Téma č. 12 – ETIKA V MEDICÍNĚ
Vyšlo v časopise:
Čes-slov Pediat 2008; 63 (7-8): 425-429.
ETICKÝ KONTEXT TZV. „BABY-BOXŮ“
Slaný J.
Klinika dětského lékařství FN Ostrava, Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity
V posledním roce se v České republice v médiích, ale i odborném tisku opakovaně diskutuje otázka zavedení tzv. baby-boxů. Pro zavedení a další existenci baby-boxu jsou ponejvíce uváděny tyto následující argumenty:
- Jedná se o záchranu života nechtěných dětí, je „upřednostněn život proti smrti“ (rozuměj potrat či zabití novorozence), „právo dítěte na život je na prvním místě před veškerou legislativou“ apod. V současnosti ale zná legislativa ČR možnost tzv. „utajeného porodu“, který znamená zachování anonymity matky se současně poskytnutou standardní péčí a zajištěním novorozence – tedy tento argument zastánců schránek je již naplněn v rámci současné platné legislativy ČR. Žena tedy v žádném případě nemusí řešit svou situaci s nechtěnou graviditou potratem. Zkušenosti z okolních zemí (viz dále) ukazují, že zavedení schránek nikterak nesnížilo infanticidii novorozenců v těchto zemích.
- Anonymita matky a porodu. Anonymita matky je však již dnes legálně umožněna tímto „utajeným porodem“, institut schránky v tomto tedy nepřináší nic nového. Otevírá však další, a to vysoce závažný problém – anonymnímu vložení novorozence do schránky musí podle logiky věci předcházet anonymní porod, tedy porod někde mimo ústavní zařízení (což navíc současný právní řád ČR neumožňuje), tedy porod dítěte bez kvalifikovaného medicínského i ošetřovatelského zázemí, kdy tato situace může být zásadně ohrožující pro event. přežití novorozence s možnými poruchami porodní adaptace, vrozenou vadou apod.
- Schránky existovaly již dříve a jsou zavedeny i v současnosti, a to i v rámci zemí EU. Schránky existovaly samozřejmě již dříve, ale právě existence takovýchto schránek v rámci církevních zařízení evropského středověku byla vysoce vstřícné gesto v rámci tehdejší společnosti zejména vůči svobodným matkám, tedy ve společenském kontextu, který takovouto ženu za graviditu fatálně ostrakizoval. Znamenal tedy v této době – mluvíme o středověku! – významnou pomoc ženě v takovéto situaci. Současná právní situace ČR umožňuje pak dále řešit situaci dítěte, které se narodilo jako nechtěné (možnost náhradní rodinné péče, adopce apod.). Toto vše ve středověku neexistovalo, proto argumentace „tradicí“ schránek je zcela scestná – srovnáváme nesrovnatelné společensky i legálně. Argument, že tyto schránky jsou zavedeny ve státech EU, je pravdivý – v Německu, Rakousku a také ve Švýcarsku dnes opět existují. Zkušenosti z těchto zemí však ukazují, že zkušenosti s nimi nejsou tak uspokojivé, jak zastánci schránek uvádějí: generují „děti bez minulosti“ (viz dále), počet zavražděných novorozenců matkami v těchto zemích po zavedení schránek nikterak neklesl, existence schránek se neopírá o legislativu těchto zemí, jsou zde spíše trpěny a snášeny.
