Rád se dívám na svět i jinak než mikroskopem

Prof. MUDr. Roman Kodet, CSc., který nedávno oslavil své šedesáté životní jubileum, vystudoval Fakultu dětského lékařství UK v Praze. Po promoci v roce 1979 začal pracovat (a s krátkými přestávkami během zahraničních studijních pobytů pracuje dodnes) v Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FN Motol v Praze (dříve Ústav patologické anatomie FDL UK sídlící na pražském Albertově), který pak od roku 1992 ve funkci přednosty vede. Začínal jako aspirant, pak se stal odborným asistentem,    v roce 1988 byl jmenován docentem a o devět let později profesorem našeho oboru. V letech 1997 - 2000 byl proděkanem 2. lékařské fakulty UK pro vědu a výzkum, v současné době působí na 2. LF UK jako proděkan pro studium teoretických a preklinických oborů. Bohatá publikační aktivita mu přinesla řadu ocenění; mimo jiné letos získal už podruhé za sebou Bednářovu cenu, kterou uděluje redakční rada našeho časopisu za nejlepší původní práce publikované v předchozím roce.

Významné životní jubileum je jistě důvodem k ohlédnutí...

jak tedy vidí čerstvý šedesátník svět kolem sebe?

Je třeba začít od sebe a aktivně si svět kolem budovat a mít jej jako zázemí, kam člověk směřuje rád, s chutí, kde se může soustředit na práci nebo na činnosti spojené s volným časem, aniž by jej rušily negativní vlivy doléhající z okolního širšího světa. Snažím se o zachování vlastní integrity v optimistické náladě a pokud mohu, snažím se pomáhat druhým. Širší svět vnímám jako málo ovlivnitelný, což mě sice nevede k defétismu, ale jsem si vědom svých omezených možností.

Jaká byla vaše cesta k patologii? A nelitujete při pohledu zpět?

Cestu k patologii jsem zahájil již během svého studia od druhého ročníku medicíny. Docházel jsem na ústav patologie a snažil se pracovat jako demonstrátor, později jako tzv. pomvěd. Na fakultě byla řada možností, kde zakotvit. V pátém ročníku mě silně lákal profesor Alfréd Kotásek, významný gynekolog a porodník, abych šel pracovat k němu na kliniku. Já jsem si však vytyčil svůj prostor v našem oboru. Měl jsem výborného učitele, profesora Josefa Stejskala, tehdy ještě čerstvého docenta, a později mě ovlivnily dvě osobnosti patologie, se kterými jsem měl štěstí delší dobu pracovat - doktor Henry B. Marsden (Royal Manchester Childrenęs Hospital) a doktor William J. Newton, Jr. (šéf patologie a Intergroup Rhabdomyosarcoma Study (IRS) v Columbus Childrenęs Hospital, Ohio). Všichni tito učitelé mě ovlivnili nejen profesně, ale i osobnostně především příkladným vztahem ke svým spolupracovníkům. Na druhou část otázky mohu odpovědět, že není čeho litovat, když má člověk to životni štěstí, že se věnuje práci, kterou považuje za naplnění svého života. Nemám však rád odpovědi typu, že stávající profese by byla to jediné, co bych po novém zrození chtěl dělat znovu. Často je tato odpověď znakem chabé představivosti a omezeného rozhledu.

Počínaje tímto číslem se budeme v našem časopise věnovat více molekulární diagnostice, která se stává stále pevnější součástí našich diagnostických algoritmů. Patřil jste ve své době k průkopníkům molekulární patologie v našich zemích... Jaké byly začátky?

