Devadesát let od zahájení výuky Sociálního lékařství na Lékařské fakultě MU v Brně

Súhrn

Ústav sociálního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity byl založen prof. dr. Františkem Hamzou v roce 1922. Prof. dr. Adolf Žáček, který pracoval v letech 1961–1963 ve Světové zdravotnické organizaci v Ženevě, využil svých znalostí a zkušeností k podstatnému zvýšení kvality výzkumu i výuky v tomto ústavu. Současná situace v systému péče o zdraví v České republice dokládá, že před výzkumem i výukou Sociálního lékařství stojí velké úkoly.

Klíčová slova:
sociální lékařství, systém péče o zdraví, veřejné zdravotnictví, výuka.

Když v září roku 1922 profesor MUDr. František Hamza (1868–1930) předstoupil v posluchárně Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně před studenty, aby zahájil svou první přednášku z nového předmětu Sociální lékařství, pak jen málokdo chápal a uměl docenit přínos, obsah a metody oboru a snad nikdo nedovedl ani odhadnout, jakým zkouškám a nástrahám bude obor čelit, jaké změny jej čekají ani jak výrazně se potvrdí teze, že péče o zdraví je sociálním systémem citlivě reagujícím na všechny události, kterými prochází společnost.

Profesoru Hamzovi bylo tehdy 54 let a zbývalo mu jen 8 let života, aby s velkým úsilím provázeným jak povzbudivými výsledky, tak i dílčími nezdary naplnil své poslání vysokoškolského učitele.

Cesta profesora Hamzy do univerzitní posluchárny zdaleka nebyla snadná ani jednoduchá. Po založení Lékařské fakulty Masarykovy univerzity (28. ledna 1919) vyzval prof. Edward Babák dr. Hamzu, odborového přednostu III. oddělení ministerstva veřejného zdravotnictví, aby si podal žádost o mimořádnou profesuru na LF MU. Dr. Hamza si takovou žádost podal v roce 1920. Jejího schválení se ale dočkal až v únoru 1922, a to po sepsání monografie „Úvahy o sociální péči zdravotní“ (1), která byla vydána v roce 1921.

Dne 7. března 1922 schválil sbor Hamzovo jmenování a hned poté začal prof. Hamza provizorně zařizovat Ústav sociálního lékařství ve 3. poschodí bývalých Zeměbraneckých kasáren v Údolní ulici, které sloužily jako prozatímní sídlo teoretických ústavů nově zřízené Lékařské fakulty MU. Teprve v prosinci 1922 dostal ústav čtyři místnosti, v nichž sídlil až do uzavření českých vysokých škol.

Založení ústavu bylo mimo jiné důsledkem výrazného rozvoje sociálně lékařského myšlení, neboť rostoucí počet lékařů si již tehdy uvědomoval roli sociálních faktorů, a to jak pokud jde o vznik nemocí, tak co se týče jejich léčby, a v neposlední řadě i v návaznosti na další osud nemocných. Šlo rovněž o správně pochopenou potřebu doplnění i nové orientace pregraduální výchovy a výuky lékařů.

Významným podnětem pro zavedení nového předmětu byla i pociťovaná odpovědnost za zdraví lidí v nově vytvořeném Československu. Hamza ve své monografii (1) napsal: „Vrátila se nám vláda našich věcí … a zdraví lidu – zdraví státu – je dosud ujařmeno tou měrou, že jsme např. sociálními chorobami na jednom z nejpřednějších, ovšem nejsmutnějších míst mezi všemi kulturními státy. Až do převratu nebylo to naší příhanou, nýbrž spíše naším neštěstím. Ale jinak je tomu dnes. Dnes už jsme odpovědni!“

Hamza pochopil, že v péči o zdraví nejde jen o pacienty, nemocnice, ambulance a lékaře, ale že jde o lidi, o jejich zdraví i o podmínky, ve kterých žijí, a o vše, co životní podmínky vytváří a ovlivňuje. Uvědomil si nezastupitelnou roli státu v péči o zdraví, všech stupňů veřejné správy i sdílenou odpovědnost všech dalších organizací a institucí, a to včetně akademické sféry. V tomto smyslu je Hamzův přístup velmi aktuální.

