Břišní tyfus v albertovské menze

Souhrn

V roce 1922 se mezi studenty a lékaři pražských vysokých škol odehrála epidemie břišního tyfu, jejímž zdrojem byla jídelna tehdejšího Studentského domova (albertovská menza). Ve své knize „Lékař vzpomíná“ ji popsal prof. Vladimír Vondráček, zdroj informací však neuvedl.

Tato práce si vytkla za cíl nalézt fakta a zmíněné tvrzení posoudit. Na základě velkého množství pramenných materiálů ukazuje, že tvrzení prof. Vondráčka se s velkou pravděpodobností zakládají na pravdě, a navrhuje možnosti, kudy se mohla infekce do kuchyně menzy dostat.

Klíčová slova:

břišní tyfus, epidemie, zelenina, voda, 1922

ÚVOD

V červenci roku 1922 vypukla mezi studenty a lékaři, kteří se stravovali ve Studentském domově v Praze na Albertově, epidemie břišního tyfu. Na území Velké Prahy bylo hospitalizováno několik desítek osob, další onemocněly po svém návratu do venkovských domovů. MUDr. Hermína Štrosová, čerstvě specializovaná stomatoložka, zemřela na dovolené v Hamburku (1) a podle matrik infekci podlehly nejméně tři další osoby (2–4). V periodicích se první oznámení o šíření břišního tyfu mezi studenty objevilo 23. července 1922 (5) a právě denní tisk je jedním z hlavních pramenů pro studium této události. Přínos novinářů ocenila i Zemská správa politická (6).

Dnes je tato epidemie už prakticky neznámá. Letmo se o ní zmiňuje prof. Vladimír Vondráček v knize „Lékař vzpomíná“ (7) a jako její příčinu uvádí konzumaci salátu z klášterní zahrady alžbětinek (Konvent a nemocnice sv. Alžběty Na Slupi) zalévaného výkaly. Vzhledem k tomu, že profesor Vondráček psal v této publikaci o břišním tyfu jako o onemocnění, jehož infekční povaha byla podceňována, budí jeho vyjádření dojem, že alžbětinky epidemii zavinily používáním výkalů nemocných k zahradnickým účelům. Skutečná příčina epidemie však mohla být zcela jiná.

ZAČÁTEK

O původu infekce prakticky nebylo pochyb, epidemiologickým šetřením se záhy ukázalo, že všichni nakažení se stravovali ve Studentském domově. Tisk tuto informaci sděluje 26. července 1922 s odvoláním na městského fyzika dr. Kliku a profesora von Jaksche (8).

Zprvu byla novináři obviněna správa Studentského domova (YMCA) a špatná hygiena v kuchyni (9). Tato zpráva však byla záhy dementována (10). Za další možný zdroj infekce byl považován bacilonosič (11), který mohl pocházet nejen z řad personálu, ale i strávníků. Vzhledem ke skladbě klientely Studentského domova bylo a je nutné tuto možnost vzít v úvahu, protože ji tvořili z velké části cizinci (12), nemalá část pocházela z Balkánu a Ruska. Tyto země měly na začátku 20. století méně rozvinutou infrastrukturu než Československo s horší dostupností zdravotní péče, špatnou hygienickou situací a nezřídka se špatnou dostupností potravin. Zejména během ozbrojených konfliktů (balkánských válek, první světové války a ruské občanské války) se v nich mohly závažné infekční nemoci velice snadno šířit a probíhat jak bez vědomí úřadů, tak bez lékařské péče. Sami nemocní přitom nemuseli o infekci vědět, zvláště pokud probíhala mírně.

Bacilonosičství se u břišního tyfu vyskytuje pravidelně, přibližně u 2–5 % nemocných (13). U populace promořené břišním tyfem bylo pozorováno u 1 % osob (14). Salmonella Typhi (Salmonella enterica subspecies enterica serovar Typhi, běžně zkracováno jako Salmonella Typhi) přežívá ve žlučníku a v ledvinné pánvičce. Stolice a moč jsou pak zdrojem nákazy (15), a to nejen při přenosu mezi jedinci, ale může dojít také ke kontaminaci prostředí. Salmonella sp. na površích snadno vytváří biofilm, který ji chrání před škodlivými vlivy a umožňuje jí dlouhodobé přežívání (16).

