Násilí jako znepokojivý fenomén současného zdravotnictví
Violence as a disquieting phenomenon in contemporary health services
The article focuses on the problem of violence in the public health sector, both in the Czech Republic and in an international context. Definitions of violence, types of violence and its sources and causes are briefly discussed. The initiatives of the international institutions dealing with violence in the health sector are also mentioned (WHO, ILO, ICN, PSI). Information about a research project on health sector violence carried out recently in the Czech Republic is included. Results from a survey investigating the incidence of violence in Czech health care institutions are compared to results obtained in some other countries. Research outcomes indicate that violence in the Czech health sector is a real problem. One reason for the high incidence of violence is the erosion of interpersonal relationships at the healthcare workplaces, and the organizational culture which is tolerant of the violence.
Key words:
violence in the health care sector, physical violence, psychological violence, causes of violence, prevention of violence, organizational culture.
Autoři:
H. Hnilicová 1; V. Bencko 2; K. Dobiášová 1
Působiště autorů:
Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví 1. LF UK, Praha
Přednosta: MUDr. František Schneiberg
1; Univerzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN
Ústav hygieny a epidemiologie
Přednosta: prof. MUDr. Vladimír Bencko, DrSc.
2
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2008; 88(5): 267-271
Kategorie:
Z různých oborů
Souhrn
Článek se zabývá problematikou násilí ve zdravotnictví, a to nejen v České republice, ale i v mezinárodním kontextu. Uvádí definice násilí ve zdravotnictví, jeho nejčastější typy a formy a poskytuje výčet nejdůležitějších zdrojů a příčin, které k násilí vedou. Seznamuje s iniciativami významných mezinárodních institucí, které se násilím ve zdravotnictví a jeho prevencí zabývají (WHO, ILO, ICN, PSI). Stručně informuje o výsledcích výzkumu uskutečněného v nedávné době, který mapoval situaci v oblasti násilí v našem zdravotnictví. Použití mezinárodně ověřené metodiky umožnilo srovnat výskyt násilí u nás s výsledky z některých jiných zemí. Lze konstatovat, že násilí v různé podobě je v našem zdravotnictví vážným problémem. Vysoká míra násilí ve zdravotnictví souvisí, kromě jiných příčin, s narušenými interpersonálními vztahy na zdravotnických pracovištích a s organizační kulturou, která je k projevům násilí tolerantní.
Klíčová slova:
násilí ve zdravotnictví, fyzické násilí, psychické násilí, příčiny násilí, prevence násilí, organizační kultura.
Úvod
V současné době jsme svědky rostoucího významu sociálních faktorů v oblasti veřejného zdravotnictví, jehož nedílnou součástí v roli bio-medicínských pilířů nadále zůstávají hygiena a epidemiologie. Jednou ze zvýšených oblastí zájmu je problematika násilí. Násilí v různých podobách ve společnosti narůstá, a je smutnou skutečností, že násilné činy se stávají stále brutálnějšími. Objevují se i na místech a v situacích, kde byl donedávna jejich výskyt velmi nepravděpodobný. Tam, kde se vyskytne násilí, dojde okamžitě k významnému zhoršení kvality života nejenom těch, kteří se stali jeho obětí, ale i dalších lidí v okolí. Násilí proniká i do pracovního prostředí, kde okamžitě vede k vážnému poškození mezilidských vztahů a k narušení průběhu většiny pracovních činností. Kromě osobní újmy u jeho přímých účastníků znamená násilí na pracovišti velmi obtížně vyčíslitelné škody způsobené snížením kvality a produktivity práce.
Násilí negativně ovlivňuje zdravotní stav jednotlivců i celé populace a odráží se ve statistikách úmrtí, úrazů a nemocí z povolání. Je odhadováno, že přibližně 30 % nákladů, vydávaných v EU v souvislosti s nemocemi a úrazy, lze přičíst na vrub stresu a násilí, což představuje výdaje ve výši 1,5–3 % HDP ročně (1).
