ARTEFICIÁLNÍ SOMATO-CNS-AUTONOMNÍ MIKČNÍ REFLEX – EXPERIMENTÁLNÍ PROVĚŘENÍ
ARTEFICIAL SOMATO-CNS-AUTONOMIC MICTURITION REFLEX – EXPERIMENTAL VERIFICATION
Major statement:
Results of experimental creation of somato-CNS-autonomic reflex and verification of its influence on lower urinary tract function in rabbits. Specifically the possibility of induction of the arteficial micturition reflex, applicable in patients with neurogenic bladder.
Purpose:
Intradural somato-CNS-autonomic anastomosis remains an insufficiently verified neurogenic bladder treatment method. Specifically, possible detrusor–sphincter synergy during artificial stimulation is unclear. The aim of the study is the assessment of rabbits’ lower urinary tract symptoms after this reflex arc’s creation.
Materials and Methods:
During 2012–2015, 37 male rabbits underwent laminectomy. Under electromyographic and cystometric controls ventral spinal roots leading to suitable musculocutaneous segments of the left hind leg (donor, L5–S1) and detrusor muscle (recipient, S2–S3) were located. After their resection, intradural anastomosis of donor root to the recipient distal root stub was performed. After 3–16 months the artificial reflex arc’s function was examined in 17 rabbits. Donor skin segments and spinal root above the anastomosis were stimulated. Detrusor EMG response, intravesical pressure and sphincter response were monitored.
Results:
Electromyography confirmed detrusor and sphincter response to peripheral skin stimulation in 8 (47 %) and 5 (29 %) cases. Five (29 %) animals displayed elevated intravesical pressure up to 15 cm H2O. Root stimulation induced detrusor and sphincter EMG response in 9 (53 %) and 7 (41 %) rabbits, respectively, and 4 (24 %) animals displayed increased Pves up to 15 cm H2O. Micturition was not induced in any animals. With confirmed detrusor contraction, external sphincter activity was never inhibited.
Conclusion:
Experimental creation of the somato- CNS-autonomic reflex arc is technically feasible. Reflex activity of this artificial arc is however detectable almost exclusively electrophysiologically. At the same time, the detection is possible only in a few cases. Induction of micturition reflex is not possible to initiate.
Key words:
Detrusor, intradural root anastomosis, neurogenic bladder.
Autoři:
Pavel Zerhau 1; Zdeněk Mackerle 2; Matěj Husár 1; Daniela Sochůrková 2; Eva Brichtová 2; Eduard Göpfert 3; Martin Faldyna 3
Působiště autorů:
Urologické oddělení KDCHOT FN a LF MU Brno
1; Neurochirurgická klinika FN u sv. Anny a LF MU Brno
2; Výzkumný ústav veterinárního lékařství Brno
3
Vyšlo v časopise:
Ces Urol 2016; 20(2): 123-134
Kategorie:
Originální práce
Souhrn
Hlavní stanovisko:
Popis výsledků experimentálního vytvoření somato-CNS-autonomního reflexu a ověření jeho vlivu na funkci dolních močových cest králíků. Jedná se konkrétně o možnost indukce arteficiálního mikčního reflexu, použitelného u pacientů s neurogenním močovým měchýřem.
Cíl:
Intradurální somato-CNS-autonomní anastomóza je stále nedostatečně ověřenou metodou léčby neurogenního močového měchýře. Nejasná je zejména otázka možné synergie detruzoru a sfinkteru při arteficiální stimulaci. Cílem studie je ověření vlivu periferní a kořenové stimulace na funkci dolních močových cest králíka po vytvoření zmíněného reflexního oblouku.
Materiál a metodika:
V letech 2012–2015 bylo operováno 37 králíků. Provedena laminektomie a za elektromyografické a cystometrické kontroly nalezeny ventrální míšní kořeny, vedoucí k příhodnému muskulokutánnímu segmentu levé dolní končetiny (donor, L5–S1) a detruzoru močového měchýře (recipient, S2–S3). Po jejich přerušení provedena intradurální anastomóza proximálního pahýlu dárcovského kořene na distální pahýl kořene – příjemce. Po 3–16 měsících byla funkčnost takto vytvořeného arteficiálního reflexního oblouku kontrolována u 17 přeživších králíků, a to periferní a centrální stimulací nad provedenou anastomózou. Reakce detruzoru byla měřena stripovou EMG elektrodou a snímáním intravezikálního tlaku, reakce sfinkteru jehlovou elektrodou.