VYŠETŘOVÁNÍ

Vzhledem k tomu, že Studentský domov hostil až 1300 studentů (17) a epidemie se odehrála v době prázdnin, kdy byla velká část z nich mimo Prahu a snad i mimo republiku, vyšetření všech strávníků na bacilonosičství zcela jistě nebylo v lidských silách. Bylo však možné vyšetřit personál a provést kontrolu vody a potravin, které byly do kuchyně Studentského domova dodávány, zejména těch nejrizikovějších, což bylo mléko a zelenina.

Mléko bylo především v době válečné často ředěno (a ne vždy pitnou vodou), nejvíce při pouličním prodeji a na městských periferiích, kde žila chudina. Tento zákrok bylo možné odhalit laktodenzitometrem, přičemž množství vody v mléce dosahovalo někdy až 60 % (18). Instituce s velkým obratem potravin, jakou byl Studentský domov, však potřebovala velkého a spolehlivého dodavatele, kterým byla nejspíše mlékárna. Zde mělo mléko stálou a kontrolovanou kvalitu, o níž není třeba pochybovat.

Dalším významným zdrojem tyfových bakterií byla syrová zelenina, typicky ředkvičky nebo hlávkový salát. Právě salát se podle profesora Vondráčka jako příčina epidemie potvrdil. Údaje o původu této informace sice neuvádí, ale případ jedné z obětí, o které se ve své knize zmiňuje, studentky farmacie Štěpánky Poláškové, jasně ukazuje, jak dobře byl s událostmi obeznámen.

Štěpánka Polášková pocházela z Krakova a během studia byla demonstrátorkou na Farmakologickém ústavu prof. Kamila Lhotáka. Matrika doktorů Univerzity Karlovy dokládá, že složila farmaceutické rigorózum (výtečně) na LF UK 12. července 1922 (19). Podle matriky zemřelých Všeobecné nemocnice podlehla břišnímu tyfu 19. července 1922 (20).

V Archivu Univerzity Karlovy je však uchován rozhodující dokument, a to plná moc, kterou Štěpánka Polášková 14. července 1922 uděluje Stanislavu Petlachovi, aby ji zastoupil při promoci na magistra farmacie, její diplom převzal a uschoval. Sama se totiž pro těžké onemocnění promoce zúčastnit nemohla. A zjevně nemohla sama sepsat ani tento dokument, který byl napsán na stroji a podepsán svědky – dr. Jaroslavem Horákem a dr. Vladimírem Vondráčkem. Stvrzen je i podpisem profesora Lhotáka (21). Je tedy zřejmé, že profesor Vondráček byl bezprostředním svědkem těchto událostí. Přesto stojí za to jeho informaci o salátu ověřit.

ZAHRADA

Klášterní zahrada konventu sv. Alžběty znamenala pro tuto charitativní instituci jeden ze způsobů obživy, prodej zeleniny představoval nezanedbatelnou část jejích příjmů (22). Je však nepravděpodobné, že by klášter produkoval takto závažně kontaminovanou zeleninu, a přitom by jeho vlastní obyvatelé nákazu nezískali.

Přímé doklady o tom, že tato instituce byla v červenci 1922 zasažena břišním tyfem, se nedochovaly. Matrika zemřelých Nemocnice Na Slupi, která je uložena v Archivu hlavního města Prahy, uvádí v naprosté většině případů nikoliv bezprostřední příčinu úmrtí, ale pouze základní diagnózu nemocného (23).

Nicméně na základě demografických údajů, publikovaných ve zprávě pražského fyzikátu, a tiskových zpráv lze vysledovat, že dění v nemocnici bylo toho roku neobvyklé. Z grafu na obr. 2 je patrné, že sestupný trend úmrtnosti, do té doby významně ovlivněný jen 1. světovou válkou, je v roce 1922 narušen. Pokud to bylo způsobeno epidemií břišního tyfu, nejednalo se o léčbu osob nakažených jinde – infekční lůžka v této nemocnici nebyla (24) a pacientky byly přijímány spíše k chronické péči obdobné dnešní LDN.

