54. VÝROČNÍ SJEZD ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH REVMATOLOGŮ, 12. – 15. 5. 2010 PLZEŇ

POSTEROVÁ SEKCE

Jaccoudova artropatie u systémového lupus erytematodes a vztah k  revmatoidní artritidě

Hrnčíř Zb, Drahošová M², Bradna P, Soukup T, Tomš J,

II. interní klinika, oddělení revmatologie a klinické farmakologie, ²Ústav klinické imunologie a alergologie LF UK a FN, Hradec Králové

Jaccoudova artropatie (JA) je definovaný soubor deformit drobných ručních kloubů. Nejčastěji jde o JA u systémového lupus erytematodes (SLE). JA může být asociována také k překryvnému syndromu SLE - revmatoidní artritida (RA). Deformity u JA někdy mohou předstírat RA. Cílem studie je zjistit prevalenci a klinicko-laboratorní charakteristiku JA u SLE nemocných v dlouhodobé péči terciárního klinického centra regionu Východní Čechy (VČ).

JA byla zkoumána u konsekutivní kohorty 102 SLE (ACR/1982, novelizace 1997) metodou skórované klasifikace podle van Vugta aj.: k průkazu JA bylo požadováno skóre nad 5/11 bodů. U SLE s JA byla vyhodnocována tato vyšetření: standardní rentgenogram rukou, kompletní krevní obraz, biochemický profil a imunologické testy, zvl. k detekci protilátek spjatých s SLE a RA. Podezření na lupusovou nefritidu (LN) bylo ověřeno nefrobiopsií s vyhodnocením podle klasifikačních kritérií INS/RPS 2003.

JA byla zjištěna u 11/102 (10,78 %) SLE; 8 šlo pouze o SLE (7,84%) a 3 o překryvný syndrom SLE-RA. Postižení drobných ručních kloubů bylo první klinickou manifestací SLE u 7/11 (63, 63 %) SLE s JA. LN byla zjištěna u 5/11 SLE s JA (třída II 3 a třída III 2). U JA s překryvným syndromem SLE-RA šlo vždy o nemocné s významně pozitivními nálezy Ig izotypů RF a ACPA.

JA u SLE byla zjištěna v regionu VČ v mezích prevalence porovnávaných souborů evropských/ /mimoevropských populací. Postižení drobných ručních kloubů při první klinické manifestaci u 2/3 SLE s následnou JA mohlo předstírat časnou RA, pozdější deformity etablovanou RA. Bioptický průkaz LN u 45 % SLE s JA je podnětné pozorování. Klinické, zobrazovací a imunologické aspekty JA u SLE jsou předmětem diskuse; další studie o JA u SLE i v jiných klinických asociacích jsou žádoucí.

ALOPLASTIKA LOKETE – NAŠE ZKUŠENOSTI S FYZIOTERAPIÍ

Votavová M, Popelka S¹, Vavřík P¹, Cikánková V

Revmatologický ústav Praha, RÚ Praha, ¹I. ortopedická klinika 1. LF UK a FN Motol Praha

Loket je složený kloub, je tvořen humeroulnárním kladkovým kloubem a radiohumerálním kulovým kloubem. Hlavní význam lokte spočívá v zajištění sebeobsluhy a opory.

Revmatická onemocnění mohou vést k destrukci nebo ankylóze loketního kloubu (u RA uváděno postižení lokte až u 20–60 % pacientů). V letech 2007–2010 bylo v RU sledováno 8 pacientů po totální náhradě loketního kloubu operovaných týmem I. ortopedické kliniky FN Motol. Hodnocen byl efekt fyzioterapie na rozsah pohybu loketního kloubu (goniometrická měření), vývoj bolesti (VAS), vývoj kvality sebeobsluhy pomocí FIM testu. Ve 100 % operovaných pacientů šlo o ženy, věkové rozmezí bylo 55–74 let. Průměrná délka hospitalizace v RÚ byla 14,3 dne. V rehabilitaci byly využívány fyzioterapeutické postupy, ergoterapie i fyzikální léčba. Všechny postupy byly konzultovány s operatérem. Další individuální cvičení probíhalo v domácí péči dle instrukcí terapeuta. Zlepšení hybnosti loketního kloubu pro extenzi bylo o 14,2 stupně, pro flexi o 16,7 stupně, v hodnocení sebeobsluhy – FIM test bylo zlepšení o 8,1 bodu, VAS byla zlepšena o 2,23 mm.

Totální endoprotéza loketního kloubu je pro mnohé pacienty jediným řešením k zlepšení sebeobsluhy při těžkém postižení lokte u revmatických onemocnění, cílená a supervidovaná.

REVMATOLOGICKÉ NEMOCI A TĚHOTENSTVÍ

Tegzová D, Andělová K¹, Kučerová I¹

Revmatologický ústav v Praze a Revmatologická klinika 1. LF UK v Praze, ¹Ústav péče o matku a dítě v Praze

Gravidita u některých zánětlivých revmatických onemocnění je dosti riziková a u jednotlivých chorob se dosti odlišuje. Cílem sledování bylo popsat průběh gravidity pacientek se systémovým onemocněním pojiva a zjistit její riziko a vztah k některým rysům těchto chorob.

93 gravidních pacientek s různým typem zánětlivého revmatického systémového onemocnění bylo sledováno v intervalu 3 měsíců jak revmatologem, tak i gynekologem-porodníkem. Byla hodnocena demografická data, typ a délka trvání nemoci, její aktivita, spektrum autoprotilátek, počet potratů a předčasných porodů, novorozenecká váha a výskyt gestačního diabetu, hypertenze a preeklampsie.

Bylo hodnoceno 93 pacientek, z toho 36 se SLE, 18 s revmatoidní artritidou, 6 s primárním Sjögrenovým syndromem, 3 se sklerodermií, 1 s dermatomyozitidou, Wegenerovou granulomatózou, 2 s ankylozující spondylitidou, 9 s primárním APS a 17 s nediferencovaným systémovým onemocněním pojiva. 65 pacientek bylo léčeno perorálními kortikosteroidy, 4 cyklosporinem A, 2 azatioprinem a 18 mělo nízkomolekulární heparin a/nebo anopyrin. Během dvou let 2007–2008 porodilo 62 žen, 12 z nich před 37. týdnem. Kongenitální AV blok byl zjištěn u 2 novorozenců. Nebyly nalezeny žádné kongenitální malformace plodu. Byl zachycen zvýšený počet gestačního diabetu – 28 případů, všechny při současné léčbě kortikosteroidy. Hypertenze a preeklamsie komplikovala 22 gravidit, z toho ve 14 případech u SLE s lupus nefritidou. 5 gravidit zaniklo v prvém trimestru jako missed abortion. 4 aborty proběhly ve druhém trimestru, přičemž tyto všechny byly u žen se SLE se sek. APS.