Další problémy kolem baby-boxů lze shrnout dále takto: vložení anonymně porozeného novorozence do schránky by z hlediska současné legislativy ČR znamenalo trestný čin opuštění dítěte, existence takovýchto schránek povede ještě k dalšímu snížení odpovědnosti rodičů za dítě, a to za situace, kdy se naše společnost v této oblasti – sociopatologii rodiny – nachází i bez existence schránek v dosti nedobré situaci, ve schránce bude nalezeno dítě bez anamnézy rodinné, osobní, „bez minulosti“, což může představovat velký problém jak z hlediska medicínského, tak právního, ale i obecně lidského – tedy „nalezenec“ bez jakékoliv identity, vazeb atd. Tato situace jde navíc proti čl. 7 Úmluvy o právech dítěte („…dítě má právo znát od narození svůj genetický původ…“). Z hlediska sociálního, právního i technického zde vznikají další okruhy závažných problémů a otázek, jako např.: bude tato anonymita vratná či nevratná?, co když s tímto postupem – tzn. vložením do schránky – nebude souhlasit genetický otec dítěte, a to v čase porodu nebo kdykoliv v budoucnu?, jak zabránit, aby se do schránky nedostalo starší dítě, nežli je uvažovaný anonymně porozený novorozenec – tedy kojenec, batole apod.?, jak spolehlivě technicky a organizačně zajistit, aby dítě ve schránce po vložení do ní bylo tam co nejrychleji objeveno?, kde by byly tyto boxy instalovány? – u porodnic? A co když tam bude vloženo starší dítě, nežli je novorozenec?, jak zajistit, aby do schránky nebyl uložen unesený novorozenec?, co když bude do schránky vložen mrtvý/zavražděný novorozenec nebo starší dítě?, jak zajistit, aby bylo možno do schránky vložit pouze novorozence, nikoliv např. zvíře (živé či mrtvé…)?, neotvírá se tím možnost k nezákonným manipulacím s dětmi, včetně obchodování s dětmi, obchodování s tělesnými orgány apod.?, jaký bude další osud těchto „nalezenců“? Odkud čerpají zastánci schránek jistotu, že všechny tyto děti budou v co nejkratší době osvojeny?, vzhledem k neexistenci jakýchkoliv údajů o dítěti a jeho biologických rodičích může klesat zájem o adopci takovýchto dětí bez anamnézy. A v neposlední řadě, jak se s tím vyrovná platná legislativa ČR, která v rámci Trestního zákoníku zná § 212 – tedy opuštění dítěte?!
Otázky kolem tohoto fenoménu jsou četné a zůstávají a je úkolem odborné (ale nejen této) veřejnosti k nim nezatíženě diskutovat.
PRENATÁLNÍ ŽIVOT Z POHLEDU ETIKY
Slaný J.
Klinika dětského lékařství FN Ostrava, Zdravotně sociální fakulta Ostravské univerzity
K prenatálnímu životu se dnes vyjadřují lékaři/biologové/genetici, filozofové, teologové, právníci, politici, média… Každý ze svého hlediska, které se mnohdy dosti odlišuje. Základem však vždy musí být respekt k lidské důstojnosti. Z čeho je ale tento respekt odvozován a kdy ho jedinci přiznat? Z pohledu náboženského je to zejména pojem „osoby“, který činí člověka v kterékoliv fázi jeho vývoje nedotknutelným, lze ale také užít filozofická východiska Kantovy filozofie – východiska akceptovatelná jak „věřícími“, tak „nevěřícími“.
V přednášce je diskutován pojem „osoby“ i tato Kantova filozofie (kdy „člověk je sám sobě cílem“ a že „člověka nelze nikdy užít jako prostředek“) a její dopady také na prenatální problematiku. Klíčová je odpověď na otázku, kdy vzniká individuální lidský život – názory se na toto různí, autor chce obhájit hledisko, že k tomuto dochází v okamžiku oplodnění, kdy dojde k imunologickým změnám na povrchu oplodněného vajíčka, které se pak následně začíná dělit, tzn. probíhá transkripce a translace podle genetického plánu nového jedince. Embryo je tak od okamžiku splynutí gamet imunologicky nový, „jiný“ jedinec a není součástí těla ženy. Všechna jiná periodizace pro určení začátku individuálního lidského života a tím i nároku na ochranu a „udělení“ onoho respektu a nedotknutelnosti (např. okamžik nidace, vznik mozku, možnost existence mimo dělohu a další kritéria) jsou jen našimi kritérii, „arbitrážně“ stanovenými. Embryo je již od počátku své existence autonomní, autoregulativní a autogenerativní. Celý lidský život je tak jediným, kontinuálním procesem a vzniká při oplození.