Graf na obr. 2 ukazuje, kolik procent osob hospitalizovaných v nemocnici Na Slupi v letech 1910–1925 zemřelo a bylo vyléčeno. Zelená přímka, kterou je proložena křivka podílu zemřelých, vyjadřuje plynulý sestupný trend. Vrchol – ukazující vzestup počtu zemřelých – má zrcadlový odraz v horní křivce vyléčených. To můžeme vysvětlit pacienty trpícími akutním onemocněním s nezanedbatelnou fatalitou. Z tabulky publikované ve zprávě pražského fyzikátu zjišťujeme, že počet dlouhodobě hospitalizovaných pacientů byl v této době stabilní a počet „zlepšených“ mírně poklesl (25), což je v souladu s typickou skladbou klientely této instituce. Zobrazené vrcholy mohly skutečně představovat pacientky (nebo řádové sestry) nakažené tyfem. Obdobný zrcadlový obraz vidíme v období první světové války, pro kterou byl zvýšený výskyt akutních onemocnění (ať už infekcí nebo úrazů) typický.

Podle popisné analýzy číselných řad zobrazených v grafu na obr. 2 byla očekávaná hodnota podílu zemřelých v roce 1922 znatelně nižší (5,3 % místo reálných 7 %) a očekávaná hodnota podílu vyléčených vyšší (86 % místo reálných 84,7 %), než ve skutečnosti (tab. 1). Rozdíl očekávaného a skutečného stavu vidíme i díky proložení křivky podílu zemřelých přímkou vyjadřující plynulý sestupný trend. Tab. 1 ukazuje podíl vyléčených a zemřelých v nemocnici Na Slupi v letech 1920–1924. Na základě popisné analýzy této číselné řady je očekávaný podíl zemřelých v roce 1922 nižší a očekávaný podíl vyléčených vyšší než ve skutečnosti.

Když se podíváme do matriky zemřelých nemocnice Na Slupi, můžeme si všimnout ještě jedné skutečnosti. Interval mezi úmrtími jednotlivých pacientek byl v daném období (od začátku června do konce srpna 1922) průměrně 7,9 dne. V červenci 1922 však nastává neobvyklá situace. Během deseti dnů (12.–21. července 1922) zde zemřely čtyři osoby, a uprostřed tohoto období (17. července 1922) dokonce zemřely dvě osoby v jeden den, což se během celého sledovaného období neopakovalo (26). Tato neobvyklá kumulace úmrtí se shoduje s obdobím, kdy na břišní tyfus začali umírat studenti a lékaři nakažení v menze.

Dalším důvodem, abychom se mohli domnívat, že nemocnice Na Slupi byla zasažena epidemií, je tisková zpráva, kterou její vedení publikovalo 19. srpna 1922 (27). Podle této zprávy klášter naléhavě prosí o prádlo, zejména ložní, kterého má vážný nedostatek. Kdyby se jednalo o běžný způsob, jakým klášter upozorňoval na své aktuální potřeby, nebylo by na tom nic nápadného, ale další obdobná zpráva nebyla v rozsáhlé sbírce historického denního tisku, digitalizovaného v Moravské zemské knihovně (28), vůbec nalezena.

Ke snížení počtu ložního prádla dochází ve zdravotnických zařízeních běžně a plynule, vinou opotřebení při praní a používání, ale může dojít i k nárazovému úbytku. A to především tehdy, když jsou hospitalizováni pacienti, jejichž osobní věci včetně osobního a ložního prádla je zvykem pálit. Důvodem je závažné infekční onemocnění, jakým byla v tomto období především spála, difterie, cholera a břišní tyfus, přičemž cholera se v roce 1922 v Československu prakticky nevyskytovala (29) a výskyt spály a difterie nevybočoval z průměru (30, 31).