Přes skutečnost, že systémové autoimunitní nemoc pojiva jsou většinou spojeny s vyšším rizikem gravidity, naše dvouleté sledování neprokázalo významné zvýšení závažných komplikací ani u gravidních pacientek, ani u plodů a novorozenců.

Podporováno Výzkumnými záměry MZ České republiky NO: 000 000 23728 

HYPOVITAMINÓZA D – MOŽNÉ SPOJENIE MEDZI OSTEOPORÓZOU A METABOLICKÝM SYNDRÓMOM

Brázdilová K, Dlesk A, Koller T, Payer J

V. interná klinika FNsP Bratislava

Osteoporóza a metabolický syndróm, dve multifaktoriálne podmienené ochorenia, predstavujú v súčasnosti medicínske problémy so závažným epidemiologickým rozsahom. V prípade oboch ochorení sa predpokladá prítomnosť niektorých identických patofyziologických faktorov. Patria sem okrem iného produkty oxidácie lipidov, zápalové faktory, estrogény, parathormón a mnohé iné. Deficit vitamínu D sa zdá byť z nich jeden z najdôležitejších.

Cieľom našej štúdie bolo zhodnotiť vzťah medzi kostnou denzitou (meranou pomocou denzitometra – DXA – dual energy x-ray absorptiometry), koncentráciami vitamínu D3 a jednotlivými známkami metabolického syndrómu. Vyšetrili sme 55 pacientov (37 žien, 18 mužov, vekový priemer 67,8 rokov) bez anamnézy osteoporózy, avšak s prítomnosťou metabolického syndrómu (definovaného ako abdominálna obezita a viac ako dve ďalšie zložky – arteriálna hypertenzia, dyslipidémia a diabetes mellitus alebo porušená tolerancia glukózy – podľa EASD a IDF, 2006).

Osteoporózu (T-skóre menej ako -2,5) sme dokázali u 32,7 % (15 žien a 3 mužov) a osteopéniu (T-skóre medzi -1,5 a -2,5) u 29 % pacientov (13 žien a 3 mužov). Spozorovali sme negatívnu koreláciu medzi BMI a percentom telesného tuku (meraného použitím DXA) a koncentráciami vitamínu D3. Hypovitaminózu D3 sme dokázali u 90% pacientov s priemernou hodnotou 19,36 μg/l (64% odberov bolo v zime, 36% v lete, bez vzťahu medzi hladinami vitamínu D3 a ročným obdobím). Taktiež sme pozorovali negatívnu koreláciu medzi nízkymi koncentráciami vitamínu D3 a prítomnosťou diabetes mellitus ako súčasti metabolického syndrómu.

Záver: Pozorovaná negatívna korelácia medzi nízkymi koncentráciami vitamínu D3 a prítomnosťou diabetes mellitus môže mať v budúcnosti aj praktický význam. Toto spojenie medzi osteoporózou a metabolickým syndrómom by bolo možné uplatniť v terapeutickom prístupe k obom ochoreniam a suplementácia vitamínu D môže preto hrať dôležitú úlohu taktiež v prevencii týchto závažných patologických stavov. 

SUBJEKTÍVNE VNÍMANIE ZDRAVIA U PACIENTOV S VČASNOU A ETABLOVANOU REUMATOIDNOU ARTRITÍDOU

Čalfová A, Benka J, Lazúrová I, Macejová Ž, Rosenberger J, Nagyová I, van Dijk JP

I. interná klinika LF UP JŠ a FNLP, Košice

Reumatoidná artritída (RA) je multisystémové ochorenie, charakterizované rannou stuhnutosťou, opuchom a bolestivosťou kĺbov. Tieto symptómy vedú k obmedzeniu funkčného stavu, čo nepriaznivo ovplyvňuje kvalitu života pacienta. Z tohto dôvodu je pri hodnotení zdravotného stavu dôležité zohľadniť subjektívne vnímanie zdravia pacienta vo fyzickej aj psychickej oblasti.

Porovnať subjektívne vnímané zdravie u pacientov s včasnou a etablovanou RA.

Vyšetrili sme dve vzorky pacientov: 99 pacientov s včasnou RA (priemerný vek 54 ± 12 rokov, 72 % žien, s priemerným trvaním ochorenia 3 ± 1 rokov) a 134 pacientov s etablovanou RA (priemerný vek 59 ± 10 rokov, 81 % žien, s priemerným trvaním ochorenia 16 ± 3 rokov). Pacienti absolvovali kompletné reumatologické vyšetrenie s kvantifikáciou počtu bolestivých a opuchnutých kĺbov a vyplnením HAQ-DI, EQ-5D a SF-36. Klinickú aktivitu ochorenia sme hodnotili indexom DAS28, podľa ktorého sme obidve vzorky pacientov rozdelili do troch skupín. Dáta boli analyzované pomocou ANOVA a T-test.

Subjektívne vnímanie zdravia bolo analyzované v súvislosti s aktivitou ochorenia, pričom boli porovnávaní osobitne pacienti s včasnou a etablovanou RA. Pri tomto porovnaní boli signifikatné rozdiely zistené v EQ-5D (položka: pohyblivosť, obvyklé činnosti, bolesť) vo vzorke pacientov s včasnou RA a v EQ-5D (položka: starostlivosť o seba) a SF-36 (fyzický komponent) vo vzorke pacientov s etablovanou RA. V druhom kroku boli porovnávaní pacienti s rovnakou aktivitou ochorenia a rôznou dĺžkou ochorenia, pričom neboli zistené signifikantné rozdiely v subjektívnom vnímaní zdravia.

Zistené výsledky poukazujú na úzky vzťah medzi subjektívnym vnímaním zdravia a aktivitou ochorenia. Signifikantné rozdiely v subjektívnom vnímaní zdravia medzi pacientmi s včasnou a etablovanou RA neboli zistené, čo môže súvisieť s efektívnosťou liečby včasnej RA v analyzovanej vzorke. 

DIFERENCIÁLNÍ LABORATORNÍ DIAGNOSTIKA AUTOPROTILÁTEK

Půtová I, Vencovský J

Revmatologický ústav Praha

Rozvoj oboru revmatologie nepochybně souvisí s kontinuálním vývojem imunologických vyšetřovacích technik, které umožňují a usnadňují diferenciální diagnostiku onemocnění. Vzhledem k tomu, že metody užívané k detekci autoprotilátek mají svá omezení – různou senzitivitu a specificitu, není možné zajistit spolehlivou identifikaci protilátek pouze na základě indikace jedné vyšetřovací techniky. Zlatým standardem ke stanovení přítomnosti ANA, dsDNA a ANCA protilátek zůstává metoda nepřímé imunofluorescence. K další a podrobnější typizaci je nutné užít jiných vyšetřovacích technik (ELISA, RIA, Dot bloty, Western bloty). Hojně jsou v laboratořích využívány komerčně dostupné diagnostické soupravy zaměřené na diferenciální laboratorní diagnostiku určitého onemocnění (např. SLE, SCL, PM/DM).

