Aulus Cornelius Celsus a životospráva

Souhrn

Základní principy životosprávy, jak je charakterizuje Aulus Cornelius Celsus ve svém díle De medicina, představují starověké širší pojetí životosprávy jako způsobu života zahrnující stravování, péči o tělo, práci a odpočinek, životní prostředí i další faktory. Celsus se netajil tím, že Hippokratés a jeho žáci pro něho byli autoritou. Z řady citovaných dokladů vyplývá shoda mezi těmito autory zejména v názorech týkajících se vlivu počasí a jednotlivých ročních období na zdraví člověka. V charakteristice dalších oblastí způsobu života se však oba autoři rozcházejí. Přestože je Celsovo dílo prostoupeno myšlenkami antické filozofie, především teorií rovnováhy, míry a uměřenosti ve všech oblastech života a tím, že autor pohlíží na lidské zdraví komplexně, v souvislostech mezi zdravím tělesným a duševním i vlivy prostředí, třebaže zatím v náznacích, se jeho vnímání blíží pojetí životního stylu moderní doby.

Klíčová slova:

Aulus Cornelius Celsus, životospráva, životní styl, teorie rovnováhy, míry a uměřenosti, mentální hygiena

ÚVOD

Pojem životospráva označuje soubor zásad a pravidel řízení života a jeho podmínek (1). Zahrnuje zejména celkovou péči o tělo, způsob výživy (tj. množství a kvalitu stravy, režim stravování, úpravu jídel a další hygienické problémy konzumace vhodných jídel a nápojů), dále rozdělení práce a odpočinku během dne, týdne a roku, duševní hygienu aj. (2).

V tomto článku se pokusíme shrnout základní principy Celsovy životosprávy a porovnat je s dílem hippokratovských lékařů jako s jedním možným pramenem a zdrojem, zachytit odraz společenského dění a filozofického myšlení v Celsově díle, charakterizovat celkový historický kontext i konfrontovat pojetí antického zdravého způsobu života s představami a učením moderní doby.

ZÁKLADNÍ PRINCIPY CELSOVY ŽIVOTOSPRÁVY

Aulus Cornelius Celsus se věnuje otázkám životosprávy především v první knize svého encyklopedického díla De medicina, která je označována jako kniha dietetická. Pojem dietetika je odvozen z řeckého slova diaita (způsob života) a zahrnuje pravidla týkající se způsobu života, uchování si zdraví a prevence před nemocemi (3). Není zúžen pouze na přijímání potravin jako dnešní termín dieta. Kromě množství a charakteru jídla a pití si všímá také míry fyzické práce, cvičení či naopak klidu, pojednává o koupelích a lázních, procházkách, spánku aj. Autorovy názory na různé oblasti životosprávy (výživu, péči o tělo i rozdělení práce a odpočinku) budeme charakterizovat podle knihy Celsus, De la médecine (4).

V úvodu své knihy Aulus Cornelius Celsus doporučuje životosprávu střídavou – pobývat jak na venkově, tak ve městě, plavit se na lodi, lovit, mezitím odpočívat, ale vždy se zabývat nějakou činností, protože zahálka tělo oslabuje (Cels. De med. I, 1, 1). Lidé slabí, mezi něž patří velká část městských obyvatel a téměř všichni ti, kteří se zabývají literaturou, potřebují větší pozornost, aby to, oč je připravuje stav těla nebo místa nebo zaměstnání, obnovila péče (Cels. De med. I, 2, 1).

1. Strava

Aulus Cornelius Celsus znal úlohu jídla při zachování zdraví i při léčbě nemocí. Podává klasifikaci různých potravin i nápojů a rozlišuje mezi potravinami zdravými a nezdravými. Doporučuje např. slané ryby, zeleninu, při potížích s trávením datle a ovoce; na druhé straně se však má člověk vyhýbat jídlům kořeněným, protože jsou i při malém množství hůře stravitelná. Jídlo má raději začínat slanými rybami a zeleninou a podobnými pokrmy; potom je třeba jíst maso, které je velmi dobře upečené nebo uvařené (Cels. De med. I, 2, 8). Jestliže má někdo horší zdraví, má jako první jídlo jíst raději datle, ovoce a podobné věci (Cels. De med. I, 2, 9). Ovoce se však nemá jíst častěji než jiné jídlo (Cels. De med. I, 3, 38).

