120. výročí narození profesora Ladislava Borovanského

Dne 30. března 2017 se v Anatomickém ústavu 1. LF UK uskutečnilo slavnostní shromáždění ke 120. výročí narození dlouholetého přednosty této instituce prof. MUDr. RNDr. Ladislava Borovanského, DrSc., který v poválečném období rozvinul anatomii jako vědní obor i jako předmět výuky na lékařských fakultách. Představili jsme jeho vědecký a pedagogický profil a ukázali, jaké směry rozvoje oboru založil na anatomických ústavech v celé republice, kam odešli jeho žáci. Připravili jsme také soupis jeho bibliografie (V. Nemravová), která dosud nebyla publikována.

CURRICULUM VITAE

Ladislav Borovanský se narodil 1. dubna 1897 v Praze. Maturoval v roce 1916 a poté nastoupil na Lékařskou fakultu UK. Od akademického roku 1918/19 byl demonstrátorem na anatomii u prof. Jana Janošíka, od roku 1919 u téhož asistentem a od roku 1922 asistentem u prof. Karla Weignera. Promoval roku 1922 a v roce 1933 získal titul RNDr. na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1931 se habilitoval. Ve 30. letech podnikl řadu studijních cest – navštívil Paříž, Ženevu, Lyon, Nancy, Štrasburk, Mnichov, Freiburg, Basilej a Londýn a poznal tamní anatomické ústavy. V roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem. V letech 1937–1970 byl (s přerušením válečných let 1939–1945) přednostou Anatomického ústavu. V roce 1946 byl jmenován řádným profesorem zpětně od roku 1938. Hodnost DrSc. obdržel v roce 1955. V letech 1946/47 byl děkanem Lékařské fakulty UK v Praze (obr. 1) a v letech 1952/53 jejím proděkanem. V období 1948–1953 byl předsedou Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně a v letech 1958–1970 předsedou Čs. anatomické společnosti. Zemřel v Praze dne 4. ledna 1971.

VĚDECKÁ A ORGANIZAČNÍ PRÁCE

Vědecká práce prof. Borovanského byla zaměřena zejména na růst skeletu (6 publikací z let 1929–1941) a postup jeho osifikace (5 publikací z let 1929–1934). Zjištěné poznatky se stále používají k hodnocení osifikace a růstu vzhledem k věku. V kraniologických studiích (5 publikací z let 1933–1939) definoval tvarové charakteristiky lebek na českém území v několika stoletích a popsal tvarové znaky ženských a mužských lebek. Rovněž tyto poznatky přešly do učebnic. Na anatomii rostoucího těla navázaly studie a úvahy věnované experimentální morfologii (5 publikací z let 1928–1962).

Jako přednosta Anatomického ústavu musel v roce 1945 personálně zajistit výuku velmi početných poválečných ročníků. Nebylo to snadné, protože řada jeho spolupracovníků (J. Hromada, J. Zrzavý, K. Žlábek, J. Kos, J. Fleischmann, R. Linc) odešla na nově vznikající anatomické ústavy po celé republice. Bylo proto třeba věnovat se výchově nové generace anatomů. Díky osobnosti prof. Borovanského byla anatomie velmi přitažlivá pro studenty se zájmem o vědeckou práci. Na ústavu byla přátelská studijní atmosféra a příznivé podmínky pro vědeckou činnost. Diskuse o vědecké problematice s prof. Borovanským byly velmi inspirativní. V těchto podmínkách vyrostla v 50. letech nová generace Borovanského žáků (R. Čihák, J. Maršala, M. Doskočil, Z. Rychter, L. Lemež, L. Puzanová). Rozvíjeli zejména neuroanatomii, studium mechanismů morfogeneze pomocí experimentální embryologie a studium vývoje pohybového aparátu z hlediska srovnávací embryologie. Díky tomu se Anatomický ústav stal pod vedením prof. Borovanského (obr. 2) významným centrem vědecké práce a zázemím pro další nové studenty. Malá část z nich později anatomii opustila a přešla na klinická pracoviště, kde našli významné uplatnění.