Výsledky:
Odpověď na periferní kožní stimulaci byla zaznamenána elektromyograficky u osmi (47 %) zvířat z detruzoru, u pěti (29 %) ze sfinkteru. Elevace intravezikálního tlaku do 15 cm H2O byla přítomna u pěti (29 %) zvířat. Kořenová stimulace vyvolala EMG odpověď detruzoru a sfinkteru u devíti (53 %) resp. sedmi (41 %) králíků, vzestup Pves do 15 cm H2O byl zaznamenán 4x (24 %). U žádného zvířete nedošlo k indukované mikci, u žádného nedošlo při současné kontrakci detruzoru k inhibici aktivity zevního sfinkteru.
Závěr:
Experimentální vytvoření somato-CNS-autonomního reflexního oblouku je technicky možné. Reflexní aktivita tohoto oblouku je však detekovatelná téměř výhradně jen elektrofyziologicky, a to pouze u části jedinců. Indukovaný mikční reflex není schopna vyvolat.
Klíčová slova:
Detruzor, intradurální kořenová anastomóza, neurogenní močový měchýř.
ÚVOD
Remodelace mikčního reflexního oblouku (arteficial skin-CNS-bladder pathway), popsaná poprve Xiaem (1), je jednou z alternativ elektrostimulační léčby neurogenního močového měchýře. Jedná se o relativně levný výkon, bez nutnosti použití elektrostimulace aferentních či eferentních reflexních drah. Jako zdroj akčního potenciálu je použit ventrální míšní kořen (nejčastěji L5), jehož proximální pahýl je po přerušení napojen na distální pahýl přerušeného ventrálního kořene, nejčastěji S3. Tento kořen představuje eferentní část potenciálně porušeného mikčního centra (obrázek 1). Celý výkon je možno provést z jednoho kožního řezu bez nutnosti použití nervového štěpu.
Základem výkonu je předpoklad, že motorické axony somatického reflexního oblouku jsou schopny se vhojit do autonomních preganglionárních nervů, reinervovat tím měchýřové parasympatické gangliové buňky a přenést somatickou reflexní aktivitu na hladkou svalovinu měchýře. Literární výsledky některých autorů uvádějí nejen detruzorové kontrakce po podráždění příslušného dermatomu, ale navíc možnost močení bez detruzoro-sfinkterické dyssynergie (2).
Metoda zatím nemá pevně stanovenou indikaci, je dokumentováno její využití pro nemocné s traumatickou suprasakrální lézí míšní stejně jako pro děti se spinálními dysrafizmy, tedy s neúplnou míšní lézí kombinovanou s postižením míšních kořenů. Největším nedostatkem je však její úspěšné provádění pouze jedním vědeckým týmem, spojeným se jménem prof. Xiaa, zatímco pokusy o její interpretaci na jiných pracovištích obdobných výsledků zdaleka nedosahují (3, 4, 5, 6).
Cílem našeho projektu bylo experimentální vytvoření somato-CNS-autonomního reflexu a ověření jeho vlivu na funkci dolních močových cest králíků, konkrétně o možnost indukce mikčního reflexu.
MATERIÁL A METODIKA
V letech 2012–2015 bylo operováno 37 králíků, po 3–16 měsících (průměr 8,7, medián 9) reoperováno a proměřeno 17 králíků mužského pohlaví o váze 2,8–5,7 kg (prům. 4,5, median 4,4). Protokol pokusu byl schválen Etickou komisí Výzkumného ústavu veterinárního lékařství Brno.