S násilím v různých formách se setkávají stále častěji i naši zdravotníci. Příspěvkem k řešení této ožehavé problematiky měl být projekt „Násilí na pracovišti ve zdravotnictví a sociálních službách“, který za finanční podopory Ministerstva práce a sociálních věcí ČR byl řešen ve spolupráci tří institucí:
- dnes již neexistujícího Institutu zdravotní politiky a ekonomiky v Kostelci nad Černými Lesy (IZPE),
- Výzkumného ústavu bezpečnosti práce, a
- Odborového svazu pracovníků ve zdravotnictví a sociální péči.
Hlavní řešitelskou institucí byl IZPE, garantem projektu za Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR byl prof. V. Bencko. Projekt byl naplánován na 5 let a měl být řešen v letech 2004–2009. Každá z participujících institucí se svým dílem přičinila o to, že se v roce 2004 rozběhl výzkum, jehož cílem bylo objektivizovat výskyt a podobu násilí v českém zdravotnictví i v sociálních službách. Byl to v našich podmínkách ojedinělý počin, který však nebyl dotažen do konce. V březnu 2006 byl rozhodnutím ministra zdravotnictví zrušen Institut zdravotní politiky a ekonomiky, a tím i předčasně ukončeny práce na tomto zajímavém projektu.
Během dvou let jeho existence však byl realizován empirický výzkum násilí ve zdravotnických zařízeních i v zařízeních sociální péče, který mapoval násilí páchané na zdravotnících i poskytovatelích sociálních služeb. Byly rovněž započaty práce na kvalitativním šetření, které se týkalo druhé strany mince, a to násilí, páchaného zdravotníky na pacientech. Dále bylo zpracováno několik teoretických studií, které se týkaly výzkumu násilí v mezinárodním kontextu, role mezinárodních organizací v prevenci a potírání násilí ve zdravotnictví, právních aspektů a legislativního řešení násilí ve zdravotnictví v zemích EU, apod. (3).
Tato přehledová studie navazuje na výsledky tohoto předčasně ukončeného projektu, a lze ji proto považovat za další, i když již zcela neoficiální výstup.
Vymezení pojmu „Násilí na pracovišti“
Násilím je obvykle označováno takové jednání, které druhému působí bolest nebo jej poškodí (4). Existují dva základní typy násilí:
- fyzické, a
- psychické.
Fyzické násilí znamená použití fyzické síly proti jiné osobě nebo skupině osob, které vyústí ve fyzickou újmu nebo v újmu sexuální či psychickou. Zahrnuje bití, kopání, fackování, bodání, střílení, strkání, kousání, píchání, aj. (5).
Psychické násilí je úmyslné zneužití moci, a to včetně vyhrožování fyzickým násilím, proti jiné osobě nebo skupině osob, které může vyústit v újmu na fyzickém, mentálním, duchovním, morálním nebo sociálním vývoji. Zahrnuje slovní napadání, bullying/mobbing, sexuální obtěžování a výhružky (5).
Podle místa, kde k násilí dochází, označujeme násilí jako domácí násilí (na ženách, týrání a zneužívání dětí, násilí na starých lidech, na rodičích) a násilí na pracovišti.
Světová zdravotnická organizace definuje násilí na pracovišti ve zdravotnictví jako: „Záměrné použití moci a zastra-šování, proti jiné osobě nebo skupině osob, které se děje v podmínkách souvisejících s prací a které buď aktuálně vyústí, nebo s velkou pravděpodobností může vést k ublížení, smrti, psychologickému poranění, k narušenému vývoji a deprivaci dotčených osob“ (5).
Jedná se o všechny incidenty, které explicitně i implicitně zahrnují ohrožení bezpečí, pohody a zdraví lidí při práci (6).
Některá fakta o výskytu násilí na pracovišti
Někteří mezinárodně uznávaní odborníci jsou přesvědčeni, že násilí na pracovišti je v současné době svým rozsahem větší hrozbou, než mezinárodní terorismus (7). Podle údajů Evropské nadace pro zlepšení životních podmínek, zažilo v nedávných letech 9 milionů pracovníků Evropské Unie fyzické násilí, 3 miliony se staly objektem sexuálního obtěžování a 13 milionů zaměstnaců pocítilo bullying (8). V roce 2005 uvedlo 5 % dotázaných zaměstnanců v 15 zemích EU, že se v posledním roce setkali při své práci s nějakou formou násilí (8).