Ke vzniku a následnému rozvoji naší laboratoře molekulární patologie v letech 1992 až 1994 mě vedly zkušenosti získané z pracovní činnosti v rámci IRS, kde jsem měl četné pracovní vazby na různé laboratoře po Spojených státech. Ač se v centru IRS molekulární diagnostika ještě neuplatňovala, existovaly laboratoře orientované na toto medicínské odvětví. Rychle jsem pochopil perspektivy molekulární analýzy. Protože náš obor stále vnímám jako základní pilíř medicíny, který by neměl vidět nemoci jen prostřednictvím makroskopického a mikroskopického posouzení tkání a buněk, snažil jsem se prosadit komplexnější pohled na onemocnění a jejich diagnostiku. Naše laboratoř se postavila na nohy nejen díky mému stimulu, ale také s pomocí pana profesora J. Kouteckého, tehdejšího přednosty Kliniky dětské onkologie naší fakulty a nemocnice, a také děkana, který vyslyšel mé argumenty a poskytl nám prostorové zázemí i finanční prostředky. Velkým stimulem byli také mí nejbližší spolupracovníci, MUDr. J. Soukup a Mgr. R. Dahbiová, kteří se pustili do práce a laboratoř fyzicky uvedli v život. Laboratoř postupně rozšiřovala činnost a po našem přestěhování z Albertova do Motola pevně zakotvila jako součást našeho ústavu a to zejména poté, co nás obohatili noví pracovníci. Přiznám se, že jsem neviděl rozvoj laboratoře v rukou lékařů, a proto jsem se snažil na ústav získat profesně zdatné molekulární biology. Paralelně s tím jsme rozvíjeli sekci diagnostické hybridizace in situ, která se u nás na pracovišti vznikla v roce 1999 na základě již tehdy vyšetřované amplifikace genu ERBB2 u karcinomů mléčné žlázy a zlomu genu ALK u velkobuněčných anaplastických lymfomů. Tak vlastně začala v republice éra rozvíjená poté dalšími ústavy, a to terapeuticko-indikační patologie, také známá jako prediktivní patologie. Mnozí z patologů v republice měli možnost poznat některé výstupy z naší laboratoře nejen z přednášek a publikací, ale také při zpracovávání konzultačních biopsií. Třetí laboratoří, kterou se mi podařilo uvést v život, byla laboratoř průtokové cytometrie. Trvalo dost dlouho přesvědčit vedení nemocnice k získání prostředků pro zakoupení průtokového cytometru na naše pracoviště. Jsem však zastáncem myšlenky, že pokud máme v oboru patologie vyšetřovat chorobné děje, musíme se rozhlížet po všech dostupných diagnostických prostředcích. I tato laboratoř je v rukou specialistů, zde pochopitelně v oboru imunologie.

Jak vidíte budoucnost našeho oboru v blízkém i vzdálenějším horizontu?

Myslím, že to nastiňuje odpověď na vaši předchozí otázku. Problém je, že malá pracoviště si nemohou dovolit budovat v této chvíli jiné typy laboratoří, než je základní histologická a imunohistochemická laboratoř. I tak to je pro mnohé obtížné. Vývoj medicíny však jde rychle dopředu a hrozí riziko postupného omezování možností ve schopnosti vyhovět legitimním požadavkům našich klinických partnerů na specializovaná vyšetření různých onemocnění. Jejich spektrum se rychle rozšiřuje. Cestou dalšího vývoje bude tedy posilování rolí větších pracovišť a jejich specializace v různých sekcích medicíny. Co bohužel vidím do budoucna jako rizikové je to, že již dnes se stávají specializované laboratoře soukolím rutinního, mnohdy až mechanisticky pojímaného vyšetřování. Je to určitý trend v již zmíněné terapeuticko-indikační patologii. Je to snaha firem vyrábět a prodávat vyšetřovací kity, případně i přístroje šité na míru vyšetření několika mála molekul, a ty zavádět do oběhu jako laboratorní standard. Trend sice musíme sledovat, ale u některých laboratoří vidím, že by se mohly snadno dostat do vleku této sice diagnosticky cenné práce, ale pro rozvoj oboru v rukou molekulárního biologa ke svazující rutině. K tomu nastupuje nadstavba v podobě kontrol kvality a již se dostáváme do vod, které vedou k zotročování dříve svobodného rozvoje patologie. Bohužel, nestačí jen garance vysoce erudovanými, atestovanými odborníky, ale garance z rukou nadstavby, která se rozvíjí sama od sebe jako obecný trend kontroly laboratorních výstupů ve světě a přichází i k nám. Zde vidím určité nebezpečí v odčerpávání sil a elánu zainteresovaných odborníků. Jinak bych viděl vyhlídky patologie přes prisma rozšiřování diagnostických přístupů ať s využitím mikroskopu nebo jiných laboratorních odvětví jako velmi dobré. Mimo jiné to také stimuluje zájemce o obor patologie jak z řad studentů promujících na lékařských fakultách, tak i z řad zapálených odborníků s profilem studia v přírodních vědách.