Diagnóza RA (revmatoidní artritidy) je primárně založena na pozitivních nálezech klinických, radiologických a imunologických vyšetření. Přítomnost revmatoidního faktoru (RF) i anticitrulinových protilátek (ACPA) patří mezi kritéria American College of Rheumatology pro klasifikaci RA. RF není specifický pouze pro nemocné s RA, jelikož je často přítomen u nemocných s jinými autoimunitními chorobami (SLE, SS), chronickými infekcemi (HCV) a u starších zdravých jedinců (nad 65 let). Pro rutinní laboratorní praxi jsou k dispozici pod názvem ACPA (anti citrullinated protein antibodies) komerčně dostupné diagnostické soupravy s vyšší senzitivitou a specificitou pro RA než stejné údaje týkající se RF. Velice důležitý je také jejich prognostický význam, neboť jejich přítomnost souvisí se závažnějším průběhem RA. V současné době jsou pro diagnostiku RA k dispozici rovněž komerčně dostupné ELISA soupravy pro detekci anti-MCV (mutovaného citrulinovaného vimentinu) a anti Sa (citrulinovaný vimentin). V souvislosti s diferenciální laboratorní diagnostikou SLE stojí za zmínku detekce antinukleozomálních protilátek a anti-C1q protilátek, které jsou přítomny zvláště u nemocných s lupusovou nefritidou. V rámci laboratorní diagnostiky revmatických onemocnění by neměl být ze strany laboratorního pracovníka zanedbatelný popis cytoplazmatického fluorescenčního obrazu (anti-Jo-1 a anti SRP protilátky pro diferenciální diagnostiku PM/DM, protilátky proti cytokeratinu u pacientů s RA, autoimunitními hepatitidami, malobuněčným karcinomem plic a Crohnovou chorobou, protilátky proti aktinu u nemocných s aktivní hepatitidou, PBC a smíšeným onemocněním pojiva). Rovněž důležité je upozornění na výskyt protilátek proti mitochodriím (u nemocných s PBC, u nemocných se sklerodermií, CREST, SLE a SS) a protilátek proti ribozomům (10–20 % SLE nemocných bez přítomnosti ds DNA protilátek, u nemocných s neuropsychiatrickými symptomy).

Závěr: Výsledky imunologických vyšetření, stejně jako ostatní laboratorní vyšetření, je nutno posuzovat komplexně a vždy s ohledem na klinický stav pacienta.

ALELA MICA-A5.1 MIKROSATELITOVÉHO POLYMORFISMU V TRANSMEMBRÁNOVÉ ČÁSTI GENU MICA ZVYŠUJE RIZIKO VZNIKU SLE U HLA DR*03 POZITIVNÍCH JEDINCŮ

Fojtíková M¹, Novota P¹, Čejková P², Tegzová D¹, Svobodová R¹, Pešičková S¹, Pavelka K¹, Černá M²

¹Revmatologický ústav Praha, ²Ústav obecné biologie a genetiky, ³Lékařská fakulta Univerzity Karlovy Praha, ³Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodověděcká fakulta UK Praha

Četné celogenomové screeningy prokazují několik rizikových lokalit zapojených do rozvoje systémového lupus erythematodes (SLE). V naší práci jsme se věnovali rizikové a vysoce polymorfní oblasti krátkého raménka 6. chromozomu (6p21.3) a zjistili frekvenci predispozičních alel hlavního histokompatibilního systému (HLA) II. třídy u SLE v České populaci. Dále jsme sledovali mikrosatelitový polymorfismus v transmembránové (TM) části genu MICA (the major histocompatibility complex class I chain – related gene A). Oba geny se podílí na prezentaci (auto)antigenu; v případě HLA II. třídy CD4+ T lymfocytům, MICA protein reaguje s receptory přirozených zabíječů, CD8+ a δγ T lymfocytů.

Celkem bylo vyšetřeno 123 nemocných SLE a 96 zdravých jedinců. Pro detekci alel byla použita SSP PCR (v případě HLA II. třídy); alely MICA TM mikrosatelitového polymorfismu jsme detekovali pomocí PCR s vizualizací DNA fragmentů během separace na elektroforéze. Statistická analýza byla provedena pomocí Fisherova exaktního testu, chi² testu s Bonferroniho korekcí.

Rizikový haplotyp HLA DRB1*03-DQB1*0201 se vyskytuje u 44,7 % SLE nemocných na rozdíl od 15,2 % u zdravých jedinců, pc < 0,0001; OR 4,54 CI 95 % (2,36–9,09). V české populaci jsme detekovali 5 alel mikrosatelitového polymorfismu v TM oblasti genu MICA, přičemž s rozvojem SLE je signifikantně spojena MICA-A5.1 alela [(55,7 % SLE vs. 39,9 % u zdravých, pc = 0,005; OR 1,88 CI95 % (1,29-2,77)], kdežto MICA-A6 alela se zdá být protektivním markerem [10,6 % (SLE) vs. 19,7 % (zdraví jedinci), pc = 0,035; OR 0,48 CI 95 % (0,28–0,82)]. U HLA DRB1 *03 pozitivních osob mění MICA-A5.1 alela dramaticky riziko rozvoje SLE [SLE (16,7 %) vs. zdraví (2,0 %); pc <0,000001; OR 9,71 CI 95% (3,4–27,7)] a vyšší riziko pro SLE nacházíme při kombinaci absence protektivní alely MICA-A6 spolu s HLA DRB1*11 [84,6 % (SLE) vs. 70,2 % (kontroly), pc = 0,0003 OR 2,32 CI 95% (1,47–3,70)].

Na rozvoji SLE se podílí kombinace predispozičních alel rizikových genů. Interakce HLA II. třídy a MICA mohou zvyšovat/snižovat vnímavost jedince k rozvoji SLE.

Poděkování: Práce vznikla za podpory výzkumných záměrů Ministerstva zdravotnictví České republiky MZO 00023728 a grantu NS 10618-3. 

KLOUBNÍ POSTIŽENÍ U PACIENTŮ S WILSONOVOU CHOROBOU

Šléglová O, Gatterová J, Mareček Z¹

Revmatologický ústav Praha, ¹Ústřední vojenská nemocnice Praha

Wilsonova choroba je autosomálně recesivní onemocnění způsobené mutací genu pro ATP7B. Genetický defekt má za následek poruchu exkrece mědi do žluče. V popředí klinického obrazu je hepatologicko-neurologická problematika. Po úpravě tohoto postižení pomocí terapie se nově dostává do popředí problematika kloubního postižení. Kloubní obtíže u nemocných s Wilsonovou chorobou jsou časté a jejich léčení je problematické. Co je podstatou postižení kloubů, nebylo zatím jednoznačně objasněno. Nebylo sledováno, zda vznik kloubního postižení souvisí s typem mutace v genu ATP7B, s předchozí klinickou symptomatologií, se zvýšením laboratorních parametrů či se na něm podílí typ celoživotní léčby.

