Abstrakta XVI. semináře mladých revmatologů 16.–18. května 2019, XVI. seminář mladých revmatologů

Ve dnech 16.–18. května 2019 se konal v pořadí již XVI. seminář mladých revmatologů, jehož pořadatelem je Česká revmatologická společnost ČLS JEP a jeho organizátory doc. MUDr. Michal Tomčík, PhD. a MUDr. Andrea Smržová, PhD. Program probíhal podle osvědčeného schématu minulých ročníků a zahrnoval postgraduální edukační část a diskuzní seminář mladých revmatologů, rozdělený do několika bloků. Během 3 dnů vyslechli účastníci celkem 14 postgraduálních přednášek na aktuální i praktická témata a zaznělo celkem 17 příspěvků mladých revmatologů. Odborná úroveň obou částí byla velmi vysoká, stejně tak zájem a odezva ze strany účastníků.

TISÍC A JEDNA TVÁŘ NEUROLUPUSU

Balajková V.

Revmatologický ústav Praha, Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Neuropsychiatrický lupus (NPSLE) patří mezi nejčastější manifestace systémového lupus erythematodes (SLE). Klinický obraz může však být natolik heterogenní, že je v klinické praxi mnohdy obtížné toto onemocnění rozpoznat. Přinášíme popis několika případů pacientů, jejichž společným jmenovatelem je konečné stanovení diagnózy NPSLE.Prvním je případ 74leté pacientky, od června 2014 vyšetřované pro dysfagické obtíže. Endoskopické vyšetření bylo bez výraznější patologie, polykací akt ukázal jen drobné funkční spazmy v distálním jícnu. Koncem léta 2014 pacientka odmítala přijímat potravu, objevily se kožní změny ve fotosenzitivních oblastech a současně jí byla pro depresivní ladění nasazena antidepresiva. Posléze došlo k výraznému zhoršení neurologického stavu s rozvinutím pseudobulbárního syndromu a kvadruspasticity. Pro poruchu kognice, generalizovanou svalovou slabost, exantém, dysfagii, trombocytopenii a pozitivitu ANA a anti-dsDNA byl přizván revmatolog, který vyslovil podezření na NPSLE. Lumbální punkce prokázala pouze zvýšení bílkoviny v mozkomíšním moku. Na magnetické rezonanci (MR) mozku byla však popsána těžká atrofie s leukoaraiózou a na MR krční páteře poté obraz transverzální myelitidy. Pacientce byly podány 3 i.v. pulzy Solu-Medrolu po 1 g s následným perorálním podáváním 32 mg denně, poté absolvovala 6 pulzů cyklofosfamidu v celkové dávce 3,5 g. Na této terapii došlo k úplné normalizaci stavu pacientky.Druhým případem je 27letá pacientka s anamnézou migrenózní cefaley a arteriální hypertenze, která byla sledována pro kožně-kloubní formu SLE. V červenci 2018 byla přijata na lůžkové oddělení Revmatologického ústavu pro otoky očních víček a nohou, artralgie, výsev motýlovitého exantému a bolesti hlavy. Laboratorní vyšetření ukazovalo na vysokou aktivitu SLE s nefrotickým syndromem s proteinurií 8,3 g/24 hodin. Renální biopsie potvrdila lupusovou nefritidu IV. třídy. Přes kompenzaci arteriální hypertenze si pacientka stále stěžovala na bolesti hlavy. Při pozitivním screeningu na NSPLE podstoupila pacientka klinické neurologické vyšetření a MR mozku s normálním nálezem. Neuropsychologické vyšetření popsalo mírný kognitivní deficit. Překvapivým nálezem byl poté obraz aseptické meningitidy v mozkomíšním moku. Pacientce byly podány 3 i.v. pulzy Solu-Medrolu po 1 g a posléze byla zařazena do klinické studie s mykofenolátem mofetilem, který se užívá v terapii lupusových nefritid a může být účinný i v léčbě neuropsychiatrického postižení.Třetím je případ 20leté pacientky, které byla v roce 2010 stanovena na podkladě hemolytické anemie, pozitivity ANA, anti-dsDNA a lupusového antikoagulans diagnóza SLE. S dobrým efektem užívala glukokortikoidy, antimalarika a azathioprin. V září 2015 vyvinula polymorfní psychotické obtíže – mánii s psychotickými symptomy. Na terapii psychofarmaky a po 8 pulzech cyklofosfamidu došlo k normalizaci stavu. Postupně byly vysazeny glukokortikoidy i neuroleptika. V listopadu 2018 si pacientka začala stěžovat na bolesti hlavy a posléze prodělala další paranoidní psychotickou ataku. V likvoru byla zjištěna izolovaná intratekální syntéza IgM. Pacientce byla navrácena neuroleptika, poté došlo k ústupu obtíží a normalizaci stavu.Všechny tři případy dokládají rozmanitost projevů neuropsychiatrického lupusu, na který je třeba u pacientů se SLE pomýšlet vždy.

VYŠETŘENÍ GENŮ SLC2A9 A SLC22A12 U PACIENTKY S RENÁLNÍ HYPOURIKEMIÍ

Bohatá J.^1,2, Pavelcová K.^1,2, Doležel Z.³, Stibůrková B.^1,4

¹Revmatologický ústav Praha

²1. LF UK, Praha

³Pediatrická klinika LF MU a FN, Brno

⁴Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN, Praha

Úvod. Renální hypourikemie je vzácná geneticky podmíněná transportní porucha kyseliny močové. Důvodem zvýšené clearance kyseliny močové u renální hypourikemie je tubulární defekt, který je zapříčiněn přítomností variant v genech SLC22A12 (renální hypourikemie 1, OMIM # 220150) nebo SLC2A9 (renální hypourikemie 2, OMIM # 612076) s patogenním dopadem na funkci transportérů. Gen SLC22A12 kóduje urátový transportér URAT1 exprimovaný pouze na apikální membráně proximálních tubulů ledvin. Gen SLC2A9 kóduje urátový transportér GLUT9, který je široce exprimován v mnoha tkáních, především v proximálních tubulech ledvin. Cílem bylo geneticky analyzovat příčinu renální hypourikemie u pediatrické pacientky.

Metodika. Osmiletá pacientka s hypourikemií (67 až 70 μmol/l) a hyperurikosurií (24–34 %) byla v rámci vyšetřovacího algoritmu zaslána pro molekulárně genetickou analýzu renální hypourikemie. Genomová DNA byla izolována z periferní krve. Všechny kódující exony genů SLC2A9 a SLC22A12 byly amplifikovány metodou PCR. Po purifikaci PCR produktů bylo provedeno Sangerovo sekvenování. Kauzalita nalezených variant byla analyzována v expresním systému oocytů Xenopus laevis.

Výsledky. U probandky byly v genu SLC2A9 nalezeny běžně se vyskytující nesynonymní alelické varianty c.73G>A (MAF = 0,53), c.844G>A (MAF = 0,21), c.1049C>T (MAF = 0,48). V genu SLC22A12 byly objeveny dvě vzácné nesynonymní varianty c.973C>T (MAF = 0,001) a c.1300C>T (MAF neznámý). Varianta p.R434C (c.1300C>T) byla popsána již dříve u pětileté makedonské pacientky s renální hypourikemií (1). Funkční charakterizace varianty p.R325W (c.973C>T) ukázala signifikantně snížený transport urátu (p < 0,05) a snížený signál proteinu URAT1 v cytoplazmě a na plazmatické membráně, čímž potvrdila kauzalitu genetické varianty s onemocněním.

Závěr. Analýza genu SLC22A12 potvrdila u pacientky diagnózu renální hypourikemie 1. Na základě prioritního nálezu raritní varianty p.R325W a její funkční charakterizace byla konfirmována spojitost s renální hypourikemií 1.

Podpořeno projektem AZV 15-26693A.

_Literatura

1. Tasic V, Hynes AM, Kitamura K, et al. Clinical and functional characterization of URAT1 variants. PLoS One 2011; 6(12): e28641.

IMUNOFENOTYPIZACE KLOUBNÍCH VÝPOTKŮ DĚTÍ S JUVENILNÍ IDIOPATICKOU ARTRITIDOU

Bouchalová K.¹, Mikulková Z.², Veberová T.¹, Gabčová G.², Pospíšilová D.¹, Kriegová E.²

¹Dětská klinika LF UP a FN, Olomouc

²Ústav imunologie LF UP a FN, Olomouc

Úvod. Juvenilní idiopatická artritida (JIA) je vysoce heterogenní onemocnění, které dle aktuálně používané ILAR klasifikace zahrnuje sedm podskupin. Pacienti s JIA mohou mít prospěch z terapie intraartikuláním glukokortikoidem triamcinolonem hexacetonidem. Synoviální tekutina (SF) je zdrojem buněk pro imunofenotypizaci.

Metodika. Pilotní studie byla provedena použitím šestibarevné průtokové cytometrie (BD FACSCanto II). Bylo analyzováno procentuální zastoupení a aktivační stav imunitní buněčné populace (CD4⁺ a CD8⁺ T-lymfocyty, T-regulatorní buňky, B-lymfocyty, NK-buňky, monocyty, makrofágy, neutrofily, plazmocytoidní a myeloidní dendritické buňky, žírné buňky) v synoviální tekutině.

Výsledky. Vzorky kolenních SF byly získány od čtyř pacientů s JIA. Některé vzorky synoviální tekutiny byly odebrány z více kloubů najednou. Nemocní byli léčeni intraartikulární injekcí glukokortikoidů, jeden měl i methotrexát. Synoviální tekutina obsahovala různé počty imunitních buněk v rozpětí 1330–14356 × 10⁶/l. Sérové CRP bylo normální (n = 3) nebo lehce zvýšené (n = 1, 17,8 mg/l). Imunofenotypy synoviální tekutiny získané od 11leté dívky s ANA pozitivním nálezem vykazovaly vysokou podobnost nálezu s přítomností lymfocytární predominance (LYM/MON>1) a cytotoxické T-lymfocytární predominance. Na druhou stranu jsme získali nálezy, které svědčí pro evoluci fenotypu.

Závěr. U pacientů s JIA byly přítomny různé imunofenotypové nálezy. Imunofenotypizace synoviální tekutiny může přinést nové poznatky k evoluci fenotypu u JIA a přispět k individualizaci léčby.

Podpořeno MEYS CZ – NPS I LO1304; MH CZ – DRO (FNOl, 00098892).

FGF23 A JEHO ROLE U PACIENTŮ S PRIMÁRNÍ HYPERURIKEMIÍ, DNOU A HYPOURIKEMIÍ

Bubeníková E.^1,2, Štěpán J.^1,2, Wenchich L.¹, Stibůrková B.^1,3

¹Revmatologický ústav Praha

²1. LF UK, Praha

³Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN, Praha

Úvod. Fibroblastový růstový faktor (FGF23) je protein syntetizovaný především buňkami osteocytů a působící v ledvinách. Patří do rodiny fibroblastových růstových faktorů a má klíčovou roli v regulaci kalcium-fosfátového metabolismu. Mutace v genu kódujícím protein FGF23 způsobují široké spektrum geneticky podmíněných onemocnění, jako například AD či AR hypofosfatemickou rachitis v rámci primárního zvýšení FGF23. Hodnoty FGF23 jsou několikanásobně zvýšeny u pacientů s onemocněním ledvin. Dle předchozích studií jsou patologické hodnoty kyseliny močové u pacientů s hyperurikemií a dnou asociovány s dopadem na FGF23 a markery kalcium-fosfátového metabolismu.

Cílem práce bylo ozřejmit vztah markerů kalcium-fosfátového metabolismu a patologických hodnot urikemie.

Metodika. Kohorty byly následující: primární hyperurikemie: 37 jedinců; primární dna: 34 jedinců; hereditární hypourikemie: 17 jedinců. Kontrolní kohortu tvořilo 167 zástupců běžné populace. Do skupiny jedinců s hereditární hypourikemií byli zařazeni pacienti s diagnózou renální hypourikemie a xanthinurie, přičemž hodnoty kyseliny močové v séru se u nich pohybovaly v rozmezí 10 až 112 µmol/l. Byly změřeny hodnoty FGF23 a v rámci vybraných markerů kalcium-fosfátového metabolismu vitamin D, PTH, Ca a P v séru a plazmě.

Výsledky. Signifikantní rozdíly v měřených parametrech byly zjištěny v kohortě pacientů s hereditární hypourikemií ve srovnání s běžnou populací a pacienty s primární hyperurikemií. Statisticky významně se lišily hodnoty FGF23 v plazmě u hyperurikemie a hypourikemie (p = 0,0309) a vitaminu D v séru u běžné populace a hypourikemie (p = 0,0033).

Závěr. Chronická hypourikemie je asociována se snížením parametrů kalcium-fosfátového metabolismu v porovnání s výsledky běžné populace a jedinci s hyperurikemií. Aktuální data budou dále doplněna a rozšířena o parametry kostního metabolismu v kohortě pacientů s hyperurikemií a renální hypourikemií, která je v současné chvíli druhou největší zkoumanou kohortou tohoto druhu na světě.

Podpořeno projektem RVO 00023728.

MŮJ BRÁCHA MÁ BECHTĚREVA

Bubová K., Gregová M., Mintálová K., Pavelka K., Šenolt L.

Revmatologický ústav Praha, Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Úvod. Ankylozující spondylitida (AS) je zánětlivým revmatickým onemocněním se silným genetickým základem. Samotná heritabilita se u dvojčat odhaduje okolo 90 %.

Metodika. Cílem přednášky je základní úvod do problematiky týkající se dědičnosti spondyloartritid (SpA) a prezentace výsledků kohorty prvostupňových příbuzných pacientů s etablovanou AS a jejich následné porovnání se zdravými kontrolami. Data jsou prezentována jako průměr ± SD.