Ještě závažnější je situace v USA. Každoročně zde v zaměstnání přijde o život násilným způsobem mnoho lidí. V roce 2002 bylo podle údajů Bureau of Labor Statistics, US Department of Labour takto kvalifikováno 40 % všech úmrtí, ke kterým došlo při výkonu povolání. U žen jsou dokonce vražda a zabití nejčastější příčinou smrti, pokud k ní dojde na pracovišti. Ve zdravotnictví je v některých oblastech situace přímo dramatická. Týká se to zejména klinik a center reprodukční medicíny, kde se provádějí umělá přerušení těhotenství. Tzv. „anti-abortion“ aktivisté v USA již od 80. let minulého století opakovaně ohrožují a různými způsoby napadají lékaře provádějící interupce (únosy, bombové útoky, fyzické inzultace, střílení). V roce 1993 došlo na jedné klinice na Floridě k zavraždění 7 jejích zaměstnanců. Tato situace si vynutila v r. 1994 přijetí speciálního zákona, zaměřeného na zvýšení bezpečnosti zdravotníků ve zdravotnických zařízeních, a to zejména zákaz protestů a blokád všeho druhu v jejich blízkosti. V té době byla také vypracována a přijata oficiální národní strategie boje proti násilí ve zdravotnictví „National Task Force on Violence Against Health Care Providers“ (9).
V ČR je politická i mediální pozornost věnována především domácímu násilí, a to zejména násilí na ženách a dětech. V roce 2006 byl Ministerstvem zdravotnictví ČR přijat Metodický pokyn pro lékaře při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím. Jeho cílem je pomoci lékařům i ostatním zdravotníkům rozpoznat známky násilí páchaného na pacientech, včetně návodu, jak v případě podezření na násilí profesionálně postupovat (10). Násilí na pracovišti není zatím v ČR v centru zájmu. Je však vnímáno jako narůstající problém, objevující se v poslední době stále častěji v pomá-hajících profesích, především ve zdravotnictví a v sociálních službách (11).
Násilí ve zdravotnictví
Je známo, že existují povolání, v nichž jsou lidé ohroženi násilím více než jinde. Jedná se o zaměstnání, kde zaměstnanci přicházejí do přímého styku s lidmi, kteří jsou v těžké životní situaci a ve stresu, a sami zaměstnanci jsou na tom – pokud se týče stresu – obdobně. Pro zdravotnictví je častý výskyt vzájemně se potencujících stresových situací typický. Není tedy překvapující, že více než čtvrtina všech násilných činů na pracovišti se v celosvětovém měřítku odehraje právě v tomto resortu (1, 2). Dostupné informace navíc naznačují, že násilí, o kterém se veřejnost dozví, je jenom špička ledovce. Skutečný výskyt tohoto jevu je mnohem vyšší – je přímo alarmující. Podle výzkumu provedeného Světovou zdravotnickou organizací v roce 2000 v sedmi zemích světa, více než polovina všech zdravotníků zažila ve své práci některou z forem násilí (6). Nejčastěji se jedná o psychické násilí, které se projevuje v různých podobách, zejména jako slovní napadání, mobbing /bullying, sexuální obtěžování, diskriminace a rasové ponižování.
Již od konce osmdesátých let je problematice násilí ve zdravotnictví věnována v některých zemích systematická výzkumná pozornost. Jedná se zvláště o USA, Kanadu, Austrálii, Velkou Británii a Skandinávské země (12). Problematikou násilí na pracovišti ve zdravotnictví se dlouhodobě zabývají významné mezinárodní instituce jako je Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO), Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization – ILO), Mezinárodní organizace sester (International Council of Nurses – ICN) a Mezinárodní odborová centrála pracovníků veřejných služeb (Public Services International). Jejich společným zájmem je objektivizovat výskyt násilí ve zdravotnictví, pochopit jeho příčiny v jednotlivých zemích a iniciovat opatření, vedoucí k omezení násilí a jeho prevenci. Za tímto účelem organizují mezinárodní konference, poskytují metodologickou pomoc a navrhují doporučení, jak na násilí ve zdravotnictví reagovat.