Zasažení nemocnice Na Slupi epidemií břišního tyfu považuji na základě těchto údajů za reálně možné. Důvody, proč se tyto informace nedostaly na veřejnost, můžeme nejspíše hledat ve složité politické situaci katolických řádů po vzniku první republiky.

INTERPRETACE A ZÁMĚRY

V tisku byla epidemie interpretována dvěma způsoby: jednak byla využívána pro osvětu o přenosu nákazy břišního tyfu a o správné prevenci (32), jednak byla bagatelizována jako událost, která je běžná vzhledem k roční době (33).

Podíváme-li se do tabulek, jež nám ve své zprávě předává Pražský fyzikát, zjistíme, že bagatelizace epidemie byla i nebyla oprávněná. V celostátním měřítku skutečně významná nebyla (34). Na venkově drobné epidemie propukaly stále a občas se odehrály i ve velkých městech včetně Prahy. Všude souvisely především se zásobováním pitnou vodou a s řádnou kanalizací, problémem bylo i znečištění řek a rybníků.

V rámci Prahy (před rozšířením k 1. lednu 1922) však tato epidemie zanedbatelná nebyla. Zúžíme-li údaje na období 1914–1925 a muže (muži tvořili v této době cca 80 % studentů medicíny), zjistíme, že letní vzestup počtu nových případů břišního tyfu v roce 1922 výrazně vybočoval z každoročního letního nárůstu (obr. 3). Neobvyklý charakter epidemie je patrný i na kumulativně zpracovaných údajích (obr. 4).

Grafy na obr. 3 a 4 pracují s totožným souborem dat – počtem nových případů břišního tyfu v Praze, redukovaným na období 1914–1925 a muže. Na obr. 3 vidíme počet nových případů v jednotlivých měsících, obr. 4 zpracovává data kumulativně a vyjadřuje vývoj celkového počtu nemocných za daný rok. Rok 1922 rozhodně nezapadá do běžného průměru. Vrátíme-li se zpět do celkových čísel a časového rozpětí 1910–1925, je tu patrný vzestup počtu případů spojený s první světovou válkou a dále období vzestupu v první polovině 20. let (obr. 5). Podle tohoto grafu skutečně nelze soudit, že byl rok 1922 nějak výjimečný.

Graf na obr. 5 ukazuje vývoj počtu osob nakažených břišním tyfem v Praze v letech 1910–1925, a to celkově i u jednotlivých pohlaví. Vzestup počtu nemocných je patrný v období první světové války a v první polovině dvacátých let. Podle tohoto grafu nebyl rok 1922 obdobím abnormálně zvýšeného počtu nemocných. V celkových datech zpracovaných po jednotlivých měsících ale můžeme vidět, že rok 1922 počtem nemocných a rychlostí vzestupu jejich počtu rozhodně typický nebyl, jak ukazuje graf na obr. 6. Vzestup počtu nových případů v červenci je v roce 1922 (vyznačeno červeně) nápadně strmý a po doznění epidemie v srpnu 1922 opět rychle klesá.

Graf na obr. 6 porovnává výskyt břišního tyfu v Praze v letech 1910–1925, s vyznačením počtu nových případů v každém měsíci. Rok 1922 je vyznačen červeně. Rychlost vzestupu počtu nových případů v červenci a opětovného poklesu v září je ve srovnání s ostatními roky neobvyklá. Neobvyklý vzestup počtu případů břišního tyfu v roce 1922 je dobře patrný i v některých částech Prahy, konkrétně na Praze 1 (35) a na Praze 4 (36). Z údajů publikovaných v této zprávě zjistíme, že v roce 1922 byla relativně vysoká mortalita československých lékařů, což jistě mohlo souviset s epidemií. Kromě první světové války (v grafu vyznačeno modře) je rok 1922 rokem druhého nejvyššího počtu zemřelých lékařů (obr. 7). Graf na obr. 7 ukazuje počet zemřelých lékařů v období 1910–1925. Rok 1922 je kromě období první světové války rokem druhého nejvyššího počtu zemřelých lékařů.

