Připomenutí osobnosti profesora Bohumila Prusíka

Souhrn

Sedmdesáté výročí IV. interní kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze bylo příležitostí k vděčné vzpomínce na zakladatele a prvního přednostu této kliniky profesora Bohumila Prusíka. Profesor Prusík, klatovský rodák, se stal významným představitelem české interní medicíny; jeho průkopnické práce v oboru kardiologie a angiologie získaly velké uznání doma i v zahraničí. Jako klinik měl profesor Prusík mimořádný zájem o patofyziologické a biochemické aspekty kardiovaskulárních onemocnění jakož i o nové přístrojové a laboratorní diagnostické metody. Založil Výzkumnou kardiologickou laboratoř a inicioval epidemiologický výzkum ischemické choroby srdeční. Plně se věnoval též pregraduální i postgraduální výuce vnitřního lékařství, včetně interní propedeutiky, a vychoval řadu vynikajících žáků. Udržoval velký počet mezinárodních kontaktů, byl členem četných odborných společností. V roce 1961 byl profesor Prusík zvolen prezidentem Mezinárodní angiologické unie.

Klíčová slova:
Bohumil Prusík

Úvod

V květnu roku 2015 jsme si připomněli 70 let od založení IV. interní kliniky, která po celou dobu patřila a stále patří mezi významná zdravotnická, pedagogická a výzkumná pracoviště 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Historie kliniky je spojena se jménem jejího zakladatele a dlouholetého přednosty prof. MUDr. Bohumila Prusíka (1886−1964). Bohumil Prusík, profesor patologie a terapie nemocí vnitřních na Univerzitě Karlově, byl uznávaným představitelem moderní české medicíny. Zasloužil se o rozvoj vnitřního lékařství, především klinické kardiologie, byl zakladatelem české angiologie a inicioval studie týkající se epidemiologie neinfekčních chorob.

Bohumil Prusík se narodil 26. května 1886 v Klatovech jako druhé dítě Blažeje Prusíka, klasického filologa, profesora klatovského gymnázia. Vystudoval s vyznamenáním gymnázium v Klatovech a maturoval v roce 1905, v témž roce byl zapsán na pražskou lékařskou fakultu. Za studií pracoval jako volontér v patologicko-anatomickém ústavu profesora Jaroslava Hlavy a promoval 11. listopadu 1910. Po kratších informativních pobytech na pražských klinikách jiných oborů přechází v roce 1910 na II. interní kliniku profesora Josefa Thomayera, kde se brzy stává neplaceným (r. 1911) a krátce na to honorovaným asistentem (r. 1912). Ve 34 letech (13. dubna 1920) je habilitován (1). Jeho habilitační spis „Periferní cévy a jejich účast na oběhu krevním“, publikovaný v Časopise lékařů českých (2), charakterizuje těžiště jeho příští vědecké práce. V roce 1926 se Prusík stává titulárním mimořádným profesorem, o dva roky později honorovaným mimořádným profesorem a v roce 1935 řádným profesorem patologie a terapie nemocí vnitřních. Na II. interní klinice, kterou v roce 1921 převzal po Thomayerovi profesor Josef Pelnář, setrvává Prusík až do roku 1932, kdy se po zemřelém profesorovi Antonínu Veselém ujímá přednostenství Propedeutické kliniky (1, 3).

Propedeutická klinika však byla 19. prosince 1939 zrušena a přeměněna na lazaret SS. Profesor Prusík téměř rok provozoval soukromou praxi a teprve v listopadu 1940 byl ministerstvem sociální a zdravotní správy pověřen vedením I. interního oddělení Vinohradské nemocnice. Zde se obklopil řadou spolupracovníků, ze kterých se později stali významní odborníci v řadě medicínských oborů, ale i v oblasti organizace zdravotnictví (Zdeněk Reiniš, Josef Mašek, Miloš Nedvěd a další) (3, 4, 5).

