Medicína, zvlášť porodnictví, je nejkrásnější povolání ze všech

Rozhovor s profesorem MUDr. Antonínem Doležalem, DrSc., nestorem české gynekologie a porodnictví, u výročí je 85. narozenin

Odborný a lidský profil jubilanta

Pro medicínu se rozhodl již v mladém věku. Od prvního ročníku studia na lékařské fakultě učil jako demonstrátor, později byl vědeckou silou na fyziologii. Jako student vedl fyziologickou laboratoř při ÚPMD v Praze Podolí. Tam za svého působení napsal dvě experimentální práce na zvířeti o motilitě děložní, později oceněné. Celoživotně se upnul k porodnictví. Napsal prvou českou monografii o fertilitě, spolu s doc. S. Titlbachovou založili antropologii mateřství, s doc. Š. Figarem nalezli vazodilatační fenomén, s Hlavatým měřili děložní průtok během kontrakcí. Je autorem kapitol v řadě kolektivních učebnic porodnictví, zejména kapitol věnovaných mechanizmům porodu a historii porodnictví. Napsal monografie o porodnických operacích a vypracoval metodu kývavého forcepsu. Zaváděl metodu abdominální dekomprese, přičemž změřil zvýšený průtok krve dělohou. V monografii zpracoval fylogenetické problémy lidské reprodukce. Přednášel v mnoha evropských zemích. Učil na pěti vysokých školách, kromě lékařské fakulty i na přírodovědecké fakultě, na filozofické fakultě a po roce 1990 přednášel na katedře politologie na téma Biologie a politika. Dále přednášel španělsky na letních kurzech Universidad de Alcalá de Henares v Madridu. Za minulého režimu publikoval tři prestižní články v americkém odborném časopise, další pak v německých, ruských a francouzských. Účastnil se aktivně mnoha mezinárodních kongresů. Uspořádal výstavy z dějin porodnictví v Brně, Turnově, Táboře, Bruselu, v pražském Národním muzeu. Sepsal dvě monografie o historii porodnictví a porodnický román z 18. století. Další monografie věnoval původu vulgárních slov a lékařském slangu. Současně se zabývá svojí milovanou morfologií na katedře anatomie a biomechaniky FTVS UK v Praze. Jak jsem mohla vidět, je v tomto prostředí obklopen dle vlastních slov nejkrásnějšími studentkami a studenty Karlovy Univerzity, lidmi pružnými, svalnatými, nádherného držení těla, vyzařuje z nich síla, optimismus, z chodeb se ozýval neustále všudypřítomný smích. Když se během rozhovoru několikrát tito krasavci domáhali vstoupit dále, ozvalo se „Teď nemám čas, operujeme mozek“.

Málokdo ví, že v Peru pod Huascaranem leží spolu s jeho přáteli horolezci, kteří zde zahynuli v roce 1970, jeho vlastní cepín, který si na cestu jeden z nich vypůjčil. Profesor ho měl předtím uložený ve sbírce svých klenotů poté, co přesedlal z gymnastiky a běhu na horolezectví.

Na rozhovor s tímto neobyčejným člověkem jsem se těšila o to více, protože se v porodnici už nepotkáváme. Prý za to může neviditelná, ale neúprosná ruka trhu, která s odkazem na ekonomičnost postupně redukuje počty lékařů v nemocnicích bez ohledu na věk, práci, či zásluhy. Budiž. Ale je nesporné, že takových učitelů a vůdců mladých porodníků je a bude veliký nedostatek. Všechna technika, která se v medicíně používá, je nikdy nenaučí poctivému lékařskému řemeslu. Přítomnost profesora na porodním sále se projevovala už z chodby slyšitelným „Co tady děláte, kucí?“. Tak oslovoval medičky i mediky, mladé lékařky, lékaře, porodní asistentky i žákyňky. V paměti mi zůstane pan profesor navždy libě spojen s naším společným veselým zpíváním lechtivých legionářských popěvků při šálku černého čaje.

Pane profesore, proč se mezi slavnými porodníky nevyskytuje téměř žádná žena?

To proto, že porodnictví opravdu není zdraví prospěšný obor. Vyžaduje mnohdy těžkou fyzickou námahu, psychické vypětí a málo spánku. Žena podléhá svému měsíčnímu cyklu, který mnohdy mění nálady, trpělivost, soustředění. To jim vůbec nezávidím. Mají děti, starají se o domácnost, to není odpočinek, který po namáhavé práci nebo službě potřebují. Žena dokáže vnímat spoustu věci kolem sebe, to je nutné. Samičky musí zavčasu rozeznat nebezpečí ze všech stran při výchově mláďat. Ženy jsou výborné pediatrické lékařky. Pokud se chtějí věnovat operativě, měly by se soustředit na chirurgii oční, ušní, zkrátka a dobře na jemnou práci, v níž jsou výborné. Rozhodně se nehodí pro ortopedii. To je stejné, jako by dělaly havířinu! To ženu nekultivuje. Jsou starostlivé, pečovatelské, proto jsem vždy obdivoval porodní asistentky a vážil si jich. I má babička i má žena byly porodní asistentky.

