Třetí ohlédnutí – poznámky k historii (nejen) šumperské patologie

Věnováno předjubilejním půlkulatinám oddělení patologie Šumperk.

Čas letí jako splašená kráva a při svém letu činí z nového staré a z elévů kmety. Jelikož letos oddělení patologie Šumperk dovrší 45 let své existence a ze mě se stal pamětník, dovolím si (dřív než mě paměť opustí) pár vzpomínek na historii našeho oboru na Šumpersku.

Každá správná historie začíná prehistorií. Nepochybně i v této éře se udála v šumperské, zábřežské nebo jesenické nemocnici nějaká ta pitva, ale neexistují o tom (mně dostupné) záznamy, natožpak pamětníci.

Psaná historie šumperské patologie začíná koncem padesátých let minulého století, se sjednoceným zdravotnictvím, které – ač dnes znevažované a zatracované – systemizovalo síť zdravotnických zařízení a jejich oborovou skladbu i vzájemnou součinnost. Umožnilo tím (byť hlavně formálně a na papíře) i rozvoj oboru patologie. Napomohlo tomu prosazení tzv. Dětské akce s povinnou pitvou všech perinatálních úmrtí včetně jejich rozboru na porodnicko – pediatricko – patologických seminářích. Podíl měla i formulace Vyhlášky o pohřebnictví, která umožňovala pitvat každé úmrtí v lůžkovém zařízení. Významný byl i rozmach bioptických vyšetření, prováděných zprvu výběrově a svozovým způsobem v bioptických stanicích univerzitních ústavů, ale postupně se přelévající do existujících i nově zřizovaných oddělení patologické anatomie, jejichž zřizování se stalo vizitkou i noční můrou ředitelů okresních nemocnic.

V Olomouckém – a posléze Severomoravském kraji – byl patronem a hybatelem oborového rozvoje pan docent Dvořáček; nejprve jako šéf olomouckého ústavu, po svém „přeložení“ do Ostravy jako krajský patolog, ve spolupráci s krajským metodologem docentem Valachem, který po něm převzal olomouckou katedru. V tomto rámci se z olomouckého ústavu stalo regionální oborové epicentrum, z jehož „metastáz“ vznikla samostatná oddělení patologie (ve Šternberku, Přerově, Šumperku, Krnově, Valašském Meziříčí, Hranicích...).

Hold patří olomouckým lékařkám a lékařům, kteří kromě bioptické zátěže ze čtyř okresů také do příslušných nemocnic jezdili pitvat. Heroickou éru výjezdní patologie statečně odsloužilo i v Šumperku 6 lékařek a 16 lékařů. Práce byla sice honorována navíc (z dnešního pohledu směšně – z tehdejšího nikoliv), ale pracovní podmínky byly, zvláště v Šumperku, doslova středověké.

Na tomto pozadí se odehrával i šumperské příběh. V časných šedesátých letech pitvy i biopsie pro okres Šumperk (měl tři nemocnice - Šumperk, Jeseník, Zábřeh a dvě léčebny - Tbc dětskou v Šumperku, Psychiatrickou v Bílé Vodě) zajišťovala Olomouc. Několik pitev bylo dle ústní tradice provedeno i v márnici šumperské nemocnice.

V letech 1968 – 1969 byla v šumperské nemocnici zřízena z bývalé prádelny pitevna (je tam, s malými stavebními úpravami, dodnes) a postavena budova prosektury. Prosektura až do r.1972 spadala pod olomoucký ústav; prováděly se zde pitvy dospělých, zatímco perinatální pitvy a biopsie se svážely do Olomouce. Budovu prosektury však obsadila BK laboratoř, protože (jak pravil tehdejší šéf zdejší Tbc léčebny) „živí mají přednost před mrtvými“.

