Vaškovo koktání v „Prodané nevěstě“ (Foniatrický rozbor)

Souhrn

Vašek v „Prodané nevěstě“ je jediná hlavní postava ve světovém operním písemnictví, která koktá během své celé jevištní přítomnosti v sedmi obrazech. „Prodaná nevěsta“ je komická opera a Vaškova dětinská prostoduchost a jeho koktání mají diváky přimět k srdečnému zasmání. Pro Vaškovo postižení mají však Sabina i Smetana shovívavé pochopení. Karel Sabina dodal Bedřichu Smetanovi nevyzrálé libreto k jednoaktové „operetce“. Vaškův charakter v něm věrohodně vykreslil. Jeho koktání však vyznačil pouhým opakováním slabik. Smetana předlohu zhudebnil, dal dílu název „Prodaná nevěsta“ a postupně operu textově i dramaturgicky přepracoval do dnešní podoby. Podstatně upravil i Vaškovo koktání a podložil je doplňujícím hudebním výrazem.

Podle souhlasného názoru hudebních vědců zní Vaškovo jevištní koktání ve Smetanově podání zcela přirozeně. Lékařské písemnictví se zabývá výhradně následky Smetanova syfilitického onemocnění. Vaškovo koktání zmiňují jen nejmenovaní „laryngologové“ a prohlašují, že ještě žádný kokta na světě nekoktal tak, jak koktá Smetanův Vašek, že takto koktat vůbec nelze. Soustavný foniatrický rozbor Vaškovy řečové poruchy dosud chybí.

Přítomné pojednání třídí způsob a vyčísluje počet Vaškových zakoktání. Srovnává dále hudební příklady Vaškových jevištních poruch řečové plynulosti s odbornými popisy a objektivními záznamy tělesných (zevních) a psychických (vnitřních) příznaků koktavosti ve foniatrických učebnicích. Uzavírá, že Smetanovo umělecké zpracování Vaškova koktání zcela odpovídá skutečné koktavosti.

Klíčová slova:
koktavost, tělesné a psychické příznaky koktavosti, koktání v opeře, Vašek v „Prodané nevěstě“, „Prodaná nevěsta“ od K. Sabiny a B. Smetany.

Vašek v „Prodané nevěstě“ je jediná hlavní postava ve světovém operním písemnictví, která koktá během své celé jevištní přítomnosti v sedmi obrazech (7). „Prodaná nevěsta“ je komická opera a Vaškova dětinská prostoduchost a jeho koktání mají diváky přimět k srdečnému zasmání. Pro Vaškovo postižení mají však Sabina i Smetana shovívavé pochopení.

Karel Sabina (1813 – 1877) napsal pro Bedřicha Smetanu (1824 – 1884) libreto už k jeho první opeře „Braniboři v Čechách“. Smetana znal i Sabinovy prózy z českého venkova, povídku „Wesničané“ (25) a román „Věčný ženich“ (26). Zde vystupují již předchůdci Kecala a Háty (22). Do románu zařadil Sabina i básničku, v níž napodobuje klapání mlýna mnohotným opakováním slabik: „Labutičko, jak se ti to /na té vodě plo-plo-plo-plo-plová/ nade mlýnem, pode mlýnem /Klo-klo-klo-klo-klokova.“

Sabina dodal Smetanovi nevyzrálé libreto k jednoaktové „operetce“. Prostoduchého vesnického chasníka Vaška v něm věrohodně vykreslil. Jeho koktání však vyznačil pouhým opakováním slabik. Pro premiéru komické zpěvohry ve dvou dějstvích s mluvenými spojkami Smetana libreto zhudebnil, podstatně upravil a dal mu název „Prodaná nevěsta“ (9). Tuto původní „hru se zpěvy“ uvedl znovu Vladimír Morávek teprve v roce 2004 (19). Smetana později dílo ještě čtyřikrát hudebně, textově a dramaticky zevrubně přepracoval do dnešní podoby opery o třech dějstvích s recitativy a tanci, představené 25. 9. 1870. Smetana měl velkou a mnohdy podstatnou účast na celkové koncepci i na vyhranění textového podkladu opery (2). Již tím Vaškovu podstavu lidsky zlepšil a divákovi přiblížil i se zachováním jeho komičnosti (34). Výrazně upravil i Vaškovo koktání a podložil je doplňujícím hudebním výrazem.

