Editorial

Vážení čtenáři,

toto číslo České gynekologie je věnováno perinatální medicíně. I při zběžném seznámení se s problematikou české perinatální medicíny je jasné, že se máme nejen čím chlubit, ale také se musíme nad mnohým zamyslet. Do budoucna je hodně problémů k řešení. To, že jsme se v perinatální mortalitě a nyní už i v morbiditě vyšplhali na pomyslný perinatologický Olymp, je už obehraná písnička. Perinatální mortalita 3,4 %o v roce 2009 je sice nejnižší dosažená v naší historii, ale obávám se, že při kumulaci problémů naší perinatologie je do budoucna jen stěží udržitelná. Mateřskou mortalitou a morbiditou se již nechlubíme. Kvůli nekompetentnímu rozhodnutím ministerstva zdravotnictví přesná data ani neznáme. Z toho mála, co víme, se můžeme jen obávat toho, co přijde.

Česká republika už není poklidnou oázou stabilních 5 % předčasných porodů, ale svými 7,76 % v roce 2009 se řadíme mezi evropské země s vyšší prematuritou. Což o to. Porodníci tento nárůst celkem s minimem problémů zvládnou porodit. Ale co neonatologové? Jejich současné roztrpčení a obavy dokážu pochopit. Vůbec se nedivím, že strávím i několik hodin v Jihlavě u telefonu, než se mi podaří zajistit transport in utero pacientce s dvojčetnou graviditou s odtékající plodovou vodou v 26. týdnu těhotenství.

Chronické přetížení perinatálních center vskutku hrozí v mnoha případech jejich kolapsem.

Naše současné výborné perinatální výsledky jsou dosahovány jen maximálním vypětím a velkou mírou improvizace našich neonatologů. Uvědomují si ti, kteří jsou zodpovědni nejen za perinatální péči, ale i za nyní se rodící naši novou generaci, kam spěje současný vývoj?

Nejde jen o dlouhodobě nekoncepční rozhodování na úrovni ministerstva zdravotnictví v oblasti sítě a materiálního a personálního vybavení perinatálních center intenzivní a intermediární péče. Jde i o výchovu porodníků, neonatologů, porodních asistentek a sester, kteří tuto péči zabezpečují a v budoucnu budou rozvíjet. Úkol to je o to větší, že v současnosti je velký problém získat do pracovního poměru absolventa pro obor gynekologie a porodnictví. Nejde jen o otázku finančního podhodnocení. V současné době mediálního a právního honu na porodníky se není čemu divit, že o tento obor má málokdo zájem.

Jak pracuje současná perinatální komise jmenovaná bývalou ministryní zdravotnictví? A kdyby i pracovala, kdo naslouchá, hodnotí a převádí do praxe její doporučení? A do toho ještě ta „protivná“ ekonomická krize, kdy na nic nejsou peníze. Kde jsou ty blahé časy, kdy se na dluh budovaly často zcela neúčelné stavby, kupovaly předražené léky a zdravotnický materiál a nonšalantně se velkoryse hospodařilo s „cizími“ zdravotnickými penězi?

Ti, kdo mě znají, vědí že jsem bytostný optimista. Nicméně současný a hlavně předpokládaný stav naší perinatální medicíny mě naplňuje obavami. Pokud se nezačnou palčivé problémy české perinatální medicíny co nejdříve řešit, lze jen obtížně spekulovat o pozitivním rozvoji tohoto veledůležitého odvětví medicíny.

Čistě medicínská problematika, která se řeší v článcích tohoto čísla, je velmi zajímavá. Polemika, zda je lepší extrakční operace kleštěmi, nebo vakuumextraktorem, kolik jsme ošetřili děložních ruptur, eventuálně jaký je nárůst císařských řezů, je pro rozvoj našeho oboru nezastupitelná. Nicméně pokud nebudou včas a smysluplně řešeny výše popsané a další naléhavé problémy naší perinatální medicíny, obávám se, že v budoucnu může nastat situace, kdy už řešení těchto odborných problémů nebude mít smysl.

V Brně, dne 5. září 2010

Prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc.