„In viridi“ aneb Ve šlépějích Karla

Současným sídlem Revmatologického ústavu je překrásný historický areál bývalého kláštera servitů, jehož historie sahá až daleko do středověku. Jednalo se o velmi významnou stavbu, která byla součástí velkolepé koncepce Nového Města pražského a málokdo ví, že u jejího zrodu nestál nikdo jiný než slavný Otec vlasti – Římský císař a král český Karel IV. (obr. 1).

Legenda praví, že klášter založil král Karel IV. poté, co se ve Florencii v klášteře servitů uzdravil ze své nemoci a přislíbil, že i v Čechách založí klášter tohoto řádu jako poděkování za své uzdravení. Panovník požádal v roce 1359 papeže Inocence VI. o povolení klášter servitů založit a bylo mu vyhověno.

V roce 1360 byla stavba kláštera započata a současně i nového kostela Panny Marie. Podle českého kronikáře Beneše Krabice z Weitmile (1300–1375) zde již v té době stála starší kaple zasvěcená Panně Marii. Volba zasvěcení kláštera kultu Panny Marie je dokladem úcty, kterou panovník k panně Marii choval a která pramenila z jeho vidění v roce 1333 na den nanebevzetí Panny Marie v italském Tarenzu. Tuto příhodu zaznamenal ve vlastním životopisu, kde mimo jiné uvádí, aby ke cti Panny Marie „byly v pražském kostele každodenně zpívány hodinky slavné Panny, tak aby o jejím životě, skutcích a zázracích bylo na každý den čteno nové čtení“.

Klášteru se v době jeho založení říkalo „na zeleném“ (in viridi), z čehož vzniklo pozdější označení kostela a kláštera Na trávníčku. Označení napovídá, že se stavba nacházela v zeleni luk podél potoka Botiče. Později ve středověku je klášter i kostel označován právě podle tohoto potoka – tedy Botič. Současný název kostela i hlavní zdejší ulice Na Slupi pochází podle legendy z doby ještě starší, pohanské, kdy na místě dnešního kostela měl stát pohanský chrám s modlou, který byl po nástupu křesťanství zbořen. Jeden z jeho sloupů však byl použit při stavbě kostela k podepření kruchty. Kostel má i v současné době čtvercovou dispozici s klenbami spočívajícími uprostřed prostoru na sloupu, podle něhož měl být kostel údajně pojmenován. Existují však i jiná vysvětlení, např. podle pražského archiváře Josefa Teigeho zde na počátku 20. století stával dům postavený na sloupech, kvůli častému rozvodňování potoka Botiče. Jméno ulice ale může pocházet i od slova „slup“, což bylo proutěné zařízení na chytání ryb (vrš), které se vkládalo do řeky či potoka, často v oblasti jezů. Jelikož je kostel blízko Botiče, kde se v minulosti jistě ryby chytaly, jeví se tento původ jména Na Slupi jako nejpravděpodobnější.

Novoměstský klášter byl součástí velkolepého urbanistického projektu výstavby Nového Města pražského podle promyšleného mystického plánu. Král Karel IV., oddaný křesťan, zamýšlel založením Nového Města zhmotnit „Nebeský Jeruzalém“. Plánoval výstavbu řady církevních staveb a chtěl z Prahy učinit nový Řím. Centrem nové čtvrti byl Dobytčí trh (nynější Karlovo náměstí), v jehož blízkosti bylo vystavěno pět kostelů s kláštery v linii magického kříže. Ve středu tohoto kříže se nachází kostel sv. Apolináře, jeho příčné břevno je spojnicí kostela Panny Marie a slovanských věrozvěstů na Slovanech (dnešní Emauzy), a kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Svislé břevno kříže tvoří klášter sv. Kateřiny Alexandrijské a kostel Zvěstování Panny Marie Na Slupi. V prodloužení této osy se nachází, možná náhodou, i kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, který zde stál již od 11. století a za Karla IV. byl výrazně přestavěn v gotickém slohu (obr. 2, 3).

V době husitských válek se kostel Panny Marie Na trávníčku ocitl v ohnisku bojů husitů a královského posádky o Vyšehrad a byl značně poškozen. Podle zprávy bratra Gerarda z komunity servitů, kterému se podařilo utéci a ukrýt se v klášteře v saském Stolberku, husité ve zdejším klášteře upálili 64 řeholníků a klášter pobořili. Do kostela umístili „velkou pušku“, tedy velké dělo, namířené na Vyšehrad, kterým královskou posádku ostřelovali. Střelba narušila statiku věže, která se tehdy od své svislé osy odklonila o desítky centimetrů a dodnes je nejšikmější věží v Praze, čímž si vysloužila přídomek pražská Pisa. Dnes je špice věže kostela odkloněna o celých 63 cm.

Klášter zůstal opuštěný po celou dobu husitských válek, až v roce 1436 přišli do Prahy ze zahraničí dva servité, kterým se podařilo za podpory krále Zikmunda řád a klášter obnovit. V těžkých pohusitských dobách se však klášteru nedařilo, začal ztrácet na významu a zanikat. Po smrti posledního zdejšího převora Jana Bergmanna v roce 1554 byl klášter opět opuštěn a znovu začal pustnout.