PŮVOD INFEKCE

Další otázkou je, jak se původce břišního tyfu na klášterní zeleninu dostal.

K zalévání klášterní zahrady bylo možné používat:

1. dešťovou vodu,
2. vodu ze studny přímo v areálu kláštera,
3. vodu z některé veřejné studny,
4. vodu z vodních toků v okolí kláštera – Botiče nebo Vltavy.

Káranská voda z vodovodního řádu byla pro Prahu velmi cenná. Tak cenná, že se uvažovalo o instalaci dvojího potrubí, kde by byla vedena spolu s užitkovou vodou vltavskou, aby se káranské vody co nejvíce ušetřilo a mohlo jí být zásobeno co nejvíce obyvatel Prahy (37). Její užití pro zahradnické účely je proto krajně nepravděpodobné a jako alternativa zálivky nebude uvažována.

Ad 1. V předcházejícím roce 1921 bylo extrémní sucho, jedno z největších v historii (38), a také rok 1922 byl na mnoha místech z hlediska srážek problematický (39). Tyto skutečnosti se mohly stát zásadní překážkou v zalévání zahrady dešťovou vodou. Ani propracovaný systém jejího sběru a uchovávání nemůže za většího sucha zásobovat řadu záhonů či skleníků se zeleninou náročnou na zálivku.

Ad 2. Voda ze studny na dvoře kláštera sv. Alžběty měla proměnlivou kvalitu. Dochovaly se dvě analýzy:

• Analýza z 26. ledna 1929, podle které je voda opaleskující, zapáchá a pro lidské použití je zcela nevhodná z důvodu přítomnosti „rozkladných látek ústrojných“ (mikrobiologické vyšetření nebylo provedeno, což je velká škoda).
• Podle analýzy z 1. února 1944 byla naopak pitná, chemicky a senzoricky bez závad a zcela bez přítomnosti koliformních bakterií (40).

Ad 3. Ani studna z okolí kláštera nemusela znamenat bezpečnou volbu. V roce 1922 byla situace s pražskými studnami neobvykle špatná, jak se můžeme přesvědčit opět ve zprávě pražského fyzikátu, v sekci o kontrole kvality studniční vody. Právě v tomto roce bylo v Praze více studen závadných než nezávadných (tam, kde byla prováděna analýza) (41). Graf na obr. 8 ukazuje špatnou situaci v kvalitě studniční vody v roce 1922. Z období 1910-1925 je pouze v roce 1922 více studen závadných než nezávadných.

Kontaminovaná voda tedy mohla pocházet nejen z vlastní, ale i z veřejné studny, čerpané v období diagnostického okna nebo navzdory označení, že se jedná o vodu závadnou (byla-li vůbec testována). A riziko nákazy z veřejné studny bylo zcela reálné. Obdobným způsobem propukla epidemie břišního tyfu v Nuslích roku 1920, kdy se nakazilo 11 osob, a ve Vršovicích v roce 1922, kdy infekce postihla rovněž 11 osob (42).

Jak vidíme z grafu na obr. 9, v částech Prahy zásobovaných káranskou vodou počet kontrolovaných studen postupně klesal (43), ve 20. letech se však opět zvýšil. Pravděpodobně se tento postup prostě „neosvědčil“ – zůstává otázkou, proč zlom nastal právě v roce 1922 a které skutečnosti magistrát definitivně přesvědčily. Graf na obr. 9 ukazuje počet provedených rozborů studniční vody a počet závadných a nezávadných studen od roku 1910 do roku 1925. Rok 1922 byl v tomto směru skutečně přelomový.

Dalším důležitým elementem v tomto tématu bylo úřední označování nebo znepřístupnění veřejných studen, jejichž analýza měla špatné výsledky. Tento postup je sice logický, ale ne vždy byl obyvatelům daných částí Prahy zajištěn adekvátní a snadno dostupný náhradní zdroj nezávadné vody. Nezbývalo jim než chodit do jiných studen, a pokud byly daleko, chodili pro vodu raději do Vltavy (44).