Výsledky. Z celkového počtu 32 prvostupňových příbuzných (PP) referovalo 78 % bolest v zádech, zánětlivý charakter bolesti udávalo 34 %, v porovnání se zdravou kohortou (ZK), kde bolest zad udávalo 65 %, a žádný pacient nesplňoval kritéria zánětlivé bolesti zad. V těchto parametrech byl nalezen signifikantní rozdíl mezi těmito dvěma kohortami (p = 0,0038 a p = 0,03). Kostní edém na magnetické rezonanci sakroiliakálních (MR SI) skloubení byl prokázán u celkově 50 % PP a 22 % PP mělo kostní edém, který splňoval kritéria přítomnosti aktivní sakroiliitidy. Výsledky se signifikantně lišily od ZK, kde mělo pouze 10 % vyšetřených jedinců kostní edém na MR SI skloubení a z toho žádný nesplňoval kritéria pro aktivní sakroiliitidu (p = 0,063, p = 0,035). Samotná diagnóza axiální SpA (axSpA) byla potvrzena u 31 % všech PP (25 % pacientů splňovalo zobrazovací větev a 6 % pacientů klinickou větev ASAS klasifikačních kritérií pro axSpA), 6 % pacientů splňovalo ASAS klasifikační kritéria pro periferní SpA. Analýza laboratorních parametrů prokázala signifikantní rozdíl v hladinách C-reaktivního proteinu mezi pacienty diagnostikovanými se SpA a pacienty, kteří diagnostikováni nebyli (8,2 ± 12,5 vs. 2,3 ± 4,4, p = 0,02); obdobný signifikantní rozdíl byl prokázán pro HLA-B27 pozitivní antigen mezi oběma skupinami (100 % vs. 60 %, p = 0,01).

Závěr. Více než třetina PP tedy splňovala klasifikační kritéria ASAS pro SpA, měla signifikantně vyšší prevalenci zánětlivých bolestí zad, signifikantně vyšší parametry zánětlivé aktivity oproti ZK. Proto se nabízí otázka, zda standardně neprovádět alespoň základní screening PP pacientů s AS.

KDYŽ KOSTI BOLÍ – DIAGNOSTICKÁ ÚSKALÍ CHRONICKÉ REKURENTNÍ MULTIFOKÁLNÍ OSTEOMYELITIDY

Cebecauerová D., Horváth R., Malcová H.

Oddělení revmatologie dětí a dospělých FN Motol, Praha

Úvod. Chronická rekurentní multifokální osteomyelitida (CRMO) je vzácné autoinflamatorní onemocnění kostí postihující především dívky kolem 10. roku věku. Etiologie ani incidence onemocnění není známa. CRMO může přetrvávat do dospělosti nebo se manifestovat v pozdějším věku, zpravidla pod obrazem SAPHO syndromu. Onemocnění bývá obvykle multifokální s remitujícím nebo chronickým průběhem, počet ložisek se pohybuje v rozmezí od jednoho do dvou desítek. Nejčastěji je postižena oblast metafýz dlouhých kostí, dále obratle, klavikula a pánev. Typickým klinickým projevem je lokalizovaná kostní bolest, proteplení a otok okolních měkkých tkání, který může připomínat artritidu. Přibližně 25 % pacientů s CRMO má extraoseální, zpravidla kožní projevy. Diagnóza CRMO se opírá o klinický obraz, zobrazovací metody a negativní mikrobiologické vyšetření, v některých případech je nutná i kostní biopsie. Neexistuje diagnostický test pro CRMO ani všeobecně akceptovaná diagnostická kritéria. Základem diagnostiky je vyloučení jiných příčin kostních lézí, především infekce a malignit. Celotělová magnetická rezonance je v současné době považována za zlatý standard a preferována pro svou senzitivitu a nízkou zátěž a schopnost detekovat i klinicky němé léze. Léčbou první volby jsou NSA, při jejich selhání pamidronát a biologická léčba inhibitory TNF (TNFi).

Metody a výsledky. Retrospektivní analýza 14 dětských pacientů s CRMO léčených v letech 2010–2019 ve FN Motol potvrdila literárně uváděnou převahu dívek (13 vs. 1) s mediánem začátku nemoci v 9,6 letech. Průměrná doba ke stanovení diagnózy byla 4,4 měsíců (rozmezí 1–14 měsíců). Většina dětí v našem souboru (10/14) podstoupila v rámci diagnostického algoritmu biopsii. Extraoseální projevy byly přítomny u čtyř dětí, ve dvou případech se jednalo o IBD, vždy po jednom případu o palmoplantární pustulózu a SAPHO syndrom. U dalších tří dětí byla přechodně zaznamenána elevace fekálního kalprotektinu či pozitivita ASCA protilátek. Pacienti byli léčeni ve čtyřech případech pouze NSA, další čtyři byli léčeni TNFi, šest dětí vyžadovalo eskalaci terapie na bisfosfonáty z důvodu závažného postižení páteře.

Závěr. Přes pokroky v diagnostice CRMO zůstává nevyřešená otázka hodnocení aktivity nemoci a odpovědi na léčbu, včetně sérových markerů remise.

ATYPICKÁ PŘÍČINA PANCYTOPENIE U PACIENTKY SE SYSTÉMOVOU SKLERODERMIÍ

Gregová M.

Revmatologický ústav Praha, Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Pancytopenie je absolutní snížení počtu všech krevních elementů pod referenční hodnoty. Etiologie pancytopenie může být různorodá. Zejména u pacientů se systémovým onemocněním pojiva je diferenciální diagnóza široká a určení příčiny složité. V kazuistice popisujeme případ pacientky s difuzní formou systémové sklerodermie a rozvojem pancytopenie.