Pracoviště patologie 2. lékařské fakulty UK a FN v Motole vedete už více než dvacet let. Za tu dobu se patologie jako diagnostický obor výrazně měnila, vlastně přímo pod vašima rukama. Jistě jsou proměny většinou k lepšímu... ale vnímáte i nějaká rizika?

O části rizik pro některé menší laboratoře jsem již hovořil. Velké riziko pro obor jako takový vidím ještě v nedokonalém pochopení obrovského rozsahu molekulární diagnostiky z řad mnohých patologů. Vede to k tomu, že laboratoře se rozvíjejí více pod taktovkou potřeby klinického vyšetřování, než aby si samy pěstovaly vlastní program se specializací, případně superspecializací a přispívaly tak i k rozvoji poznání například vzniku nádorových onemocnění. Nikdo se nediví, že se vytvářejí centra se superspecializací a že jsou již dávno vytržena z oboru patologie. U diagnostiky vzácných chorob je to přirozené. Ve své době jsme nepovažovali za nenormální, když profesor M. Elleder zakládal paralelně s naší molekulární laboratoří svůj nový ústav diagnostiky vrozených metabolických chorob. Obecný patolog však musí hledět na rozvoj oboru i přes diagnostiku častějších onemocnění, ve kterých je také budoucnost diagnostické patologie jako celku. Jinak bychom došli k fragmentaci oboru a tím by hrozil i kolaps některých pracovišť nebo by v nedaleké budoucnosti nastala limitace jejich činnosti na několik odvětví, kde se ještě budou i v budoucnu uplatňovat základní histologická barvení, včetně imunohistochemie. Nejhorší představou je, že by se patolog stal pouze tím, kdo zůstává na povrchu vyšetřování pomocí histologických metod a přerozděluje tkáně na reprezentativní části, které pouze posílá do jiných laboratoří ke „speciálním“ vyšetřením. Ale věřím, že se tato katastrofická vize nenaplní. Ke zlepšení orientace, vzdělanosti a pracovní stimulace by mohla přispět i výše zmiňovaná série laboratorních článků v našem časopise.

Na závěr rozhovoru se většinou ptám, co respondent dělá, když nedělá... Ale protože vím, že mnoho vašeho volného času věnujete přírodě a myslivosti, chci se zeptat, jak je to obtížné skloubit s prací přednosty ústavu a proděkana fakulty?

Život je plný kompromisů, jsme především limitováni časovými možnostmi. Na prvním místě je vždy vlastní profese, která naplňuje, někdy však i zklame nebo unaví, když v práci trávíte pravidelně i dny určené k odpočinku. Pak nastupuje kompenzace v hledání ještě jiných smyslů života a také uvolnění od stresu. V mém případě mě však běžná relaxace „na slunci“ nikdy neuspokojovala. Tak jak jsem byl nastaven celý život k pracovní činnosti, pustil jsem se do studia o přírodě a došlo to dál, než jsem si myslel. Složil jsem během několika let tři stupňovité zkoušky z myslivosti, tou poslední byla zkouška státní, pořádaná Ministerstvem zemědělství a v rámci specialistů v oboru myslivosti z celé republiky a Lesnické a dřevařské fakulty v Praze Suchdole. Na všechny tyto zkoušky jsem se poctivě učil o dovolených, pokaždé po tři týdny vcelku. To vlastně odpovídalo času, který jsem trávil s přípravou na zkoušky z patologie, které jsem také skládal nejprve jako student, a pak ve dvou krocích tehdejších atestací. Je v tom paralela, a možná proto mě nějaký servomotor dohnal nejen prosedět mrazivé noci v lesních enklávách, kde si skutečně odpočinu, ale nastartoval mě k vidění světa jinak než pouze pod mikroskopem.

- J. Zámečník -