Omezit výskyt násilí ve zdravotnictí je nesmírně důležité, protože oproti jiným resortům, zde má násilí devastující dopad na vlastní činnost nositelů profese. Tam, kde se násilí objeví, dochází k výraznému zhoršení kvality poskytované péče. Oběťmi násilí zde mohou být obě strany profesionálního vztahu – tj. jak zdravotníci, tak i pacienti. Sestry, lékaři i ostatní zdravotníci jsou stále častěji napadáni agresivními, psychicky narušenými či opilými pacienty, a někteří zdravotníci zase hrubě a násilnickým způsobem zacházejí s nemocnými, kteří jsou odkázáni na jejich pomoc. Násilí ve zdravotnictví se týká jak pacientů, tak i zaměstnanců. Obě strany mohou být jak jeho obětí, tak i jeho pachateli.
Výskyt a podoby násilí ve zdravotnictví. Situace v ČR v mezinárodním srovnání
V roce 2000 proběhl mezinárodní výzkum, koordinovaný WHO, ILO a ICN, který mapoval situaci v oblasti násilí na pracovišti ve zdravotnictví v několika zemích (Jihoafrická republika, Thajsko, Brazílie, Bulharsko, Portugalsko, Libanon) a týkal se všech forem násilí (2). Přinesl důležité výsledky osvětlující skutečný rozsah i formy násilí na zdravotnických pracovištích v různých částech světa a přispěl k porozumění jeho příčinám a důsledkům. Výzkum ukázal, že fyzické násilí se vyskytuje ve všech zůčastněných zemích, avšak v různé míře.
Nejmenší výskyt byl nalezen v Portugalsku (3 %), nejvíce pozitivních odpovědí bylo v Thajsku, a to u 10 % respondentů. V nám kulturně nejbližším Bulharsku to bylo 7 % respondentů, kteří uvedli, že ve své práci na vlastní kůži pocítili fyzické násilí (2). Výskyt psychického násilí ve zdravotnictví se ve zkoumaných zemích pohyboval v rozpětí od 32 % v Bulharsku až po 52 % v Jihoafrické republice. Jeho nejčastější podoba je slovní napadání.
Psychické násilí může mít velmi rafinované a někdy těžce prokazatelné podoby. To platí zejména o bullyingu (mobbingu v americké angličtině). Jedná se o „opakované a při delším působení urážlivé chování projevující se invektivami, krutými nebo zlomyslnými pokusy ponížit nebo zesměšnit jednotlivce nebo skupinu zaměstnanců“ (5). Je to i u nás poměrně rozšířená forma násilí na pracovišti, která bývá v hovorové řeči označována jako „šikana“.
Obdobný výzkum proběhl v ČR v letech 2004–2006 (13, 14). S použitím stejné mezinárodně vypracované metodiky mapoval situaci ohledně násilí v našem zdravotnictví a sociálních službách. V tomto textu se však omezíme pouze na výsledky, které se týkají zdravotnictví. Ukázalo se, že násilí je v našem zdravotnictví velmi rozšířené (Graf 1).
Týká se to zejména slovního napadání, se kterým se setkalo v posledním roce 42 % respondentů z celkového počtu 675 dotázaných. Fyzické násilí pocítilo 13 % dotázaných zdravotníků a 11% uvedlo, že má zkušenosti s mobbingem (viz. graf 1).
Je zarážející, že zejména výskyt fyzického násilí je u nás ve srovnání s ostatními šesti zeměmi nejvyšší. I když přihlédneme ke kultrurním odlišnostem v tom, co je za násilí považováno, je tento výsledek velmi znepokojivý (Graf 2, 3).
V citovaném výzkumu měli respondenti možnost formou volné odpovědi na otevřenou otázku uvést tři nejdůležitější faktory, které přispívají k psychickému násilí na jejich pracovišti. Na tuto otázku odpovědělo 279 osob. Ne všichni využili možnost uvést tři faktory. Celkem jich bylo uvedeno 589, z nichž se většina – zcela logicky – opakovala. V tabulce 1 jsou nejčastěji uváděné faktory, tj. zdravotníky subjektivně pociťované příčiny násilí ve zdravotnictví, seřazeny podle četnosti.