Na lůžkové oddělení Revmatologického ústavu (RÚ) byla přijata 41letá pacientka se systémovou sklerodermií (SSc). SSc byla diagnostikována v roce 2006 na základě přítomnosti Raynaudova fenoménu s digitálními ulceracemi, sklerodaktylie, pozitivity anti-Scl70, postižení plicního intersticia, gastrointestinálního traktu a plicní arteriální hypertenze (PAH). V průběhu onemocnění byla léčena glukokortikoidy, přechodně penicilaminem a následně v letech 2010–2011 i pulzy cyklofosfamidu (CFA) pro aktivitu intersticiálního plicního procesu. Po ukončení terapie CFA v roce 2011 pokračovala v léčbě azathioprinem (AZA) v kombinaci s malou dávkou glukokortikoidu a sildenafilem z indikace kardiologa pro PAH. Od 10/18 byla pacientka hospitalizována na interním oddělení nemocnice Rumburk pro febrilie, nechutenství a celkovou slabost. V laboratoři byla nově zjištěna významná leukopenie, anemie a trombocytopenie. Pacientka byla zajištěna antibiotiky, AZA si sama vysadila již před hospitalizací pro nevolnost. Následně byla přeložena do RÚ. Zde při přijetí konstatována kachexie s BMI 17,6 kg/m², těžká difuzní skleróza kůže a poslechový nález na plicích odpovídající intersticiální plicní fibróze. V laboratoři pancytopenie; leukocyty 1,2 × 10⁹/l s neutro- i lymfocytopenií v diferenciálním rozpočtu, trombocyty 48 × 10⁹/l a anemie s hemoglobinem 110 g/l a nízkými hodnotami retikulocytů. Zánětlivé parametry byly lehce zvýšené při negativním prokalcitoninu. Dále byly přítomny známky proteinové malnutrice. V rámci diferenciální diagnostiky byl zvažován polékový útlum kostní dřeně při dlouhodobé léčbě imunosupresivy nebo primární hematologické onemocnění, po konzultaci hematologa byla plánována trepanobiopsie. Dále jsme zvažovali i možnost pancytopenie při probíhajícím infekčním onemocnění, byly provedeny stěry sliznic k vyloučení bakteriální infekce a také jsme odeslali sérologii běžných virových agens (CMV, EBV, parvovirus B19, influenza). V průběhu hospitalizace si pacientka začala stěžovat na bolesti v krku a poruchu polykání. Klinicky se objevil tuhý otok v submandibulární oblasti s palpační citlivostí. Doplnili jsme tedy odběr sérologie virové parotitis a pacientku odeslali k ORL vyšetření. Na ultrazvuku byl popsán oboustranný otok glandula parotis slučitelný s diagnózou parotitidy. Sérologicky byla potvrzena aktivní infekce virem parotitidy a pacientka byla přeložena na Kliniku infekčních nemocí 1. LF UK a ÚVN. Zde jí byla podávána podpůrná léčba, nicméně hodnoty krevního obrazu se nelepšily. Po dodržení karanténních opatření byl plánován překlad zpět do RÚ k dokončení diagnostiky. Stav byl však komplikován akutním kardiálním selháním, pacientka byla přeložena na intenzivní kardiologické lůžko Interní kliniky ÚVN. Zde byla zjištěna srdeční tamponáda při rozsáhlém perikardiálním výpotku, který bylo nutné punktovat. Příčinou byla perimyokarditida komplikující virový infekt. Při podpůrné terapii došlo ke stabilizaci stavu, pacientka byla přeložena zpět do RÚ. V průběhu doby došlo k normalizaci hodnot krevního obrazu a celkové stabilizaci nemocné. Na zavedené enterální výživě byla pacientka propuštěna do domácí péče.

Běžné virové onemocnění může u pacientů se systémovým onemocněním pojiva na dlouhodobé imunosupresivní léčbě probíhat atypicky. Projevem onemocnění mohou být i změny v krevním obraze, často se vyskytují různé komplikace. V diferenciální diagnostice je nutné zvažovat i v dospělosti méně častá infekční agens. Klinický obraz infektu je také modifikován přítomností systémového onemocnění samotného, těžká skleróza kůže znemožňuje časnou identifikaci uzlinového syndromu, a diagnostika se tak stává opravdovou výzvou.

SEXUÁLNÍ DYSFUNKCE U REVMATIKŮ

Heřmánková B.

Fakulta tělesné výchovy a sportu, Katedra fyzioterapie UK, Praha

Sexuální zdraví je nedílnou součástí kvality života člověka a představuje více než pouhý sexuální akt. Normální sexuální funkce vyplývá ze sexuálních aktivit, které zahrnují fázi touhy, vzrušení, orgasmu a vedou k sexuální satisfakci. Revmatická onemocnění mohou mít negativní dopad na kvalitu života pacientů včetně jejich sexuálního zdraví. Příčina vzniku sexuálního diskomfortu u těchto onemocnění je multifaktoriální a zahrnuje faktory spojené s onemocněním, jako jsou generalizované bolesti, zvýšená únava, kloubní kontraktury, svalová slabost, cévní abnormality, dušnost, deprese, úzkost a změny ve vzhledu obličeje i těla. Fyzické a emocionální problémy vznikající v důsledku nemoci a její léčby přispívají k méně aktivnímu a často méně příjemnému sexuálnímu životu a mohou být příčinou partnerských obtíží.

U pacientů s revmatoidní artritidou (RA) a ankylozující spondylitidou (AS) jsou bolesti pohybového aparátu, ztuhlost kloubů a deprese hlavními aspekty, které přispívají k sexuální dysfunkci. U onemocnění, jako je systémová sklerodermie (SSc), Sjögrenův syndrom (SS) a systémový lupus erythematodes (SLE) jsou poruchy sexuálního zdraví žen zřejmě nejvíce spojeny s vaginálním diskomfortem, suchostí a bolestí během pohlavního styku. Erektilní dysfunkce je častým, ale také často podceňovaným klinickým příznakem u mužů se SSc. Sexuálnímu zdraví pacientů s idiopatickými zánětlivými myopatiemi (IZM) byla doposud věnována jen minimální pozornost. Avšak ukazuje se, že svalová slabost, snížená pohybová schopnost a zvýšená únava mohou přispívat k neuspokojivému sexuálnímu životu.

Léčba sexuálních dysfunkcí u revmatických pacientů závisí na symptomech konkrétního pacienta, avšak existují obecná doporučení, která zahrnují: užívání analgetik, plánování sexuální aktivity na dobu, kdy je bolest nejnižší a kdy mají pacienti stále dost energie, pravidelné protahování ztuhlých segmentů, aplikace tepla v podobě horké sprchy či vany ke snížení tuhosti kloubů a kůže, užívání vhodných pomůcek, jako jsou vibrátory, lubrikační gely a vaginální dilatátory. Je-li rozsah pohybu omezen natolik, že neumožňuje zaujmout pohodlnou sexuální pozici, je doporučeno se sexuálními polohami experimentovat či objevovat alternativní sexuální aktivity.

Podpořeno granty AZV-16-33574A, GA UK 1578119 a institucionální podporou MZ ČR pro Revmatologický ústav č. 023728

POSTIŽENÍ PERIFERNÍHO NERVOVÉHO SYSTÉMU U REVMATICKÝCH ONEMOCNĚNÍ – KAZUISTIKA

Hořínková J.

Revmatologický ústav Praha

Dvě hlavní složky periferních nervů jsou axony a myelinové pochvy Schwannových buněk. Poškození jedné z těchto složek může mít za následek periferní neuropatii. Periferní neuropatie mohou být rozděleny do několika skupin podle anatomické distribuce postižení a neurologického deficitu. Mononeuropatie postihuje jeden periferní nerv, její příčiny jsou trauma, úžinové syndromy a infekce. Polyneuropatie jsou charakterizovány postižením více nervů, obvykle symetrickým způsobem. U mononeuritis multiplex je poškozeno několik nervů náhodným asymetrickým způsobem. Častou příčinou tohoto typu je vaskulitida. Polyradikuloneuropatie postihují nervové kořeny a periferní nervy, což vede k difuzním symetrickým příznakům proximálních a distálních částí těla. Mezi nejčastější periferní neuropatie systémových zánětlivých onemocnění patří axonální senzorické/senzorimotorické polyneuropatie. Neuropatie označována jako neuropatie tenkých vláken se zaměřuje na tenká myelinizovaná A-delta vlákna a nemyelinizovaná C-vlákna, která jsou asociována s normálním nálezem na EMG a vyžadují další diagnostický přístup, jako kožní biopsie a kvantitativní senzitivní vyšetření. Při podezření na mononeuritis multiplex je primární provedení biopsie nervu a svalu. Zde je prezentován případ pacienta s revmatoidní artritidou a poruchou autonomního systému s dysautonomií projevující se závažnými ortostatickými kolapsovými stavy při prokázané neuropatii tenkých vláken dle kožní biopsie.