A jistě to nebylo vždy jen otázkou zálivky zahrad, zejména v Podskalí před dokončením poslední fáze asanace (1924–1929). Nelze přitom očekávat, že by v tehdejší neúplně gramotné společnosti, jejíž odborné špičky se teprve před desítkami let zbavily miasmatické teorie, bylo mezi občany (služkami, zahradníky a pomocným personálem) běžné vodu k pití, nebo dokonce zalévání nějak podrobněji zkoumat či ošetřovat.

Ad 4. Botič býval pro své okolí tradičním zdrojem vody, ryb i hnací síly pro okolní mlýny. Od třetí třetiny 19. století byl pak především pověstným zdrojem zápachu, obav a veřejného pohoršení, ale přesto z něj lidé dále čerpali vodu pro zahradnické i jiné účely (45, 46) a příležitostně se v něm koupaly i děti (47). V roce 1922 byl podle zprávy pražského fyzikátu a výslovného vyjádření pražského fyzika Botič hygienicky nebezpečnou otevřenou stokou, do které ústily bez jakéhokoliv čištění splašky z několika obcí Velké Prahy (48). Čistota Vltavy v okolí jeho ústí nebyla lepší (49).

Původce břišního tyfu tedy mohl být do klášterní zahrady zavlečen prakticky z kteréhokoliv zdroje. Zaměřme se nyní na možnost, že příčinou epidemie byla voda z Botiče.

BOTIČ PLNÝ MIASMAT I TYFU

Když se ocitneme na ulici před klášterem sv. Alžběty a chceme jít pro vodu, máme dvě možnosti: vydat se směrem doleva k pověstnému Botiči, který byl v tuto dobu ještě otevřený (50) a nedaleko kláštera přes něj vedla lávka (napřed dřevěná, později železná (51), po regulaci betonový most (52)), nebo přímo k Vltavě, která je však nejméně o 100–200 metrů dál (výsledná vzdálenost se může značně lišit podle zvolené trasy a místa k nabrání vody – při volbě může hrát roli více faktorů jako nutnost překonání komunikací a železniční trati, kvalita cesty apod.). S konvemi plnými vody (byť na vozíku nebo trakaři) není snadné takovou vzdálenost překonat, zvláště pokud je potřeba jet vícekrát. Proto se nelze divit, pokud padla volba na Botič. Toto řešení ani nemuselo být zjevně chybné – voda z Botiče mohla v určitých obdobích makroskopicky působit celkem čistým dojmem, jeho koryto bylo pravidelně proplachováno proudem vody (53, 54).

Co ukazuje na možnost zálivky vodou z Botiče? Především veřejná rétorika týkající se tématiky břišního tyfu. Denní tisk se tyfové epidemii ve Studentském domově s velkým zájmem věnoval téměř do poloviny srpna 1922. Čtenáři se pravidelně dozvídali aktuální počet a místo hospitalizace nemocných, jména některých zemřelých a zpravidla i průběh vyšetřování epidemie. Stále byli udržováni v očekávání rozuzlení této „záhady“, ale výsledek šetření nebyl nikdy oznámen. Poslední zpráva, která se alespoň okrajově dotýkala této epidemie, pochází z 20. srpna 1922. Jednalo se o informaci, že v Praze bylo hospitalizováno 9 osob s břišním tyfem, mezi nimiž studenti nejsou, a že z dřívějších nemocných zemřel dr. Neudert. Jinak tisk mlčel.

Mezitím se však 12 srpna 1922 objevily v Národních listech dvě zprávy, jejichž styl i vyznění jsou až zarážející. Jedna z nich pojednává o prázdninovém provozu Studentského domova a vykresluje jej ryze pozitivně, bez jediné zmínky o epidemii a šoku, který toto společenství právě před pár dny prodělalo (55). Tato poměrně dlouhá zpráva má poetický sloh a vypadá poněkud strojeně, jako by byla psána na objednávku. Druhá zpráva je na téže stránce a je možné ji citovat v plném znění: „Z boje proti tyfu: Na upozornění Magistrátu hlavního města Prahy, že užívá se splašek tyfem infikovaných z vinohradské nemocnice pro účely zahradní, čímž obyvatelstvo velké Prahy jest ohroženo tyfem břišním, zakazuje místní úřad na Král. Vinohradech používání těchto vod, vtékajících do Botiče, k uvedenému účelu.“