Bylo vyšetřeno 10 pacientů s Wilsonovou chorobou a kloubními obtížemi. U těchto pacientů bylo provedeno i RTG a sonografické vyšetření. Pacienti byli dále sledováni a znovu provedeno zhodnocení po dvou letech.

Soubor pacientů tvořilo 8 žen a 2 mužů, průměrný věk pacientů byl 36 let. Nejčastěji postiženým kloubem bylo koleno. Dalšími postiženými klouby byly zápěstí, ramena, metakarpofalangeální klouby, kotníky a páteř. Pacienti měli postižení od 1 až do 15 kloubů. Nejčastějšími obtížemi byla bolest a ztuhlost postižených kloubů. V klinickém obraze byl přítomen krepitus a hypermobilita. V průběhu dalšího sledování se objevila sonograficky detekovatelná artritida u 5 pacientů. Nejčastějšími RTG změnami bylo zúžení kloubní štěrbiny, osteofyty, cysty a kalcifikace v měkkých tkáních. V průběhu 2 let došlo k progresi RTG změn.

Wilsonova choroba je spojená s postižením skeletu, které se projevuje jako předčasná artróza a artritidy. Ačkoliv všichni sledovaní pacienti byla adekvátně léčeni penicilaminem nebo zinkem a nedocházelo ke zhoršení jaterních funkcí či neurologického obrazu, kloubní změny progredovaly.

ALELY HLA-DRB1*08, HLA-DQB1*04 A PROTILÁTKY ANTI-RA33 PRI JUVENILNEJ IDIOPATICKEJ ARTRITÍDE

Bošák V^1,2, Kozáková D¹, Košková E¹

¹Národný ústav reumatických chorôb, Piešťany, Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, ²Trnavská univerzita, Trnava

Juvenilná idiopatická artritída (JIA) je heterogénne ochorenie, ktoré zahŕňa viacero sybtypov/foriem. Každú z nich charakterizujú rozdielne asociácie s antigénmi HLA systému. V slovenskej populácii sa zistil vzťah medzi antigénom HLA-B27 a JIA spojenou s entezitídou, antigénom HLA-DR1 a séropozitívnou (RF+) polyartikulárnou JIA, HLA-DR8,DQ4 a séronegatívnou (RF-) polyartikulárnou JIA a HLA-DR8, DR11, DR13 a oligoartikulárnou JIA. V literatúre sa diskutuje o tom, že asociované HLA-DR antigény môžu súvisieť s produkciou niektorých autoprotilátok, najmä ANA a anti-CCP. V našej zostave chorých s JIA sme zistili možnú súvislosť medzi HLA-DR,DQ antigénmi a výskytom protilátok anti-RA33 (hnRNP-A/B). Pretože týmto protilátkam sa pri JIA doteraz nevenovala pozornosť a protilátky sú typické najmä pre RA, prezentujeme výsledky našej analýzy.

Súbory chorých a metódy: Súbor chorých tvorilo 118 pacientov s JIA (73 dievčat, 45 chlapcov vo veku 3–15 rokov, diagnostické kritériá – ILAR). 57 pacientov malo oligoartikulárnu, 22 polyartikulárnu séronegatívnu, 5 polyartikulárnu séropozitívnu, 18 systémovú JIA, 13 pacientov JIA spojenú s entezitídou, traja psoriatickú artritídu. HLA antigény sa vyšetrovali mikrolymfocytotoxickým testom vo fluorescenčnej modifikácii (BAG GmbH). CD8+ a DR+ bunky krvi sa izolovali imunomagneticky (Dynabeads). Protilátky anti-RA33 sa určovali metódou ELISA (IMTEC). Pri štatistickej analýze sa použil chí² test a Fisherov test. Miera pozorovaných vzťahov sa vyjadrila pomocou odds ratio (OR).

Protilátky anti-RA33 sa zistili u 12 % pacientov s JIA (14/118), najčastejšie pri polyartikulárnej séronegatívnej JIA (29 %). Výskyt protilátok pri ostatných formách JIA bol nasledovný – systémová (16 %), entezitická (15 %), oligoartukulárna (5 %), polyartikulárna séropozitívna (0 %), psoriatická artritída (0 %). U chorých s pozitivitou anti-RA33 sa pozorovala významne vyššia frekvencia antigénov HLA-DR8 a HLA-DQ4 ako u chorých anti-RA33 negatívnych (DR8 – 35,7 % vs. 12,5 %, P < 0,02, OR=4; DQ4 – 28,6 % vs. 8,7 %, P < 0,01, OR=5). Tieto výsledky poukazujú na možnú súvislosť medzi anti-RA33 a antigénmi HLA-DR8 (alely DRB1*08) a HLA-DQ4 (alely DQB1*04) pri JIA. Tieto antigény sú vo výraznej väzbovej nerovnováhe a dedia sa ako haplotyp HLA-DR8,DQ4. U chorých s pozitivitou anti-RA33 sa zistil významne častejší (P < 0,05) výskyt polyartritídy    (64 % vs. 34 % OR = 4), symetrickej artritídy        (71 % vs. 39 % OR = 4), súčasného postihnutia malých a veľkých kĺbov (86 % vs. 43 % OR = 8) a koxitídy (36 % vs. 8 % OR = 7). Prítomnosť anti-RA33 pri JIA nekorelovala s uveitídou a súčasným postihnutím horných a dolných končatín.

Protilátky anti-RA33 nepatria medzi často sa vyskytujúce protilátky pri JIA. Môžu však pravdepodobne nájsť uplatnenie pri posúdení priebehu a prognózy JIA, pričom nemožno vylúčiť ich súvislosť s haplotypom HLA-DR8,DQ4. Vzhľadom na to, že ide o prvé pozorovanie takýchto vzťahov, treba ich potvrdiť ďalšími štúdiami v iných populáciách. 

ANTI-P155/140 (ANTI-TIF1g) AUTOANTIBODIES IN PATIENTS WITH CANCER ASSOCIATED MYOSITIS DETECTED IN A SINGLE CENTRE.

Vencovský J, Mann H, Půtová I, Betteridge Z¹, Gunawardena H¹, McHugh N¹

Institute of Rheumatology, Prague, ¹Royal National Hospital for Rheumatic Diseases, Upper Borough Walls, Bath, UK

Polymyositis (PM) and dermatomyositis (DM) are autoimmune inflammatory diseases of striated muscles. About 10–20% cases are associated with various forms of cancer (CAM). No specific signs and symptoms can distinguish between patients with CAM from patients without malignancy. Recently described autoantibodies to p155/140 antigen (Anti-TIF1α = transcriptional intermediary factor 1-α) have been associated with an increased frequency of cancer in patients with DM.