KARDIOTOXICITA CYKLOFOSFAMIDU PŘI LÉČBĚ SYSTÉMOVÉ VASKULITIDY

Jansová A.¹, Řezáčová J.², Soukup T.¹

¹II. interní gastroenterologická klinika LF UK a FN, Hradec Králové

²Radiologická klinika LF UK a FN, Hradec Králové

Cyklofosfamid (CFA) je účinným imunosupresivem užívaným k léčbě závažných orgánových projevů u nekrotizujících vaskulitid a systémových onemocnění pojiva. Silné imunosupresivní účinky s sebou nesou také rizika v podobě vážných nežádoucích účinků, pro které je tato léčba vždy pečlivě zvažována. Většinu z nich jsme schopni ovlivnit dávkováním, způsobem podání nebo doprovodnou medikací. Výskyt vzácných nežádoucích účinků nedokážeme predikovat. Takovým je kardiální toxicita projevující se obvykle za 2–10 dní po podání. Mechanismus jejího vzniku není přesně znám. Klinické projevy mohou být sporé i závažné, ale bývají reverzibilní.

Popisujeme případ 61leté ženy s nově zjištěnou závažnou formou mikroskopické polyangiitidy projevující se difuzní alveolární hemoragií s respiračním selháním a nutnou umělou plicní ventilací a renálním selháním s nutnou hemodialyzační péčí. V rámci indukční léčby byl podán i.v. methylprednisolon doprovázený sérií pěti plazmaferéz s následným přechodem na pulzní i.v. léčbu CFA v dávce 8,3 mg/kg. Tři týdny po zahájení imunosupresivní terapie se rozvinula akutní dušnost se známkami selhání levé komory srdeční, ačkoliv postižení srdce vaskulitidou v úvodu nebylo zjištěno a systolická funkce levé komory byla normální. EKG nález se ani v akutním stavu nezměnil. Při dalším echokardiografickém vyšetření byla zjištěna systolická dysfunkce levé komory s velkou mitrální insuficiencí. Po vyloučení jejích běžných příčin (ischemická choroba srdeční, infekční postižení srdečních chlopní a postižení srdce nekrotizující vaskulitidou) jsme provedli rešerši literárních zdrojů o kardiotoxickém působení CFA (omezují se na jednotlivá kazuistická sdělení), které ukazují na časovou vazbu na jeho podání. Vzhledem k dvoudennímu odstupu od posledního podání CFA byl stav uzavřen jako CFA indukované levostranné srdeční selhání. Léčba tímto preparátem byla ukončena a pacientka byla dále léčena rituximabem. V čase došlo k úpravě funkce levé komory a k poklesu gradientu na mitrální chlopni.

Diferenciální diagnostika levostranného srdečního selhání u pacientů s nekrotizující vaskulitidou je široká. Může se jednat o postižení srdce při základním onemocnění, o nově manifestovanou ischemickou chorobu srdeční nebo o toxicitu podávaného CFA. Nápomocná může být magnetická rezonance srdce. V současné době lze při podezření na toxické postižení srdce použít jiné léčebné modality, jako je rituximab.

TERAPIE ADALIMUMABEM U PACIENTŮ S ANKYLOZUJÍCÍ SPONDYLITIDOU – KAZUISTIKA

Moster E., Mosterová E.

Revmacentrum MUDr. Mostera, s.r.o., Brno

Prezentovaná kazuistika představuje praktické aspekty léčby pacienta s ankylozující spondylitidou.

Nemocný po selhání dvou preparátů nesteroidních antiflogistik vyvíjí vysokou zánětlivou i klinickou aktivitu onemocnění, proto je léčen anti-TNF terapií (adalimumabem). Kazuistika vykresluje benefity pro nemocného a zároveň přehled běžných i nevšedních komplikací, které mohou nastat během léčby, možnosti změny dávkování i možný switch.

TĚLESNÉ SLOŽENÍ PACIENTŮ S IZM A KORELACE S VYBRANÝMI CYTOKINY

Oreská S.^1,2, Špiritović M.³,Česák P.³, Mareček O.³, Štorkánová H.^1,2, Šmucrová H.¹, Heřmánková B.³, Kubínová K.^1,2, Klein M.^1,2, Vernerová L.^1,2, Růžicková O.^1,2, Pavelka K.^1,2, Šenolt L.^1,2, Mann H.^1,2, Vencovský J.^1,2, Tomčík M.^1,2

¹Revmatologický ústav Praha

²Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

³Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, Praha

Úvod. Idiopatické zánětlivé myopatie (IZM) patří mezi vzácná systémová revmatická onemocnění. Typické postižení kosterních svalů má současně s dalším extramuskulárním postižením a aktivitou onemocnění negativní dopad na mobilitu, výživu a tělesné složení. Cílem práce bylo analyzovat tělesné složení u pacientů s IZM v porovnání se zdravou populací a asociaci negativních změn tělesného složení u IZM s koncentrací vybraných zánětlivých cytokinů.

Metodika. Do studie bylo zahrnuto 54 pacientů s IZM (45 žen, průměrný věk 57,7 let, trvání nemoci 5,8 let, 22 PM, 25 DM, 7 IMNM) a 54 zdravých kontrol (ZK) se srovnatelným věkem a pohlavím. Pacienti s PM/DM splnili kritéria dle Bohana-Petera. Tělesné složení bylo měřeno pomocí denzitometrického vyšetření (iDXA Lunar) a bioelektrické impedanční analýzy (BIA 2000M), fyzická aktivita pomocí dotazníku HAP (Human Activity Profile). U IZM jsme hodnotili aktivitu onemocnění (skóre MITAX a MYOACT). Dále byla analyzována koncentrace 27 cytokinů pomocí komerčně dostupného multiplex kitu (Bio-Rad Laboratories, Inc.).

Výsledky. Pacienti s IZM mají oproti ZK významně vyšší množství tukové tkáně (BF%) a naopak nižší podíl aktivní tukuprosté hmoty (lean body mass – LBM). Současně je u IZM zvýšený poměr extracelulární a buněčné hmoty (ECM/BCM) odpovídající horší svalové predispozici k fyzické aktivitě a horšímu nutričnímu stavu. Hodnoty kostní minerálové denzity (bone mineral density – BMD) jsou u IZM významně nižší než u ZK.