V celkové anestezii (bez použití relaxancií) bylo nejprve v poloze na zádech krátkou dolní střední laparotomií proniknuto k močovému měchýři, na něj naložena bipolární stripová elektroda (Auragen™ strip elektrode, Integra) a uretrou zavedena cévka CH 10 (Porges) k měření intravezikálního tlaku (obrázek 2). U části zvířat, při reoperaci, byla zavedena jehlová elektroda k análnímu sfinkteru. Po uzavření stěny břišní bylo pak v pronační poloze sagitálním řezem nad lumbosakrálním přechodem proniknuto k páteři, provedena laminektomie v rozsahu L5–S3 a za elektromyografické (EMG, Deymed diagnostic, True Trace EMG, Version 7) a cystometrické (CTM, Dantec UD 5500) kontroly identifikovány levostranné přední míšní kořeny (obrázek 3) bipolární stimulační elektrodou (fa Viasys, stimulace 0,5–2,0 mA, 0,05–0,200 us, 5 Hz po dobu 4 s). Jako donor byl vždy vybrán ten z nich, jehož stimulací bylo dosaženo nejlepší odpovědi na příhodných svalových segmentech levé dolní končetiny. Vzhledem k neuro-anatomickým poměrům u králíka to byl obvykle kořen L5–S1 (inervační oblast n. tibialis, výjimečně n. peroneus). Jako příjemce potom ten, jehož stimulací bylo dosaženo nejlepší odpovědi detruzoru (obvykle S2–S3). Po přerušení kořenů byla provedena intradurální end to end anastomóza (obrázek 4) dárcovského kořene na distální pahýl kořene – příjemce. Použito bylo nevstřebatelné syntetické monofilamentózní vlákno 8/0. Místo sutury bylo co nejlépe označeno (kromě vlastní sutury kořene barevným stehem na m. dura), provedena plastika tvrdé pleny a uzavření operační rány po vrstvách. Břišní část operace prováděla urologická část týmu, pateřní/intradurální část neurochirurgové, v případě potřeby za vzájemné asistence. Použity byly lupové brýle s trojnásobným zvětšením.
Funkčnost vytvořené anastomózy byla prověřována jednak stimulací dárcovského kořene nad a pod anastomózou, jednak stimulací muskulokutánních segmentů v dermatomech L5–S1 (spouštěcí bod vytvořeného reflexního oblouku). Monitorovány byly evokované potenciály na detruzoru a sfinkteru močového měchýře za současné kontroly intravezikálního tlaku (Pves) (obrázek 5, 6).
Reoperace byla provedena identickým způsobem jako operace první. U zvířat, kde to lokální nález na míše resp. anastomózovaném kořeni (obrázek 7) dovoloval, byl odebrán vzorek k histologickému vyšetření (obrázek 8, 9).
Do výsledkových tabulek byly vždy zaneseny nejlepší dosažené hodnoty evokovaných potenciálů a Pves při opakovaných měřeních. Statistické zpracování bylo zvoleno přiměřeně k počtu pozitivních výsledků (průměr, medián, neparametrický Wilcoxonův test).
VÝSLEDKY
Primární operace – vytvoření nového reflexního oblouku
Při první operaci byly jako donor použity kořeny L5–S1, našity na kořeny S2–S3, převažovaly anastomózy ob jeden kořen. Zastoupení jednotlivých kořenů a jejich vzájemných anastomóz uvádí tabulka 1.
U všech 37 operovaných a proměřených králíků došlo k EMG pozitivní odpovědi na stimulaci kořene příjemce, na který byl kořen dárce našit. Výška detekované amplitudy odpovědi detruzoru byla 25–1 000 uV (průměr 113,5, medián 50) při intenzitě proudu 0,5–2,0 mA (průměr 1,12, medián 1). K cystometricky měřitelné odpovědi došlo u 24 (64,8 %) zvířat, nikdy však nebyla odpověď dostatečná k vyvolání mikce. Elevace Pves byla velmi variabilní, jak mezi jednotlivými zvířaty, tak při opakovaných měřeních u téhož jedince. Nebyla závislá na stimulačních parametrech, ale zpočátku spíše na charakteru náplně močového měchýře. Králíci s močovým měchýřem naplněným fyziologickým roztokem měli signifikantně vyšší elevace Pves než ti, u kterých byla ponechána původní moč, typická pro experimentální zvířata („sludge urine“). Obě tyto skupiny králíků byly porovnány a výsledky již publikovány (7). Histologická vyšetření stěny močového měchýře neprokázala mezi oběma skupinami králíků žádné rozdíly, porovnání se stěnou lidského močového měchýře však ukázalo podstatný rozdíl v tloušťce detruzoru. Zde je pravděpodobně důvod malé elevace Pves experimentálních zvířat i při pozitivních nálezech na EMG.