Toto sdělení vysloveně postrádá logiku. Břišní tyfus byl intenzivně sledovaným onemocněním, podléhal povinnosti hlášení, izolace a dezinfekce (56). Výkaly nemocných musely být v souladu s platnou legislativou dezinfikovány fenolem (57), což také s největší pravděpodobností (přinejmenším na odborných pracovištích) byly. Jedná se o velmi účinnou metodu dezinfekce a takto ošetřené splašky by měly být zcela bezpečné.

Proč si však magistrát všímá Botiče právě v této době? Botičská voda byla pro zahradnické účely využívána vždy a před regulací k tomu sloužily jakési tůňky, které se na jeho toku vytvářely nebo byly vytvářeny (58). Vzhledem k nízkému průtoku v letním období (a to jak před regulací (59), tak i po ní (60)) pak prakticky nerozhodovalo, jestli byly splašky nabrány přímo v oblasti, kde vtéká kanalizace, nebo níže.

Infekční pavilon vinohradské nemocnice byl v provozu řadu let před touto epidemií (61). Dezinfekce výkalů fenolem se prováděla už od konce 19. století, tedy po celou dobu jeho provozu, a zvláště personál infekčních oddělení je v tomto ohledu velmi dobře trénovaný a důsledný.

Při globálním pohledu na mediální obraz tyfové epidemie působí tato sdělení zcela neadekvátně a budí dojem úředního zásahu do obsahu denního tisku.

ZA VŠE MUŽE BOTIČ! NEBO NE?

Ovšem existuje více náznaků, že Botič mohl mít s touto epidemií něco společného. Už v roce 1925, kdy se břišní tyfus v Praze opět objevuje a přitahuje pozornost novinářů, pražský fyzikát výslovně upozorňuje, že „zvláště nebezpečno jest koupání ve Vltavě v místech, kde do ní ústí Botič a kanalizace“ (62).

Navíc zpráva pražského fyzikátu z roku 1929 obsahuje text, jehož autorem je městský fyzik dr. Procházka a v němž se výslovně vyjadřuje, že je nutné zajistit řádnou kanalizací obcí ležících na Botiči, protože příčinou všech tyfových epidemií v obcích na něm ležících byl v uplynulém období právě Botič (63). Jeho tvrzení podporuje i statistika zprávy pražského fyzikátu a její slovní hodnocení, podle kterého jsou zdravotní poměry v Hostivaři a Záběhlicích (obce ležící na Botiči) zoufalé, problémy převyšují průměr velké Prahy a vyžadují okamžitou nápravu. Jedním z hlavních důvodů k tomuto vyjádření je břišní tyfus (64).

Spojení Botiče s břišním tyfem je zjevně velmi těsné a tehdejším odborníkům dobře známé.

TECHNIKA PŘENOSU

Zálivkou zeleniny konzumované zasyrova se infekce přenáší snadno: Infekční dávka Salmonella Typhi se nejčastěji uvádí v rozmezí 10⁵–10⁸ CFU (65), ale v některých studiích dokonce i nižší než 10³ CFU (66). Vezměme v úvahu hodnotu 1 × 10⁵ a říční vodu, která má charakter suspenze částic a mikroorganismů. Jestliže je znečištění způsobeno fekáliemi, je třeba počítat s tím, že asi 30 % hmoty lidské stolice tvoří bakterie (67) – smíšená flóra. Splašky mohou mít při nedostatečném ředění dešťovou vodou zákal přes 3 stupně McFarlandova standardu, vezměme tedy v úvahu zákal odpovídající 1 McF jako bakteriální suspenzi. Kvantita bakterií je v tom případě 3 × 10⁸ CFU/ml (68), a pokud by se jednalo o suspenzi čisté kultury Salmonella Typhi, šlo by o 3000 infekčních dávek na 1 mililitr „vody“. Vydělíme-li 1 mililitr 3 tisíci, získáme třetinu mikrolitru. tj. třetinu krychlového milimetru. Tak málo by stačilo za těchto podmínek k přenosu infekce.