Celsus charakterizuje jídla i nápoje z hlediska jejich výživnosti a stravitelnosti a říká, že slabí lidé musejí jíst jídla co nejlehčí, pro silné jsou vhodná i velmi těžká. Každý si pak může vzít více z lehčích, ale v těch jídlech, která jsou těžší, se musí více mírnit (Cels. De med. II, 18, 13). Když se někdo nají, snadněji tráví, jestliže se po jídle napije studené vody (Cels. De med. I, 2, 10).

Co se týče množství stravy a rozložení jídel během dne, klade Celsus důraz na nalezení a dodržování pravé míry. Není prospěšná ani přílišná nasycenost, ani nadměrné hladovění; jestliže nastane nějaká neuměřenost, je bezpečnější v pití než v jídle (Cels. De med. I, 2, 8). Dvakrát denně jíst je lepší než jednou denně, vždy co nejvíce, ale jen tolik, kolik je možné strávit (Cels. De med. I, 1, 2). Ten, který se jednou nebo dvakrát denně nají proti obyčeji bez míry, je v nebezpečí (Cels. De med. I, 3, 2).

Množství stravy a rozložení jídel během dne je podle Celsa ovlivňováno i dalšími faktory, např. věkem nebo ročním obdobím. Co se týče věku, hladovění nejlépe snášejí lidé středního věku, méně mladí a nejméně děti a lidé vyčerpaní stářím (Cels. De med. I, 3, 32).

V zimě je vhodné více jíst, ale méně pít ne příliš zředěné víno; hodně jíst chleba, maso spíše vařené, mírně zeleniny. Jíst jednou denně. V této roční době je třeba raději jíst vše teplé nebo teplo vyvolávající (Cels. De med. I, 3, 34). V létě však má tělo častěji nedostatek jídla a pití. Nejvhodnější je maso a zelenina, studené pokrmy nebo takové, které ochlazují (Cels. De med. I, 3, 36).

2. Péče o tělo

V péči o tělo zaujímala první místo tělesná cvičení, a to zvláště v těch případech, kdy byl člověk vytížený domácími nebo veřejnými povinnostmi. Cvičení má vždy předcházet jídlu (Cels. De med. I, 2, 5). Vhodné cvičení je čtení nahlas, cvičení se zbraní, s míčem, běh, procházka, prospěšnější je ne po rovině (Cels. De med. I, 2, 6); cvičení má být přiměřené kondici člověka a končit, jestliže se dostaví pot nebo jistá únava (Cels. De med. I, 2, 7).

K péči o tělo patřily rovněž koupele. Římané budovali lázně a v lázních spatřovali nutnou profylaxi v širokém slova smyslu. Koupele byly prospěšné a měly svůj doporučený postup. Např. jestliže člověk přijde do lázně, musí se nejprve v tepidariu (5) trochu pod šaty zpotit, potom se namazat; přejít do caldaria (6); když se zpotí, nesmí si sedat do vany, ale přes hlavu nalévat na sebe hodně teplé vody, pak vlažné a studené, déle na hlavu než na ostatní části těla (Cels. De med. I, 4, 2).

3. Práce a odpočinek

Práce je pro Celsa nedílnou součástí života, protože příliš zahálčivý život není vhodný.

Zahálka tělo oslabuje, práce upevňuje; zahálka přináší brzké stáří, práce udržuje dlouhé mládí (Cels. De med. I, 1, 1). Celsus rozlišuje mezi prací duševní, prací učenců a spisovatelů, která oslabuje tělesnou kondici, a prací veřejnou nebo domácí, která je namáhavá. V obou případech radí věnovat tělu a životosprávě zvýšenou pozornost (viz Cels. De med. I, 2, 1 – Cels. De med. I, 2, 5).

Únavu zmenšuje změna práce (Cels. De med. I, 3, 8) nebo každodenní odpočinek na lůžku (Cels. De med. I, 3, 9). Přechod mezi prací i odpočinkem však nesmí být náhlý, ale musí probíhat postupně. Ani náhlý odpočinek po těžké práci, ani náhlá námaha po dlouhé nečinnosti nezůstávají bez vážné újmy; tedy když chce někdo něco měnit, musí si zvykat postupně. Každou námahu totiž vydrží chlapec nebo stařec snadněji než člověk, který na ni není zvyklý (Cels. De med. I, 3, 2).