Autor se také chce vyjádřit k preimplantační (výrazně eugenicky orientované) a prenatální diagnostice, etice genetického inženýrství a využívání kmenových buněk, dále pak k naší dnešní společností pojímanému „právu na dítě“, resp. „právu na zdravé dítě“…
VRAŽDY NOVOROZENCŮ – BABY-BOX, ETIKA V PERINATOLOGICKÉM OBDOBÍ
Velemínský M.
Zdravotně sociální fakulta JU, České Budějovice
Cílem studie bylo zjistit následující fakta týkající se usmrcení novorozence:
frekvenci „případů“ vražd novorozenců v jednotlivých krajích ČR v letech 1993–2002 ve vztahu k počtu narozených, zastoupení pohlaví pachatele, věku pachatelky, právní kvalifikaci, jak byl případ posuzován orgány činnými v trestním řízení, rodinný stav pachatelky, sociální postavení pachatelky ve vztahu k zaměstnání, pohlaví zavražděných novorozenců, konečný verdikt soudu u jednotlivých „případů“.
Autoři vyslovili následující hypotézy:
- Matka uvažuje o vraždě novorozence již před porodem.
- Matka se rozhoduje k vraždě novorozence především ze společenských důvodů.
- Rozhodnutí matky k usmrcení dítěte je také ovlivněno vztahem partnera k probíhajícímu těhotenství.
- Většina vražd vznikne na podkladě rozrušení vzniklého v souvislosti s porodem.
- Vraždy novorozenců neovlivňují celkovou perinatální a neonatální úmrtnost ČR; jedná se spíše o sociální problém.
- Vraždy novorozenců nesouvisí s výběrem pohlaví.
- Na podkladě znaleckých posudků dochází v konečné fázi k zastavení trestního řízení ženy.
V rámci kvantitativního sociologického výzkumu byla provedena sekundární analýza dat policejní databáze a spisových materiálů k jednotlivým „případům“ (jedná se o terminus technicus) vražd novorozenců a kojenců matkou. Výzkum a sběr dat byly anonymní. Při analýze dat autoři použili trestní řád a trestní zákon, publikaci soudního lékařství, soudní psychiatrie a psychologie, porodnictví a gynekologie. K výzkumu byly použity materiály z policejní databáze, která je doplňována každým novým případem, a to poznatky k osobě pachatele trestné činnosti, způsobu provedení trestného činu a jak byl případ ukončen. Dále byly použity spisové materiály k jednotlivým případům a znalecké posudky, které jsou jejich obsahem. Od roku 2002 došlo v České republice ke změně hranic jednotlivých regionů i jejich názvů. Na práci policie a některých soudů neměla zatím tato změna z důvodu jejich působnosti žádný vliv. Proto, aby nedošlo ke zkreslení některých statistik, jsme ponechali rozdělení případů vražd tak, jak bylo dokumentováno do 31. 12. 2001.
ETIKA NA HRANICÍCH VIABILITY PLODU
Zlatohlávková B.
Novorozenecké oddělení Gynekologicko-porodnické kliniky VFN a UK 1. LF, Praha
Ústav pro humanitní studia v lékařství UK 1. LF, Praha
Úvod: Respekt k autonomii pacienta je jedním z principů biomedicínské etiky. Za neautonomní pacienty rozhodují jejich zástupci. Novorozenci nemají autonomii. Rozhodování jejich zástupců se má řídit standardem nejlepších zájmů, který posuzuje riziko a prospěch léčby se zřetelem na bolest a utrpení včetně zhodnocení obnovení nebo ztráty funkce. Za nekompetentní dítě rozhodují rodiče a předpokládá se, že hájí jeho nejlepší zájmy.