Mechanická stimulace aferentní části vytvořeného reflexního oblouku
K měřitelné odpovědi (mikce, EMG nebo CTM reakce) při opakovaném dráždění kůže na malíkové hraně nohy králíka (škrábání, „scratching“) nikdy nedošlo, ani na levé – operované straně, ani na straně pravé – kontrolní. Příslušné muskulokutánní segmenty byly mechanicky stimulovány jak před uvedením do celkové anestezie, tak po jejím navození, se stejným výsledkem.
Elektrofyziologická stimulace aferentní části vytvořeného reflexního oblouku – periferní stimulace
K měřitelné detekci evokovaných potenciálů při periferní stimulaci na operované straně (vlevo, tabulka 2) došlo na detruzoru močového měchýře celkově u osmi zvířat (47 % ze všech 17 reoperovaných a proměřených králíků). Výška detekované amplitudy se pohybovala v rozmezí 0,5–6 uV (průměr 2,75, medián 1,5). Ke spolehlivě detekovatelné a z elektrofyziologického hlediska validní odpovědi na sfinkteru došlo u pěti zvířat s amplitudou 2–400 uV (29,4 %), u dalších pěti (29,4 %) byla odpověď minimální nebo objektivně nehodnotitelná. K elevaci Pves došlo u pěti králíků (29,4 %), s amplitudou 5–15 cm H2O (průměr 8,4, medián 7).
U žádného zvířete nedošlo k vyvolání mikce, při potvrzené kontrakci detruzoru (EMG, elevace Pves) nikdy nedošlo k inhibici aktivity zevního sfinkteru. Při kontrolní periferní stimulaci pravé strany bylo možno detekovat evokované potenciály na detruzoru u deseti králíků (59 %), s elevací amplitudy 0,5–10 uV (průměr 4,45, medián 2,5). Odpověď na sfinkteru byla zaznamenána 7x (41 %), s amplitudou 2–200 uV (průměr 53, medián 5). K elevaci Pves došlo 1x, u žádného zvířete nedošlo k vyvolání mikce, při kontrakci detruzoru a současné elevaci Pves k inhibici aktivity zevního sfinkteru nedošlo. Porovnání amplitudy evokovaných potenciálů detruzoru resp. sfinkteru při stimulaci levé a pravé strany Wilcoxonovým testem je statisticky nevýznamné, p=0,229 resp. p=0,497.
Elektrofyziologická kořenová stimulace nad provedenou anastomózou – centrální stimulace
Při stimulaci reflexního oblouku nad provedenou anastomózou (tabulka 3) došlo k odpovědi detruzoru močového měchýře celkově u devíti zvířat (53 %). Výška detekované amplitudy se pohybovala v rozmezí 1,0–50 uV (průměr 12, medián 10). Ke spolehlivě detekovatelné a z elektrofyziologického hlediska validní odpovědi na sfinkteru došlo u sedmi zvířat s amplitudou 5–1 500 uV (41 %), u dalších dvou (3 %) byla odpověď minimální nebo objektivně nehodnotitelná. K elevaci Pves došlo u čtyř králíků (24 %), s amplitudou 3–15 cm H2O (průměr 9, medián 9). U žádného zvířete nedošlo k indukci močení, při potvrzené kontrakci detruzoru (EMG, elevace Pves) nikdy nedošlo k inhibici aktivity zevního sfinkteru. Naopak, aktivita sfinkteru byla v pěti případech velmi výrazná (300–1 500 uV, prům. 1 000 uV).