To determine the frequency of anti-p155/140 antibodies in the cohort of patients with PM/DM and relate the presence of these antibodies to an occurrence of cancer.

Patients with definite or probable diagnosis of PM/DM (n = 153) from a single centre were investigated for the presence of a cancer. CAM was defined as any cancer occurring within the timeframe of 3 years of the onset of myositis. Sera were mixed with protein-A-sepharose beads and immunoprecipitated with [³⁵S]-methionine-labelled K562 cell extract. Proteins were fractionated by SDS-PAGE and analysed by autoradiography.

Seventeen patients (11%) were diagnosed with CAM. Sixteen patients (10.5%) had anti-p155/140 antibodies. In patients with CAM, 7 (41%) had anti-p155/140, whereas in non-cancer patients the frequency of anti-p155/140 was 6.6% (p<0.0001; OR=9.9). Testing for anti-155/140 antibodies was 41% sensitive for the detection of CAM with a 44% PPV; and 93% specific for non-CAM with high NPV 93%.

Four out of 17 CAM patients had polymyositis; however, none of these had anti-p155/140 antibodies. Only 1 patient from anti-p155/140+ group had PM and this patient was non-CAM. There was no apparent difference in the type of cancer between anti-p155/140 positive and negative patients, although data are somewhat suggestive to a more disseminated process in positives.

Possession of anti-p155/140 (anti-TIF1g) antibodies represented a significant risk for cancer associated dermatomyositis. This fact may provide a strong argument for thorough search of malignancy in patients diagnosed with DM and anti-p155/140 antibodies. Routinely available testing is needed since it will have significant clinical implications.

Acknowledgement: Supported by MSM 0021620812 from Ministry of Education, Youth and Sports in the Czech Republic and by European Union 6.FP integrated project AutoCure LSHB CT-2006-018661. 

ZMĚNA SÉROVÉ HLADINY VISFATINU MŮŽE PREDIKOVAT ZHORŠENÍ KLINICKÉ AKTIVITY PACIENTŮ S REVMATOIDNÍ ARTRITIDOU LÉČENÝCH RITUXIMABEM

Šenolt L, Hulejová H, Kryštůfková O, Polanská M, Filková M, Andrés Cerezo L, Forejtová Š, Pavelka K, Vencovský J

Revmatologický ústav Praha

Visfatin patří mezi adipokiny, který má inzulin mimetické účinky. Byl původně charakterizován jako faktor stimulující kolonie pre B-lymfocytů (PBEF, pre-B cell colony-enhancing factor). Nedávno bylo prokázáno zvýšené lokální i systémové množství visfatinu u pacientů s revmatoidní artritidou (RA) a jeho vztah k aktivitě a patogenezi autoimunitního onemocnění. Cílem této práce bylo zjistit vliv deplece B-lymfocytů po rituximabu u pacientů s RA na sérové hladiny visfatinu a určit jeho vztah k aktivitě nemoci, depleci B-lymfocytů a koncentraci faktoru aktivujícího B-lymfocyty (BAFF, B-cell activation factor of the TNF family).

Metoda: 31 pacientů s aktivní RA bylo zařazeno do prospektivního hodnocení. Klinické stanovení aktivity nemoci pomocí DAS28 bylo provedeno na počátku, po 16 a 24 týdnech. Medián od posledního podání TNF blokující léčby byl 6 měsíců (1–60 měsíců). CD19+ B-lymfocyty byly měřeny průtokovou cytometrií a visfatin komerční esejí ELISA na počátku a po 16. týdnu.

Hladiny sérového visfatinu pozitivně korelovaly s celkovým počtem B-lymfocytů (r= 0,417, p = 0,025) na počátku, ale ne po 16. týdnech léčby. Po aplikaci rituximabu došlo k poklesu DAS28 (týden 0, 16 a 24: 6,67 ± 0,88 vs. 4,95 ± 1,40 vs. 5,10 ± 1,37; p < 0,001), poklesu hladiny visfatinu (týden 0 a 16: 1,2 [0,34–7,55] vs. 0,75 [0,11–2,41] ng/ml, p = 0,010) a naopak k elevaci hladiny BAFF (týden 0 a 16: 1,13 [0,63–2,12] vs. 3,26 [0,76–8,91] ng/ml, p < 0,001). Sérová hladina visfatinu nekorelovala s BAFF na počátku, ale až po 16 týdnech léčby (r = -0,438, p = 0,017). Nebyla shledána asociace mezi visfatinem, CRP ani DAS28, ale změna hladiny visfatinu mezi týdnem 0 a 16 korelovala se zhoršením klinické aktivity podle DAS28 mezi týdny 16 a 24 (r = 0,452, p = 0,014).

U pacientů s aktivní RA vede terapeutická deplece B-lymfocytů k poklesu průměrné koncentrace sérového visfatinu. Zatímco v naší práci nekoreloval visfatin s aktivitou nemoci, minimální změna nebo naopak vzestup visfatinu předurčoval následné zhoršení klinické aktivity nemoci.

Poděkování: poděkování výzkumným záměrům MZCŘ č. 00000023728 a IGA NS/10614-3. 

SLEDOVÁNÍ AKUMULACE PENTOSIDINU V SÉRU A KOSTNÍCH TKÁNÍCH PACIENTŮ S POKROČILOU OSTEOPORÓZOU VE VZTAHU K PŘÍTOMNOSTI NÍZKOZÁTĚŽOVÝCH FRAKTUR

Braun M¹, Vaculík J², 1 Štěpán J¹, Šenolt L¹, Pavelka K¹, Dungl P²

Revmatologický ústav Praha, ²Ortopedická klinika IPVZ Praha

Nejčastější příčinou nízkozátěžových osteoporotických fraktur je zvýšení křehkosti kostí v důsledku patobiochemických změn při maturaci kolagenu typu I. Pro zhodnocení pevnosti kosti u pacientů s osteoporózou (OP) je významným parametrem nejen kostní denzita, ale také její kvalita. Klíčovým faktorem určujícím kvalitu kosti je kromě mineralizace i míra zesítění kostního kolagenu. Množství příčně-vazebných elementů, uvolňovaných z kostní tkáně při její degradaci, může být významným ukazatelem kostní kvality. Stanovení pentosidinu (PEN), neenzymatického síťujícího elementu kolagenu a nejlépe definovaného zástupce konečných produktů pokročilé glykace (AGEs), představuje nový přístup ke kvantitativnímu zhodnocení kostní kvality a může být považován i za potenciální prediktivní marker rizika OP fraktur.