Výsledky ukazují, že závažným problémem je existence různých forem psychického násilí na mnoha našich pracovištích, které má podobu „špatných mezilidských vztahů“. Názor, že po roce 1989 došlo v naší zemi ke zhoršení mezilidských vztahů, byl potvrzen i v jiných výzkumech (15). Ukazuje se, že v souvislosti se zaváděním tržních principů a konkurence do všech oblastí společenského života, došlo po roce 1989 ke změně interpersonální atmosféry na našich pracovištích. V intencích „boje o přežití“ dochází k projevům zvýšené agresivity, hostility a netrpělivosti a ke zmenšování prostoru pro osobní komunikaci. Protože nezbytné změny byly – a stále jsou – velmi rychlé, někdy až překotné a management v mnoha případech téměř nepřipravený situaci jakkoliv řídit, došlo postupně k vytvoření organizační kultury, která je směsicí pozůstatků minulé socialistické éry (např. nedostatečná, či zcela chybějící vnitřní loajalita zaměstnanců k podniku, kde pracují) a novodobého důrazu na výkonnost a produktivitu, a to i za cenu různých forem zneužívání zaměstnanců. Zaměst-nanci jsou někdy nuceni pracovat proti své vůli přesčas, v nedostatečném počtu, a to zejména v odpoledních a nočních směnách, a objevují se i případy, kdy je jim odepírán nárok na dovolenou. To vše bez přiměřené kompenzace.
V některých podnicích je nejistota pracovního místa využívána jako motivační stimul, bez ohledu na velmi škodlivý dopad této praktiky na psychologickou pohodu dotčených zaměstnanců. Zdá se, že všechny tyto jevy jsou důsledkem strategické volby, kterou česká společnost prostřednictvím své politické reprezentace učinila počátkem devadesátých let a která se opírá o novou hodnotovou orientaci, pro níž je charakteristický důraz na individualismus, osobní prospěch a dravost, a to při programovém opomíjení významu sociální soudržnosti a dalších sociálně protektivních faktorů. Dopad těchto jevů na zdraví lidí, produktivitu práce a celkovou atmosféru ve společnosti je nezpochybnitelný.
Nejvýznamnější zdroje a příčiny násilí na pracovištích ve zdravotnictví
Studie zabývající se problematikou násilí ukazují, že nejčastější příčiny a zdroje násilí ve zdravotnictví lze rozdělit do několika skupin (1, 2, 5, 6, 12, 13). Autorkou provedená kvalitativní analýza rozhovorů s pacienty, kteří na vlastní kůži pocítili násilí ze strany zdravotníků, jenž byla součástí již citovaného domácího výzkumu, to rovněž potvrdila (16).
- Stres v různých podobách je nejvýznamnější příčinou výskytu násilí na pracovišti. Stres nejen násilí vyvolává, ale je i jeho důsledkem. Je prokázáno, že u těch zdravotníků, kteří při své práci aktuálně prožívají stresovou situaci, je zvýšené riziko, že se stanou obětmi násilí. Více než polovina těch, kteří zažili fyzické násilí, mobbing, či sexuální obtěžování uvádějí, že se tak stalo ve stresové situci (1). Zdá se, že práce pod stresem ústí u významné části zdravotnických pracovníků v určitý typ chování, který u potencionálních pachatelů násilí vyvolává agresivní chování, které může eskalovat až v násilí. Zdravotničtí pracovníci ve stresové situaci nejsou s to dostatečně vnímat signály možného násilí na straně pacientů a adekvátně reagovat. Míra stresu, kterému jsou zdravotničtí pracovnící vystaveni, významně souvisí s organizací práce a s kvalitou managementu na všech úrovních zdravotnictví. Bezprostředně je pak determinována organizační kulturou dané instituce a mírou tolerance k projevům agresivity a násilí ve vztazích.