Kontrolní elektrofyziologická kořenová stimulace pod provedenou anastomózou
Při stimulaci reflexního oblouku pod provedenou anastomózou (tabulka 4) došlo k odpovědi detruzoru močového měchýře celkově u sedmi zvířat (41 %). Výška detekované amplitudy se pohybovala v rozmezí 4,0–12 uV (průměr 5,9, medián 5). K jednoznačné odpovědi na sfinkteru došlo u pěti (29 %) zvířat s amplitudou 3–1 000 uV (průměr 362, medián 300), u zbývajících k odpovědi nedošlo nebo nebyla jednoznačně hodnotitelná. K elevaci Pves došlo u čtyř králíků (24 %), s amplitudou 3–13 cm H2O (průměr 7,75, medián 7,5). U žádného zvířete nedošlo k indukci močení ani k inhibici aktivity zevního sfinkteru při potvrzené aktivitě detruzoru. Aktivita sfinkteru byla velmi výrazná u tří zvířat (300–1 000 uV, prům. 600 uV).
Porovnání amplitudy evokovaných potenciálů detruzoru resp. sfinkteru při kořenové stimulaci nad a pod anastomózou Wilcoxonovým testem je statisticky nevýznamné, p=0,066 resp. p=0,208, svědčí o dobré průchodnosti anastomózy.
Komplikace
Patnáct zvířat se nedožilo druhé operace následkem trofických a infekčních komplikací, někdy nebyla příčina zjistitelná. Reoperaci nepřežilo dalších pět králíků, důvodem byl pravděpodobně peroperační stres a anesteziologické komplikace. U přeživších reoperovaných zvířat byla zjistitelná jednostranná paréza dolních končetin 3×, oboustranná 2×, vyhřezlé varle 5×, ztráta tělesné hmotnosti 3×, zánět pateřního kanálu 1x, výhřez konečníku 1×, inkontinence moči 4×, léze conus medullaris 1× a v šesti případech bylo makroskopicky zřetelné ztluštění stěny močového měchýře se zvětšením jeho objemu, pravděpodobně následkem neurogenní léze nebo infekce. Po všech stránkách (klinika, močový měchýř, pateřní kanál) bylo zcela v pořádku pět zvířat (č. 14, 16, 33, 34, 36), korelace s pozitivními výsledky experimentálního reflexního oblouku zde však není.
DISKUZE
První přirozenou otázkou je výběr zvířat k experimentu. Pomineme-li jednoznačnost výběru po konzultaci s experimentálním oddělením Výzkumného ústavu veterinárního lékařství, výsledky měření při první operaci ukazují, že pomocí evokovaných potenciálů bylo dosaženo dostatečně silných odpovědí detruzoru, detekovatelných EMG přístrojem. Samotná detekce potenciálů přímo na efektoru (detruzoru) stripovou elektrodou je ojedinělá, v dostupné literatuře jsme obdobné měření nezaznamenali.
Elevace intravezikálního tlaku je detekovatelná již obtížněji, při experimentálním měření je nutno počítat s rozdílnou absolutní hodnotou intravezikálního tlaku u králíků a u lidí. Zatímco síla kontrakce lidského detruzoru, hodnocená velikostí Pves, dosahuje při srovnatelných parametrech stimulačních potenciálů hodnot 50–90 cm H20 (8), u králíka jsou hodnoty podstatně nižší, v našem souboru do 15 cm H20. V dostupné literatuře opět nejsou k dispozici údaje o srovnatelných experimentech u králíků.
Z rozdílných velikostí hodnot Pves u králíků a lidí (včetně dětí srovnatelné hmotnosti) vyplývá vedlejší otázka, do jaké míry se na mikčním intravezikálním tlaku u králíků podílí vlastní kontrakce detruzoru a jakou úlohu hraje břišní lis. V humánní medicíně je mikční fáze a úloha jednotlivých svalových systémů podrobně popsána (9, 10), v medicíně veterinární tomu tak zatím v dostupné literatuře není. Jedním z důvodů je samozřejmě absence volní spolupráce sledovaného objektu, pro řádné urodynamické vyšetření nezbytná.
Experiment byl velmi náročný na přežití zvířat. Peroperační úmrtnost byla dána jednak náročností výkonu, stresujícím zvíře preparací v břiše, míšním kanále, krevní ztrátou, na počátku experimentu pak i délkou výkonu, přesahující 180 minut. Ne všechna zvířata byla dále schopna obstát při velkých nárocích na dlouhodobé přežití (až 16 měsíců po primooperaci). Zde je nutno zmínit vliv mitigovaných protrahovaných infekcí a dlouhodobé odhojování náhrad mater dura.