EXPERIMENTÁLNÍ MORFOLOGIE

Perspektivu morfologického výzkumu nastínil prof. Borovanský v roce 1952 na setkání vědeckých pracovníku v Liblicích. Za hlavní směr rozvoje anatomie jakožto disciplíny základního biologického výzkumu považoval růstovou anatomii spojenou s embryologií, s experimentální morfologií a s teratologií se zaměřením na studium vývojových mechanismů. Jejich poznání umožní lépe porozumět stavbě orgánů a jejich případným vrozeným vadám. Dále očekával, že výzkum na hranici makro- a mikroskopické stavby orgánů přispěje k poznání jejich funkce. Předpokládal velký rozvoj neuroanatomie a angiologie. Zároveň však chápal anatomii člověka jako součást studia lékařství, před kterou stojí také otázky klinické, kde anatomie musí reagovat na rozvoj a potřeby klinických oborů.

Další vývoj anatomie tuto perspektivu potvrdil. Experimentální morfologii se věnovalo několik skupin pracovníků. Modelovým objektem byla ptačí embrya a studie byly zaměřeny na vývoj srdce a vývoj pohybového aparátu (Z. Rychter, L. Lemež, R. Čihák, M. Doskočil, R. Jelínek, V. Seichert, O. Eliška). Později byly mladšími spolupracovníky využívány embryonální chiméry bílé leghornky a japonské křepelky, kde morfologie buněčného jádra křepelky sloužila jako biologická značka, která v embryonálních chimérách umožnila sledovat migraci a diferenciaci buněk (M. Grim, P. Haninec, O. Naňka, V. Szeder, P. Valášek). V současnosti se tato problematika dále rozvíjí ve studiích, které využívají transgenní myši s reportérovým genem. Na webové stránce Anatomického ústavu a v databázi PubMed jsou uvedeny příslušné publikace a pro další informace odkazujeme na publikaci „Anatomie od Vesalia po současnost“ (Grada, 2014).

NEUROANATOMICKÝ VÝZKUM

Ladislav Borovanský svým působením významně ovlivnil několik výzkumných směrů československé morfologie a mezi nimi zejména neuroanatomii. V neuroanatomickém výzkumu zdůrazňoval potřebu dalšího studia lokalizace a funkcí, vztahů mezi mozkovou kůrou a podkorovými strukturami a srovnávací anatomii CNS. Rovněž formuloval nutnost rozšířit neuroanatomický výzkum na další pracoviště.

I když se prof. Borovanský sám neuroanatomickému výzkumu nevěnoval, vývoj tohoto oboru dlouhodobě sledoval a v literatuře se výborně orientoval. Svědčí pro to i jeho habilitační přednáška („Anatomie mozkové kůry ve světle výzkumů cytoarchitektonických“) přednesená roku 1931 a v témž roce publikovaná v ČLČ. Přednáška uvádí 85 citací klasických neuroanatomických studií a je zaměřená na historii studia korové cytoarchitektoniky, na srovnávací anatomii gyrifikace a na vztah gyrifikace a cytoarchitektonického členění mozkové kůry.

Prof. Borovanský podpořil vznik neuroanatomické laboratoře a její další činnost. Jejím vedoucím byl ustanoven J. Maršala, který se svými spolupracovníky zahájil systematický neuroanatomický výzkum. Maršala experimentálně studoval eferentní korové spoje do bazálních ganglií, talamu a hypotalamu. Studie kortikostriatických projekcí byly prioritní a znamenaly počátek demontáže konceptu extrapyramidového systému. V roce 1960 spolu s E. Fifkovou publikoval „Stereotaktický atlas mozku krysy, králíka a kočky“. Roku 1964 odešel do Košic, kde přebral histologický ústav LF Univerzity P. J. Šafárika a později se stal ředitelem Neurobiologického ústavu SAV. Výzkum v Košicích byl zaměřen na míšní a korové hypoperfuze a ischemie a na jejich morfologické a histochemické projevy.