Založení IV. interní kliniky

Po osvobození, 9. května 1945, převzal profesor Prusík budovu „jubilejního pavilonu“ ve Všeobecné nemocnici v Praze 2 a nově založenou IV. interní kliniku cílevědomě vedl až do konce roku 1958, kdy ji předal profesoru Mojmíru Fučíkovi. V roce 1957  Prusík založil Výzkumnou kardiovaskulární laboratoř Fakulty všeobecného lékařství, kterou řídil do roku 1962. Ta byla později přejmenována na Angiologickou laboratoř a jejím vedením byl pověřen profesor Zdeněk Reiniš. Laboratoř byla vybavena na tehdejší dobu moderními analytickými přístroji (Gofmanova analytická ultracentrifuga, Thiseliova elektroforéza). V rámci laboratoře působila pracovní skupina, která se zabývala epidemiologickým výzkumem rizikových faktorů ischemické choroby srdeční a ischemické choroby dolních končetin u obyvatel horské, podhorské a nížinné oblasti severních Čech s použitím kritérií zavedených Ancelem Keysem. V epidemiologickém výzkumu iniciovaném Prusíkem pokračoval profesor Reiniš do konce 80. let (1, 6).

V roce 1954 získal profesor Prusík vědeckou hodnost doktora věd, v roce 1956, při příležitosti sedmdesátých narozenin, mu byl udělen Řád práce za celoživotní dílo a v témž roce byl jmenován členem korespondentem ČSAV. V roce 1962 odešel do důchodu a byl jmenován profesorem-konzultantem. Současně se vzdal soukromé praxe (jeho soukromá ordinace byla v domě „Na Valdeku“, na rohu Jugoslávské třídy a Náměstí Míru). Profesor Bohumil Prusík zemřel 6. září 1964 ve Výzkumném ústavu balneologickém v Mariánských Lázních (1, 4, 5, 7).

Orientace na anglosaskou medicínu

Profesora Prusíka významně ovlivnili jeho dva učitelé, přednostové II. interní kliniky. Jak uvádí jeho přítel a spolupracovník profesor Vladimír Vondráček: „Thomayer jako první učitel mu dal základy vnitřního lékařství a svůj medicínský názor, Pelnář jako druhý učitel bděl nad jeho dalším vědeckým vývojem a dal mu své pojetí lékařské.“ (1) Akademik Charvát, Prusíkův spolupracovník z II. interní kliniky, vzpomíná na něho takto: „Prvním docentem se stal Prusík, druhým byl Vanýsek, třetím já. Prusík se věnoval kardiologii a byl první, kdo u nás razil cestu na Západ. V Anglii byl již před první světovou válkou (1913); v době, kdy se jezdilo jen do Německa, pouze pokročilí doktoři jako Thomayer, Syllaba, Pelnář či Heveroch jezdívali do Francie. Po válce Prusík nejenže jel do Anglie znovu, ale přivezl také laboratorní pomůcky − díky němu jsme měli na II. interní klinice aparaturu na určování močoviny nebo pipety na náběr glykémií. Jeho jméno mělo v Londýně dobrý zvuk.“ (7) A profesor Charvát připomíná zakladatele IV. interní kliniky ještě jednou: „… první moderní knížka, ze které jsme sáli jako z rosy, byly vyšetřovací metody , kterou napsali Klein, Prusík a Vanýsek. Klein byl z I. interní kliniky, zabýval se gastrointestinálním traktem, psal o sondáži, vyšetření žaludeční šťávy a stolice, Prusík o srdci a koloběhu a Vanýsek o metabolismu.“ (7) (Pozn. aut.: Jedná se o publikaci Klein K, Prusík B, Vanýsek F. Funkcionální vyšetřování zažívacího ústrojí a ledvin. Spolek českých lékařů, Praha, 1923.)