Výběr kořenů k vytvoření nového reflexního oblouku považujeme v naší práci za exaktnější, než uvádí Xiao. Inervace detruzoru nikdy nepochází jen z jednoho kořene, z některého je ale nejlepší odpověď. Zatímco my jsme díky přímému snímání potenciálů z detruzoru použili (tímto výběrem) jako příjemce kořeny S2–S3 (tabulka 1), Xiao u krys uvádí striktně L6 (11), u koček S1 (2), aniž by odpovědi na detruzoru měřil. Pozitivní výsledky však jak u krys, tak u koček uvádí ve 100 %.
Vzhledem k přerušení ventrálních kořenů, sloužících fyziologicky i k motorické inervaci, dochází u operovaných zvířat k částečné paréze v odpovídajícím myotomu. Xiao se o komplikacích v první práci nezmiňuje, u koček (2) uvádí jen lehkou atrofii končetinových svalů v prvních pěti měsících od operace, která po roce vymizela. V pozdější práci (12) již uvádí manifestní parézu u 5 % pacientů.
V našem souboru byla zjistitelná jednostranná paréza dolních končetin 3x (18 %), paraparéza 2x (12 %). Teoreticky se nabízí možnost využití sutury end to side, jako například při reinervaci plexus brachialis. Vzhledem k tomu, že tato anastomóza přináší obecně nižší míru obnovení funkce, bylo by ji třeba nejprve potvrdit v samostatném experimentu.
Při stimulaci aferentní (periferní) části nového reflexního oblouku jsme detekovali pozitivní reakci detruzoru u 47 % zvířat, s výškou amplitudy 0,5–6 uV. Xiao provádí periferní stimulaci v oblasti sedacího nervu (11), s pozitivní odpovědí detruzoru u 13/15 operovaných krys. Na neoperované pravé straně aktivitu detruzoru neuvádí, v našem experimentu však bylo možno při kontrolní stimulaci neoperované strany detekovat evokované potenciály u 59 % zvířat. Stranový rozdíl není vzhledem k minimální výšce amplitudy nikterak významný, ale podle Xiaovy teorie by významný být měl, ve prospěch operované strany. V našem experimentu se však spíše podařilo elektrofyziologicky prokázat, že stimulací n. tibialis dochází k přímému ovlivnění detruzoru, tedy fungování Stollerovy neuromodulační metody (13–16). Stimulací aferentní dráhy dochází k přepojení v CNS a zpětně k ovlivnění efektoru – detruzoru. V okamžiku stimulace ke zvýšení jeho elektrofyziologické aktivity, dlouhodobě pak k jeho tlumení, pravděpodobně obdobným mechanizmem, jako spinální stimulace tlumí bolest nebo spasticitu na končetinách.
Při kořenové (centrální) stimulaci nového reflexního oblouku nad anastomózou došlo k detekovatelné odpovědi detruzoru u 53 % proměřených zvířat. Spolu s histologickým vyšetřením (obrázek 11–13) lze tento výsledek považovat jednoznačně za průkaz průchodnosti anastomózy a funkčnosti nového reflexního oblouku. Amplituda evokovaných potenciálů na detruzoru je však podstatně nižší, než při stimulaci původního kořene – akceptoru. Pokud jde o jeho výběr (eferentní část oblouku), byly nejlepší výsledky dosaženy při použití kořene S2 (tabulky 1, 5). U 7/9 pozitivních odpovědí detruzoru došlo i k elevaci potenciálu sfinkteru, u 2/9 zvířat nebylo možno sfinkter hodnotit, nelze zde tedy mluvit o jeho útlumu resp. vytvořené synergii detruzoru a sfinkteru. Zde je opět obtížné srovnávat s literaturou. Xiao snímá potenciály pouze na kořeni za anastomózou. U jeho 13 z 15 krys bylo dosaženo potenciálů o amplitudě 0,5–1 mV (11), stejný autor popisuje později (2) u šesti koček evokované potenciály opět o amplitudě 0,5–1 mV. Naše kontrolní detekce aktivity detruzoru při stimulaci pod provedenou anastomózou přineslo obdobné výsledky jako při stimulaci nad ní, což opět svědčí o její dobré průchodnosti a funkčnosti. Důvodem nefunkčnosti části provedených anastomóz bylo pravděpodobně peroperační poškození kořene nebo míchy. Králíci jsou k takovému poškození jistě náchylnější než lidé, u kterých je conus medullaris uložen podstatně výše.