Vlastní sdělení: Hranice viability se kladou mezi 22.–25. gestační týden. Toto období tvoří medicínskou i etickou „šedou zónu“ vyznačující se nejistotou jak z hlediska přežívání, tak dlouhodobé těžké morbidity. V „šedé zóně“ jsou nejlepší zájmy dítěte nejasné, posouzení prospěchu a zátěže mnohdy subjektivní. Dítě není vlastnictvím rodičů, má svá práva. Rodiče rozhodují o léčbě dítěte, ale nemají výlučné právo odmítnout nebo trvat na léčbě. Je však doporučováno ponechat na rodičích interpretaci údajů předkládaných lékaři. Rodina musí zvážit svoji schopnost sdílet utrpení a ochotu podrobit dítě bolesti pro nejistý výsledek. Povinností lékaře je chránit dítě před nehumánní léčbou. Nezahájení i ukončení péče je eticky ekvivalentní. Subjektivně je snadnější péči nezahájit než ukončit; je-li intenzivní péče zahájena, není ochota ji ukončovat. Jsou tak znevýhodňovány potenciálně viabilní děti nebo naopak prodlužováno utrpení a umírání. Zahájit péči neznamená povinnost pokračovat v agresivní terapii, ale umožňuje to odložit rozhodnutí. Rodiče mají důležité místo v tomto rozhodování, ale za medicínské rozhodnutí má poslední odpovědnost lékař. Na hranici viability je možno volit mezi třemi přístupy: „statistický či selektivní“, „léčit dokud není jistota“ a „zahájit a opakovaně hodnotit“ s různými důsledky pro dítě, rodiče i lékaře.
Závěr: Medicínské a etické rozhodování na hranicích viability je obtížné. Týká se nejen života a smrti, ale i kvality života dítěte a jeho rodiny. Je třeba stanovit úlohu rodičů a lékařů v rozhodovacím procesu a způsob, jak hledat nejlepší zájmy individuálního dítěte.
POSTER
Může za to nedospělá dívka nebo rodiče a partner? Autobiografie matky zavrženého dítěte
Velemínský M.
Zdravotně sociální fakulta JU, České Budějovice
Tato kazuistika je uveřejněna v souvislosti se závěry v článku z Prevence úrazů, otrav a násilí 1/2005 – Jíra V, Vorel F, Velemínský M.: Vraždy novorozenců v České republice a psychosociální stav jejich matek
Už je to strašně dávno (přes 10 let), co jsem „provedla“ pro širokou veřejnost zavržení a odsouzení hodný čin. Když tak o tom přemýšlím, asi bych reagovala úplně stejně, pokud by se mne tento čin netýkal a pokud bych o něm slyšela z doslechu či z médií.
Ale co se vlastně stalo? Porodila jsem na utajeném místě po utajovaném těhotenství novorozeně, které jsem nechala bez pomoci svému osudu. Zní to doopravdy strašně.
Začnu však od začátku. Jako každá naivní holka v pubertálním období šestnácti let jsem chtěla mít kluka. Krásného modrookého kluka s blonďatými vlasy. To je přeci normální. I v přírodě si samice přeci vybírají budoucí partnery, tak proč by to nedělal člověk. Klasicky jsem si ho našla na místní diskotéce. Bylo mi přece celých 16 let. Cítila jsem se velká a dospělá. Rodičové a všichni „velcí“ mi připadali zbytečně chytří a bojácní. Mně se přece nemůže nic stát. Mám přece už rozum. Vztah pokračoval dál. Asi jsem se zamilovala. Nebo spíš upnula na někoho, kdo byl o pět let starší. Musím poznamenat, že to byl můj první kluk. Věřila jsem mu jako nikomu jinému. Měl už za sebou maturitu. V té době to byla pro mne zatím nejvyšší vytyčená meta, kterou on měl úspěšně za sebou. Mne maturita čekala až za 4 roky. Tvrdil mi, jak mne miluje, a já mu věřila.