Ústav sociálního lékařství na LF MU v Brně, obsazený profesorem, asistentem a dvěma demonstrátory, byl založen jako čtvrtý v Evropě, a to po Univerzitě v Utrechtu (1918, J. M. Baart de la Faille), v Nancy (1920, J. Parisot) a v Berlíně (1920, A. Grotjahn).

Sociální lékařství se začalo v Brně přednášet jako volitelný předmět s nepovinným kolokviem. Až v roce 1929, kdy byl Hamza jmenován řádným profesorem a už byl vážně nemocen, bylo kolokvium stanoveno jako povinné.

Po úmrtí prof. Hamzy v roce 1930 převzal vedení ústavu prof. Josef Roček, který současně vedl Ústav hygieny. Za jeho vedení byla výuka obohacena o stáž v sociální poradně (1931) a byla zakončena zkouškou. Nástup nacistické zvůle a zavření vysokých škol znamenal konec činnosti ústavu.

V roce 1945 bylo obnovení ústavu i výuky svěřeno prof. dr. Evaldu Tománkovi (1884–1966), který byl povolán z Bratislavy. Prof. Tománek výuku zajistil v plném rozsahu a obohatil ji o exkurze do sociálních a lázeňských ústavů.

Neblahým důsledkem dalšího vývoje v padesátých letech 20. století byla jednoznačná orientace na propagaci a obhajobu tehdejší dominantní ideologie. Ústav byl podle sovětského vzoru přejmenován na Katedru organizace a řízení zdravotnictví.

V roce 1957 byl prof. Tománek ve svých 73 letech penzionován a vedení ústavu bylo tehdy svěřeno ani ne čtyřicetiletému doc. Adolfu Žáčkovi (1917–2010), který byl v krátké době, v roce 1959, jmenován profesorem. Neobyčejně cenným přínosem pro ústav a zejména pro profesora Žáčka byla jeho dvouletá činnost (1961–1963) v Ženevě, kde působil ve statistickém oddělení Světové zdravotnické organizace (SZO).

Své zkušenosti po návratu plně zúročil zejména ve dvou směrech, a to ve výuce a výzkumu. Úspěšná práce v obou těchto oblastech byla doložena systematickou publikační činností.

Výuka byla rozdělena do dvou bloků zařazených do 3. a 6. ročníku. Ve 3. ročníku byla výuka zakončena zkouškou a v 6. ročníku státnicí spolu s Hygienou. Těžištěm výuky ve 3. ročníku byla zdravotnická statistika a základy epidemiologické metody. V 6. ročníku byla výuka orientována na vědy o řízení, základy zdravotnického práva a na stáž u obvodních lékařů.

Ve výzkumu se profesor Žáček soustředil zejména na aplikaci statistických a epidemiologických metod při studiu zdravotního stavu obyvatelstva. Zásadním výsledkem jeho aktivity byla monografie „Metody studia zdraví a nemoci v populaci“, která vyšla ve dvou vydáních (2).

Díky působení prof. Žáčka v Ženevě přicházelo na ústav mnoho aktuálních materiálů ze SZO, které podávaly poměrně dobrý obraz o moderních trendech péče o zdraví, obsahovaly cenné metodologické návody a nepředpojatě informovaly o zdravotní situaci a zdravotní politice v mnoha zemích světa. Zmíněné poznatky byly využívány i ostatními pracovníky ústavu ve výuce i výzkumu.

Zásluhou profesora Žáčka byl obor i ústav v roce 1966 přejmenován zpět na Sociální lékařství. Slovo sociální bylo v tomto ohledu chápáno jako populační, jako vše, co se týká zdraví jednotlivých sociálních skupin i populačních celků.

V roce 1983, ve svých 65 letech odešel prof. Žáček do důchodu a ve vedení ústavu ho vystřídal doc. Jan Holčík, který byl jmenován profesorem v roce 1987. Bylo velmi cenné, že profesor Žáček působil v ústavu i nadále a svými zkušenostmi významně přispíval k dalšímu zlepšování výuky i výzkumu.