Nárůst aktivity sfinkteru u části zvířat během stimulace lze pravděpodobně vysvětlit tím, že předním kořenem míšním v oblasti S2–S4 vycházejí k močovému měchýři nervová vlákna jak parasympatická, tak somatická. Při stimulaci tím dochází i k podráždění sfinkteru, a to nepravidelně, podle charakteru proudu, naložení stimulační elektrody atd. Mechanizmu, kdy po přechodném, rychlém stahu sfinkteru přetrvává kontrakce detruzoru, iniciující mikci (8), nebylo v našem experimentu dosaženo.
V souboru došlo jen v několika případech k elevaci intravezikálního tlaku, nedostatečného k vyvolání mikce, stejně tak nedošlo k poklesu aktivity sfinkteru během stimulace detruzoru (obrázek 5). To je v zásadním rozporu s údaji čínských autorů. Na druhou stranu tyto výsledky rezonují s výsledky prací, probíhajícími paralelně s naším experimentem na mimočínských pracovištích.
Peters (5) uvádí určitý úspěch operace u sedmi (54 %) pacientů, z nichž pouze jediný nemusí použít k mikci Valsalvův manévr. Tuite (3) popisuje u jednoho pacienta jen nekonstantní vymočení malého množství moči 6–12 měsíců po operaci, s minimálním zvýšením intravezikálního tlaku kolem 15 cm H2O. Po této době dochází k návratu k výchozímu stavu, při reoperaci a následné stimulaci nad a pod anastomózou nejsou zaznamenány žádné detruzorové kontrakce. Rasmussen (6) uvádí u deseti pacientů (anastomóza mezi kořeny L5-S1 a S2) nulovou schopnost vyvolání arteficiální mikce, žádné zlepšení měchýřové kapacity či compliance, naopak u všech pacientů pooperační ipsilaterální svalovou denervaci v oblastech L5(S1) a parciální nebo totální denervaci v ipsilaterálních segmentech S2–S3. Ve světle těchto do kliniky dovedených a málo úspěšných experimentů považujeme náš soubor, operovaný bez rizika poškození pacientů, za velmi užitečný.
ZÁVĚR
Experimentální vytvoření somato-CNS-autonomního reflexního oblouku je technicky možné. Motorické axony somatického reflexního oblouku jsou schopny přenášet reflexní aktivitu přes autonomní část nově vytvořeného oblouku na hladkou svalovinu močového měchýře. Tato aktivita je však detekovatelná především elektrofyziologicky, a to pouze u části jedinců. Indukci mikčního reflexu s/nebo bez průvodní detruzoro-sfinkterické dyssynergie není schopna vyvolat. Z tohoto hlediska není možno metodu doporučit ke klinickému využití.
Práce je podporována grantem IGA MZ ČR NT 13871 – 4
Došlo: 4. 2. 2016
Přijato: 14. 3. 2016
Kontaktní adresa:
MUDr. Pavel Zerhau, CSc.
Urologické oddělení KDCHOT FN a LF MU Brno
Černopolní 9, 602 00 Brno
e-mail: pzerhau@fnbrno.cz
Střet zájmů: žádný
Prohlášení o podpoře:
Práce je podporována grantem IGA MZ ČR NT 13871–4.
Zdroje
1. Xiao CG, Schlossberg SM, Morgan CW, Kodama R. A possible new reflex pathway for micturition after spinal cord injury. J Urol. 1990; 143: 356A.
2. Xiao CG, de Groat WC, Godec CJ, Dai C, Xiao Q. “Skin-CNS-bladder” reflex pathway for micturition after spinal cord injury and its underlying mechanisms. J Urol. 1999; 162: 936–942.