E. Fifková po odchodu na FÚ ČSAV studovala s dr. J. Burešem fenomén spreading depression a v USA charakteristiky extracelulárního prostoru, strukturu a dynamiku dendritických trnů, fenomén neuroplasticity a úlohu aktinu při plastických změnách v CNS.

I. Grofová po počátečních studiích kmenových struktur a jejich korových spojů odešla na univerzitu v Oslo, kde studovala strukturu a spoje talamických jader a striatonigrální projekce.

P. Petrovický zaměřil svůj výzkum na strukturu, spoje a neurochemické charakteristiky jader retikulární formace mozkového kmene včetně srovnávací anatomie retikulární formace savců a obratlovců. Pozdější studie byly orientovány na vztahy CNS a imunitního systému a na volumetrii podkorových struktur lidského mozku v normě i u neurodegenerativních onemocnění mozku.

R. Druga studuje strukturu a spoje bazálních ganglií a jejich inhibiční mechanismy, organizaci čichové a sluchové dráhy u savců, poškození CNS po status epilepticus, inhibiční korový systém u nemocných s epilepsií a neuroprotektivní mechanismy. Neuroanatomickému výzkumu se věnovali i další pracovníci (J. Luttenberg, V. Němcová) včetně nejmladší generace (J. Kuzemenský, D. Kolesárová, P. Zach, J. Brabec). Žáci prof. Borovanského a přímí spolupracovníci J. Maršaly byli publikačně velmi úspěšní. Vysoký je počet jejich původních prací a připravili také několik učebnic a monografií.

MORFOGENETICKÉ MECHANISMY VÝVOJE KARDIOVASKULÁRNÍHO SYSTÉMU

Jedním ze směrů morfologického výzkumu, který prof. Borovanský inicioval a podporoval, bylo studium morfogenetických mechanismů vývoje kardiovaskulárního systému. Ukázalo se, že vhodným objektem pro takové studie jsou ptačí zárodky, které umožňovaly experimentální zásahy již v časných stadiích vývoje. Ústředními osobnostmi tohoto směru byli Z. Rychter a L. Lemež, kteří v 50. a 60. letech 20. století publikovali řadu původních prací (včetně dvou v časopisu Nature) a ukázali, jak velkou roli při vývoji srdce hrají hemodynamické faktory. Vytvořili ptačí model levostranné srdeční hypoplazie, který je na Anatomickém ústavu používán v mírné modifikaci dodnes. Z. Rychter byl publikačně aktivní ještě v 90. letech, kdy působil na Fyziologickém ústavu ČSAV.

Na studie Z. Rychtera a L. Lemeže postupně navázala řada mladších spolupracovníků (R. Jelínek, V. Seichert, B. Ošťádal, T. Pexieder, J. Dbalý, D. Sedmera), kteří tuto problematiku v několika směrech dále rozvíjeli. Byl studován vývoj cévního řečiště v základu končetiny, sestup srdce z oblasti krční do hrudníku, vývoj koronárního řečiště, teratogenní působení vybraných léčiv na myokard během vývoje a nejnověji vliv experimentální hypoxie na vaskularizaci ptačího zárodku a vývoj srdce a převodního systému. V současnosti se na Anatomickém ústavu 1. LF UK angiologickou problematikou zabývají I. Klepáček, O. Eliška, O. Naňka a M. Grim.

D. Sedmera, J. Beneš jr. a B. Šaňková studují vývoj srdce a převodního systému. V databázi PubMed jsou evidovány desítky původních prací staršího i novějšího data a ty nejnovější jsou uvedeny na webové stránce Anatomického ústavu. Fotografie z konference na zámku v Liblicích roku 1968 zachycuje tehdejší hlavní protagonisty tzv. pražské cévní školy: V. Seicherta, B. Ošťádala, Z. Rychtera, J. Dbalého a T. Pexiedera.