Porovnání obsahu PEN akumulovaného v kostech a séru pacientů po prodělané OP fraktuře s hladinami PEN ve vzorcích získaných od kontrolní skupiny s pokročilou osteoartrózou (OA). Korelace laboratorních nálezů s přítomností OP fraktur a sledování vlivu mechanického zatěžování kosti na akumulaci PEN v tkáni odebrané pacientům s OP z kosti lopaty kyčelní a z hlavice femuru. V této studii bylo klinicky vyšetřeno 102 pacientů s OP (věk 77,6 ± 9,9 let; 69 žen, 33 mužů), kteří prodělali operaci pro frakturu krčku femuru či pertrochanterickou zlomeninu. Kontrolní skupinu bez OP zlomenin tvořilo 42 pacientů (věk 65,6 ± 9,8 let; 15 žen, 27 mužů) v pokročilém stadiu OA s indikací k instalaci totální endoprotézy kyčelního kloubu. Obsah PEN byl stanoven u 102 kostních vzorků OP pacientů (69 z lopaty kosti kyčelní, 33 z hlavice femuru), 42 kontrolních vzorků z hlavice femuru a v krevním séru všech jedinců zařazených do studie. PEN byl analyzován citlivou HPLC metodou v reverzní fázi s fluorescenční detekcí zavedenou na našem pracovišti pro jeho stanovení v hydrolyzátu tělních tekutin a tkání. Sérové hladiny PEN byly vyjádřeny v jednotkách nmol/l, obsah PEN v kostní tkáni byl vztažen na obsah sušiny ve vzorku (nmol/g).

Při HPLC analýze byl v séru i kostech pacientů s OP frakturou zjištěn statisticky významně vyšší obsah PEN oproti skupině kontrolní (p < 0,05). Z hlediska komparace mezi méně a více zatěžovanou kostí byly nalezeny signifikantně vyšší hodnoty PEN u vzorků z lopaty kosti kyčelní oproti vzorkům z hlavice femuru (3,54 vs. 2,38 nmol/g sušiny; p < 0,05).

Na základě získaných dat předpokládáme, že PEN lze řadit mezi nové kandidáty biomarkerů asociovaných s degradací kolagenu, úbytkem kostní hmoty a patologickými změnami kostní mikroarchitektury v případě osteoporotických fraktur.

Poděkování: Tato práce byla podpořena výzkumnými záměry MZ ČR, reg. č. 0002384101 a 00023728. 

VÝSLEDKY ČASNÉ FYZIOTERAPIE U PACIENTŮ S RŮZNÝMI REVMATICKÝMI CHOROBAMI PO TEP KOLENNÍCH KLOUBŮ

Jarošová H, Ištvánková E

Revmatologický ústav Praha

V letech 2007–2009 byla provedena operace TEP kolenního kloubu operatéry Fakultní nemocnice Motol v Praze u 176 revmatických pacientů, kteří byli následně léčeni časnou fyzioterapií v Revmatologickém ústavu. Jednalo se o 63 mužů a 113 žen. Průměrný věk pacientů byl 64,2 let, mužů 62,3, žen 65,4 let. Průměrná délka hospitalizace byla 17 dní. Nemocní byli přijati v průměru 9. pooperační den (variace 5–38 dní). 104 operací bylo provedeno pro koleno pravé, 72 operací pro koleno levé. Bylo provedeno měření goniometrem a posouzení celkového stavu nemocného pomocí vizuální analogové škály. Dále byl vyplněn HAQ test a FIM test (validizován dle Vaňáskové).

Flexe operovaného kolenního kloubu se zlepšila o 23 stupně, tj. o 38 %, extenze se zlepšila o 5,8 stupně, tj. o 67 %. 84 nemocných bylo propuštěno ve stavu zvládnutí chůze s francouzskými berlemi (47,6 %), 90 pacientů při propuštění bylo schopno chůze o podpažních berlích (51,6 %), 2 nemocní chodili v chodítku (1,8 %). Ve FIM testu dosáhli nemocní stupně nezávislosti na 92 %. 

POLYMYOZITÍDA INDUKOVANÁ PODANÍM GONADOLIBERÍNU (GNRH) Z DÔVODU IN VITRO FERTILIZÁCIE – KAZUISTIKA

Angelovičová J, Lazúrová I, Petríková J, Oetterová M, Šaldová A,

I. interná klinika, LF UPJŠ a FNLP, Tr. SNP č. 1, Košice

V posledných rokoch sa analógy gonadoliberínu (GnRH) používajú stále častejšie za účelom in vitro fertilizácie, ale aj liečby hormonálne dependentných karcinómov z dôvodu schopnosti navodiť tzv. chemickú kastráciu. Viaceré štúdie ukázali, že GnRH má zároveň významnú úlohu v modulácii imunitného systému a boli popísané prípady zhoršenia autoimunitných ochorení, napr. trombocytopénie alebo SLE nefritídy po jeho aplikácii.

Autori popisujú prípad histologicky verifikovanej závažnej polymyozitídy a vaskulitídy u pacientky s doposiaľ negatívnou osobnou anamnézou, ktoré sa vyvinuli 5 dní po podaní GnRH z dôvodu indukcie ovulácie. Po liečbe kortikoidmi, acylpyrínom a pentoxyphyllinom v kombinácii s rehabilitáciou došlo k výraznému lepšeniu príznakov myozitídy. 

ANCA ASOCIOVANÉ VASKULITIDY – CELOREPUBLIKOVÁ DATA Z ČESKÉ REPUBLIKY-PRVNÍ PRŮBĚŽNÉ VÝSLEDKY

Jančová E¹, Hrušková Z¹, Horčička V², Hanzal V³, Klaboch J⁴, Svojanovský J⁵, Kubišová M⁶, Kodeda M⁷, Ševčík J⁸, Němec P⁵, Bečvář R⁹, Tesař V¹

¹Klinika nefrologie 1. LF UK Praha Nefrologické odd., ²III. interní klinika FN, Olomouc^{, 3}Klinika nefrologie IKEM, Praha, ⁴I. interní klinika FN, Plzeň, ⁵II. Interní klinika, FN Svatá Anna, Brno, ⁶Klinika gerontologická a metabolická FN Hradec Králové, ⁷2. interní klinika, FN Hradec Králové, ⁸III. interní gastroenterologická klinika, FN Brno-Bohunice, ⁹Revmatologický ústav Praha

V roce 2009 byl ustaven v České republice AAV klinický registr. Jeho cílem je shromáždění relevantních dat z prostředí českého zdravotního systému a podpora moderní léčby těžkých a chronických forem onemocnění. Na registru se podílí 9 center proporcionálně rozložených v České republice, většina center (7) je nefrologických, 2 centra jsou revmatologická.

