakonec samozřejmě sešlo a další osudy rodiny ovlivnila cesta Emila Holuba do jižní Afriky.
V životopisech cestovatele Emila Holuba se občas uvádí, že si zvolil studium medicíny po vzoru Livingstonea a s ohledem na svou budoucí cestu. Je zajímavé, že v literatuře je mnohokrát zmiňován vliv a působení otce Františka, a přesto nikde není připuštěna možnost, že Emil Holub svým vstupem na medicínu prostě jen následoval příkladu svého otce. Přitom to rozhodně není o nic méně pravděpodobné. Pokud by si totiž Emil Holub vybral medicínu jen z důvodu, že se mu toto vzdělání zdálo vhodné pro jeho plánovanou cestu, potom nemusel studovat 5 let a skládat obtížná rigoróza. Pro potřeby africké cesty se mu také hodila spíše praktická medicína, které se více věnovali studenti – budoucí ranlékaři, než teoretické předměty typické pro doktorské studium. Naopak všechny životopisy se shodují v tom, že právě František Holub stál na samém počátku vědeckých snah svého syna. Byl to on, kdo podněcoval jeho ctižádost a zároveň lásku k přírodním vědám a vědecké práci vůbec.
Zdá se ovšem, že vliv, vedení, ale také podpora a především důvěra ve schopnosti mladého Emila byly zřejmě daleko větší, než jsme dnes z dochovaných pramenů vysledovat. František Holub o svém synu nezapochyboval ani v době, kdy mu zřejmě příliš radosti nedělal. Gymnaziální studia mladého Emila představovala těžkou zkoušku pro jeho otce. Sám neměl nikdy se studiem nejmenší problém, zatímco jeho syn se na gymnáziu doslova trápil, první rok dokonce musel opakovat a tak tak procházel do vyšších ročníků. Ale František Holub svého syna i v této době bezmezně podporoval. Na vysoké škole patřil Emil Holub k nejlepším studentům. Ale i zde mu otec velmi pomáhal. Vedle finančního zabezpečení Emilovi opisoval přednášky, snad proto, že učební texty byly velmi drahé. Z této doby se zachoval například Zoologický atlas (obr. 5), který mu sestavil a vedle obrázků vystřižených ze Schubertova atlasu jej doplnil desítkami vlastních maleb. O tom, jak těžké toto období bylo, svědčí dochovaná korespondence z konce šedesátých let.
Až do své smrti také představoval František Holub pro svého syna významnou autoritu. Sestavil dokonce pravidla, kterými se měl jeho syn na své cestě řídit, dokonce jej nabádal, ať si je každý den opakuje, aby se mu vštípila do paměti. Se synem si korespondoval a v dopisech se často objevují různé rady, napomenutí apod. „Opět a opět Tě co nejsnažněji prosím, by jsi se do politiky žádné zemi nepletl, nejméně do anglické a rakouské (dvakrát podtrženo), které po ukončení války a uzavřeného míru mezi Ruskem a Tureckem proti Rusku skrze ty opravdové a spravedlivé mírné výminky hrozivě se staví ...“23 Podobné rady a připojený podrobný rozbor mezinárodní situace ukazují na poměrně slušný přehled, který František Holub měl. Kromě toho jeho dopisy obsahují celou řadu velmi konkrétních reflexí, napomenutí a rad k řešení docela všedních problémů. „Jednal jsi neprozřetelně s tou vypůjčenou dvojkou, pro někoho se tak drahou věc vypůjčovati, který si ji ani ošetřovati nedovedl a Tobě jeho lehkovážností takovou škodu způsobil, chraň se něco podobného budoucně učiniti!“24
Podpora a pomoc synovi se stala náplní závěru života Františka Holuba. Opisoval fejetony a korespondenci se svým synem a dokonce prováděl i korektury některých jeho prací. Má například zásluhu na vydání Holubova etnografického spisu „Eine Culturskizze des Marutse-Mambunda-Reiches“ z roku 1879. „Bylo to ale předobře, že jsem ji do rukou dostal, neb by velký díl přeslavného spisu tohoto (...) skrze nesčíslný počet chyb (...) ani k přečtení nebyl.“25 Korespondoval s celou řadou velmi významných osobností, například s českým mecenášem Vojtěchem Náprstkem, s dvorním radou Ferdinandem von Hochsteterem nebo předním německým kartografem Augustem Petermannem. Velmi významně se také zasloužil o získání finančních prostředků, jež Emilu Holubovi umožnily návrat do vlasti. Neváhal přitom napsat na nejvyšší místa včetně císaři Františku Josefu I. Jeho pomoc stojí jakoby ve stínu podpory četných jiných osobností a korporací, ve skutečnosti však František Holub získal pro svého syna zdaleka největší subvenci 1000 zlatých od císaře a dále například 200 zlatých od Svatoboru.26