Profesor Prusík měl na svou dobu nevšední zájem o laboratorní a technické novinky. Jako jeden z prvních pracovníků lékařské fakulty, kteří se odborně a vědecky prosadili ve 20. letech 20. století, se orientoval na anglosaskou medicínu, na fyziologické a biochemické aspekty chorobných stavů (z dnešního pohledu na patologickou, respektive klinickou fyziologii a patobiochemii) a jejich klinickou interpretaci (5, 6, 7). Po stránce medicínské i odborně-vědecké byl zaměřen polytematicky. „Přehlédneme-li činnost Prusíkovu, vidíme, že pracoval a publikoval v oboru rentgenologie, revmatologie, pneumologie, přeměny látkové, gastroenterologie, endokrinologie a laboratorních metod. Těžiště vědecké práce Prusíka je však v chorobách oběhu krevního, a to jak kardiologie, tak zvláště angiologie.“ (1)

Vzpomínka významného českého gastroenterologa profesora Zdeňka Mařatky dokládá zajímavou skutečnost, že Prusíkův zájem o laboratorní metody převážil i v rámci interní propedeutiky nad fyzikálními vyšetřovacími metodami. „V šestém semestru (1932) jsem se přihlásil jako fiškus na propedeutickou kliniku prof. Prusíka a spolu s dvacítkou spolužáků vnikal do tajů klinické medicíny. Prof. Prusík, nejstarší spolupracovník prof. Pelnáře, právě převzal tuto kliniku po profesoru Veselém, jenž byl představitelem staršího typu kliniků − praktiků, a vehementně ji přebudovával v moderní ústav s diagnostikou založenou převážně na laboratorním vyšetření a na útočné a mnohdy riskantní terapii. Výuka fiškusů záležela převážně v tom, že sami prováděli laboratorní vyšetření všemi dostupnými metodami u každého nemocného. Fyzikálním vyšetřovacím metodám se věnovala poměrně menší pozornost.“ (8)

Prioritní objevy a popisy klinických stavů, inovace v diagnostice a léčbě

Profesor Prusík publikoval v letech 1910 až 1956 více než 150 prací v domácích i zahraničních časopisech a 20 monografií nebo kapitol v monografiích. Po roce 1956 uvádějí medicínské databáze 12 Prusíkových prací v tuzemských a čtyři v zahraničních časopisech. Z knižních publikací je třeba jmenovat následující: Pituitrin a jeho úloha jako diuretika tkáňového (Praha, 1926); Klinický obraz úplavice cukrové (In: Úplavice cukrová, 1932); Esenciální hypertense (In: Nemoc Brightova, 1932); Vaskulární hypertenze (ibidem); Nefroskleróza benigní a maligní (ibidem); Léčení chorob věnčitých tepen srdečních a některých arytmií (In: Elektrokardiografie v praxi, 1932); Jak rozlišíme některé druhy dušnosti (In: Dušnost, 1933); Nemoci srdce a cév (Pathologie a therapie nemocí vnitřních, I. vydání, 1934); Vyšetřování srdce a velkých cév (In: Rentgenologie hrudníku, 1935); Šok, kolaps, mdloba (In: Bezvědomí a náhlé poruchy vědomí, Praha 1936); Náhlé krvácení, náhlé dušení (ibidem); Alergie z potravy (In: Potrava jako příčina nemocí, 1941); Astma průduškové (In: Moderní léčení průduškového astmatu, Praha 1944); Dýchavice (ibidem); Nemoci dýchacího ústrojí (In: Pathologie a therapie nemocí vnitřních, II. vydání, 1948); Propedeutika nemocí vnitřních (Praha 1954); Nemoci srdce a cév (II. vydání Pathologie a therapie nemocí vnitřních, 1956); Propedeutika nemocí vnitřních I. a II. díl (Praha 1956). Stejně bohatá byla přednášková činnost profesora Prusíka. Za padesát let aktivního medicínského působení proslovil 160 ústních sdělení na domácích a mezinárodních odborných akcích. Ač byla zaměřena polytematicky, převaha ústních sdělení měla těžiště v kardiologii a angiologii (1).