Od roku 1972 převzala prosekturu nemocnice Šumperk, protože se podařilo obsadit (mou maličkostí) místo lékaře. Shodou okolností se mě tehdy (v rámci kádrových čistek) zbavila Alma Mater, já měl po první atestaci a Dr. Vojáček (dlouholetý primář olomouckého ústavu) přesvědčil šumperského ředitele, že je to příležitost naplnit systémový normativ. Prosektura měla tehdy dva zaměstnance: kromě lékaře tím prvním a důležitějším byl pitevní sanitář a nemocniční kolportér tisku pan Arnošt Ulrich, již tehdy v důchodovém věku. Já jsem do Šumperka dojížděl z Olomouce, kde jsem se pod odborně brilantním a lidsky laskavým vedením Dr. Vojáčka přeučoval z histochemika na patologa. Zřízení samostatného patol. anat .oddělení v září 1974 bylo sice významným předělem, ale víceméně papírovým úředním aktem. Oddělení přibyla (a brzy zase odešla) druhá lékařka a histologická laborantka, která ovšem pro Šumperk pracovala v Olomouci. Prostorově jsme disponovali pouze pitevnou bez jakéhokoliv zázemí. Laboratorní provoz, odečítání biopsií a perinatální pitvy se nadále odehrávaly v Olomouci. Do Šumperka byly dva pitevní výjezdy týdně (pondělí a čtvrtek), jezdili nadále i olomoučtí kolegové; jezdilo se vlakem, sanitkou, vlastním autem. Pitevní program býval bohatý – výjimkou nebyla série pěti pitev. Nekroptické rezervy ve formolu se převážely do Olomouce, jak se dalo: sanitkou, služebním autem soudního lékařství (sváželo do Olomouce i perinatální úmrtí z celého spádového území) i soukromými auty lékařů.

Toto dvojdomé meziobdobí vydrželo do roku 1979, kdy se konečně podařilo vymístit BK laboratoř a v převzaté prosektuře rozvinout i laboratoře, do nichž přibyly další laborantky. Tehdy nám to připadalo jako velký skok dopředu; netušili jsme, že tam vydržíme skoro do konce tisíciletí. Přibyl i druhý dvouatestovaný lékař, což umožnilo převzít z Olomouce i bioptický provoz, takže od roku 1980 naše oddělení samostatně zajišťovalo celý okres Šumperk. V nemocnici Jeseník byla sice později také postavena prosektura, ale z personálních důvodů nemohla být zprovozněna. Zažili jsme tehdy také (1982) bleskovou povodeň; zanesla celé pracoviště bahnem a připravila nás o 10letý archiv bloků a preparátů.

Při zřízení OP i při všech návštěvách krajského patologa bylo zdůrazňováno, že jde o prostorové provizorium, nicméně v tomto provizoriu jsme fungovali 24 let - do dubna 1998. Tehdy laboratoře, pracovny lékařů, kancelář a šatna zaměstnanců opustily prosekturu a přestěhovaly se do (pro nás rekonstruovaného) suterénu bývalé porodnice.

Kromě prostorových a stavebně hygienických problémů (a také jejich vinou) jsme vynikali perzonální fluktuací ve všech pěti kategoriích pracovníků. Oddělením s 11 tabulkovými místy prošlo mezi roky 1975–2000 neuvěřitelných 44 fyzických osob. Z 10 lékařů odešlo pět do jiných oborů, dva do primářských funkcí (patologie Svitavy, soud. lék. ústav Olomouc). Další lékař se stal v Německu soukromým patologem; jeho emigrace byla za normalizace nejen kádrovou aférou, ale hlavně pracovním problémem, protože jsem 15 měsíců zbyl z lékařů na oddělení sám; bez pomoci olomouckého ústavu bych patrně nepřežil. Dokumentačních pracovnic se vystřídalo 8, pitevních sanitářů 11 a uklízeček 5. Z 10 laborantek, které zde pracovaly, tvořily 4 trvalé a spolehlivé jádro. Chybějící lékaře doplňovali olomoučtí kolegové, kteří v tzv. nadúvazku dojížděli pitvat i odečítat biopsie; jejich šest fyzických osob naplňovalo 1,2 tabulkového lékařského místa.