František Holub byl vzdělaný člověk, který pěstoval všestranné zájmy a udržoval si poměrně široký rozhled v nejrůznějších oblastech. Známé jsou například jeho opisy článků Benedikta Roezla, ale spektrum jeho zájmů bylo daleko širší. V sedmdesátých letech si začal vést sešity výpisků z novinových článků, které se týkaly nejrůznějších oblastí, politiky, kultury, geografie, přírodovědy atd. Díky těmto sešitům tedy víme, že se u Holubů četli například Národní listy, Posel z Prahy, Weltblatt, Politik nebo Brousek.27
František Holub nikdy žádnou svou práci nepublikoval. Nicméně v sedmdesátých letech, kdy jeho syn pobýval v Africe, zpracoval historii objevování Afriky. Zachovala se v rukopise pod názvem „Afrika-Reisende von 10 Jahrhunderts an bis Ende 1874“ (obr. 6). Holub se zde pokusil shromáždit a v abecedním pořádku představit všechny africké cestovatele, kteří se zasloužili o průzkum černého kontinentu. U mnoha z nich zároveň připojil jejich stručnou charakteristiku, případně oblast, kterou prozkoumali.
Zhruba od poloviny sedmdesátých let začal František Holub stonat. Léčil se zprvu sám, později hledal pomoc v Lounech u Dr. Hieratha. Nic ovšem trvale nepomáhalo. Zlepšení svého stavu si sliboval především od pomoci svého syna, který plánoval návrat z Afriky. V každém dopise proto svého syna nabádal, aby se již vrátil. „Má mrzutost přes Tvé otálení neustálé domů se navrátiti, dosáhla již nejvyššího stupně, mé celé choré tělo trpí tím od dne ke dni více a více, a možno, že té bouři dříve podlehne, nežli se zotaví ...“28 (obr. 7). Nedokázal pochopit, proč jeho syn s návratem otálí, podivoval se dokonce nad zprávami, že jeho syn, vzdor všem darům a subvencím, nemá k návratu dostatek finančních prostředků. Svého syna však již nespatřil, zemřel v Pátku dne 18. července 1879 a pochován byl na hřbitově v Radonicích. Na pohřeb přijel z Prahy i Vojta Náprstek. Dr. Emil Holub dorazil do Čech až o 3 měsíce později. Smrt otce jej hluboce zasáhla. V Holubově korespondenci nacházíme několik reflexí této smutné skutečnosti. „Můj drahý tatíčku. Co nesu sebou, co jsem můj pokladek, bych Vám jej předložil, jest to sbírka nejen nyní přes 100 dopisů congratulačních, mně co cestovateli a lékaři zaslaných, spojené s kritikou v novinách, takže přes 100 článků, já myslel jich na listu přilpěti a vše, co album vázané, Vám co dáreček podati. Vy již můj drahý tatíčku nejste – mi tyto poukazy lásky více netěší ...“29
Snímky byly zapůjčeny ze sbírek Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze. Redakce za možnost uveřejnění velice děkuje.
Článek byl připraven v rámci Interního grantu Národního muzea „Fond Dr. Emila Holuba“, který byl udělen 5. listopadu 2010 čj. NM/4652/2010.
ADRESA PRO KORESPONDENCI:
PhDr. Martin Šámal
Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur
Betlémské náměstí 1, 110 00 Praha 1
e-mail: martin_samal@nm.cz
Zdroje
1Největší část je uložena v archivu Náprstkova muzea, mnoho dokumentů je uloženo také v Památníku Dr. Emila Holuba v Holicích a překvapivě také v archivu Přírodovědného muzea ve Vídni. Pro dokumentaci života Františka Holuba bylo dále třeba využít fondů Národního archivu, státních oblastních a okresních archivů, Archivu Univerzity Karlovy, Státního archivu ve Vídni a dalších institucí.