Je nezbytné připomenout prioritní objevy a popisy klinických stavů, které jsou spojeny se jménem Bohumila Prusíka. Jako jeden z prvních popsal hyperabdukční syndrom (1917), akční svalové potenciály (1923) (1), význam jater pro konverzi hemoglobinu na žlučová barviva (9). V letech 1925−1927 zkoumal význam pituitrinu (hypofyzární extrakt obsahující oxytocin/vasopresin) jako tkáňového diuretika (10). V roce 1929 se zabýval měřením cirkulační rychlosti pomocí bromovaného cholin-kathepsinu (11, 12, 13). Profesor Prusík též popsal klinický obraz neurocirkulační astenie; slavnostní Thomayerovu přednášku, pronesenou v roce 1956 na schůzi Spolku lékařů českých v Praze, věnoval její diagnostice a diferenciální diagnostice. Významným vědeckým a odborným počinem, světově uznávaným, bylo zavedení kyseliny nikotinové do léčby chorob cévních (1937−1940) (14, 15, 16). Se jménem Bohumila Prusíka je též spojeno zavedení inovovaného antikoagulačního léku (ethyl-di-oxykumaryl-acetátu) známého jako Pelentan do klinické praxe, konkrétně v prevenci infarktu myokardu (1).

Profesor Prusík seznámil českou lékařskou veřejnost s moderními vyšetřovacími, diagnostickými a léčebnými postupy. Dnešními slovy přispěl k translaci nových vyšetřovacích, diagnostických a léčebných postupů do klinické praxe. Před první světovou válkou přivezl první klinický elektrokardiograf na II. interní kliniku (1913), o čtyři roky později zavedl kapilaroskopii (1917), v roce 1922 inicioval zavedení mikrometody ke stanovení glykemie podle MacLeana. S doc. Ladislavem Volicerem provedl první perimyelografii (1924) (17) a první arteriografii (1928) (18, 19). O tři roky později navrhl a provedl léčbu retrosternální strumy aktinoterapií (1931). Na Propedeutické klinice zavedl obstřik ganglia stellata (1935) při léčbě anginy pectoris. Po druhé světové válce se na IV. interní klinice prováděly obstřiky míšních kořenů podle areae radiculares viscerales (Headovy zóny) při bolestech vycházejících z viscerálních orgánů. Profesor Prusík byl prvním lékařem v Čechách, který aplikoval nitrožilně digitalis a zavedl inzulin do léčby diabetu (20, 21). Jako jeden z mála odborníků pochopil význam složení stravy pro vznik nemocí a jejich léčbu na odborné úrovni, zasloužil se o zavedení dietetiky jako zdravotního oboru. Z jeho podnětu byla založena Vyšší škola pro výchovu dietních pracovnic (1936) (1). Na I. konferenci Kardiologické společnosti (1929) profesor Prusík předpověděl význam cholesterolu a fosfatidů v patogenezi aterosklerózy (1).

Mezinárodní kontakty

Již jako mladý lékař navázal Bohumil Prusík mezinárodní odborné kontakty, zejména v Anglii a Francii. Za svého života zastával významné funkce ve více než deseti lékařských společnostech. Byl čestným nebo dopisujícím členem četných zahraničních lékařských institucí (Royal Institute of Public Health, Comité International de la Ligue Internationale contre le Rhumatisme, Association des Médecins de la Langue Française, Société Royale de Médecine de Gand, Société Française de Pathologie Respiratoire, Společnost bulharských lékařů v Sofii, Argentinská Liga proti reumatismu, Rumunská Liga proti reumatismu, Dánská Liga proti reumatismu v Kodani, Société Française de Cardiologie, Société Médicale des Hópitaux, Mezinárodní komité Angiologické společnosti, Mezinárodní rentgenologická společnost). Vyvrcholením odborné prestiže a mezinárodního ohlasu profesora Prusíka bylo jeho zvolení prezidentem Mezinárodní angiologické unie v r. 1961; tuto funkci zastával až do své smrti (1, 6).