Přes tvrdé pracovní podmínky oddělení plnilo své úkoly přinejmenším dostatečně: během 24letého „provizoria“ jsme vyšetřili 188 156 biopsií, 13 893 cytologií, provedli 7667 pitev a vyrobili 639 542 preparátů, nemluvě o četných klinicko-patologických seminářích, které trochu nahrazovaly místní absenci Spolku lékařů. Oddělení (svým primářem) aktivně spoluvytvářelo celokrajský počítačový Informační systém biopsií - první (1974) a dlouho jedinou oborovou komputerizační vlaštovku. Výběrový systém pitev, provozovaný v celém spádovém území, umožňoval při omezené personální kapacitě dostatečně reprezentativní analýzu diagnostické shody.

Uvedený výkon je podle mého názoru výsledkem – a zároveň důkazem toho, že kmenoví pracovníci OP všech kategorií nebyli jen přechodným shlukem pracovních sil, ale pracovním kolektivem ve skutečném smyslu slova, se společným úsilím a společným cílem. A třebaže to nebyla procházka růžovým sadem, vážím si toho, že jsem tento kolektiv mohl přes třicet let řídit. Rád na tomto místě svým spolupracovníkům vzkazuji: byla to dobrá jízda, těch třicet let!

Svůj text jsem nazval Třetím ohlédnutím z piety. Předcházela mu dvě Ohlédnutí (první po deseti letech 1984; druhé po přestěhování do nových prostor 1998), zatímco to třetí se nemohlo konat v patřičném (2004) termínu; proto tímto svůj dluh doháním. Čtvrté ohlédnutí (k 50 letům oddělení) už bude úkolem pro mladší pamětníky.

Na závěr ještě tři poznámky.

Nejsem samozřejmě jediným pamětníkem; spolupamětníků je dost, i když někteří nás už navždy opustili; jiní dosud v oboru resp. na OP Šumperk dále aktivně působí. Jejich pohled na výše popsanou historii může být rozdílný od mého. Ve svých vzpomínkách si nedělám nárok na úplnost, ani na nespornost. Vzpomínky jsou vždy subjektivní, každý máme ty své a lidská paměť je to nejméně spolehlivé paměťové médium. To není omluva, ale konstatování.

Mé šumperské patologické pamětnictví není časově totožné s letošním 45. výročím oddělení, protože začíná o dost dříve a končí rokem 2003, kdy jsem funkci předal Dr. Čejkovi. První polovina ze 30 let mého šéfování se odehrála za éry normalizační. Zbytek po Sametu byl ovlivněn privatizací šumperské nemocnice, která byla první privatizovanou okresní nemocnicí v republice. Zda byl tento primát k dobru jejích pacientů, se zdá být s postupem času stále spornější. Nám přinesla privatizace důstojnější prostory. V roce 2004 mi tehdejší ředitel nemocnice daroval k Vánocům výpověď z pracoviště, s nímž bylo spojeno 33 let mého života a umožnil mi tím, abych oblouk své profesní dráhy zakončil tam, kde začal: na olomouckém ústavu.

Po větší část mého odborného působení platilo, že:

• patologie má tři opory: pitvu, biopsii a klinicko patologickou spolupráci; chybí-li jedna z nich, není pozice stabilní,
• pitva má nejen diagnostický a výukový, ale i kontrolní smysl,
• nemocný člověk je celistvý jedinec, nikoliv soubor oborových domén,
• medicína je současně řemeslem, vědou i uměním a nejdůležitější je neuškodit.

Žádný z těchto axiomů dnes (víceméně) neplatí. Jako pamětníka mě to mrzí. To je ale vše, co s tím mohu dělat.

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Petr Vácha,

Revoluční 21

78701 Šumperk