Uvažujeme-li smíšenou flóru s menším zastoupením rodu Salmonella, můžeme se dostat o několik řádů výše, k přenosu infekce však stále může dostačovat velmi malé množství vody, v řádu desítek či stovek mikrolitrů (jednotlivých kapek – objem jedné kapky je cca 50 mikrolitrů). Kvantita bakterií ve splašcích se přitom může zvyšovat, jednak odpařováním vody, jednak množením (které u kultivačně nenáročných salmonel zastaví až teplota > 47 °C nebo < 5 °C, případně pH mimo rozmezí 3,8–9,5 (69)).

Důkladné vymytí hlávkového salátu je technicky problematické a tepelná úprava nemožná. Pokud je tedy zalit takto kontaminovanou vodou, infekci se při konzumaci prakticky nedá zabránit.

ALŽBĚTINKY NA VINĚ?

Jestli se původce tyfu dostal na salát zálivkou, je možné, aby měl původ ve výkalech nemocných z nemocnice Na Slupi? Podle pramenů nebyly sestry alžbětinky na konci 19. století odborně (teoreticky) školeny. Sice to byly tradičně lékárnice (70), ale péči o nemocné se učily pouze praxí (71). V roce 1939 byly podle vyjádření jejich představené školeny jednak soukromě, jednak ve Státní ošetřovatelské škole (72), v září 1939 byla navíc otevřena řádová ošetřovatelská škola sv. Kříže při Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského u řádové nemocnice pod Petřínem (73), která se přípravě řádových ošetřovatelek věnovala.

V roce 1922 se nacházíme v období přechodném, kdy se právě začalo uvažovat o jejich teoretickém vzdělání (74). Sestry ovšem zdaleka nebyly nevzdělané a navíc měly za sebou zkušenost z první světové války, kdy byla nemocnice proměněna v lazaret (75), takže riziko přenosu infekce si jistě dobře uvědomovaly. Nicméně absence formálního vzdělání zde byla a také se stala záminkou k jejich vykázání z nemocnice po roce 1948 (76).

Porušování metodiky nakládání s infekčním materiálem by ovšem bylo protizákonné a vzhledem k dohledu lékařů, pokroku ošetřovatelství, veřejné osvětě i existenci dostatečného počtu publikací ke studiu (77–79) lze předpokládat, že sestry byly schopné vykonávat své povolání řádně. Svědčí o tom i zmíněný nedostatek prádla, který by pravděpodobně nenastal, kdyby nebylo podle předpisů likvidováno.

Sestry byly zcela jistě se zásadami asepse a hygieny velmi dobře obeznámeny i proto, že v nemocnici se už od jejího založení v roce 1722 provozovalo ranlékařství a od konce 19. století zde byl moderní operační sál, kde řada odborníků prováděla velké operace, včetně břišních (80).

ZÁVĚR

Přes důkladné prozkoumání dostupných pramenů nebyly nalezeny údaje, které by byly v rozporu s vyjádřením prof. Vladimíra Vondráčka o původu epidemie břišního tyfu v kontaminované zelenině z klášterního zahradnictví konventu alžbětinek. Závadná voda užívaná k zálivce přitom mohla pocházet z více zdrojů. Okolnosti nasvědčují tomu, že byla nejspíše čerpána z kontaminované studny nebo z potoka Botiče, který protéká kolem kláštera.

Seznam použitých zkratek

CFU       colony forming units (jednotky tvořící kolonie)

YMCA   Young Men’s Christian Association

Poděkování

Prof. MUDr. Vladimíru Benckovi, DrSc., za konstruktivní kritiku a povzbuzení v práci. Mgr. Antonínovi Šťastnému za podnětnou diskusi o tématu.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Tereza Kopecká

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha

U Nemocnice 4, 121 08  Praha 2

Tel.: 775 123 324

e-mail: tera.houbicka@gmail.com