Odešel významný pediatr, profesor MUDr. Jan Vavřinec, DrSc.
(23. 6. 1947 – 29. 2. 2016)

Profesor Jan Vavřinec pocházel z Klatovska a svému rodnému místu zůstal věrný po celý život a pravidelně se do něj ve chvílích volna vracel. Již samotné rozhodnutí studovat medicínu nebylo pro něj jednoduché a musel si ho vybojovat. Postupně uvykl představě, že v životě je třeba bojovat, aby člověk dosáhl naplnění svých cílů a představ. První „boj“ dopadl nadmíru úspěšně: Dr. Vavřinec s výtečnými výsledky absolvoval Fakultu dětského lékařství UK v Praze (1973) a tehdejší přednosta 2. dětské kliniky prof. Houštěk mu nabídl pracovní místo na své prestižní klinice.

Již za několik let po nástupu na kliniku dostal dr. Vavřinec od prof. Houšťka úkol vést oddělení kojenců, známé pod označením 2A. Zde naplno rozvinul svůj talent: zavedl invazivní diagnostiku i terapii, mimo jiné komplexní parenterální výživu, infuzní pumpy, intratékální aplikaci antibiotik, podporu dýchání pomocí CPAP, osobně preparoval periferní žíly k zavedení nitrožilních katetrů, prováděl komorové punkce, zaváděl peritoneální dialýzy u hemolyticko-uremického syndromu. Spolu s dr. Pachlem z lůžkové stanice ARK spolupracoval na přípravě a klinickém zkoušení roztoků aminokyselin (Nutramin U, Nutramin VLI a dalších) s VÚAB v Roztokách. Postupně vychoval výkonný a profesně sebevědomý tým sester a pro generaci mladých lékařů byl inspirací, v dobovém kontextu bylo pro mnoho z nás oddělení 2A prvním setkáním s pediatrickou intenzivní péčí. Dr. Vavřinec si podněty přinášel i z novorozeneckých pracovišť v Apolinářské ulici, kam chodíval rád sloužit.

V první polovině osmdesátých let se dr. Vavřinec začal více věnovat dětskému diabetu. Díky vazbě na nově vznikající Diabetologický program ČSSR získal devizové prostředky na pořízení Biostatoru – první umělé beta-buňky v historii medicíny, která při trvalém připojení pacienta na dvě nitrožilní linky nepřetržitě monitorovala glykémii a dodávala do krve inzulin nebo roztok glukózy k udržení normoglykémie. Zatímco klinické využití tohoto zařízení bylo zklamáním, mladí sekundární lékaři pod vedením dr. Vavřince na něm prováděli clampové studie u dětských pacientů a sledovali reakci organismu na řízenou hypoglykémii. Tyto studie se staly základem prací o kontraregulačních hormonech u diabetu, které dr. Vavřinec poté rozpracoval ve své dizertační i habilitační práci.

V polovině osmdesátých let se před dr. Vavřincem otevřela ve své době výjimečná příležitost: Dostal povolení absolvovat dvě dlouhodobé zahraniční stáže v Západním Berlíně a ve Švédsku, obě zaměřené na dětský diabetes a obě na pracovištích předních dětských diabetologů. Setkání s prof. Weberem a prof. Ludvigssonem přinesla do profesního života dr. Vavřince nové podněty a umožnila mu ve velkorysém stylu dokončit dizertační práci. Po návratu začal dr. Vavřinec zavádět na národní úrovni u diabetických dětí léčbu vícečetnými injekcemi inzulinu. V tomto směru předběhl dobu – svět se k podobným postupům odhodlal ve větším měřítku až v roce 1993 po zveřejnění výsledků studie DCCT, která prokázala vliv striktní metabolické kontroly diabetu na prevenci cévních komplikací. V českém pojetí měl tento koncept v osmdesátých letech omezený klinický dopad, protože chyběly spolehlivé pomůcky pro domácí monitorování glykémie. V té době se také zásluhou dr. Vavřince a devizových prostředků z Diabetologického programu ČSSR dostaly do Československa první exempláře osobních inzulinových pump, které použil u několika dětských pacientů s diabetem, včetně jedenáctiměsíční dívky. Tím předběhl dobu o jedno či dvě desetiletí.

Z osobních důvodů přerušil v letech 1989–1990 působení na pražské 2. dětské klinice a odešel pracovat jako zdravotnický zástupce přednosty prof. Stejskala na 2. dětskou kliniku do Brna, odkud se na podzim 1990 vrátil již jako přednosta pražské 2. dětské kliniky FN Motol a o rok později se habilitoval. Během jeho dalšího působení v pozici přednosty po dobu téměř 13 let se na klinice rozvinuly moderní diagnostické a léčebné postupy v několika subspecializacích – zejména hematologii, pneumologii a endokrinologii s diabetologií. Doc. Vavřinec inicioval vznik klinických a výzkumných laboratoří kliniky a přijal do nich vysoce motivované a výkonné pracovníky. Laboratoře do značné míry osobně řídil a ovlivňoval jejich pracovní náplň. Jeho odbornými koníčky se vedle diabetologie stala systémová autoimunitní onemocnění, imunologie a revmatologie. I do této oblasti vnesl nové diagnostické a léčebné postupy. Osobní i profesní oporou v dobách dobrých i horších mu byla manželka Pavla, specialistka v revmatologii.

V 90. letech působil doc. Vavřinec 7 let jako proděkan v kolegiu děkana 2. lékařské fakulty prof. Kouteckého. V roce 2003 byl jmenován profesorem pediatrie. V témže roce se stal přednostou Pediatrické kliniky vzniklé sloučením obou motolských dětských klinik. V roce 2006 Pediatrickou kliniku po výběrovém řízení opustil a odešel na Kliniku dětí a dorostu 3. lékařské fakulty, kde působil jako profesor pediatrie a vedoucí dětské části Diabetologického centra. Pokračoval zde v řešení rozsáhlého mezinárodního grantového projektu, tzv. TRIGRu, který se týká snížení rizika diabetu u dětí, které mají vyšší pravděpodobnost vzniku tohoto onemocnění. Hodně času věnoval svým studentům a do klinické pediatrie vždy vnášel pohled aktuálně vědecký, fyziologický a patofyziologický.

Prof. Vavřinec vynikal bryskním intelektem, dokonalou pamětí a širokou odbornou vzdělaností. Udivoval okolí znalostí patofyziologických základů nemocí, což mu dovolovalo koncipovat a realizovat novátorské a vizionářské koncepty, které přinesly řadu pozitivních podnětů pro vývoj české pediatrie v posledních 40 letech. Závažná nemoc ukončila předčasně jeho život ve věku 68 let.

Čest jeho památce!

Felix Votava

Jan Lebl

Jan Starý