2Vzpomínka Berty Novákové z roku 1928. Jedná se o jedinou zmínku, která dokládá úmysl Františka Holuba stát se knězem. Odtud ji převzala i pozdější literatura. Konkrétní doklad o Holubově záměru stát se knězem však chybí. František Holub, oproti tvrzení Berty Novákové, nebyl nikdy v semináři a nikdy nestudoval teologii. Archiv NpM, Sbírka Scrap-book, SB č. 4, s. 198 (Národní listy ze dne 9 .3. 1928).
3Ledvinka V, Pešek J. Praha. Praha: Lidové noviny 2000; s. 436.
4AUK, Hlavní katalogy posluchačů filozofické fakulty a lékařské fakulty.
5Termín ranlékař začala používat ve svých studiích v šedesátých letech 20. století Ludmila Hlaváčková. Jedná se o zdravotníky, kteří absolvovali kratší, většinou tříleté univerzitní studium a získávali titul magistr nebo patron chirurgie. Ve výkonu lékařské praxe však nebyli oproti doktorům medicíny omezeni. Hlaváčková L. Českosl. časopis historický 1969, 736.
6Tamtéž, Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton 2004; 99.
7V rodě Františka Holuba to nebyl první případ narození dvojčat. Rovněž v generaci Františka Holuba se narodila dvojčata.
8AMP, Sbírka matrik, PMS Z 3.
9NA, České gubernium – všeobecná registratura, kt. 1302.
10Míněna je zde i dále konvenční měna.
11SOkA Pardubice, AM Holice, korespondence, kt. 10.
12AMP, Sbírka matrik, str. O 4.
13SOA Zámrsk, Sbírka matrik Holice N.
14Zemřela v deseti měsících 25. 7. 1846. Tamtéž, Sbírka matrik Holice Z, folio 170.
15tamtéž
16Svobodný P, Hlaváčková L. Dějiny lékařství v českých zemích. Praha: Triton 2004; 123–124.
17Památník Dr. Emila Holuba v Holicích. Pozůstalost Dr. Emila Holuba, kt. 15.
18Tamtéž. Zajímavé je, že tato schůze není zaznamenána v zápisech holického městského výboru.
19Překlad z němčiny. Památník Dr. E. Holuba v Holicích, Holub Emil, Holice, kt 15. Zajímavé je, že v roce 1839 se ucházel Václav Říha, stejně jako František Holub, o místo městského lékaře v Holicích. Vrchnost však dala tehdy přednost Františku Holubovi. SOA Pardubice, MÚ Holice, kt. 21.
20Naturhistorisches Museum, Wien, Archiv. Pozůstalost Dr. E. Holuba. Kontrakt ze dne 24. 4. 1857, kt. 2.
21NpM, Knihovna – archiv, fond Holub Emil, MD. Dopis Františka Holuba ze dne 17. 9. 1874.
22Odpovídá to přibližně 1,83 ha. NpM, Knihovna – archiv. Sbírka Scrap-book, sv. 75, s. 1–9.
23Tamtéž. Dopis F. Holuba synu Emilovi ze dne 9. 4. 1878.
24Tamtéž. Dopis F. Holuba synu Emilovi ze dne 24. 5. 1878.
25Tamtéž. Dopis F. Holuba synu Emilovi ze dne 21. 8. 1878.
26Haus Hof u. Staatsarchiv Korrespondenzakten 84/866. Slovan Americký č. 27 z 22. 5. 1878, s. 1.
27Dochovaly se pouze čtyři sešity, označené č. 11 (s. 553–616), č. 12 (s. 617–696), č. 13 (s. 697–768) a 20 (s. 1263–1284). Přestože poslední záznam v posledním dochovaném deníku je pořízen jen pár dní před smrtí, je zřejmé, že ještě existoval navazující sešit, který by tedy byl označen č. 21. NpM, Knihovna – archiv, osobní fond Holub Emil, MD.
28Tamtéž. Dopis F. Holuba synu Emilovi ze dne 6. 4. 1879.
29NpM, Knihovna – archiv. Scrap-books, s. 135, Národní listy z 25. 2. 1928.
Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistkaČlánok vyšiel v časopise
Časopis lékařů českých
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Nové poznatky v problematice divertikulární choroby tračníku
- Sérologické nálezy chlamydiových protilátek v České republice – kontrolní soubor pacientů vyšetřených v rámci studie: Chlamydia pneumoniae v etiologii keratokonjunktivitis sicca
- Kvalita života dětí s astmatem
- 3. odborné sympozium Podřipské nemocnice