Bohumil Prusík již za svého prvého londýnského pobytu navázal přátelství s Paulem D. Whitem z Bostonu (1876−1973), významným americkým kardiologem a průkopníkem preventivní medicíny. Osobně se znal též se zakladatelem kardiovaskulární epidemiologie dr. Ancelem B. Keysem (1904−2004), iniciátorem a hlavním autorem „Studie sedmi zemí“. Jeho osobní konexe s prof. Ignacio Chávezem (1897−1979), zakladatelem Národního kardiologického ústavu v Mexico City, umožnily studijní pobyty českých lékařů v Mexiku. Nelze opomenout ani pracovní kontakty s prof. Nikolajem N. Aničkovem (1885−1964), světově proslulým ruským patologem, který jako první formuloval cholesterolovou teorii aterosklerózy. Za vedení prof. Prusíka navštívili IV. interní kliniku profesoři Boris V. Iljinskij z Petrohradu, Aleksandr L. Mjasnikov z Moskvy, Vittorio Puddu z Říma a další.

Prusíkova škola

Profesor Prusík byl nadšený učitel. Rád se věnoval medikům a při výuce u lůžka používal různé pomůcky, např. dvojitý fonendoskop. V rámci svých přednášek demonstroval zajímavé pacienty a vyvolával posluchače, aby sami vyšetřovali; jeho asistent Jan Hrabáně přenášel mikrofonem auskultační fenomény. Za svého působení v přednostenských funkcích na Propedeutické klinice, I. interním oddělení Vinohradské nemocnice a IV. interní klinice vychoval profesor Prusík desítky odborníků, kteří utvářeli českou medicínu zejména v 50. až 80. letech 20. století. Profesor Vladimír Vondráček odhaduje, že jejich počet se blíží číslu 80; z nich 22 získalo venia docendi. Mezi ně patří profesor Antonín Vančura (1899−1956), významný internista, proslulý klinickým výzkumem arteriální hypertenze, pozdější přednosta II. interní kliniky; profesor Vladimír Vondráček (1895−1978), přední český psychiatr, psychofarmakolog, přednosta Psychiatrické kliniky; profesor Josef Mašek (1908−1994), první Prusíkem habilitovaný docent po druhé světové válce, spoluzakladatel moderní české gastroenterologie a nutriciologie, zakladatel a přednosta Ústavu pro výzkum výživy lidu. Z dalších to byli docent Miloš Nedvěd (1908−1943), nadějný lékař a vědecký pracovník, který tragicky zahynul v Osvětimi, docent František Tvaroh (1906−1991), endokrinologický konziliář kliniky a ředitel Studentského zdravotnického ústavu, docent Ladislav Volicer (1894−1987), rentgenolog-internista, který provedl spolu s profesorem Prusíkem první perimyelografii v českých zemích (1923) a první angiografii u kritické končetinové ischemie (1928) (1, 3, 4).

Nejbližším Prusíkovým spolupracovníkem a přítelem byl profesor Zdeněk Reiniš (1914−1984), přední angiolog, který se zaměřil na experimentální studium aterogeneze a epidemiologický výzkum rizikových faktorů ischemické choroby srdeční. Byl ředitelem Angiologické laboratoře (1963−1984), předsedou Čs. kardiologické společnosti, zorganizoval v Praze několik mezinárodních kongresů. Z angiologické školy profesora Prusíka je třeba na prvním místě uvést docenta Josefa Pokorného (1915−2003), který spolu s profesorem Rudolfem Vaněčkem objasnil klinický význam a histologickou skladbu migrujících flebitid u Buergerovy choroby. Dalším významným žákem profesora Prusíka byl docent Antonín Krčílek (1916−1994), uznávaný jako zakladatel české flebologie. Výzkumem arteriální hypertenze se zabýval docent Evžen Eiselt (1916−1981), vnuk profesora Bohumila Eiselta. Jedním z posledních žáků Prusíkovy angiologické školy byl docent Vladimír Puchmayer (1929−2008), pořadím pátý přednosta IV. interní kliniky, který vypracoval metodiku rehabilitace cévních onemocnění. Dosud žijí dva přímí žáci profesora Prusíka, a to MUDr. Bohuslav Procházka (*1928), který vedl klinické laboratoře, a profesor Adolf Slabý (*1932), jenž se podílel na práci epidemiologické skupiny a zabýval se výzkumem systému renin − angiotenzin (1, 6).