Po roce 1989 došlo k zásadním změnám ve společnosti a přirozeně i ve zdravotnictví. Prof. Žáček správně odhadl potřebu rozvoje sociálního lékařství v dlouhodobé perspektivě demokratické společnosti. Společně s prof. Holčíkem proto v krátké době napsal učební text Sociální lékařství, který, jako první v republice, reagoval na potřeby nově koncipované výuky oboru.

Politické a ekonomické změny byly provázeny nadějí, že ideologická dogmata budou vystřídána kritickým a tvůrčím myšlením a že některá organizační opatření vynucená zvenčí budou nahrazena vlastním výzkumem a racionálními postupy s cílem dosáhnout co nejvyšší úrovně zdraví lidí. Další vývoj však doložil, že v řadě případů byla dřívější dogmata nahrazena jinými, zdraví lidí se nestalo dominantním cílem a výzkum široce pojatého systému péče o zdraví nebyl dostatečně rozvíjen. Hlavním motivem změn ve zdravotnictví nebyla důkazy podložená zdravotní politika. Do značné míry šlo spíše o uplatnění zájmů vlivných korporací usilujících o maximalizaci finančního zisku. V průběhu doby se potvrdila teze, že minulost východní Evropy bude mít zřejmě dlouhou budoucnost.

Devadesátá léta i další roky byly charakterizovány mnoha zásadními změnami v orientaci výuky. Název ústavu byl doplněn a jeho nový a dosud platný název je Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví (SL a VZ). Výuka byla podstatně doplněna, např. o zdravotnickou ekonomii a zdravotnické právo. Významně se rozvinula mezinárodní spolupráce (Utrecht, Cardiff, Innsbruck, Stockholm, Londýn) a získané zkušenosti byly pohotově aplikovány ve výuce.

V současnosti je obor Sociální lékařství vyučován ve 3. ročníku, kdy osnovu tvoří tři základní otázky, a to: jaké je zdraví lidí, proč je takové, a co se dá vykonat pro to, aby bylo lepší. Metodicky se využívá statistika, epidemiologické metody a systémová analýza (3, 4). Další výuka je pod názvem Veřejné zdravotnictví zařazena do 5. ročníku. Obsahuje zdravotnickou ekonomii, zdravotnické právo, metody řízení, zdravotní politiku, obsah, činnost i hodnocení zdravotnických systémů a zdravotní gramotnost (5).

Výuka je zakončena v 6. ročníku Státní závěrečnou zkouškou (společně s Preventivním lékařstvím). Součástí zkoušky je obhajoba samostatné práce, jejímž smyslem je rozvíjet tvůrčí schopnosti studentů při adekvátním využívání informačních zdrojů. Významný je rozvoj postgraduální výchovy studentů v oblasti Sociálního lékařství v rámci Doktorského studijního programu, přínosem je rovněž účast ve výzkumných záměrech a podíl na řešení grantových projektů.

I když je zřejmé, že význam výuky SL a VZ narůstá, je stále patrné, že kvalita řízení zdravotnictví i jednotlivých zdravotnických zařízení ještě nedosáhla potřebné úrovně. Některá opatření, např. zrušení atestace z organizace a řízení zdravotnictví, problémy spíše prohlubují.

Mnoho poznatků a zkušeností napovídá, že široká oblast SL a VZ zdaleka nevyčerpala své možnosti. Pořád se ještě převážná část zdravotních problémů řeší až ve zdravotnických zařízeních, nedoceňuje se adekvátní kvalifikace řídících zdravotnických pracovníků a pomíjí se žádoucí růst zdravotní gramotnosti občanů (5).

I když si připomínáme již 90 let výuky Sociálního lékařství na LF MU, v určitém smyslu jsme teprve na začátku. Plně si uvědomujeme výrazný růst přínosu i významu oboru Public Health, v evropském i světovém měřítku. Krok se slibným rozvojem zmíněného oboru v zahraničí nám pomáhá udržet internet, dostupné databáze, účast na zahraničních konferencích i podíl na práci Evropské asociace Public Health. Optimismus lze čerpat z poslání výuky, které spočívá v kvalitní přípravě nové generace lékařů, kteří by si měli poradit i s těmi úkoly, na které jsme my dosud nestačili.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

prof. MUDr. Jan Holčík, DrSc.

Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví LF MU

Kamenice 5, 625 00 Brno,

e-mail: jholcik@med.muni.cz