Liší se nějak současní medici od těch dřívějších, třeba v době Vašich studií?

No liší. Byli více hloubaví. Nás zajímala více fyzika, biomechanika a chemie. Teď jsou medici povrchnější, mnohdy neznají ani bazální věci, třeba jak funguje srdce, tlakové gradienty a podobně. Jak pak mohou rozumět tomu, co se děje intrauterinně při kontrakci? O porodním mechanizmu ani nemluvě... třeba takový průchod hlavičky porodním cestami. Informací je jistě spousta, ale neumí si stanovit priority. Třeba ultrazvuk je nepochybně zrovna hodně dobrá a poměrně levná možnost vyšetření. Přinesla jakousi demokratizaci medicíny. Ale bazální věci se zanedbávají. A to nejen v medicíně! Nedávno jsem se studentů ptal, z čeho se vaří pivo, co je slad. A oni to nevěděli! Neznali dokonce ani rozdíl mezi hašeným a nehašeným vápnem!

To ale současný medik nepotřebuje...

Potřebuje! Musí mít všeobecný rozhled, nesmí být za blbce. Musí být vždy vážený pro své široké znalosti, protože jen tak si získává důvěru pacientů. Také nyní chybí rozsáhlejší výuka latiny na lékařských fakultách, díky níž by se snadno učila španělština nebo italština.

Pane profesorem, myslíte, že existuje jakýsi porodnický „čuch“?

No, myslím, že je to spíše porodnická zkušenost, která se tak ex post může jevit. Na začátku je vždy velmi nutné stanovit kvalitní anamnézu. Mnozí lékaři neumějí latinsky skloňovat, píší nečitelné zkratky, dokumentace ztrácí kulturu. To se dnes hodně podceňuje. Někdy se dokonce přepisuje od porodních asistentek. A pak zevní vyšetření, to se už dnes vůbec nedělá. Jak potom porodník ví, že jsou zachovány všechny podmínky ke spontánnímu porodu? I přes zavedení kardiotokografu a pulzní oxymetrie stále řeším jako soudní znalec případy, v nichž se vyskytují i přes veškerou v současnosti dostupnou techniku „prošustrované ozvy“! Dotyční nemají ani zde bazální znalosti.

Proč myslíte, že se neustále zvyšuje procento císařských řezů?

Nastal posun v zachování bezpečnosti rodičky i plodu, snížila se novorozenecká úmrtnost, zvýšilo se procento vícečetných těhotenství vzniklých asistovanou reprodukcí. Běžně dnes otěhotní ženy se závažnými nemocemi, po transplantacích srdce, ledvin a podobně. Svou roli sehrává též netrpělivost porodníka, strach z komplikací, roli hrají i zájmy pekuniární. Netrpělivý porodník by měl vážně uvažovat o změně oboru. Ale významné je i to, se že zlepšila také péče o předčasně narozené děti, v níž svou roli sehrává sofistikovaná perinatologie – já říkám neonatologii „mikropediatrie“ – je to velká věda o nejmenších dětech. Tyto obory ušly obrovskou cestu a také se zdokonalila zdravotnická technika. Trochu si myslím, že oproti neonatologům porodníci v nových technikách, postupech a vyšetřování zlenivěli. Z velké chirurgické operace se stala běžná porodnická praxe.

Myslíte, že hraje úlohu i obava o možnou perzekuci ze stran právníků? Obava z následků? Jak to bývá v USA, kde údajně mají porodníci nejvyšší pojištění?

To je tak. Naše povolání je záviděníhodné. Záchrana života, hlavně v porodnictví, je zážitek, které jiné povolání krom medicínských, nepřináší. A to nám všichni závidí. To je solí v očích hlavně novodobým strážcům morálky novinářům. Když se pak objeví nějaký neřád nebo průšvih, novináři si na něm smlsnou. To ze závisti. Viděla jste někdy, že by se psalo o tom, že se někde opil novinář, exekutor nebo bankovní úředník, pokud zrovna nepracuje s klientem? Ne. Lékař je stále brán jako nositel morálky, etiky a etikety. No pokud z něj táhne alkohol v práci, tak to nemá dopustit, to je u mě blbec. A v porodnictví musí mít lékař pořád oči na stopkách, je to dynamický proces, při němž se, stejně jako ve válce, mění situace z minuty na minutu. Je nutné předpokládat možné komplikace ze zjevných i skrytých symptomů. Od rodičky se nemá odcházet, musí se vedle ní sedět, mluvit s ní. Porodník buď leží, nebo běží.