Rozvoj gastroenterologie Prusíkovy kliniky byl spojen především s osobností profesora Mojmíra Fučíka (1913−2011), pořadím druhého přednosty kliniky. Profesor Fučík se zasloužil o rozvoj endoskopických metod, inicioval zavedení nepřímé jaterní biopsie, zabýval se onkologickou gastroenterologií. Byl předsedou Československé gastroenterologické společnosti ČLS JEP a místopředsedou České internistické společnosti ČLS JEP. Výraznou osobností gastroenterologické skupiny byla docentka Markéta Jablonská (1920−2001); zaměřila se na hepatologii a studium žaludeční sekrece, později se věnovala výzkumu kolorektálního karcinomu (6).

Mezi prvními lékaři, kteří nastoupili na kliniku hned po jejím založení, byl docent Ota Riedl (1915−1983), internista širokého rozhledu se zaměřením na revmatologii, klinickou farmakologii a toxikologii. Dlouhá léta byl zástupcem přednosty kliniky, působil jako předseda Internistické společnosti ČLS JEP a vedoucí redaktor Sborníku lékařského (nyní Prague Medical Report) a Časopisu lékařů českých. Na klinice působil docent Přemysl Doberský (1918−1983), obezitolog a dietetik, hlavní autor dietního systému jako závazné celostátní normy (22); později založil Pracoviště experimentální dietetiky a byl místopředsedou Společnosti pro výživu (6, 7).

Profesor Jiří Skořepa (1921−2003), pořadím třetí přednosta IV. interní kliniky, položil na klinice základy lipidologie. Věnoval se tropickému lékařství, ale jeho hlavní vědecký zájem patřil enzymologii lipidové přeměny, metabolismu mastných kyselin a úloze lipidů v patogenezi aterosklerózy a zhoubných nádorů. Byl čestným členem řady zahraničních odborných společností, nositelem pamětní medaile Humboldtovy univerzity a prorektorem Univerzity Karlovy.

Mezi žáky Prusíkovy internistické školy uvádí prof. Vondráček ve svých pamětech také velký počet primářů a vedoucích lékařů: byli to např. bratři František Čistín (Milovice) a Jan Čistín (Hradec Králové), Bedřich Dvořák, Josef Havránek, Jan Konrád (Turnov), Josef Mates (Mariánské Lázně), František Mládek (Vráž u Písku), Matěj Odrejčák (Bratislava), Bohumil Svoboda (Jablonec nad Nisou), František Tion (Sanops), František Závodný (Sanops) a další (1).

Profesní kvality i kouzlo osobnosti

Máme-li závěrem shrnout základní údaje o životě a díle profesora Bohumila Prusíka, spolu s názory jeho současníků i pozdějších hodnotitelů, můžeme konstatovat, že to byl především vynikající lékař, který vycházel z hlubokých znalostí a osobní zkušenosti v celém rozsahu vnitřního lékařství a v mnoha směrech předešel svou dobu. Publikoval objevné studie, především z oboru kardiologie a angiologie; právem je považován za zakladatele angiologie v naší zemi. Mnoho energie a organizačních schopností věnoval své klinice a pražské lékařské fakultě, vychoval řadu vynikajících žáků. Jako respektovaný člen četných národních i zahraničních odborných společností udržoval kontakty s předními osobnostmi evropské i americké medicíny. Měl nesporné kouzlo osobnosti, mezi jeho přáteli byli vynikající hudebníci a výtvarní umělci. I pro naši dobu může být profesor Prusík vzorem klinického lékaře, vysokoškolského pedagoga a cílevědomého výzkumného pracovníka.

Korespondenční adresa

prof. MUDr. Aleš Žák, DrSc.

IV. interní klinika 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

U Nemocnice 2

128 08  Praha 2

Tel.: 224 962 506

e-mail: zak.ales@email.cz