Tohle všechno netrvalo dlouho. První zamilování pomine a člověk se k člověku začne chovat úplně jinak. Začnou na povrch vyplouvat i vlastnosti, které nebyly vidět nebo spíš které jsem ani nechtěla vidět. Byla to například obrovská žárlivost a s tím spojené majetnictví mé osoby. Já ale chtěla milý vztah s něhou, tak jsem snášela ze začátku i výbuchy žárlivosti a vzteku. Vše však začalo nabývat obrovských rozměrů. V té době však už bylo pozdě. Byla jsem těhotná. Šla jsem se svěřit svému partnerovi. To jsem však dělat neměla. Ano neměla. Teď už to vím. Teď už vím, co jsem dělat měla, a vše by dopadlo nebo spíše se vyvíjelo jinak. Ale vzala jsem to za špatný konec. V tu chvíli začal naprostý teror. Jakmile jsem se svěřila o svém těhotenství, okamžitě mne „partner“ začal vydírat. Jakmile bych o tom někomu řekla, hned by mne zabil a ublížil by celé mé rodině. Já bylo hloupá a naivní. Věřila mu, že to udělá. A já měla malou desetiletou sestru. Přece nemůžu dopustit, aby jí kvůli mně někdo ublížil. Kvůli mně. Kvůli mně. Řekl mi, že jestli mu to neslíbím, stejně mě domů nepustí. Teď se zase nabízí myšlenka, že jsem mu všechno mohla slíbit a odejít a vše někde oznámit. Zase by vše bylo správné. Ale tady jsem promarnila svou další šanci na záchranu. Dnes si říkám proč. Ale nikdy se ze srdce nedá vypustit ten strach o rodinu a hlavně o sebe. Můj pud sebezáchovy byl silný. Vlastně jsem vše v sobě utlumila. Čekala jsem, že se něco stane a vše se vyřeší. Samo. Dál jsem se chovala jakoby nic. Já jsem si nemohla naplno uvědomit, že jsem těhotná. Ne. To nejde.
Ale proč jsem všechno neřekla rodičům? Jak už jsem psala výše. Bála jsem se o jejich životy. Byl tu i další důvod. Rodiče byli oba dva pouze vyučení. Čím, to je jedno. A já jsem se dostala na střední školu, kde mi to šlo výborně. Naši byli šťastni, že je konečně někdo na střední škole a půjde mnohem dál. I já to chtěla. Chtěla jsem například jít učit do mateřské školy nebo i na základní školu. Nebo mne bavil a dodnes baví obor ekonomie. Já to chtěla dosáhnout. A že máte v těle tvorečka? Já byla sama ještě dítě.
Můžete si myslet, že jsem tedy plánovala, že se dítěte po narození nějak zbavím. Ale to není pravda. Já prostě čekala pořád na zázrak, že se třeba vzbudím ze strašlivého snu a vše bude jinak. Ten zázrak přece jednou musí přijít. Vzbudím se a žádný strašný tyran tu nebude a já budu normální šestnáctiletá holka. Ne, nejsem věřící, ale já si nedokázala přiznat realitu. Kdybych si ji přiznala, byla bych mrtvá. To mi přece partner říkal. Já v té době z toho vztahu nemohla odejít. To nedokáže pochopit ten, co nezažil. To prostě nešlo. Byla jsem psychicky strašně na dně. Navenek jsem se musela tvářit normálně. Aspoň jsem si myslela, že se normálně tvářím. Ale stejně jsem se ocitla na kraji společnosti, například ve třídě. Nikdy jsem si na střední nenašla žádnou kamarádku, i když jsem se snažila. Oni mě nechtěli. Teď vím proč. Přece to naprosté psychické dno se muselo někde projevit. Byla jsem pro ně prostě divná. Vím, že dnes už bych jim to mohla vysvětlit. Ale ne, na to nemám sílu. Nemám, protože když si uvědomuji, co všechno jsem v té době zažívala, tak se mi derou slzy do očí.
A najednou přišel den porodu. Ale já tomu nemohla uvěřit. Partner mne každý den kontroloval. Čekal na mne u školy a domů pouštěl pozdě v noci. Hádky s rodiči byly na denním pořádku. Ani snad neměli čas se na mne pořádně podívat. Já vždycky přišla domů a hned šla spát. Pořádně jsem nejedla a nepila. Snad to ani nešlo. Měla jsem v té době 49 kg. A začala rodit. Bolesti snad ani nebyly tak velký. Snad. Protože já byla ten den jako ve snu. Jako poslušná ovečka jsem šla za člověkem, který mne vedl dál a dál. Chodili jsem všude možně. Ani nevím kde. A najednou konec. Strašlivá bolest a dál nic. Prázdno v hlavě, prázdno před očima. Nic nevím. Dodnes nevím. Avšak občas když zajdu do určitých míst, tak najednou bez předchozího varování se mi podlomí nohy a já musím pryč. Pryč odsuď a pak je zase dobře. Ale dodnes nevím proč. Snad někde v podvědomí si uvědomím, že se tam cosi strašného stalo. Já vím, dalo by se to vyřešit hypnózou. Ale já ani nechci vědět všechno. Nic by se tím nevyřešilo. Možná by mi to pouze začalo ještě víc psychicky ubližovat. A to dnes nechci.