- Dalším významným zdrojem násilí jsou problematičtí pacienti. K takovým patří především pacienti pod vlivem alkoholu nebo drog, pacienti, kteří jsou psychicky nemocní nebo aktuálně psychicky narušení, trpí kognitivními poruchami, případně se jedná o agresivní typ osobnosti. Lidé s takovýmito problémy snadno ztrácejí kontrolu nad svým jednáním a ztrácejí veškeré zábrany. Mnohdy přicházejí z prostředí marginálních sociálních skupin ohrožených sociálním vyloučením (bezdomovci, lidé velmi chudí, dlouhodobě nezaměstnaní, lidé ze sociálně vyloučených lokalit) žijící s pocitem bezpráví a bezmoci. Tito lidé pak častěji jednají násilně a tímto způsobem se dožadují svých práv – a to ať už oprávněných, nebo neoprávněných. S větší pravděpodobností se s nimi setkáváme v psychiatrických nebo protialkoholních léčebnách, při léčbě drogově závislých, na odděleních akutního příjmu a neodkladné péče, na odděleních ARO a na kožních a infekčních odděleních. Proto by zdravotničtí pracovníci z uvedených pracovišť měli projít speciálním výcvikem, cíleně zaměřeným na zvládání násilnických a agresivních projevů. V rámci výcviku by měl být důraz položen na včasné rozpoznání varovných signálů a na nácvik chování, které může zabránit projevům a vzniku násilí.
- Je pozorováno, že násilí se častěji objevuje v určitých situacích a na určitých pracovištích. Rizikovými z hlediska násilí jsou všechna pracoviště, kde dochází k prvnímu kontaktu pacientů či jejich příbuzných se zdravotníky. Situace akutního příjmu, kde se vyskytují frustrovaní a vystrašení pacienti v akutním ohrožení života, trpící bolestí a nejistotou, jsou obzvlášť kritické. Někdy i přiměřená čekací doba se může vystresovaným pacientům zdát subjektivně příliš dlouhá, zejména když oni sami nebo i jejich příbuzní dostavají od zdravotníků jenom kusé nebo žádné informace. Sem patří všechna oddělení akutního příjmu v nemocnicích, ordinace lékařské služby prní pomoci (tzv. „pohotovosti“), ale také kartotéky, radiodiagnostická oddělení a laboratoře, kde se provádějí neodkladná statimová vyšetření. Jsou známy případy, kdy došlo opakovaně k napadení sester nebo RTG laborantů, kteří akutní příjem zajišťovali. Nutno podotknout, že také zdravotníci nesou za tyto incidenty svůj díl odpovědnosti. Emocionálně exponovaní pacienti i ti, kteří je doprovázejí, očekávají, že lékaři budou postupovat rychle, organizovaně a racionálně, avšak opak je někdy pravdou. V praxi se často improvizuje a před pacienty i jejich doprovodem se nepokrytě řeší „kam s ním“. Jsou zdokumentovány případy, kdy je akutní pacient zcela chaoticky převážen do jiné „spádové“ nemocnice a posléze zase vrácen zpátky, a to bez dostatečného vysvětlení, proč se tak děje.
- První kontakt zdravotníků s pacienty je z hlediska násilí rizikový i tehdy, když se nejedná o akutní péči. Pacienti, objednávající se na plánované výkony (operace, invazivní diagnostika) se někdy setkávají s projevy verbálního násilí ze strany lékařů i sester. Pacienti v těchto chvílích očekávají od lékařů pochopení, lidský přístup a osobní zájem. Z výsledků analýzy rozhovorů s pacienty, kteří zažili násilí ze strany zdravotníků, však výplývá, že v rozporu s tímto očekávaním, lékaři/sestry nevybíravým způsobem pacienty slovně atakovali. Byli hrubí, arogantní a dokonce v některých případech obviňovali pacienty, že si svoji nemoc sami zapříčinili („kdybyste nebyla tak tlustá, tak byste nemusela na operaci“). Jindy činili pacienty zodpovědnými zato, že oni – lékaři – nejsou dostečně finačně ohodnoceni a pacienti by přitom chtěli „nejlepší péči a všechno zadarmo“. Pacienti se cítili zaskočeni, překvapeni, zmateni, uraženi, poníženi a nevěděli jak by měli reagovat. Tento nepříjemný zážitek na dlouhou dobu poznamenal jejich psychickou náladu a velmi je frustroval. Zdravotnictví jako celek vnímají od té doby jako odmítavé, nepřátelské a pro pacienty nebezpečné prostředí (16).
Kdo jsou pachatelé a oběti násilí ve zdravotnictví?