Stále častěji se hovoří o psychosomatice. V gynekologii a porodnictví s psychikou souvisí údajně spousta patologií. Myslíte, že by součástí gynekologické praxe měla být psychologická konzultace?

Podívejte, vzpomínám si na jednu pacientku, kterou jsme vyšetřovali pletyzmografií a při klidové křivce se najednou objevovaly neočekávané vazokonstrikční reakce. Všiml jsem si, že to bylo vždy při přeletu tryskového letadla nad porodnicí. A ona paní měla opravdu bratra, který zahynul při letecké havárii. Všechno souvisí s distribucí krve do různých orgánů a části těla po určitém impulzu, které řídí centrum. Obecně si myslím, při vší velké úctě k práci psychologů, že jistě mají dobré uplatnění v psychiatrii, osobně jsem jejich účast v porodnictví nepostrádal. U možného psychosomatického působení doporučuji napřed pečlivě vyloučit všechny faktory vrozené, trofické, zánětlivé a nádorové. U poruch plodnosti se rozmohl kdysi tak zvaný švýcarský model, tak se tomu říkalo. To znamenalo, že žena má mít nejdříve kariéru, byt, postavení a pak až děti. Ale folikulární zásoba se velmi ztenčuje, k dispozici máme jen určitý počet mitóz. Tak se pak taková žena nemůže divit, že po čtyřicátém roce už se jí nedaří otěhotnět. K tomu se často ještě přidruží již tak chatrný spermiogram a průšvih je na světě. Pak už pomůžou jen rychle se rozvíjející metody asistované reprodukce. Dnes již jsou vypracované spolehlivé rutinní postupy široce používané v praxi. V léčbě sterility nastal obrovský posun.

Jak se liší současní praktičtí gynekologové od těch z dob Vašich lékařských začátků?

Samozřejmě jsou vzdělanější, víc toho umějí, mají lepší zařízení. Jejich práce zaznamenala velký pokrok. Všichni dnes mají ultrazvuky, kolposkopy, mají vypracované sofistikované metody zjišťování patologií v porodnictví. Při soudních sporech se málokdy nalezne pochybení z jejich strany.

Co dává lékaři pomyslně vyšší vážnost ve společnosti?

Medicína, zvláště porodnictví, je nejkrásnější ze všech povolání. Porodníci o své užitečnosti pochyby nemají. Lidská reprodukce je základní proces, od kterého se teprve odvíjí vše další. Pokud se ty další „pustí ze řetězu“, mohou tento základní proces ohrožovat. Pokud se někdo po studiu medicíny věnuje třeba politice, nebo je ředitelem podniku, časem to může být jinak. Je to problém základny a nadstavby. Základnou je genotyp a fenotyp. Marxem předkládaná základna – společensko-ekonomická formace podle mne již patří k nadstavbě, která je „duchojemnými mysliteli“ pokládána za něco vznešenějšího a hodnotnějšího. Není! Neznám větší altruizmus, než který mají matky vůči svým dětem. Ideologie všeobecně pokládám za rigidní systémy. Je možno je označit za obelhávající vědomí a v případě jejich naplnění i za přetváření.

Lékaři si i přes to, co se dnes děje, udržují svou vysokou prestiž ve společnosti.

Přišlo Vám někdy na mysl, že byste úplně převrátil svůj život?

Ze svého života bych nevyměnil ani jeden den. Zažil jsem pochopitelně i potupné porážky, odborné neúspěchy a zklamání. Jsou to neoddělitelné části našeho života, inu Ubi mel, ibi fel – Kde se nachází med, nachází se i žluč. Nemám ani zapotřebí někomu závidět. Není co. Ve svém životě jsem se snažil, abych dostál otcově radě: „Musíš žít tak, aby ses před smrtí nemusel červenat“.

Epilog

Pane profesore, děkuji za rozhovor, výborné kafíčko a k Vašemu jubileu Vám přejeme hodně zdraví, inspirace k další práci a bádání, stále stejný a neuhasínající smysl pro humor, spoustu šťastných a inspirativních setkání ať už se studenty nebo kolegy a pohodu v rodinném kruhu.

Rozhovor pro redakci časopisu pořídila Míša Mikešová

Redakce a vydavatel časopisu se s radostí připojují ke gratulaci k životnímu jubileu.

Ad multos annos!