Ráno jsem se probudila v tmavém zamčeném sklepu. Neměla břicho a krvácela. Tak přeci jen to byl sen? A hele, určitě jo. Mám menstruaci. Přitom jsem krvácela po porodu. Jak dlouho? Nevím. Byla jsem pryč z domova dva dny. Ale bylo tam malé okénko a já vylezla a uvědomila si, že musím do školy. Pro mne prostě začal „normální den“. Sice jsem nic nechápala. Strašně blbý pocit. Něco mi chybělo. Ale já nevěděla co. Šla jsem do školy. Celé město bylo vzhůru nohama. Všichni mluvili o nalezeném novorozenci, který leží ve vážném stavu v nemocnici. Ale to já nevěděla. Až najednou se mne paní učitelka o samotě zeptala, jestli se mi náhodou nenarodil chlapeček. Dodnes ji vidím, jak se tváří. A v tu chvíli mi vše došlo. On to nebyl sen. To je skutečnost. Co jsem to udělala. Proč. To já nechtěla. To já určitě nechtěla. Vždyť já to dítě miluji. Je moje a kde je. Jen ať se mu nic nestane. Jen ať přežije. A kde je tyran. Nedostane se k němu. Ale nikdo mi nevěřil, že to tak cítím. Přijelo policejní auto. Všichni se mě báli, jestli jim taky něco neudělám. Když jsem dokázala se pokusit nechat zemřít dítě. Hned mne obvinili z pokusu o vraždu. Ale já přece taková nejsem. To já bych nikdy neudělala. Ale realita byla daná. Naplno mi všechno došlo. Čekala jsem trest, se kterým bych se nikdy nedokázala smířit, protože já přece vraždu neplánovala. Já to moje děťátko, tam někde v nemocnici, chci a chci se o něho starat a dát mu všechno. V té chvíli se ale ten zázrak stal. Sice ne hned. Trvalo to nejméně půl roku. Ale lidi v nemocnici a všichni ti soudní znalci, které si nevybavuji, mne snad pochopili. Malé miminko jsem dostala do své péče navždy. A taky mne zbavili veškerého obvinění. Podle mne je to tak správně. Já nikdy trestný čin udělat nechtěla. Říkáte si, ale například když nějaký člověk někoho zabije neúmyslně, například v autě, tak je taky potrestán. Ale já tohle neumím posoudit. Myslím si, že v mém případě spravedlnost jednala správně. Ale to je můj názor. Vy všichni můžete mít svůj vlastní. To je vaše věc. Proto snad ani nejsem dodnes někomu vděčná. Necítím, že by mi někdo z něčeho pomohl. Že by například změnil pravdu a tím mi pomohl – ale na druhou stranu vděčná jsem. Děkuji dodnes všem, kteří mi prostě věřili. Kteří si mě vyslechli a uvěřili mi. Já v té době nebyla schopná si nic vymýšlet. Říkala jsem vše tak, jak jsem cítila. A to je samozřejmě i dnes. Své pocity z té doby nemůžu změnit ani nic vysvětlovat jinak. To nejde. To bych pak došla k jiným závěrům.
Tak snadný to není. Nemůžu mluvit za všechny matky, které odloží někde miminko. Ale já věřím, že ne všechny to chtěly udělat. Ne věřím, to prostě vím. Třeba je k tomu cosi nutí, co neumí zvládnout. Bojí se svěřit se a věci řešit tak, jak je to podle nezúčastněných logické. Ale to opravdu nejde. Mně to nešlo. Buď mám slabou vůli. To nevím. Ale prostě to nešlo.