Zobecněním poznatků o pachatelích a obětech násilí na zdravotnických pracovnících a s jistým zjednodušením problematky lze dospět k následujícícímu závěru (1, 2, 6):
Pachateli násilí ve zdravotnictví jsou s větší pravděpodobností osoby, které lze charakterizovat některým z následujících atributů:
Lidé, kteří mají v anamnéze násilnické chování, častěji měli problematické dětství a zažili v jeho průběhu psychickou a fyzickou deprivaci, bývají závislí na alkoholu nebo jiných drogách, trpí duševní nemocí a projevují vůči svému okolí výrazné hostilní postoje.
Oběti násilných incidentů z řad zdravotnických pracovníků mají rovněž některé společné znaky. Nejčastěji se terčem útoků stává mladá žena, většinou zdravotní sestra. Platí to i pro ČR, kde bylo výzkumně zjištěno, že 70 % obětí násilných činů byly zdravotní sestry. (17). S vyšší pravděpodobností čelí násilí zaměstnanci, kteří zatím ve zdravotnictví nepůsobí dlouho a nemají tudíž dostatek zkušeností, jak v určitých rizikových situacích reagovat. Je rovněž pozorováno, že někteří lidé se stávají obětmi násilí opakovaně. Tento poznatek dovoluje předpokládát, že potencionální oběť má pravděpodobně určitý typický vzhled, postoje a chování, které jsou pro možného pachatele spouštěcím signálem násilnického chování.
Závěr
Boj proti násilí ve zdravotnictví a vedení kampaně proti všem jeho formám by se měly stát součástí manažerské strategie ve všech zdravotnických zařízeních (3). Jeho prvním předpokladem je vytvoření organizační kultury nulové tolerance k násilí, a to v jakékoliv podobě. K tomu je potřeba, aby se incidentům násilí věnovala patřičná pozornost. Reakce na výskyt násilí na pracovišti nesmí mít charakter ad hoc akce. Je nutné, aby ve zdravotnických zařízeních existovaly směrnice, obsahující zavedené postupy, které musí být standardně uplatňovány vždy, když se násilí objeví. Při jejich zavádění se lze opírat o mezinárodní doporučení (18). Jejich součástí by mělo být také řešení odškodnění obětem násilí. Obětem násilí je třeba poskytnout v případě potřeby dostatečnou psychologickou pomoc. Je nezbytné všemi prostředky zabránit rozvoji postraumatické stresové poruchy a dalším negativním důsledkům prožitého násilí.
Většina opatření však musí směřovat k předcházení násilí. K nejúčinnějším praktickým preventivním opatřením patří školení a kurzy, zaměřené jednak na obeznámení se s problematikou, jednak na nácvik chování a jednání, které v rizikových situacích prokazatelně vede k omezení agresivních a násilických projevů.
Na obecné úrovni však k nejdůležitějším předpokladům omezení násilí všeho druhu ve zdravotnictví zcela nepochybně patří systematické budování prostředí, které je přátelské, a to jak k pacietům, tak i ke zdravotníkům. V současné době se pro označení tohoto atributu zdravotnického systému používá termín „vstřícnost“ (angl. responsiveness). Experti WHO řadí podle tohoto kritéria Českou republiku a její zdravotnictví až na 47.–48. místo (19). Spolu s ostatními zeměmi střední a východní Evropy patříme v tomto ohledu mezi méně vyspělé státy. Pro srovnání – sousední Německo je na páté pozici. Nastal čas hledat řešení, která by situaci zlepšila a posunula nás v tomto smyslu více „do Evropy“ (20).
Poděkování:
Práce na tomto článku vychází z výsledků projektu podporovaného MPSV ČR „Násilí ve zdravotnictví a sociálních službách“, který byl řešen v letech v letech 2004–2006 jako součást širšího výzkumného programu „Moderní společnost a její proměny“ Č1 0113/04-DP1.
PhDr. Helena Hnilicová, Ph.D.
Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví
1. LF UK, Praha
Karlovo nám. 40
128 00 Praha 2
e-mail. hhnil@lf1.cuni.cz
Zdroje
1. Di Martino, V. Relationship between stress and workplace violence in the health sector. Geneva: ILO/ICN/ WHO/PSI, 2003.
2. Di Martino, V. Workplace violence in the health sector. Country case studies. Geneva: International Labour Office 2002. ISBN 92-2-113441-5.