Za dlouhých dní je lépe trávit polední odpočinek před jídlem; jestliže jsou dny kratší, po jídle (Cels. De med. I, 2, 4). Jestliže z nějakých příčin nastane hladovění, je třeba se vyhnout jakékoliv práci (Cels. De med. I, 2, 10).

4. Životní prostředí

Životní prostředí je sice moderní výraz, ale jeho význam souvisí s řeckým slovem diaita (či iónsky diaité), které se v běžném jazyce užívalo nejen pro označení způsobu, jak člověk žije, ale také pro označení místa, kde člověk žije (7). Již Vitruvius věnoval ve svém spise De architectura velkou pozornost povětrnostním podmínkám při stavbě měst a rovněž Celsus doporučuje pro uchování zdraví pobývat na zdravých místech. Radí, aby člověk žil střídavě ve městě i na venkově, častěji však na venkově, a aby lidé slabí bydleli ve světlém domě, který má letní vítr a zimní slunce, a vyvarovali se slunce poledního, ranního a večerního chladu a také ovzduší řek a jezer (Cels. De med. I, 2, 3).

5. Další faktory

Životospráva každého člověka je ovlivňována i dalšími faktory; u někoho hrají úlohu jen některé, u jiného se jich uplatňuje řada. Vedle věku a zdravotního stavu je to především roční období a počasí. Celsus označuje jako nejzdravější část roku jaro, naopak jako nejnepříznivější podzim (Cels. De med. II, 1, 1).

Zima způsobuje bolesti hlavy, kašel a bolesti v krku (Cels. De med. II, 1, 9); jižní vítr oslabuje sluch, otupuje vnímání, vyvolává bolesti hlavy (Cels. De med. II, 1, 11). Z počasí jsou nejlepší stabilní dny, ať již studené nebo teplé; nejhorší jsou takové, ve kterých se počasí hodně mění (Cels. De med. II, 1, 2). Nejzdravější jsou jasné dny; lepší jsou deštivé dny než pouze zamračené nebo oblačné (Cels. De med. II, 1, 3).

Tím, že člověk však bude žít ve zdravém prostředí a dbát na svoji výživu a kondici, dokud je zdravý, bude moci předcházet nemocem a epidemiím (Cels. De med. I, 10, 1). Autor tak poukazuje na preventivní funkci a možnosti životosprávné terapie.

V další části se budeme věnovat srovnání uvedených myšlenek s názory Celsových předchůdců, a to především Hippokrata a jeho stoupenců.

PRAMENY A ZDROJE POJETÍ CELSOVY ŽIVOTOSPRÁVY

Celsus se v předmluvě ke své druhé knize (8) netajil tím, že Hippokratés byl pro něho autoritou; zároveň však autor spisu De medicina nebyl pouhým kompilátorem, jenž by přejímal všechny jeho myšlenky. Které tedy Celsus přejímá? Přebírá je přesně, nebo nacházíme u obou autorů názory odlišné? To bude cílem následujících řádků. Částečné odkazy na Hippokratovy výroky najdeme již v překladu Františka Šimona A. C. Celsus, O životospráve. My se však pokusíme porovnat oba autory zevrubněji.

Hippokratés a jeho stoupenci, autoři sbírky Corpus Hippocraticum, vypracovali takové pojetí režimu života, při jehož dodržování měl člověk být zdravý a prospívat. Tento režim je však popravdě úsporný a znamená omezit člověka v jeho žádostech, které jsou pro něho zhoubné, a najít ve věcech správnou míru (10). V několika dílech sbírky jsou charakterizovány různé pokrmy a nápoje, rozličné tělesné aktivity, např. cvičení, chůze, běh, lázně, ale důraz je také kladen na okolí, v němž člověk žije, na polohu krajiny, převládající větry, výkyvy teploty během střídání ročních období apod. Různé dietetické myšlenky a doporučení nacházíme v několika hippokratovských spisech, a to v dílech Aforismy (Aphorismi –  ͗Αφορισμοί), O životosprávě (De victu – De diaeta – Περ̀ι διαίτης), O životosprávě při akutních nemocech (De diaeta in morbis acutis - Περ̀ι διαίτης óξέων), O životosprávě ve zdraví (De diaeta salubri - Περ̀ι διαίτης ύγιεινῆς), O výživě (De alimento - Περ̀ι τροφῆς) a O vzduchu, vodách a místech (De aere, aquis et locis – Περ̀ι ̓αέρων, ύδάτων, τόπων).