Přemýšlím o určitých baby-boxech. Nevím, jestli by všechny problémy mohly vyřešit. Já myslím, že ne. V mém případě by asi nepomohly. Kdybych si naplánovala, že tam dítě po porodu dám, tak přece bych si své těhotenství naplno uvědomila. Tím pádem bych vše vyřešila tím, že se svěřím odborníkovi a policii a stejně bych baby-box nepotřebovala, protože bych se o dítě chtěla starat. Baby-boxy pomohou těm, co prostě dítě nechtějí a chtěli by se ho doopravdy zbavit. To já však ne.
Ještě bych chtěla napsat, že nikdy nedokážu na všechno zapomenout. Vzpomínky se vracejí a v určitých situacích dokáží podrazit člověku nohy. Já už nikdy nedokážu každému naplno věřit. Ani ne těm nejbližším. To nejde. Partnerské vztahy jsou problém. Ať už v sexu či v čemkoliv jiném. Ale snažím se žít normálně jako všichni ostatní. Usmívat se na svět. Je pravda, že na to, co se stalo, nemyslím neustále. To určitě ne. Ale někdy ty chvíle přijdou, a to je pak ve mně malá dušička. Ale k psychologovi jít nelze. Nechci se nikomu svěřovat. Já všechno musím zvládnout sama. A to se mi myslím daří. To je i má oběť osudu. Dal mi zdravé dítě, které přežilo to, co jsem mu svou naivitou a strachem nachystala. A taky to všechno má jednu kladnou stránku. Už nikdy nebude hůř, než bylo před více než 10 lety. Všechny situace teď řeším s nadhledem. Vždyť se nic strašného neděje. Že nemám práci? Bylo hůř! Že nemáme peníze a barák nám padá na hlavu? Že jsme zadluženi? Opravdu bylo mnohem, mnohem hůř. Ale je pravda, že jsem po porodu jako 100% ateista prosila pána Boha o pomoc, a to velmi vroucně. Tak přesto, že jsem nevěřící, nemohu říct, že bůh není.
A taky za strašnýma situacemi musíte udělat tlustou červenou čáru. To ležíte v posteli v naprostý tmě a za zavřenýma očima uděláte pomalu tu tlustou čáru. Musíte věřit, že vám pomůže. Věřit, věřit, věřit. Já jsem si sama sobě psychologem. Nějak instinktivně cítím, co potřebuji. A tak ani ve mně není pocit msty vůči člověku, který mohl vše změnit. Já se s minulostí jakž takž vyrovnala. A jestli bude nebo nebude někdo ve vězení, je mi jedno. Co to pomůže mně a mému synovi. Nic. Vlastně dodnes ani se ten člověk nesnažil k nám dostat, nějak pomoci, ani finančně. Ale ani se omluvit. A to je moc dobře. Protože biologický otec není táta. Je jedno, kdo měl v sobě spermie. To má každý. To z něj tátu nedělá.
A můj vztah k dítěti. Já ho miluji jako každá matka. Ale ne opičí láskou. Dávám mu prostor pro jeho povahu, pro jeho růst, ale po zkušenostech se sebou a svými rodiči se snažím víc naslouchat jeho slovům. Snažím se z něj dostat na povrch sebedůvěru a odhodlání. Protože sama vidím, jak strašně je mi podobný. Svou povahou a pocity. Já nedopustím, aby se bál řešit problémy. Snažím se ho naučit se problému postavit čelem. To já nedokázala.
Snad jsem dokázala vysvětlit, co všechno se může skrývat za trestným činem pokusu o vraždu.
Štítky
Neonatológia Pediatria Praktické lekárstvo pre deti a dorastČlánok vyšiel v časopise
Česko-slovenská pediatrie
2008 Číslo 7-8
- Gastroezofageální reflux a gastroezofageální refluxní onemocnění u kojenců a batolat
- Pokrok v boji s malárií − první vakcína poskytující přijatelnou ochranu proti nemoci
Najčítanejšie v tomto čísle
- Rýma a kyselina hyaluronová
- Téma č. 1 – DĚTSKÁ CHIRURGIE
- Téma č. 7 – DĚTSKÁ NEFROLOGIE
- Téma č. 14A – DĚTSKÁ ENDOKRINOLOGIE