Sabina totiž veršoval Vaškovu řeč velmi lehce tím, že pod záminkou Vaškova koktání opakuje první slabiky tolikrát, kolikrát toho potřebuje do metra (22). Smetana naopak vycházel ve své vokální tvorbě z mluvené řeči (40). Většina luzných melodií v „Prodané nevěstě“ vznikla na nábřeží. Tam procházel se mistr k večeru a přečítal si text, jenž mu Sabina zasílal. Melodie plynuly mu v hlavě samy sebou. Přišed do svého bytu, zasedal ke stolku a promyšlenou část ihned načrtával (29). Jen ve svých prvních náčrtcích se dal Smetana strhnout Sabinovými říkankami (obr. 1 nahoře) (16, 20) s nezvyklým opakováním závěrečných slabik (35). Později Vaškovo koktání úplně předělal a dal mu teprve jeho vlastní přirozenost, již tolik obdivujeme a jež působí tolik veselosti. Přetvořil Vaškovu řeč podle jistých zákonů koktavosti a podává Vaškovo koktání i metricky daleko správněji než Sabina a přece docela přirozeně (22), bez násilností a nechutného opakování slabik(34). Smetana vytvářel svou dramatickou hudbu ze slov (24). Dbá toho přísně, aby tón odpovídal slovu. Potkáš ho a zaslechneš, jak skoro nahlas deklamuje – je zabrán v novou operní skladbu, opakuje stokrát, až ze slov vykvete melodie s akcentem co nejpřirozenějším (23) (obr. 1 dole). V tom se jeví Smetana jako předchůdce Janáčkovy „melodie mluvené řeči“ (9). Je tak blízký živému zřídlu motivů řeči jako každý pravdivý skladatel, skutečný dramatický skladatel (11).

Smetana vylepšil Vaškovo koktání zejména vhodným využíváním pauz a účinnější koordinací melodického a harmonického pohybu (12). Kdy jindy bylo zpívané koktání tak dokonale umělecky zhodnoceno jako ve Vaškově vstupní árii (9)?

Koktání při zpěvu je neobvyklé (37, 42), ale v opeře samozřejmé. Podle souhlasného názoru hudebních vědců zní Vaškovo jevištní koktání zcela přirozeně. Věrohodnost jeho řečové poruchy si ověřil současný mladý soubor Národního divadla i spoluprací s koktavými osobami (1). Otorinolaryngologické písemnictví se zabývá výhradně Smetanovou hluchotou s nesnesitelnými ušními šelesty a sluchovými halucinacemi v důsledku jeho syfilitického onemocnění (4, 36, 39). Jen spisovatel Pavel Eisner upozornil na tvrzení nejmenovaných „laryngologů“ (podle svědectví dr. Marcelly Valentové tvrdila doc. dr. Eva Sedláčková opakovaně, že to byli prof. dr. Miloslav Sovák a prof. dr. Bohuslav Hála), že ještě žádný kokta na světě nekoktal tak, jak koktá Smetanův Vašek, že takto koktat vůbec nelze, ale že právě proto je Smetanův Vašek vyšší s lepší možností koktavosti (6). Odborná foniatrická literatura se Vaškově poruše řečové plynulosti dosud nevěnovala.

Předložené pojednání třídí způsob a vyčísluje počet Vaškových zakoktání. Srovnává dále hudební příklady Vaškových jevištních řečových poruch s odbornými popisy a s objektivními záznamy tělesných (zevních) a psychických (vnitřních) příznaků koktavosti ve foniatrických učebnicích. Smetana jistě znal nějakou koktavou osobu a přesně si zapamatoval její způsob řeči a její chování. Skladatelova konečná úprava Vaškovy přerývané mluvy (14) plně odpovídá vědeckým údajům (17, 27).