UNIKÁTNÍ OBRAZOVÝ SOUBOR

V archivu Anatomického ústavu jsou zachovány ilustrace pro anatomické učební texty, které vznikly v Praze. Podstatnou část archivu tvoří rozsáhlý soubor obrazů, které namaloval Stanislav Macháček (1894–1976), spolupracovník prof. Borovanského v letech 1943–1971. Většina jeho obrazů byla opakovaně publikována v řadě skript a učebnic anatomie, ale obrazy, které S. Macháček maloval pro učebnici topografické anatomie připravovanou prof. Borovanským, nebyly nikdy publikovány a učebnice nebyla dokončena. Je to soubor 392 obrazů provedených sépiovou barvou v monochromní modelaci. Jejich výtvarná a věcná hodnota je vysoká a cenné je zejména to, že byly malovány podle preparátů připravených tehdejšími pracovníky Anatomického ústavu. V roce 1974 byl soubor Macháčkových obrazů pro „Topografickou anatomii“ posuzován se záměrem pokusit se učebnici dokončit. Ukázalo se však, že soubor není kompletní a že by bylo třeba mnoho obrazů doplnit a řadu stávajících upravit.

Otázkou také bylo, v jaké fázi příprav byl text této knihy. To bylo možné posoudit až v roce 2016, kdy jsme získali část pozůstalosti prof. Borovanského, kterou nám poskytla jeho snacha, paní Jana Borovanská. Je patrné, že autor postupoval pří přípravě rukopisu velmi systematicky. Desky s nadpisem „Hrubý materiál k rukopisu Topografické anatomie“ obsahují text o topografii hlavy členěný na pars cerebralis a na regia obličeje a dále neúplný text o topografii pánve. Vše je psáno drobným úhledným písmem. V textech jsou odkazy na literaturu od konce 19. století do 50. let 20. století a v podkladech pro text výpisky a poznámky z literatury provázené četnými schématy. V dalších deskách byly uloženy separátky vlastních prací. Lze každopádně konstatovat, že obrazy v archivu představují širší záběr než zachovaný text.

V současné době jsme se k tomuto bohatému obrazovému materiálu rozhodli vrátit. Dnes je možné převést obrazy do elektronické podoby a pomocí počítačového zpracování je obohatit o barvy, opravit a připravit k barevné reprodukci (obr. 3 a 4). Tuto jejich restauraci provedl I. Helekal, který zároveň spolu s J. Kacvinským doplňuje chybějící obrazy ve výtvarném kabinetu Anatomického ústavu.

Dosud jsme připravili 1. díl atlasu (M. Grim, O. Naňka, I. Helekal: Atlas anatomie člověka. Grada, Praha, 2014). Zahrnuje končetiny a stěnu trupu a obsahuje 476 vyobrazení. Z toho je 413 anatomických obrazů a schémat a pro 153 z nich byly podkladem obrazy, které namaloval S. Macháček. Další krajiny těla budou dokumentovány ve 2. dílu atlasu, který je v současné době v závěrečné fázi přípravy a obsahuje další restaurované obrazy S. Macháčka.

Po více než sto letech tak nyní v Praze vzniká anatomický atlas, jehož základem je záměr prof. Borovanského připravit učebnici topografické anatomie a zadat přípravu potřebných ilustrací. Zatím jediný Anatomický atlas, který vznikl v Praze, připravil prof. J. Janošík a jeho výtvarný spolupracovník J. Rejsek; byl vydán ve dvou částech v roce 1900 a 1904.