Metodika: Vzhledem k incidenci AAV se registr neomezil jen na nově zachycené případy onemocnění, ale pracuje i daty již diagnostikovaných pacientů sebraných retrospektivně. Předpokládáme, že v roce 2010 bude takto podchyceno 270 nemocných, přičemž 10–15 % budou tvořit nově diagnostikovaní nemocní. V závislosti na charakteru onemocnění jsou prospektivní data od všech nemocných zasílána minimálně 2–4x ročně. Cílem tohoto posteru je presentovat současná předběžná data.

Data: V současné době jsou k dispozici údaje od 185 nemocných (M/Ž 83/102), z toho u 11 (6 %) nemocných bylo onemocnění nově diagnostikováno.

Zastoupení AAV bylo v době diagnózy: WG-MPA-RLV-CSS-nezařazeno 70-17-9-3-2 %, medián věku při dg. 58 let (min 16-max 79), typ ANCA c/p/negativní/nevyšetřeno: 59/28/4/9%. V době diagnózy mělo lokalizovanou-časnou systémovou-generalizovanou-těžkou renální formu onemocnění 9-21-40-30 % pacientů.

Průměrná doba sledování od diagnózy je nyní 54,5 (0–429) měsíců, medián věku sledovaných je 62 (21-81) let, 62 % nemocných je v remisi onemocnění, primomanifestace/relaps je hodnocen u 5/33 % nemocných. Za dobu sledování měla alespon 1 relaps onemocnění 32 % nemocných, 3 % měla vice jak 3relapsy. Průměrné BVAS je u nově diagnostikovaných pacientů 16 (min 9, max 27), VDI u celého souboru se pohybuje v rozmezí 0 až 12. Pro zvládnutí aktivity onemocnění byla 3 % nemocných léčena biologickou terapií, 43 % nemocných podstoupilo PF. 90 % pacientů mělo renální postižení, kreatinin u nedialýzovaných nemocných 141 μmol/l (medián), vstupně bylo 55 (30 %) pacientů dialyzováno, tč. 8 (4 %) nemocných je po transplantaci ledviny.

Závěr: Český registr AAV je již krátce po svém založení schopen poskytnout cenné informace o nemocných s touto diagnosou v České republice.

Podporováno: Czech Kidney Foundation 

OHRANIČENÁ SKLERODERMIA TYPU MORFEY-GENERALIZOVANEJ FORMY A METASTAZUJÚCI VEĽKOBUNKOVÝ KARCINÓM PĽÚC – KAZUISTIKA

Miklošková E

II. interná klinika SZU – FNsP Banská Bystrica

Generalizovaná Morfea sa vyznačuje plošnými ložiskami tuhej, skleroticky zmenenej kože a podkožia, ktoré postihujú takmer celý povrch kože. Súčasne sa môžu vyskytovať plochy v rôznom štádiu vývoja so sklerotickou aj atrofickou kožou.

V práci popisujeme prípad 65-ročnej pacientky s dg. Morfey-generalizovanej formy liečenej kombinovanou imunosupresívnou liečbou a následným vývojom metastazujúceho veľkobunkového karcinómu pľúc. Je to relatívne zriedkavo sa vyskytujúci karcinóm pľúc s horšou prognózou. Je pomerne zriedkavý a asi 40 % pacientov s diagnostikovaným karcinómom pľúc má od začiatku príznaky šírenia nádoru vo vnútri hrudníka buď priamym rastom, alebo sa nádor rozšíri lymfatickými cestami. Medzi orgány, ktoré sú najčastejšie postihnuté metastázami patria: kosti, pečeň, nadobličky, LU a CNS. 

LONGITUDINÁLNÍ SLEDOVÁNÍ ZMĚN DENZITY KOSTNÍHO MINERÁLU U NEMOCNÝCH SE SYSTÉMOVÝM LUPUS ERYTEMATODES

Žurek M, Horák P, Smržová A, Skácelová M

III. interní klinika FN a UP Olomouc

Patogeneze osteoporózy u SLE je multifaktoriální a podílí se na ní jak vlivy související přímo s vlastní chorobou, tak podávaná léčba, především glukokortikoidy.

Metody a soubor nemocných: Práce se zabývá hodnocením změny BMD při opakovaném denzitometrickém vyšetření a vztahem této změny ke klinickým a laboratorním parametrům u 51 žen (průměrný věk 41,99 ± 15,09 let) se SLE, z nichž bylo 29 premenopauzálních (průměrný věk 30,48 ± 7,26 let) a 22 postmenopauzálních (průměrný věk 57,17 ± 6,89 let). Z klinických parametrů byl hodnocen menopauzální status, indexy aktivity onemocnění (SLEDAI), průměrná a kumulativní dávka glukokortikoidů. Denzita kostního minerálu byla měřena přístrojem Lunar Prodigy v oblasti páteře L1-L4, oblasti krčku stehenní kosti a u distálního předloktí. Stanoveny byly markery kostní remodelace DPD (deoxypyridinolin), ICTP (C terminální telopeptid kolagenu I), PINP (N terminální propeptid kolagenu I), osteokalcin. Výsledky byly hodnoceny popisnou statistikou, Fisherovým párovým testem a neparametrický statistickými metodami (Mann-Whitney test, Spearmannův korelační koeficient).

Výskyt osteoporózy resp. osteopenie u nemocných v celé skupině nemocných se SLE byl v oblasti L páteře 13,7 % resp. 27,5 %, v oblasti proximálního femuru 5,9 % resp. 45,1 %, v oblasti distálního předloktí (radius 33 %) 4,4 % resp. 33,3 %. Při opakovaném denzitometrickém vyšetření došlo v celém souboru k poklesu BMD ve všech oblastech, v oblasti L páteře -0,48 ± 3,53 %/rok, v oblasti krčku stehenní kosti -1,20 ± 3,22 %/rok, v oblasti distálního předloktí (radius 33 %) -0,19 ± 2,88 %/rok. Při srovnání změny BMD podskupin podle léčby bisfosfonáty byla nalezen statisticky významný rozdíl v oblasti krčku stehenní kosti s léčbou resp. bez léčby bisfosfonáty změna BMD v oblasti krčku stehenní kosti + 0,30 ± 2,18 % /rok resp. -1,62 ± 3,41 % / rok (p=0,05). Při srovnání změny BMD v podskupinách podle menopauzy byl nalezen statisticky významný rozdíl ve změně BMD v oblasti distálního předloktí premenopauzálních resp. postmenopauzálních žen změna BMD + 0,84 ± 2,63 %/rok resp. změna BMD -1,63 ± 2,66 %/rok. Průměrná dávka glukokortikoidů inverzně korelovala se změnou BMD v oblasti krčku stehenní kosti r=-0,33 (p=0,02). Nebyl nalezen vztah mezi změnou BMD a kumulativní dávkou glukokortikoidů, aktivitou SLE (index SLEDAI) a markery kostní remodelace.