Trvání nemoci u IZM negativně korelovalo s hodnotami BMD a LBM (hodnocené pomocí BIA). Aktivita onemocnění (MITAX, MYOACT) pozitivně korelovala s LBM (BIA, iDXA), hladinou bazálního metabolismu (basal metabolic rate – BMR) a množstvím tukuprosté tkáně (fat free mass – FFM). Hodnoty CRP byly pozitivně asociované s BF% (pomocí BIA i iDXA), přičemž BF% bylo spojeno s horší svalovou vytrvalostí (Functional Index-2, FI-2) a horší schopností vykonávat fyzickou aktivitu (HAP). Svalová síla (Manual Muscle Test-8) negativně korelovala s ECM/BCM. Plazmatické hladiny IL-1ra pozitivně korelovaly s hmotnostně výškovým indexem (body mass index – BMI), BF% a množstvím viscerálního tuku (visceral fat – VF), hladiny MCP-1 pozitivně korelovaly s ECM/BCM a vyšší hladiny IL-10 byly asociované se sníženým LBM.

Závěr. Naše dosavadní výsledky ukazují významné negativní změny tělesného složení, ke kterým dochází u pacientů s IZM v porovnání se zdravou populací. Tyto změny souvisejí s trváním a aktivitou onemocnění. Mají významný dopad na fyzickou aktivitu a nutriční stav pacientů a zároveň mohou odrážet míru postižení revmatickou chorobou. Z našich výsledků také vyplývá potenciální souvislost některých zánětlivých cytokinů se změnami tělesného složení.

Podpořeno granty AZV NV18-01-00161A, MHCR 023728 a GAUK 312218.

GENETICKÉ VARIANTY SOUVISEJÍCÍ S PRIMÁRNÍ HYPERURIKEMIÍ A DNOU

Pavelcová K.^1,2, Bohatá J.^1,2, Stibůrková B.^1,3

¹Revmatologický ústav Praha

²1. LF UK, Praha

³Klinika dětského a dorostového lékařství 1. LF UK a VFN, Praha

Úvod. Hladina kyseliny močové je významně regulována proteiny lokalizovanými v proximálních tubulech ledvin. Mezi nejvýznamnější urátové transportéry patří ABCG2 (gen ABCG2), GLUT9 (gen SLC2A9) a URAT1 (gen SLC22A12).

Metodika. Pro analýzu genetických variant v ABCG2, SLC2A9 a SLC22A12 jsme sestavili kohortu 250 jedinců (177 pacientů s primární dnou a 73 jedinců s primární hyperurikemií). Byla izolována DNA z periferní krve a byla provedena PCR amplifikace exonů včetně intron-exonových rozhraní. PCR produkty byly po přečištění analyzovány pomocí Sangerova sekvenování.

Výsledky. V kohortě 250 jedinců bylo v genu ABCG2 nalezeno devět nesynonymních variant (p.V12M, p.Q141K, p.R147W, p.T153M, p.F373C, p.T434M, p.S476P, p.D620N, c.1079_1081delAGAG>A). Statistické vyhodnocení ukázalo, že přítomnost varianty p.Q141K je asociována s časným nástupem dny. V genu SLC22A12 nebyla identifikována žádná nesynonymní varianta, zatímco v genu SLC2A9 jich bylo nalezeno sedm (p.A17T, p.G25R, p.T275M, p.D281H, p.V282I, p.R294H, p.P350L).

Závěr. Varianty v genech kódujících urátové transportéry jsou asociovány s výskytem hyperurikemie, dny a také s časným nástupem tohoto onemocnění.

Podpořeno projektem AZV 15-26693A.

KLINICKÁ CHARAKTERISTIKA JEDINCŮ V PREKLINICKÉ FÁZI REVMATOIDNÍ ARTRITIDY

Petrovská N., Prajzlerová K., Gregová M., Hánová P., Mann H., Vencovský J., Šenolt L., Filková M.

Revmatologický ústav Praha, Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Úvod. Vývoj revmatoidní artritidy (RA) je několikastupňový proces, kdy přítomnost autoprotilátek, např. revmatoidních faktorů (RF) a protilátek proti citrulinovaným proteinům (ACPA), je detekovatelná již několik let před manifestací RA. Na základě symptomů a fyzikálního vyšetření byla vytvořena definice pacientů s artralgiemi suspektními z progrese do RA v dohledném čase (tzv. klinicky suspektní artralgie – CSA). Cílem práce byla klinická charakteristika jedinců s artralgiemi ve fázi předcházející manifestaci RA (tzv. pre-RA).

Metodika. Jedinci s artralgiemi v riziku vývoje RA, kteří jsou definováni buď jako nositelé ACPA protilátek a/nebo splňující minimálně tři ze sedmi kritérií pro CSA, jsou zahrnuti do komplexního prospektivního sledování. Podle definice nebyla u těchto jedinců vstupně při fyzikálním vyšetření objektivizovaná artritida, a index DAS28 slouží proto jako náhradní ukazatel aktivity. Data jsou uváděna jako průměr ± SD.

Výsledky. Do projektu bylo za 23 měsíců zařazeno 64 jedinců s artralgiemi, z toho 92,19 % žen, s délkou trvání artralgií v době zařazení 43,17 ± 52,60 měsíců. Celkem bylo 79,69 % séropozitivních (tj. ACPA+ a/nebo RF+) jedinců, 70,31% ACPA+ a 39,06 % RF+. Kritéria pro CSA splňovalo 60,94 % jedinců, z toho 66,67 % bylo séropozitivních. V průběhu sledování se RA manifestovala zatím u 12 pacientů (83,33 % séropozitivních) v průměru 65,51 ± 89,99 měsíců od začátku symptomů s aktivitou DAS28-CRP 2,85 ± 0,94 v době manifestace RA. Vstupně měli tito jedinci s pozdější progresí do RA vyšší CRP (6,42 ± 8,1 vs. 3,1 ± 3,62 mg/l; p = 0,028), globální hodnocení aktivity pacientem (VAS 35,00 ± 30,60 vs. 17,50 ± 19,86 mm; p = 0,035) a DAS28-CRP (3,04 ± 1,14 vs. 2,42 ± 0,92; p = 0,043) v porovnání s jedinci, u kterých se RA doposud nemanifestovala. Séropozitivní kohorta jedinců s artralgiemi měla v porovnání se séronegativní kohortou delší trvání symptomů (50,08 ± 56,53 vs. 16,62 ± 16,85 měsíců; p = 0,031) a větší počet palpačně bolestivých kloubů (TJC 10,54 ± 10,10 vs. 3,18 ± 5,29; p = 0,009). Jedinci, kteří splnili definici CSA (dál CSA+), měli kratší dobu trvání příznaků (22,71 ± 30,29 vs. 74,28 ± 4,91 měsíců; p < 0,0001), vyšší TJC (6,67 ± 8,43 vs. 1,56 ± 1,91; p = 0,040) a nižší FW (11,17 ± 11,89 vs. 15,00 ± 10,87 mm/h; p = 0,046) v porovnání s jedinci, kteří tuto definici nesplnili (dál CSA–). Vstupní klinická a laboratorní charakteristika séropozitivních CSA+ jedinců se v porovnání se séropozitivními CSA– a séronegativními CSA+ jedinci nelišila. Séronegativní CSA+ jedinci měli větší TJC (10,54 ± 10,10 vs. 1,56 ± 1,92; p = 0,003) a vyšší HAQ (0,56 ± 0,40 vs. 0,33 ± 0,41, p = 0,044) než séropozitivní CSA– jedinci.