Rozlišujeme tzv. tělesné (zevní) příznaky koktavosti a tzv. psychické (vnitřní) příznaky. Dominantními tělesnými příznaky jsou příznaky na řeči. Plynulost řeči je rušena buď tzv. tony (zvýšeným tlakem na hlásku, slabiku), klony (opakováním hlásek, slabik či slov) či tonoklony (kombinací obou předchozích příznaků (17). Jako tony označujeme tlačené setrvávání na jednotlivých hláskách nebo slabikách – „zadrhování“ – nebo dokonce neznělé „zaseknutí“ (38). Tony vznikají ustrnutím zúčastněného svalstva v mimovolném stahu, který se zapisuje vodorovným průběhem (v zobrazeném případě hrudní křivky) pneumografického záznamu (obr. 2 nahoře) (27). Pro Vaškovo koktání jsou tonické poruchy méně typické („by rá-á-da (obr. 1 dole). Na rozdíl od Sabinova libreta jsou však ve Smetanově zpracování opakovaně zobrazeny. Ve vstupní árii koktá Vašek tonicky 4krát, v celé opeře 7krát. Vašek koktá převážně klonicky a opakuje, odsekává a vyráží slabiky a krátká slova („ma-, ma-, ma-matička“ (obr. 1). Klony odpovídají opakovaným mimovolným stahům a uvolňováním zúčastněného svalstva, které se zakreslují jako rychle se střídající, stoupající a klesající průběh (v zobrazeném případě břišní křivky) pneumografického záznamu (obr. 2 uprostřed) (27). Ve vstupní árii zdůrazňuje stakkatový doprovod orchestru s přesunem akcentu na sudou dobu Vaškovu přerývanou mluvu (12) a podtrhuje tak jeho skoro loutkovitou neobratnost a celkovou bezradnost. Vašek koktá klonicky ve vstupní árii 13krát, v celé opeře 75krát. Sonagrafická analýza „Visible Speech“ zobrazuje dlouhý tonoklonus – mnohé rychlé odsekávané opakování téže slabiky (obr. 2 dole). Ve dvou těžkých tonoklonech v závěru vstupní árie („ve-ve-ve-ve-ves“, „vy-vy-vy-vy-vy-vy-vysměje“ (obr. 3) zhudebnil Smetana vrchol Vaškových řečových zábran. V klonickém a tonoklonickém opakování slabik na stejném hudebním tónu se zrcadlí monotonie řeči při skutečné koktavosti, opakovaně popsaná v lékařském písemnictví (18, 28, 31). Ve vstupní árii jsou zmíněné dva tonoklony, v celé opeře koktá Vašek tonoklonicky 30krát. Uvedené hudební příklady pocházejí z Vaškovy nejznámější vstupní árie. V dalším průběhu opery však Smetana spíše zmírňuje Vaškovo koktání, aby se nestalo nakonec nudným nebo nechutným (22, 34).

Nejnápadnějším psychickým (vnitřním) příznakem koktavosti je rozvíjející se strach z řeči, resp. z řečové komunikace s okolím obecně (17). Další příklady ozřejmují, s jakou přesvědčivostí libretista i skladatel vyjadřují slovem i hudbou psychické příznaky koktavosti – Vaškův sžíravý strach před řečovým a společenským selháním. Vašek otevřeně přiznává svou obavu před nezdarem (14) a obavu, že se mu celá ves vysměje. Po odeznění nejhorších řečových zábran vychrlí typickým způsobem (12) a ještě třikrát zopakuje svou největší starost, obavu před výsměchem (obr. 3). Líbezná melodie doprovázejících houslí, snad nejkrásnější v celé opeře (12, 20, 22), zaznívající zpěvnými oblouky v okamžiku jeho nejtěžších řečových zábran (obr. 3), prozrazuje přitom „vnitřní řečí“ jeho dětinskou prostotu a upřímnost i touhu po mluvním osvobození a lidském uplatnění.