Osteoporóza je významnou komplikaci nemocných se systémovým lupus erytematodes. V průběhu choroby dochází k poklesu denzity kostního minerálu, nemocné je v tomto smyslu třeba monitorovat a zajistit nemocné profylakticky nebo léčebně. 

SÉROVÉ HLADINY VYBRANÝCH CYTOKINŮ A JEJICH VZTAH K PLICNÍMU POSTIŽENÍ U SYSTÉMOVÉ SKLERODERMIE

Zahálková l¹, Horák P², Heřmanová Z³, Ščudla V²

Revmatologické oddělení, ¹Ortopedický institut G. Pini, Miláno, ²III. interní klinika a ³Ústav imunologie Fakultní nemocnice Olomouc

Cílem studie bylo vyšetřit vztah mezi sérovými hladinami vybraných cytokinů/chemokinů a intersticiální plicní chorobou (ILD) u pacientů se systémovou sklerodermií (SSc).

Metody: U 29 pacientů se SSc (26 s limitovanou formou /3 difuzní) byly změřeny sérové hladiny celkového transformačního růstového faktoru (TGF-beta1), regulovaného aktivací, exprimovaného a sekretovaného normálními T lymfocyty (RANTES/CCL5), makrofágového zánětlivého proteinu (MIP) -1alfa/CCL3, -1beta/CCL4, monokinu indukovaného interferonem-gama (MIG/CXCL9), monocytárního chemoatraktantového proteinu (MCP) -1/CCL2 a interleukinu 8 (IL-8/CXCL8) a vztaženy k charakteristikám SSc se zvláštním důrazem na parametry ILD.

Výsledky: Hladiny MCP-1 byly signifikantně vyšší (p = 0,0165) u pacientů s pozitivním nálezem ve smyslu ILD na vysokorozlišovacím počítačovém tomogramu (HRCT) hrudníku (průměrná hodnota 1280 pg/ml ± SD 520; N = 17) než u pacientů s negativním nálezem (průměrná hodnota 817,8 pg/ml ± SD 301,6; N = 11). Dále byla nalezena signifikantní negativní korelace mezi hladinami TGF-beta1 a hodnotami difuze oxidu uhelného (DLCO) (p = 0,0311) a také mezi hladinami TGF-beta1 a poměrem DLCO k alveolární ventilaci (DLCO/VA) (p = 0,0033). Naopak studie nenašla signifikantní korelace mezi hladinami vyšetřených cytokinů a hodnotou tlaku v plicnici (PASP), modifikovaným Rodnanovým skóre (MRSS) nebo délkou trvání Raynaudova fenoménu. Hladiny cytokinů se signifikantně nelišily mezi pacienty s pozitivitou anti-topoizomerázových protilátek a pacienty s pozitivitou anti-centromerových protilátek.

Závěr: Hladiny sérového MCP-1 dobře korelují s přítomností ILD u pacientů se SSc. Tento chemokin by si zasloužil ohodnocení v dalších studiích a mohl by se pak stát potenciálním biomarkrem ILD u SSc. Negativní korelace mezi hladinami celkového TGF-beta1 a parametry alveolární difuze je zajímavá, ale nelze ji jednoduše interpretovat. 

VÝZNAM ADIPOCYTOKINŮ V IMUNOHISTOPATOLOGII SYNOVIÁLNÍHO ZÁNĚTU

Polanská M, Filková M, Hulejová H, Tomčík M, Andrés Cerezo L, Šenolt L

Revmatologický ústav, Experimentální laboratoř pro výzkum pojiva a Revmatologická klinika 1. LF UK v Praze

Adipocytokiny představují heterogenní skupinu peptidů původně objevených v tukové tkáni, které mohou hrát zásadní roli v procesu imunitní a zánětlivé odpovědi. Zvýšené množství adiponectinu, resistinu a visfatinu bylo prokázáno v synoviální tkáni, synoviální tekutině a séru pacientů s revmatoidní artritidou (RA). Koncentrace resistinu a visfatinu vykazují vztah k aktivitě nemoci u pacientů s etablovanou RA. Nedávno jsme prokázali zvýšené hladiny nových adipokinů – vaspinu a adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (FABP4) v séru a synoviální tekutině u pacientů s RA v porovnáním s pacienty s osteortrózou (OA). Úlohou některých adipocytokinů je schopnost potencovat zánětlivou odpověď aktivací transkripčních faktorů a následnou zvýšenou expresí prozánětlivých cytokinů a enzymů degradujících kloubní matrix. V této prezentaci budou shrnuty některé vlastní poznatky o významu adipocytokinů v regulaci zánětu, degradaci kloubní tkáně a jejich účast v patogenezi autoimunitního zánětu.

Poděkování: MZCR IGA NS/10620-3 

KVANTIFIKACE METABOLICKÉ AKTIVITY ZÁNĚTU VELKÝCH TEPEN POMOCÍ 18FDG PET A PET/CT

Řehák Z¹, Fojtík Z²

¹Oddělení nukleární medicíny, PET centrum, Masarykův onkologický ústav (MOÚ), Brno, ²Interní hematoonkologická klinika, FN Brno

Vaskulitidy velkých tepen představují jednu z možných „neonkologických“ indikací k celotělovému 18F-FDG PET (PET) PET/CT vyšetření. U pacientů vyšetřených pro horečky neznámého původu nebo protrahované febrilní stavy zjišťujeme asi v 25 % známky aktivní vaskulitidy velkých tepen i přes negativní následná další zobrazovací vyšetření, typickým obrazem bývá průkaz vysoké metabolické aktivity ve stěnách velkých tepen. Rovněž při imunosupresivní terapii bývá patrná změna, a to pokles této metabolické aktivity.

Jednou z možností kvantifikace je – v předem jasně definovaných cévních oblastech (které by pokryly více tzv. velkých tepen) měřit metabolickou aktivitu pomocí SUVmax (Standardized Uptake Value – což určuje naměřenou aktivitu v cílové tkáni vztaženou k podané aktivitě, glykémii a tělesným parametrům vyšetřované osoby). Takovou aktivitu ještě vztahujeme k aktuální aktivitě jater (SUVmaxHEP), udáváme proto poměr SUVmax tepna/SUVmax HEP, snižujeme tak inter i intraindividuální variabilitu, ale i získáváme možnost srovnání měření z různých PET nebo PET/CT přístrojů. Takovou kvantifikací lze hodnotit nemocné v akutní/iniciální fázi onemocnění (zda nález odpovídá nebo ne této dg.), ale i během terapie lze pak sledovat vývoj metabolické aktivity zánětu v čase. Podrobný model naší kvantifikace bude představen na posteru. Jaká bude vzájemná korelace metabolické aktivity takto měřené s laboratorním parametry zánětu bude ještě předmětem našeho dalšího sledování.