Ve spisech hippokratovských lékařů nacházíme následující myšlenky, které jsou shodné s myšlenkami Aula Cornelia Celsa:

„Lenost a nečinnost zvlhčuje a oslabuje tělo.“ [Hipp. Vict. II, 37, 13 (II, 60) – (11)]

„Námaha však tělo vysušuje a posiluje.“ [Hipp. Vict. II, 38, 1 (II, 60]

„V zimě je vhodné jen jednou denně jíst.“ [Hipp. Vict. III, 3 (III, 68)]

„V létě je třeba jíst vařenou zeleninu s výjimkou horké a suché.“ [Hipp. Vict. III, 8, 12 (III, 68)]

„V zimě je třeba jíst co nejvíce a pít co nejstřídměji. Jako nápoj neředěné víno: jako jídlo chléb a všechny pokrmy pečené. Zeleniny je třeba jíst v tomto období co nejméně.“ [Hipp. Salubr. I, 1, 2–6) – (12)]

„Ani nasycení, ani hlad, aniž cokoliv jiného není dobré, jakmile jest nad přirozenou povahu.“ [(Hipp. Afor. II, 4) – (13)]

„Při hladu nemá se pracovati.“ (Hipp. Afor. II, 16)

„Vše, nač je člověk již od dávné doby zvyklý, byť i horší bylo nežli věci nezvyklé, jest obyčejně méně obtížno, ...“ (Hipp. Afor. II, 50)

„... každá přílišnost je přirozené povaze nepřátelská; spolehlivo však je vše nenáhlé v jakémkoli případě, tak zvláště tenkráte, když přecházíme od jednoho stavu ke druhému.“ (Hipp. Afor. II, 51)

„Nemoci způsobovány jsou hlavně změnami ročních dob a v jednotlivých dobách ročních velkými proměnami, buď horkem, nebo zimou a vůbec podobným způsobem.“ (Hipp. Afor. III, 1)

„Větry jižní (Notos) způsobují těžký sluch, ztemnění zraku, bolení hlavy...“ (Hipp. Afor. III, 5)

„Na podzim jsou nemoci nejprudší a celkem nejvíce smrtelné, jaro pak je nejzdravější a nejméně smrtelné.“ (Hipp. Afor. III, 9)

„Tekutá strava se snáze přeměňuje než strava suchá.“ [Hipp. De alim. XI, 2 (49) – (14)]

„Tekutost je dopravním prostředkem stravy.“ [Hipp. De alim. XII, 9 (55)]

Na druhé straně však jsou mezi Aulem Corneliem Celsem a hippokratovskými autory rozdíly, které svědčí o tom, že Celsus čerpal při své práci i z jiných zdrojů:

„V létě ... po malé přesnídávce a krátkém spánku po ní...“ [(Hipp. Vict. III, 8, 6–7 (III, 68)]

„Nejlépe snášejí půst lidé staří, po nich dospělí, velmi špatně pak mladíci a nejhůře děti, zejména živé povahy.“ (Hipp. Afor. I, 13)

„V jednotlivých dobách ročních jsou časy suché celkem zdravější a méně smrtivé nežli časy deštivé.“ (Hipp. Afor. III, 15)

Celkově jsme podrobili zkoumání 37 míst z díla Aula Cornelia Celsa. Nápadnou shodu s díly hippokratovského okruhu jsme nalezli v 12 případech, a to zejména v myšlenkách týkajících se počasí a vlivu jednotlivých ročních období na zdraví člověka. Je tedy nepopiratelné, že toto téma, u hippokratovské školy tak oblíbené, zanechalo u Celsa svůj vliv.