Avšak po třicetileté válce došlo k jeho obnově. Císař Ferdinand II. se rozhodl již v roce 1626 majetek servitům navrátit a navíc jim daroval kostel sv. Michala na Starém Městě. Právě servité od sv. Michala se kláštera znovu ujali a začali jej v průběhu 17. století (od roku 1666) opravovat. Stavba však narážela i přes podporu panovníků a peněžité dary věřících na nedostatek prostředků a protáhla se až do první čtvrtiny 18. století. Nový konvent byl dokončen až roku 1726. Počet řeholníků zdejšího kláštera se však snižoval a v 18. století na konci své existence jich zde žilo jen 17 (obr. 4).

Klášter byl definitivně zrušen v roce 1783 reformou císaře Josefa II. a přešel do majetku císařství. Zrušen, resp. odsvěcen, byl i kostel Zvěstování Panny Marie, nejcennější předměty z inventáře kostela byly přeneseny do vedlejšího kostela Panny Marie k sousedním alžbětinkám. Jejich klášter reformu Josefa II. přežil a zrušen nebyl, zejména protože alžbětinky provozovaly nemocnici. Klášter byl po zrušení využíván k různým světským účelům, bývala zde dělostřelecká kasárna císařské armády, řemeslné dílny, ubytovna a v letech 1822–1850 dokonce vojenský výchovný ústav.

V roce 1856 byl bývalý klášter přičleněn k Ústavu choromyslných v nedalekých Kateřinkách (dnešní Psychiatrická klinika). Zdevastované budovy však nebyly pro nemocniční účely použitelné, a tak začala poměrně rozsáhlá rekonstrukce celého areálu, financovaná státem.

Areál kláštera s kostelem Zvěstování Panny Marie byl v letech 1858–1863 obnoven a jeho budovy opraveny, rozšířeny a zrekonstruovány v novogotickém stylu podle plánů architekta Bernarda Grubera. Nacházelo se zde tehdy celkem 300 lůžek pro nemocné a kostel, který byl znovu v roce 1858 vysvěcen, plnil opět funkci ústavního kostela. Později se stal i chrámem veřejným. Naposledy byl kostel upravován na počátku 20. století (1914–1916), kdy byly odstraněny historické omítky a kostel dostal současnou podobu prezentující odhalené kamenné zdivo.

Od své rekonstrukce ve druhé polovině 19. století již působil areál kláštera jako nemocniční zařízení různých ústavů a klinik lékařské fakulty. Zásadním momentem novodobých dějin areálu se v roce 1952 stalo založení Výzkumného ústavu chorob revmatických z iniciativy tehdejšího přednosty Fyziatrického a balneologického ústavu Univerzity Karlovy prof. Františka Lenocha. Založení specializovaného ústavu mělo zásadní význam pro vznik a formování nového českého, resp. československého oboru – revmatologie. Prof. Lenoch se stal i prvním ředitelem ústavu a během svého působení dokázal nový ústav zařadit mezi pracoviště evropského významu.

Výraznou proměnou došel areál Výzkumného ústavu chorob revmatických v osmdesátých letech 20. století, kdy bylo přistaveno nové, moderní křídlo podle projektu architektů Ivana Šuhajíka, Františka Holuba a Vlastimila Hudce, které však svou dispozicí citlivě koresponduje s okolními historickými budovami. Bylo upraveno rovněž okolí areálu a před novým křídlem vznikla okrasná zahrada s fontánou, k níž byly přeneseny sochy českých panovníků od českoněmeckého sochaře Josefa Calanzy Maxe (1804–1855). Ty byly původně umístěny mezi okny dnes již neexistujícího novogotického křídla Staroměstské radnice, které bylo zničeno ke konci druhé světové války. Poté byly sochy uloženy v depozitáři a před novým osazením zrestaurovány Radkem Plachtou. Sochám vévodí císař Karel IV., zakladatel tohoto pozoruhodného místa, zbývající sochy představují další české panovníky – Spytihněva II., Přemysla Otakara II. a Ferdinanda III. Současnou podobu vtiskla areálu poslední rozsáhlá rekonstrukce historické budovy v letech devadesátých.

V současné době patří areál Revmatologického ústavu díky své dispozici a romantické poloze „in viridi“ k nejpůvabnějším akademickým budovám v Praze. Přestože se původní spirituální poslání kláštera v moderní době vytratilo, slouží areál péči o nemocné, vědě i vzdělávání.

V příštím roce uplyne 660 let od založení kostela a kláštera Na Slupi. Jeho zakladatel, císař Karel IV., který na budovy Revmatologického ústavu ze zahrady tiše nahlíží, je jistě i po více než šesti staletích plody a dědictvím své práce potěšen.

Článek je autorkami věnován prof. MUDr. Karlovi Pavelkovi, DrSc., současnému řediteli Revmatologického ústavu v Praze, k jeho letošním 65. narozeninám.