Závěr. Data poukazují na rozdíly v klinické charakteristice jedinců v riziku rozvoje RA v závislosti na použité (laboratorní či klinické) definici. V důsledku heterogenity této definice jedinců v preklinické fázi RA je nutná validace na větším souboru jedinců s delším prospektivním sledováním a nalezení nových algoritmů predikce vývoje RA v podobě kombinace fyzikálního, laboratorního a artrosonografického vyšetření.

Podpořeno grantem AZV-17-32612A.

DYSREGULACE SUBPOPULACÍ MONOCYTŮ A NK-BUNĚK U JEDINCŮ V PREKLINICKÉM STADIU REVMATOIDNÍ ARTRITIDY

Prajzlerová K., Kyštůfková O., Hulejová H., Hánová P., Gregová M., Šenolt L., Filková M.

Revmatologický ústav Praha, Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

Úvod. Protilátky proti citrulinovaným proteinům (ACPA) se mohou vyskytovat několik měsíců až let před manifestací revmatoidní artritidy (RA). ACPA+ jedinci mají 8–10krát vyšší riziko rozvoje RA v následujících letech v porovnání s jedinci séronegativními. EULAR zavedl definici pro jedince s artralgiemi suspektními z progrese do RA (klinicky suspektní artralgie – CSA). V minulosti byly u jedinců s RA popsány změny v zastoupení NK-buněk a subpopulací monocytů. Cílem práce bylo analyzovat subpopulace lymfocytů a monocytů u jedinců v preklinické fázi RA.

Metodika. Naše studie zahrnovala 49 jedinců s artralgiemi a 80 zdravých kontrol (ZK). Metodou průtokové cytometrie jsme v periferní krvi stanovovali procentuální zastoupení subpopulací leukocytů (CD19⁺CD3^– B-lymfocyty, CD3⁺ T-lymfocyty, CD16/56⁺CD3^– NK-buňky) a monocytů (CD14⁺⁺CD16^– klasické, CD14⁺⁺CD16^+/++ intermediální, CD14^–/+CD16⁺⁺ neklasické). Data byla analyzována pomoci Mannova-Whitneyova testu a jsou uváděna jako medián a mezikvartilové rozpětí (IQR).

Výsledky. Ze 49 jedinců s artralgiemi bylo 36 ACPA+ a 28 splňovalo kritéria CSA (z nich 15 bylo ACPA+). Medián délky trvání nemoci byl 21 měsíců (10–63), CRP 3,18 mg/l (1,03–4,63), DAS28 skóre 2,28 (1,64–2,95), jedinci neměli vstupně klinicky manifestní artritidu. Během sledování došlo u 10 jedinců s artralgiemi k rozvoji RA. Jedinci s artralgiemi měli oproti ZK vyšší procentuální zastoupení T-lymfocytů (p = 0,001) a nižší procentuální zastoupení (p ≤ 0,001) i absolutní počet (p = 0,003) NK-buněk. Stejně tak bylo více T-lymfocytů (p = 0,003) a méně NK-buněk (p = 0,003) u podskupiny ACPA+ jedinců s artralgiemi v porovnání se ZK. Navíc u jedinců, kteří v budoucnu vyvinuli RA, bylo nižší zastoupení NK-buněk (p = 0,039) již na začátku sledování v porovnání s jedinci, kteří RA doposud nevyvinuli.

Analýza subpopulací monocytů odhalila vyšší počet neklasických (p = 0,022) a intermediálních (p = 0,034) monocytů a nižší počet klasických monocytů (p = 0,005) u jedinců s artralgiemi v porovnání se ZK. Stejně tak u podskupiny ACPA+ jedinců s artralgiemi byl pozorován vyšší počet neklasických (p = 0,020) a intermediálních (p = 0,036) a nižší počet klasických monocytů (p = 0,005) v porovnání se ZK.

Závěr. U jedinců s artralgiemi jsme objevili nižší počet NK-buněk a klasických monocytů a vyšší počet intermediálních a neklasických monocytů, zejména pak u ACPA+ jedinců. V minulosti bylo popsáno, že se tyto buňky podílejí na patogenezi RA. Předpokládáme proto, že analýza subpopulací leukocytů a monocytů u jedinců s artralgiemi může sloužit jako prognostický biomarker pro rozvoj RA.

Podpořeno grantem AZV-17-32612A.

NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY INHIBITORŮ KONTROLNÍCH BODŮ Z POHLEDU REVMATOLOGA – KAZUISTIKA

Říčařová T.

Oddělení klinické farmakologie, LF UK a FN, Plzeň

Inhibitory kontrolních bodů imunitních reakcí (immune checkpoint inhibitors – ICIs) jsou novou skupinou cílených onkologických léků. V současné době jsou v České republice v klinické praxi dvě skupiny preparátů. První registrovanou systémovou protinádorovou imunoterapií byly protilátky inhibující CTLA4, používané v terapii pokročilého (neresekovatelného nebo metastazujícího) melanomu. Ve druhé skupině ICIs je imunoterapeutickým cílem dráha programové buněčné smrti (anti-programmed cell death 1 – PD-1). Inhibitory této dráhy se vážou buď na receptor PD-1 nebo jeho ligand PD-L1. Protilátky proti PD-1/PD-L1 jsou využívány v léčbě pokročilého nebo metastazujícího melanomu, nemalobuněčného karcinomu plic, renálního karcinomu, skvamózního karcinomu hlavy a krku, uroteliálního karcinomu, klasického Hodgkinova lymfomu a metastatického karcinomu z Merkelových buněk. Do budoucna lze předpokládat uplatnění inhibice PD-1/PD-L1 v léčbě i u dalších nádorů.

Inhibitory kontrolních imunitních bodů u některých léčených pacientů vedou ke vzniku systémových a orgánově specifických autoimunitních onemocnění. Inhibitory PD-L/PD-L1 mohou dle dosavadních klinických zkušeností postihovat autoimunitními mechanismy především plíce, střeva, kůži, játra, endokrinní orgány (především štítnou žlázu) a muskuloskeletální systém. Bylo popsáno také zhoršení stávajících autoimunitních onemocnění při anti-PD-L/PD-L1 léčbě. Mezi dermatologické nežádoucí účinky těchto léků patří exantémy a dermatitidy, svědění kůže, fotosenzitivita, kopřivka, toxická epidermální nekrolýza a vitiligo. Nejčastějšími revmatickými a muskuloskeletálními změnami jsou artralgie a myalgie, ale v posledních letech byly popsány i zánětlivé artritidy, sicca syndrom, vaskulitidy, myozitidy a polymyalgia rheumatica.