V charakteristice dalších oblastí způsobu života se však oba autoři rozcházejí. Zatímco Hippokratés třídí jednotlivé potraviny a nápoje podle jejich přirozených vlastností, podle jejich účinků a způsobu přípravy, Celsus jídla hodnotí podle toho, zda jsou „slabá“ (lehká), či „silná“ (těžká), tedy podle toho, kolik živin obsahují („valentissimum voco in quo plurimum alimenti est“, Cels. De med. II, 18, 2, – za nejvýživnější označuji to, co má nejvíce látek).

Hippokratés popisuje rovněž stravu a další lidské aktivity, např. procházky, běh, cvičení, užívání lázní aj., z hlediska toho, jak se uvedená aktivita podílí na zvlhčování a tím ochlazování těla nebo na vysušování, tedy ohřívání těla. Čteme-li tedy v Hippokratově „Životosprávě“ (De victu – De diaeta – Περ̀ι διαίτης) o námaze hlasu např. při mluvení, čtení nahlas nebo zpívání, dozvídáme se o vlivu těchto činností na pohyb duše a spotřebovávání vlhkosti v těle („Quicunque labores vocis sunt, velut sermo, aut lectio, aut cantus, omnes hi animam movent. Mota autem siccatur et calescit et humiditatem in corpore consumit.“ [15] – Hipp. Vict. II, 39, II, 41). „A jakékoliv jsou činnosti hlasu, jako mluvení, čtení nebo zpěv, všechny tyto hýbají duší. Duše uvedená v pohyb je však vysušována, zahřívá a spotřebovává vlhkost v těle.“ Celsus tyto činnosti z hlediska protikladu „suchost“ a „vlhkost“ nepojímá.

Hippokratovský spis O životosprávě, který byl napsán anonymním autorem, o němž můžeme předpokládat, že byl přibližně Platónovým současníkem, a který bývá proto označován za „pseudohippokratovský“, je podle Hynka Bartoše vůbec nejstarším plně dochovaným literárním dokumentem věnovaným problematice duše (16). Hippokratovští autoři rozlišují psychickou a fyzickou stránku člověka, psýché a sóma, a berou „ohled na zdraví duše stejně jako na zdraví těla, neboť oba tyto aspekty lidské přirozenosti pro ně byly úzce propojeny“ (17). Ve spise O životosprávě, v jeho čtvrté knize, se dokonce objevuje první náznak duševní terapie, kdy čteme, že rozrušení duše je třeba léčit odpočinkem, pozorováním veselých věcí nebo alespoň soustředěním se na to, co nejvíce potěší („Odpočinek je v takovém případě prospěšný. Duše se má obrátit k pozorování veselých věcí, jestliže je to možné, jestliže ne, tak k věcem jiným, které mohou přinést nejvíce radosti...“ [18] – Hipp. Vict. IV, 89). V definici zdraví tak uznávají vyváženost a rovnováhu mezi tělem a duší podobně jako filozof Platón (o něm viz níže).

V díle Celsově však mají psychické faktory spíše okrajové postavení. Je jmenována např. bezstarostnost (animi securitas), která způsobuje otylost (Cels. De med. I, 3, 15), a nespavost (vigilia), jež se naopak podílí na hubnutí stejně jako koupání ve slané vodě nebo dlouhá chůze (Cels. De med. I, 3, 16). Duševní práci, tzn. práci učenců a literátů, považuje za negativní faktor ovlivňující zdraví (Cels. De med. I, 2, 1 – viz výše).

Celsus rovněž nesdílí mínění, že staří lidé snášejí hladovění nejlépe. Hippokratův názor, který byl opuštěn v době bezprostředně následující po Hippokratovi, koriguje a podle názoru Ondřeje Schrutze přejímá z lékařství alexandrijského (19).

Z analýzy, kterou jsme provedli, tak docházíme k závěru, že Aulus Cornelius Celsus dílo Hippokratovo a hippokratovských lékařů znal, čerpal z něho, ale hippokratovská medicína byla pro něho jen zdrojem částečným. Vedle ní mohl být ovlivněn např. lékaři alexandrijskými nebo si vytvořil na řadu otázek svůj vlastní názor.