3. Násilí na pracovišti v oblasti zdravotnických a sociálních služeb v ČR. Sborník vstupních teoretických studií a empirické šetření. Kostelec nad Černými lesy: IZPE 2004. ISBN 80-86625-21-4.
4. Dictionary: violence. Dostupné na http://www.answers.com/topic/violence?cat=health#Public_Health_Encyclopedia
5. WHO: Violence: a public health priority. Geneva: World Health Organization 1995.
6. Cooper, C, Swanson, N. Workplace violence in the health sector – State of the art. Geneva: ILO/ICN/WHO/PSI Joint Programme on Workplace violance in the Health Sector, 2002.
7. Chavez, L. Workplace Violence - The American Experience. Global Symposium on Violence and Health, WHO. Kobe, Japan: Center for Health Development 1999.
8. European Working Conditions Observatory (EWCO). European Working Conditions Surveys (EWCS). Dostupné na www.eurofound.europa.eu/ ewco/surveys/index.htm
9. National Task Force on Violence Against Health Care Providers. Dostupné na http://www.usdoj.gov/crt/crim/faceweb.htm#over
10. Ministerstvo zdravotnictví ČR: Metodický pokyn pro lékaře při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím, 2006.
11. Veselá, J. Příčiny a prevence násilí na pracovišti ve zdravotnickýchslužbách a sociální péči – mezinárodní zkušenosti. In: Násilí napracovišti v oblasti izdravotnických a sociálních služeb v ČR. Sborník vstupních teoretických studií a empirické šetření. Kostelec nad Černými lesy: IZPE 2004, s. 11-26. ISBN 80-86625-21-4.
12. Nesvadbová, L., Háva, P. Přehled mezinárodních výzkumných aktivit v oblasti násilí na pracovišti. In: Násilí napracovišti vo blasti izdravotnických a sociálních služeb v ČR. Sborník vstupních teoretických studií a empirické šetření. Kostelec nad Černými lesy: IZPE 2004, s. 65-72. ISBN 80-86625-21-4.
13. Čabanová, B., Dobiášová, K., Hnilicová, H. Násilí na pracovišti ve zdravotnictví v meziná-rodním kontextu. Zdravotnictví v ČR 2005, 3, VIII, s. 116-124.
14. Čabanová, B, Dobiášová, K., Hnilicová, H. První výsledky dotazníkového šetření k projektu Násilí na pracovišti ve zdravotnictví a sociálních službách v ČR. In: Násilí na pracovišti v oblasti zdravotnických a sociálních služeb v ČR. Sborník vstupních teoretických studií a empirické šetření. Kostelec nad Černými lesy: IZPE 2004, s. 179-111. ISBN 80-86625-21-4.
15. Hnilicová, H. Dopad společenských změn po roce 1989 na kvalitu života v ČR. In: Payne J. (ed). Kvalita života a zdraví II Empirie. Praha: Triton, 2005.
16. Hnilicová, H. Nepublikovaná analýza rozhovorů s pacienty, kteří zažili násilí ze strany zdravotníků. Výzkum „Násilí ve zdravotnictví a sociálních službách 2004-2006.
17. Dobiášová K. Nepublikovaná hlubší analýza výsledků výzkumu „Násilí ve zdravotnictví a sociálních službách 2004 – 2006.
18. ILO/ ICN/WHO/PSI. Framework guidelines for addressing violence in the health sector. The training manual. Geneva: ILO/ICN/WHO/PSI 2005. ISBN 92-2-118247-9. Dostupné na http://www.icn.ch/SEW_training_manual.pdf
19. World Health Report 2000. Health Systém Improving Performance. Geneva: WHO 2000, s. 18. ISBN 92 4 156198 X.
20. Bencko, V., Hnilicová, H. Sustainable future and quality of life in medical education. European EPI-Marker. The Newsletter of International Center for Studies and Research in Biomedicine, Luxemburg, 2005, 9, 1, p. 1-5.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2008 Číslo 5
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
Najčítanejšie v tomto čísle
- Pozdní účinky xenobiotik 1. Mechanismus účinku a jejich výskyt v prostředí
- Historie, současné problémy a šance v prevenci nozokomiálních nákaz
- Násilí jako znepokojivý fenomén současného zdravotnictví
- Závislost na tabáku: prevence, diagnostika a léčba v ordinaci praktického lékaře