Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc. – jeho historický vklad a poselství pro současnost

Mezi léty 1916 až 2007 prošel život, který byl svěřen Jaroslavovi Skálovi. Dovedl ho využít pro důležitý vklad do dějin československé alkohologie a psychoterapie. Jeho jméno se stalo pojmem a svým způsobem fenoménem, který přesahoval úzce odborný, a na poli protialkoholním, i národní rozměr. Psychiatrie, i když se svým profesním působením nepohyboval v jejím „jádrovém“ teritoriu, na něj může být právem hrdá.

Život, který ho dovedl do dnes známé polohy, nevidíme až doby jeho mužné zralosti zřetelně (alespoň já ho neznám). Zcela jasný se jeho odborný rukopis stával v době, kdy se blížil čtyřicítce. V té době již zformoval apolinářský systém protialkoholního léčení, který se nakonec prolínal s jeho jménem tak, že pojmy Apolinář a Skála byly prakticky totožné. Brzy dosáhl uznání a postupně i věhlasu, po Myslivečkovi svého času, snad již znovu v obecném povědomí neopakovaného. Klasická, vrcholná éra Skálova protialkoholního impéria, jeho působení, vzoru a vkladu, trvala podle mé zkušenosti od konce padesátých do konce sedmdesátých let. Apolinář fungoval jako efektivně zformovaný mechanismus, který jezdili s uznáním obhlížet i odborníci z tehdejší „kapitalistické“ ciziny. Jeho systém a Skálova všudypřítomná autorita fungovaly i v době, kdy fyzicky nebyl přítomný. To nebylo při jeho častých a někdy i delších cestách do zahraničí vzácné. Terapeutický systém přitom běžel spolehlivě především díky dobré organizaci a oddanosti jeho spolupracovníků - především spolupracovnic – a zvláště jedné, která ho provázela druhou polovinou života (na které a kterou se v hodnocení zásluh během jeho života nedostávalo a ve smutečním loučení nedostalo).

Byl Skála protialkoholní a byl Skála psychoterapeut. Muž dvou velkých profesních kariér, které se jevově sobě jen málo podobaly. V té první se dovedl na své klienty zlobit a případně i křičet, v té druhé působil na četné frekventanty psychoterapeutických výcvikových komunit moudrou rozhodností, která měla laskavou tvář. Ti první se s ním vyrovnávali často se skřípěním zubů, ti druzí ho milovali, ovšem pro obě strany představoval ikonu. Ty první vracel na cestu, těm druhým pomáhal hledat sebe sama. V obou polohách získal věhlas, v té druhé národní a v té první i mezinárodní.

Měnit se začal snad někdy po padesátce, snad i epizodou kardiální ischémie. Neformální debaty, které s ním bývaly krátké a věcné, se stávaly plastičtější a pozornější. Proud psychoterapie, který byl původně koncentrován kolem Knoblochovy pražské polikliniky a Lobče, a který pokračoval v psychoterapeutické sekci psychiatrické společnosti, se Skálovým Apolinářem ale míjel. Sbližování paradoxně napomohla „normalizace“ sedmdesátých let, resp. Skálova nezávislost a statečnost.Vedení Psychiatrické společnosti tehdy následovalo sovětské rozhodnutí vystoupit ze světové organizace. Psychoterapeutičtí hosté ze Západu, kteří přijížděli na návštěvu a chtěli se sejít, nesměli vstoupit na odbornou půdu, aniž by získali souhlas (šel až z ministerstva), který nepřišel, nebo ano, ale až po odjezdu hosta. Skálův Apolinář byl jediným místem (nevím o jiném), kam bylo možné hosta přivést. Apolinář pak dokázal hostit odborné akce psychoterapeutické sekce, která byla vykázána z posluchárny psychiatrické kliniky poté, kdy se tam při jedné schůzi zavzpomínalo na její členy žijící v emigraci. Přednosta kliniky, který tehdy opatření asi chápal především jako gesto před místními informátory a ochranu kliniky před normalizační odplatou, psychoterapii později „odškodnil“ tím, že se Skálou (jehož Apolinář byl tehdy pracovištěm kliniky) dohodl založení Kabinetu psychoterapie. Ten pak již vstoupil do psychoterapeutického dění u nás naplno a krátce na to byl Skála v roce 1982 zvolen předsedou sekce. Dokázal pak také obnovit normalizací na více než deset let zahubené kontakty na organizátory pravidelných Lindauských psychoterapeutických týdnů na Bodamském jezeře – jakési Mecce psychoterapie německy mluvících zemí – kteří pak byli pro řadu z nás velkorysými hostiteli a inspirátory.

Jaksi paralelně od sedmdesátých let běžel výcvikový psychoterapeutický systém SUR, jehož komunitami během let prošly stovky zájemců a psychoterapeutických praktikantů. Stal se zřejmě nejvýznamnější výcvikově vzdělávací aktivitou u nás. Je obdivuhodné, že tak rozdílné osobnosti jeho zakladatelů – Skála, Urban a Rubeš, kteří v něm společně dokázali projít svými pozemskými léty a přetrvali v té značce a pojmu i po svém odchodu. Jeden barvitý bohém, druhý opatrný estét a třetí pragmatický manažer.

Psychoterapie se stala po Apolináři (i když tam nadále bydlel a na chvíli se tam v kostele při posledním rozloučení zastavil) Skálovi druhým domovem.

Jako autorita v její pestré a nesourodé domácnosti hospodařil rozumně a přizpůsobivě. Dovedl do ní přivést podnikatelský rozměr a snažil se povýšit její vzdělávací statut. Obtížně propojitelně se jeho osobnost integrovala a je jeho zásluhou, že převážila tolerance. Jako alkoholog patří historii, jako psychoterapeut současnosti.

Doc. MUDr. Vladimír Hort, CSc.