REFLEXE FILOZOFICKÉHO MYŠLENÍ V CELSOVĚ DÍLE

Jak vyplývá z výše uvedeného systému Celsových zásad pro zachování zdravého způsobu života, je tento systém úzce spjat s nejvlastnějšími otázkami filozofie, a to s otázkou rovnováhy a pravé míry, uměřenosti.

Podle Celsovy zmínky v Předmluvě jeho díla byl Hippokratés lékařem nakloněným filozofii, který oddělil medicínu od studia moudrosti („a studio sapientiae disciplinam hanc separavit“) (20) – Cels. De med. Prooem., 8. Třebaže se později tyto obory začaly vyhraňovat a pro Aristotela je již rozdíl mezi přírodním filozofem a lékařem jasně daný, teoretické lékařství a filozofie spolu přesto úzce souvisely.

Hippokratés a jeho žáci vycházeli z názoru, že v organismu působí čtyři základní šťávy (humores) – krev, hlen, žluč a černá žluč – a že choroby vznikají při porušení jejich vzájemné rovnováhy (21). Tyto čtyři základní tekutiny lidského těla měly také přímý vztah ke čtyřem základním „prvkům“ (elementům), jimiž byly oheň, vzduch, země a voda a kterým odpovídaly čtyři kvality – horko, sucho, zima a vlhko. Lidské zdraví tak souviselo nejen se základními čtyřmi tělesnými tekutinami obsaženými v lidském těle, ale také s vesmírem, jehož byl člověk součástí (22). Došlo-li k výkyvu počasí, k nadměrným teplotním rozdílům a výkyvům ve vlhkosti vzduchu, docházelo častěji k porušení rovnovážného stavu základních tělesných tekutin a tím i ke zhoršení zdraví.

Filozof Platón, který si lékařství a Hippokrata zjevně vážil, se však v definici zdraví neomezil pouze na rovnováhu a správné rozmístění živlů v těle, ale dospěl i k nutnosti vyváženosti a rovnováhy mezi tělem a duší. „Jediná tu jest záchrana pro obě části, neuváděti v činnost ani duše bez těla, ani těla bez duše, aby ve vzájemné obraně nabývaly rovnováhy a zdraví. Proto tedy vědecký pracovník nebo kdo se usilovně zabývá nějakým jiným oborem duševní práce, musí náležitou měrou pěstovati i pohyby tělesné, účastně se cvičení gymnastických, a ten, kdo zase horlivě pěstuje tělo, musí navzájem náležitě prováděti činnost duše, zabývaje se uměními músickými a veškerou filosofií...“ (23) Platón zdůrazňuje „souměr“ mezi duší a tělem (24); mezi duší a tělem existuje podle něho velmi úzký vztah.

Vedle teorie rovnováhy hraje v antické filozofii důležitou roli i otázka pravé míry a uměřenosti. Tento princip, který zasahuje do všech oblastí života antického člověka, nacházíme u Démokrita, Epikúra i římského filozofa Seneky.

Podle Démokrita má člověk svou umírněností vedenou rozumem, tím, že ve všem najde zlatý střed, ničeho se nebude odříkat, ale zároveň nebude v ničem překračovat míru, odstranit všechny výkyvy ve svém životě a dosáhnout klidného a radostného rozpoložení mysli, které je zárukou blaženého života (25). Krajnosti se Démokritovi nelíbí, a to ani v majetku. Člověk má najít zlatou střední cestu jak v životě veřejném, tak v životě soukromém. Nemá dělat to, na co nemá schopnosti nebo odvahu, a „má se soustředit ne na to, co se neustále mění, člověka opouští a způsobuje mu strach, ale na věci pevné, nepomíjející“. (26).

Démokritos prosazoval myšlenky dodržování pravé míry i v lékařství. Nabádal ke střídmosti v jídle a vedl k umírněnosti v životě po všech stránkách i proto, abychom si uchovali zdraví a předcházeli nemocem.

V období helénismu nalezl Démokritos svého pokračovatele ve známém řeckém mysliteli Epikúrovi, který podobně jako jeho předchůdce vedl antického člověka k dodržování míry a uměřenosti.