Na klinickém případu difuzní systémové sklerodermie vzniklé v průběhu léčby pembrolizumabem (inhibitor PD-1 receptoru) pro metastatický melanom, autorka diskutuje klinický nález, diagnostický postup a léčbu tohoto nežádoucího účinku. V kazuistickém sdělení je popsán případ pacienta léčeného pembrolizumabem pro melanom IV. stadia. Během léčby pembrolizumabem došlo u pacienta k postupnému rozvoji změn svědčících pro difuzní systémovou sklerodermii. Léčba pembrolizumabem byla ukončena a byla zahájena terapie prednisonem a intravenózními imunoglobuliny v kombinaci s mykofenolát mofetilem. V kazuistice jsou podrobně uvedeny výsledky laboratorních vyšetření i dalších vyšetřovacích metod, fotodokumentace i histopatologické vyšetření z kůže a je popsán vznik a průběh onemocnění i odpověď na imunosupresivní a protinádorovou léčbu.

BIOPSYCHOSOCIÁLNÍ ASPEKTY U REVMATIKŮ

Špiritović M.^1,2

¹ Katedra fyzioterapie, Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, Praha

²Revmatologický ústav Praha

Revmatická onemocnění doprovází řada nepříznivých a život omezujících příznaků, mezi které například patří bolest kloubů, ztuhlost, únava, poruchy spánku atd. Jsou to také chronická, dlouhotrvající onemocnění postihující jak kůži, pohybový aparát, tak i vnitřní orgány. Často jsou to také heterogenní a polymorfní nemoci, v závislosti na průběhu a rozsahu postižení.

Nicméně přítomná bolest, ztuhnutí, omezení funkčních schopností a celková lokomoční omezenost v důsledku poruchy tkáně má většinou u těchto pacientů mimo jiné také negativní dopad na jejich kvalitu života, vztah k sobě a svému okolí, jejích sociální postaveni a status. Celková míra nespokojenosti s vlastní osobou v takovém fyzickém a psychickém stavu může zásadně zasahovat do osobnosti pacienta s revmatickým onemocněním, co do jeho jednání a chování. Tento fakt nám naznačuje, že tuto nemoc nemůžeme brát a přistupovat k ní jen z pohledu biomedicínského a podceňovat přistup psychosociálního charakteru léčby. Biologické, psychologické, sociální faktory, včetně i těch spirituálních faktorů jsou vzájemně propojeny a nerovnováha jejich složitých interakcí narušuje zdraví a způsobuje nebo zhoršuje nemoc.

Jinými slovy, zdraví nebo nemoc není jen záležitostí fyzického stavu, ale jsou stejně ovlivněny psychologickým a sociálním (nově v definici i spirituálním) postavením člověka. Proto je potřeba i tady směřovat k vytvoření tzv. bio-psycho-sociálního (a spirituálního) komfortu jedince a vyvinout řadu aktivit ve smyslu komplexní léčby.

Přednáška bude věnována psychosomatickému přístupu ke zdraví a nemoci a rozvíjení bio-psycho-sociálního (spirituálního) modelu v medicíně i u pacientů s revmatickým onemocněním.

Podpořeno granty AZV-16-33574A, SVV pro FTVS UK 2019-260466, MHCR 023728.

HSP90 U REVMATOIDNÍ ARTRITIDY, AXIÁLNÍ SPONDYLOARTRITIDY A PSORIATICKÉ ARTRITIDY

Štorkánová H.^1,2*, Bubová K.^1,2*, Oreská S.^1,2, Špiritović M.³, Heřmánková B.³, Gregová M.^1,2, Mintálová K.², Hořínková J.², Štolfa J.^1,2, Hušáková M.^1,2, Forejtová Š.^1,2, Gatterová J.^1,2, Pavelka K.^1,2, Vencovský J.^1,2, Šenolt L.^1,2, Tomčík M.^1,2

¹Revmatologický ústav Praha

²Revmatologická klinika 1. LF UK, Praha

³Katedra fyzioterapie, Fakulta tělesné výchovy a sportu UK, Praha

^*sdílené spoluautorství

Úvod. Hsp90 je molekulární chaperon přítomný u bakterií a eukaryotních organismů. Hraje významnou roli v mnoha biologických procesech, včetně řízení buněčného cyklu, přežití buňky či při aktivaci imunitního systému. V posledních letech se stal Hsp90 hlavním cílem pro léčbu nádorových onemocnění vzhledem ke své schopnosti se vázat na regulační faktory a jeho roli v regulaci mitogeneze a progresi buněčného cyklu. Naším cílem bylo zanalyzovat dosud nezkoumané koncentrace Hsp90 v plazmě u pacientů s revmatickými onemocněními (revmatoidní artritida (RA), psoriatická artritida (PsA) a axiální spondyloartritida (axSpA)) a zdravých kontrol (ZK) a následně zhodnotit jejich možné asociace s jednotlivými klinickými parametry.

Metodika. Do studie bylo zařazeno 35 pacientek s RA (25 žen, průměrný věk 54,6 let, délka trvání nemoci 13 let), 80 pacientek s axSpA (37 žen, průměrný věk 37,0 let, délka trvání nemoci 9,9 let) a 21 pacientek s PsA (9 žen, průměrný věk 52,1 let, délka trvání nemoci 25,8 let) a ZK se srovnatelným věkem i pohlavím k jednotlivé kohortě. Koncentrace Hsp90 v plazmě byla stanovena pomocí komerčně dostupného ELISA kitu (eBioscience, Vienna, Austria). Data jsou prezentována jako medián (IQR).

Výsledky. Koncentrace Hsp90 byly signifikantně zvýšené u pacientek s RA a s axSpA oproti ZK, avšak u pacientek s PsA koncentrace nedosáhly signifikantně vyšších hladin oproti ZK. Hsp90 u pacientek s RA koreluje s LDL (lipoprotein s nízkou denzitou) (r = 0,35, p = 0,048), s HDL (lipoprotein s vysokou denzitou) (r = –0,35, p = 0,046) a s aterogenním indexem (AI) (r = 0,45, p = 0,009). Koncentrace extracelulárního Hsp90 u pacientek s AS pozitivně korelují s mírou zánětlivého postižení v sakroiliakálním skloubení (SI) (r = 0,594, p = 0,020). U pacientek s PsA jsme zaznamenali signifikantní asociace s vyšším počtem psoriatických kloubních deformit (r = 0,548, p = 0,010). Koncentrace extracelulárního Hsp90 nebyly signifikantně ovlivněny dalšími klinickými parametry výše zmíněných onemocnění.

Závěr. Vyšší hladiny extracelulárního Hsp90 byly detekovány u pacientek s RA a s axSpA oproti zdravým kontrolám. Hsp90 u pacientek s RA je asociován s dyslipidemií a mohl by hrát důležitou roli při rozvoji aterosklerózy. Hsp90 u pacientek s AS by se mohl stát ukazatelem zánětu SI skloubení. U pacientek s PsA Hsp90 pozitivně koreluje s přítomností kloubních deformit. Hsp90 by se tak mohl stát potenciálním biomarkerem strukturálních změn u SpA.

Práce vznikla za podpory AZV-16-33542A, MHCR 023728 a SVV – 260373.