Spisovatel ani skladatel se k Vaškovu postižení nikde přímo nevyjádřili. Vaškovy povahové rysy a přerývaná řeč vyplývají pouze z libreta a z partitury. Že Vašek koktá, zmínil výslovně teprve Max Kalbeck v německém překladu z roku 1893 (13). Sabinovo a Smetanovo shovívavé pochopení pro Vaškovu dětinskou prostomyslnost a dobrosrdečnost, i pro jeho poruchu mluvy, prolíná však celé libreto a partituru. V posledním obraze zahání Háta Vaška jen mírnými výrazy „bloude“ a „darebo“. A Krušina usmiřuje Míchu slovy: „Teď přece uznáte, že s Vaškem ničeho není. Vždyť nemá ještě rozum!“

Zcestné vyjádření premiérového kritika, že je Vašek „vesnický hňup“ (21, 34) a svévolné překlady libreta (9) vedly až do dnešní doby k ponižujícímu zjednodušování Vaškovy postavy (8, 30, 32) a ke snižování jeho dramatické funkce v díle (34). Ještě při nedávném provedení Německou státní operou v Berlíně nebylo divákům jasné, proč skončí Vašek na zavřené psychiatrii (15). Ve Smetanou autorizovaném německém překladu Emmanuela Züngela z roku 1869 (3) uvedl „Prodanou nevěstu“ teprve Nikolaus Harnoncourt v roce 2011 (33).

Příčina koktavosti není dodnes spolehlivě objasněna. Vaškova řečová porucha je vysvětlována jeho nevyspělostí i rodinnými a společenskými vlivy. Vaškovo koktání je jen přídatnou vlastností jeho chlapecké nezralosti (12). Vašek je dobromyslné, ještě nevyvinuté dítě, má rozum desítiletého a je mu přitom přes dvacet (5). Vašek je dobrý venkovský hoch, snad trochu zanedbaný, hotový maminčin mazánek, který je proto ostatním ve vsi pro smích (34). Dobrý Vašek musí sice působit zkresleně, neobratně, směšně, ale přesto také vyvolávat soucit. Může za to, že ho bezcitná matka špatně vychovala? Touha po lidském zapojení smí působit dojemně, a tím více zapůsobí komické scény. I při zpěvu musí hrát „ubožáka“ a koktání vysvětlit svými duševními depresemi (24). Už Max Opphüls v roce 1932 označil Vaška za něžného a citlivého vzbouřence proti rodinným (především mateřským) peněžním záměrům (10). Podle Josefa Průdka není dnešní Vašek žádný venkovský debil, je stejně žhavý na holky jako jiní kluci z vesnice, ale prostě to s nimi neumí, je nezkušený. Mladí ho neberou, protože je z bohaté rodiny, otec má raději šikovnějšího Jeníka, proto Vašek koktá (1).

Ve dvacátých letech minulého století se zasadil prof. dr. Miloslav Seeman u ministerstva kultury někdejší ČSR o to, aby v budoucnosti nebyli koktaví znázorňováni jako přihlouplé a směšné osoby (38). A při zájezdu Národního divadla do Japonska zůstal Vašek s „Prodanou nevěstou“ doma. Japonský morální kodex totiž nepřipouští dělat si z postiženého jedince legraci (1).

Prodaná nevěsta je komická opera. Vaškova dětinská prostoduchost a jeho směšné koktání mají diváky přimět k srdečnému zasmání. Není to však výsměch „vesnickému hňupovi“ – Smetana by se nikdy nevysmíval cizímu neštěstí nebo duševní omezenosti (1, 21). Spolu se Sabinou a Smetanou má dnešní český a slovenský divák pro Vaškovo postižení shovívavé pochopení.

Poděkování

Děkuji Dr. phil. Jakobu Knausovi, Uetikon am See (Švýcarsko), PhDr. Olze Mojžíšové, Praha, Dr. med. Marcelle Valentové, Seuzach (Švýcarsko), a PhDr. Aleně Wagnerové, Aachen (Německo) a Praha, za cenné pokyny, Dr. med. Dipl. phys. Peteru Oppermannovi, Luzern (Švýcarsko), za provedení sonagrafické analýzy „Visible Speech” a paní Lence Bouškové, Praha, za zpracování českého rukopisu.

Prof. MUDr. Karel Vrtička, CSc.

Rigistrasse 30

CH-6006 Luzern

Švýcarsko