Základem naplnění smyslu života antického člověka je podle epikúrovců slast a rozkoš. „Když tedy pravíme, že svrchovaným cílem je slast, nemáme přitom na mysli rozkoše prostopášníků a rozkoše záležející v pouhém požitku ..., nýbrž takový stav, kdy člověk necítí bolesti v těle ani neklidu v duši.“ (27). Je to tedy slast chápaná spíše jako mírné a spokojené užívání života, nepřítomnost utrpení tělesného ani duševního, bezbolestný klid, umírněnost citů a takový stav duše, jenž „dbá mezí určených přírodou“. (28). Důležitou úlohu přitom v tomto procesu přiřazuje Epikúros rozumu, který „má moudře a uváženě volit i krotit rozkoše“ (29), ovládnout je a naučit se jich užívat s mírou a rozvahou, aby tím člověk získal. „Rozumem řízené užívání slastí je tak zdánlivě střídmější a uměřenější, ve skutečnosti bohatší a trvalejší.“ (30)

Epikúrova filozofie neztratila vliv ani na půdě antického Říma. Zde tuto filozofii vyložil v 1. století př. n. l. Titus Lucretius Carus ve svém eposu De rerum natura (31) a Epikúra citoval a komentoval i současník Aula Cornelia Celsa, stoický filozof Lucius Annaeus Seneca. Ve svém traktátu De beata vita se Seneca přiklání k Epikúrově omezení rozkoší, protože stejná pravidla uznávají stoikové i pro ctnost: „... vždyť ta jeho rozkoš se zmenší na míru malou, ba nepatrnou, a on dává rozkoši stejná pravidla, jaká my dáváme ctnosti: poroučí, aby poslouchala přirozenost.“ (32)

Z uvedených poznámek vyplývá, že filozofie byla autorům lékařských spisů známá. Démokritos byl současníkem Hippokratovým (33) a ze „zlomků“ starořeckých atomistů (34), které obsahují několik dopisů těchto autorů líčících domnělý styk Démokritův s Hippokratem, vyplývá, že si oba učenci mohli vyměňovat své vědomosti (Hippokratés alespoň o spisy Démokritovy žádá). Rovněž tato filozofie patřila do myšlenkového ovzduší 1. stol. n. l., tedy do vzdělaneckých kruhů současníků Aula Cornelia Celsa. Můžeme tak konstatovat, že systém Celsových zásad pro zachování zdravého způsobu života je spjat s řeckou i římskou filozofií, je s ní v souladu a toto filozofické myšlení doby Hippokratovy i Celsovy, především teorii rovnováhy, míry a uměřenosti, odráží.

ŽIVOTOSPRÁVA AULA CORNELIA CELSA A ŽIVOTOSPRÁVA DNES

Aulus Cornelius Celsus podal ve svém díle přehled většiny faktorů i složek, které dnes zahrnujeme pod pojem životospráva. Jednotlivé složky netvoří ucelený systém, nejsou rozpracovávány systematicky, ale navzájem se prolínají a o některých se autor zmiňuje jen náznakově, aniž zabíhá do podrobností. Přesto můžeme říci, že Celsus – a potažmo i Hippokratés – položili základy tohoto oboru.

Antika se dívá na lidské zdraví komplexně. Pochopila souvislosti mezi zdravím tělesným a duševním i vlivy prostředí. Je tak daleko modernější než středověk, který antický ideál péče o tělo i ducha zavrhl a zatratil, péči o ducha odtrhl od zdraví tělesného a zaměřil se na péči o duši jako na přípravu na život posmrtný. Tím, že antika pojímá člověka jako bytost, jejíž zdraví znamená harmonii ve všech sférách jejího života, třebaže zatím v náznacích, se blíží pojetí životního stylu moderní doby, kdy je zdraví člověka chápáno jako „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody“ (34).

Seznam zkratek

Cels. De med.    Aulus Cornelius Celsus: De medicina

Hipp. Afor.         Hippokratés: Aforismy

Hipp. Salubr.     Hippokratés: De diaeta salubri

Hipp. Vict.         Hippokratés: De victu

Hipp. De alim.   Hippokratés: De alimento

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Drahomíra Tesařová, CSc.

Kafkova 593/35, 160 00  Praha 6

e-mail: te.drahomira@seznam.cz