PERSPEKTIVY MODERNÍ ANATOMIE, MEZIOBOROVÁ SPOLUPRÁCE ANATOMŮ A KLINIKŮ

Jaké jsou perspektivy moderní anatomie v Anatomickém ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ve 21. století:

Nezastupitelnou funkcí anatomie je pre- a postgraduální příprava lékařů spojená s poznáním stavby lidského těla a jeho vývojem, hledáním nových operačních postupů a optimalizací stávajících. V řadě variací tu studuje anatomii téměř tisíc studentů (všeobecné lékařství, zubní lékařství, nelékařské obory…, a to i v anglickém jazyce). Anatomický ústav je místem setkávání anatomů a kliniků (ortopedie, obličejová a čelistní chirurgie, neurochirurgie, ORL, kardiochirurgie, kardiologie, lymfologie, dermatovenerologie, estetická chirurgie, urgentní medicína, válečná chirurgie…). Někteří z našich klinických kolegů na anatomii na částečný úvazek vyučují, což je motivační zejména pro pregraduální studenty anatomie.

Experimentální morfologie má kromě základního výzkumu i klinický přesah. Patří sem výzkum tkáňového mikroprostředí u vyvíjejícího se zárodku, hojení ran a chování maligních nádorů (K. Smetana jr., B. Dvořánková, L. Lacina, O. Kodet, P. Szabo, Z. Fík, J. Plzák, M. Chovanec, Z. Čada, I. Klepáček). Jde o děje, kde byla prokázána jistá vzájemná molekulární podobnost poznaná propojením metod klasické morfologie a přístupů buněčné biologie a genomiky. Ukazuje se, že biologické vlastnosti zhoubných nádorů nejsou dány pouze genetickými poruchami vlastní nádorové buňky, ale též interakcí s okolními buňkami, zejména s nádorově asociovanými fibroblasty a imunitními buňkami, které infiltrují nádor. Do experimentální morfologie patří i spolupráce anatomů při vývoji tkáňových a orgánových náhrad, jako je kůže a hlasová protéza (K. Smetana jr., B. Dvořánková, I. Klepáček). Další oblastí vědeckého zájmu pracovníků ústavu je studium migrace a diferenciace buněk neurální lišty, struktury a vývoje kardiovaskulárního a lymfatického systému a neuroanatomie, které byly popsány v příslušných odstavcích.

Moderní anatomie rozvíjená na Anatomickém ústavu 1. LF UK vychází ze směrů biologického výzkumu, které prof. Borovanský považoval za perspektivní. Zároveň je to anatomie jako tradiční předmět výuky budoucích lékařů. Zájem o anatomii trvá i u současných studentů. Působení na anatomii je pro ně tím nejlepším doporučením pro přijetí do klinických zařízení. Postgraduální studenti využívají naše moderně vybavené laboratoře k vypracování diplomové nebo doktorské disertační práce pod společným vedením anatomů a kliniků. Přitom se v menším rozsahu věnují i výuce studentů a to je pro nás velmi cenné. V současné době se však stále méně studentů lékařství chce po promoci realizovat v preklinickém oboru v plném rozsahu. Vystudovali lékařskou fakultu a chtějí se věnovat pacientům. Nám nezbývá než doufat, že s pomocí lektorů z řad studentů vyšších ročníků dokážeme i přesto zajistit výuku makroskopické anatomie a embryologie v potřebném rozsahu i kvalitě.

BIBLIOGRAFIE

Bibliografie prof. Borovanského obsahuje 42 původních článků (1925–1962), 55 učebnic a encyklopedických hesel (1921–2004) a 12 příležitostných článků (1927–1959). Většina publikací pochází z předválečného období a obvykle je jejich jediným autorem. Převažují články v češtině. Jejich část má také kratší francouzskou verzi prezentovanou na sjezdech francouzské anatomické společnosti. Jen několik článků je v angličtině. Některé práce mají jen 3, jiné 30 a některé 130 stran textu. Lze uzavřít, že Ladislav Borovanský byl zejména v předválečném období velmi produktivním badatelem.

Adresa pro korespondenci:

prof. MUDr. Rastislav Druga, DrSc.

Anatomický ústav 1. LF UK

U Nemocnice 3

128 00  Praha 2

Tel.: 224 965 823

e-mail: rastislav.druga@lf1.cuni.cz