Sto let od založení první psychologické laboratoře v českých zemích

V letošním roce vzpomínáme 100 let od založení první psychologické experimentální laboratoře v českých zemích. Jedná se o výročí pro naši psychologii i medicínu významné, proto si dovolím naši odbornou veřejnost alespoň stručně o zmíněné události informovat.

Autorem laboratoře byl slovinský psycholog (pozdější první řádný profesor psychologie na Masarykově Univerzitě v Brně) Mihajlo Rostohar (1878 až 1966) (obr. 1), který ji vybudoval z vlastních prostředků a za nemalého úsilí. A ještě třeba dodat, že za významné podpory přednosty Fyziologického ústavu lékařské fakulty České univerzity v Praze, prof. Františka Mareše (1857–1942) (obr. 2), znamenitého českého fyziologa, ale i psychologa, zastánce vitalismu a pozdějšího rektora Univerzity Karlovy. Vidíme, že psychologie se v té době pěstovala, a to zřetelně, i v rámci rozvíjejících se lékařských věd, nejenom jako součást filozofie, z níž se postupně osamostatňovala vytvářením vlastní metodologie. Prof. Mihajlo Rostohar nalezl útočiště – po sporech zejména s prof. Františkem Krejčím (1858–1934) z filozofické fakulty České univerzity – v Marešově ústavu, jenž se nalézal v místech, kde dnes spatříme budovu děkanátu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Praha 2, Kateřinská 32) (obr. 3). A právě s tímto místem, kde působil a přednášel studentům medicíny psychologii je spojen od zimního semestru 1911 vznik psychologické laboratoře. Pro úplnost budiž řečeno, že Rostohar v té době pracoval také v prostorách filozofické fakulty České univerzity nedaleko zmíněného fyziologického ústavu (Praha 2, Krakovská 6), avšak on sám prý považoval za své domovské místo a zrod laboratoře Marešův ústav. Jak tomu nejednou bylo a bývá, spory odborníci vedli nejen v té době, ale i později kupříkladu o to, co je a co není psychologická laboratoř, zda je či není relevantní pro tuto událost osobní svědectví, jakou váhu mají v této souvislosti písemné dokumenty – tyto otázky a odpovědi však přenechejme případným historikům a jejich metodám.

Prof. Mihajlo Rostohar byl při zakládání laboratoře jistě inspirován pobytem, dnes bychom řekli stáží, u prof. Wilhelma Wundta (1832–1920), jenž vybudoval v Lipsku v roce 1879 vůbec první psychologickou laboratoř na světě. Od té doby se považuje psychologie za samostatný vědní obor. Dle Wundtova příkladu pak byly zřizovány psychologické laboratoře na více univerzitách v Evropě a v USA – i u nás v Marešově ústavu. Bylo to období psychofyziky a tzv. „měděné psychologie“, komicky nám dnes zní i název „pokusné duševědy.“ Rostohar kupříkladu v pražské experimentální laboratoři, která odpovídala standardům své doby (vybavena byla např. tachystoskopem, Hippovým chronoskopem), zkoumal reprodukci barev, synestézie sluchu a zraku (obr. 4 a 5) a uváděl, že psychologický experiment vznikl z podnětu Jana Evangelisty Purkyně (1787–1869). Jeho práci přerušila první světová válka a po jejím skončení se vrátil zpět na pražskou univerzitu. V roce 1923 byla Rostoharova venia docendi přenesena z pražské univerzity na Masarykovu univerzitu v Brně, kam také v roce 1924 přešel a poměrně záhy (v roce 1926) zde založil na filozofické fakultě Psychologický ústav, do něhož přenesl vybavení z pražské psychologické laboratoře. Psychologický ústav je dodnes činný a tvoří tradiční centrum brněnské psychologické školy. Není bez zajímavosti, že ústav byl zřízen rektorem Masarykovy univerzity prof. Edwardem Babákem (1873–1926), který v době působení Rostohara ve Fyziologickém ústavu České lékařské fakulty v Praze v něm pracoval jako asistent a pozdější Rostoharovy snahy v Brně podporoval.

Prof. Mihajlo Rostohar považoval psychologii za vědu o osobní zkušenosti, kterou zkoumal experimentálně. Zdůrazňoval strukturu i celost duševních dějů a psychiky člověka, stejně jako tvořivý vývoj, z něhož vznikají nové psychické danosti. Založil u nás v psychologii experimentální laboratorní výzkum, jenž stále patří ke způsobům, jimiž získáváme v psychologii nové poznatky v rámci základního i aplikovaného výzkumu. Dnešní vybavení psychologických laboratoří je pochopitelně již zcela jiné než za časů Rostohara, dominují zde počítače, pomocí kterých jsou podněty prezentovány, zachycovány a posléze zpracovány, experimentální psychologie se propojuje s neurovědami, setkáváme se kupříkladu s výrazem kognitivní neurovědy, jasně poukazujícím k této skutečnosti.

Historie nám skýtá poučení. S odstupem 100 let vidíme, že i osobně laděné spory mezi silnými osobnostmi vědy nakonec mívají pozitivní vyústění. Talent, píle, silná vůle a vytrvalost se dříve nebo později prosadí.

Za poskytnutí obrazové dokumentace autor i redakce děkují prof. PhDr. Mojmíru Svobodovi, CSc. z Psychologického ústavu MU v Brně, PhDr. Daliboru Vobořilovi, Ph.D. z Psychologického ústavu AV ČR, v.v.i. v Brně a pracovníkům Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK v Praze.

Adresa pro korespondenci:

prof. PhDr. Jan Vymětal

Ústav pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK

Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2

e-mail:  vymej@lf1.cuni.cz