3. Tuite GF, et al. Attempted bladder reinnervation and creation of a scratch reflex for bladder emptying through a somatic-to-autonomic intradural anastomosis: Case report. J Neurosurg: Pediatrics. 2013: 1–7.
4. Peters KM, et al. Outcomes of lumbar to sacral nerve rerouting for spina bifida. J Urol. 2010; 184: 702–708.
5. Peters KM, Gilmer H, Feber K, Girdler BJ, et al. US pilot study of lumbar to sacral nerve rerouting to restore voiding and bowel function in spina bifida: 3-year experience. Adv Urol. 2014; 2014: 863209. Published online 2014 Jun 2. doi: 10.1155/2014/863209.
6. Rasmussen MM, Rawashdeh YF, Clemmensen D, Tankisi H, et al. The artificial somato-autonomic reflex arch does not improve lower urinary tract function in patients with spinal cord lesions. J Urol. 2015; 193: 598–604.
7. Zerhau P, Mackerle Z, Husár M, Brichtová E, et al. Limitations in using rabbit bladders in electrophysiological and urodynamic experiments. Veterinární medicína, 2014; 59(8): 376–381.
8. Doležel J, Cejpek P, Miklánek D. Sakrální deaferentace a neurostimulace předních kořenů míšních v léčbě neuropatického močového měchýře u pacientů s kompletní transverzální míšní lézí – první klinické zkušenosti. Rozhl Chir. 2002; 81: 203–209.
9. Krhut J. Terapie neurogenních mikčních poruch. In: Krhut J, et al. Neurourologie, Galén, 2005; 1: 35–48.
10. Yoshimura N, Chancellor MB. Physiology and pharmacology of the bladder and urethra. In: Campbell-Walsh Urology, 10th ed, vol 3, Elsevier Saunders, Philadelphia, 2012: 1786–1834.
11. Xiao CG, Godec C. A possible new reflex pathway for micturition after spinal cord injury. Spinal Cord. 1994; 32: 300–307.
12. Xiao CG, et al. An artificial somatic-autonomic reflex pathway procedure for bladder control in children with spina bifida. J Urol. 2005; 173: 2112.
13. Stoller M. Needle stimulation (through the skin) for the treatment of incontinence. Quality Care. 1998; 16: 1–4.
14. Krhut J, Mainer K. Roční zkušenosti s využitím aferentní neurostimulace v léčbě hyperaktivního měchýře a syndromu pánevní bolesti. Praktická gynekologie. 2001; 3: 44–48.
15. Rejchrt M, Binek B, Schmidt M. Zhodnocení výsledků léčby hyperaktivity detruzoru perkutánní rezonanční elektromagnetickou neurostimulací (PRENS) a periferní neurostimulací nervus tibialis posterior (PTNS). Ces Urol. 2013; 17(Suppl 1): 39.
16. Rejchrt M. Využití neuromodulace v léčbě dysfunkcí dolních močových cest. Ces Urol 2012; 16(1): 5–12.
Štítky
Detská urológia Nefrológia UrológiaČlánok vyšiel v časopise
Česká urologie
2016 Číslo 2
- Vyšetření T2:EGR a PCA3 v moči při záchytu agresivního karcinomu prostaty
- Aktuálne európske odporúčania pre liečbu renálnej koliky v dôsledku urolitiázy
- MUDr. Šimon Kozák: V algeziológii nič nefunguje zázračne cez noc! Je dôležité nechať si poradiť od špecialistov
- Lék v boji proti benigní hyperplazii prostaty nyní pod novým názvem Adafin
Najčítanejšie v tomto čísle
- NÁSLEDKY INJEKČNÍ APLIKACE CIZORODÝCH LÁTEK POD KŮŽI PENISU
- NEFROBLASTOM – SOUČASNÁ DIAGNOSTIKA A LÉČBA
- ČERNÝ ADENOM NADLEDVINY
- STĚŽEJNÍ UROLOGICKÉ OPERAČNÍ VÝKONY V UROLOGII V ČR V LETECH 2009–2014