Kamil Krofta, jak jsme jej znali a jak si jej v myslích uchováme

Dne 5. 5. 2008 odešel z tohoto světa po dlouhé těžké nemoci MUDr. Kamil Krofta, jedna z nejvýraznějších postav z řad lékařů, kteří pracovali ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Byla jsem poctěna důvěrou svých kolegů na Pneumologické klinice a zároveň obtížena nelehkým úkolem o Kamilu Kroftovi napsat. Napsat tak, aby byla co nejlépe zachycena nejen práce tohoto charismatického člověka, ale hlavně jeho osobnost jako taková. Úkol pro mě nebyl vůbec lehký, protože řada kolegů jej znala lépe než já, a tak jsem se s důvěrou obrátila na ty, kteří s ním byli v užším styku po dobu mnoha let, na jeho spolupracovníky a kolegy. Povídání, které nyní čtete, je tedy naší společnou prací a společnou vzpomínkou na tohoto výjimečného člověka.

MUDr. Kamil Krofta se narodil 5. 7. 1937 do významné české rodiny, jejíž příslušníci bez nadsázky ovlivňovali společenský a politický život v České republice v minulých stoletích. Nelze nezmínit osobu Kamilova dědečka, který byl uznávaným historikem, profesorem českých dějin se zřetelem na Slovensko na Univerzitě Karlově a významným zahraničním diplomatem působícím jako vyslanec ve Vatikánu, Vídni a v Berlíně a od roku 1927 šéfem prezídia Ministerstva zahraničních věcí.  Dne 29. února 1936 převzal po Edvardu Benešovi křeslo ministra zahraničí a v této funkci působil až do 4. října 1938. Na počátku okupace vydal odvážnou obranu československé zahraniční politiky. Zapojil se rovněž do domácího odboje a od roku 1942 stál v čele Přípravného národního revolučního výboru. Roku 1944 byl zatčen a vězněn na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně. Zemřel na útrapy věznění nedlouho po osvobození a návratu z internace. Kamilův pradědeček byl plzeňským purkmistrem a poslancem říšského sněmu ve Vídni, otec pak byl významným kunsthistorikem.

Upřímně si myslím, že vyrůstat v rodině, kde již byly takové výrazné osobnosti, a najít si svou vlastní cestu životem, je velmi nelehké. Dozvěděla jsem se, že Kamilův dědeček měl svého vnuka velmi rád a shlížel se v něm. Zdá se mi to vcelku pochopitelné už jenom z pohledu na fotografie těchto dvou mužů, kteří si byli v dospělém věku i fyzicky velice podobní a hlavně měli stejný pohled očí, které vyzařovaly hlubokou inteligenci, pochopení a zároveň velký smutek. Těžko říci, nakolik se rodinná situace odrazila na nepříliš šťastném Kamilově osobním životě, ale domnívám se, že to, co neinvestoval do života osobního, pak vrchovatě odevzdával lidem kolem sebe v práci a v odborném a společenském životě, kde se beze zbytku realizoval a rozdával. Není lehké jeho charismatickou osobnost popsat a řadu věcí je možno pouze tušit pod povrchem jeho uzavřené a citlivé povahy. Všichni jeho kolegové a přátelé, kteří jej znali, se jednoznačně shodují v tom, že byl velmi inteligentní, s rozsáhlým přehledem nejen v oblasti medicíny, ale také v oblasti exaktních věd, filozofie a vážné hudby, zároveň však velmi neformální, přátelský a vstřícný. Byl obdařen schopností získávat autoritu zcela nenuceným způsobem a jaksi nenápadně, automaticky. Dokázal velmi pozitivně na své okolí působit, byl velmi laskavý a vlídný. Těžko však říci, zda byl spokojen sám se sebou. Myslím, že byl k sobě velmi kritický a rozhodně netrpěl sebeobdivem, byl velmi skromný. Uvolnit a chvilkově se otevřít dokázal v těch vzácných chvílích, které trávil se svými kolegy a přáteli, které zval na svou chalupu do Bratrouchova na přátelská posezení, často spojená s hudbou a zpěvem. Navzdory tomu, že byl velkým znalcem, milovníkem a posluchačem hlavně vážné hudby, sám aktivně hudbu neprovozoval, ani nezpíval, byl k sobě v této oblasti velmi kritický a ve veřejném projevu spíše ostýchavý. Celý život až do vážného úrazu při dopravní nehodě aktivně sportoval, za studií medicíny běhal „půlku“.

Jak jsem již uvedla, jeho soukromý život nebyl příliš šťastný a úzké rodinné kontakty prakticky neudržoval. Měl jednu sestru, která je kunsthistoričkou a zanechal po sobě jediného potomka, syna, který absolvoval FAMU a ke kterému si našel cestu až ve svém pozdějším životě. Velkou lásku svého života našel také až později. Bohužel mu tato jeho milovaná osoba předčasně odešla, a to nedlouho po vážné nehodě, ze které se obtížně vzpamatovával a do konce života se vlastně z těchto dvou ran osudu zcela nevzpamatoval.

Nebýt toho, že společenské vědy byly deformovány po válce nastoupivší komunistickou ideologií, asi by Kamil Krofta nezvolil medicínu, ale filozofii. Lékařskou fakultu absolvoval v roce 1955 a nastoupil na umístěnku do nemocnice v České Kamenici, posléze se vrátil do Prahy po úspěšném konkurzu na místo výzkumného pracovníka do Akademie věd a od roku 1965 se věnoval klinické medicíně v nemocnici v Krči v centru zabývajícím se vyšetřením srdečních a plicních funkcí. Přechodně působil i na Interním oddělení nemocnice v Dušní. Dálkově začal studovat i matematicko-fyzikální fakultu, ale studium po 6 semestrech ukončil z toho důvodu, že zde nebylo možno v té době studovat biofyziku. Nicméně toto studium v něm povzbudilo sklon k analytickému myšlení a výrazně posílilo jeho schopnosti vědecké práce v oblasti patofyziologie dýchání a krevního oběhu a v oblasti funkčního vyšetření. Přechodně pracoval na Interním oddělení nemocnice na Strahově ve funkci vedoucího JIPu a dialýzy. V roce 1979 se opět vrátil do Krče, tentokrát již do nově vzniklého IKEMu, kde se věnoval kardiologii a svého času zde měl proveden nejvyšší počet katetrizací. Měl nástavbovou atestaci z vnitřního lékařství i tuberkulózy a respiračních nemocí, tu si dodělával až téměř v 50 letech.

Navzdory svým nepochybným schopnostem odborným a způsobilosti ostatní vést, byl celá léta jako nekomunista pouze zástupcem primáře. Primářem plicního oddělení se stal až po revoluci, a Oddělení tuberkulózy a respiračních nemocí v Krči pak vedl dlouhá léta až do roku 2002, kdy z funkce odstoupil. Nadále však ještě pracoval na Pneumologické klinice FTN až do roku 2005, kdy odešel do důchodu. Za svou kariéru publikoval rozsáhlý počet původních prací z oblasti kardiologie a pneumologie, řada z nich byla otištěna v mezinárodně uznávaných impaktovaných a recenzovaných časopisech, byl spoluřešitelem řady odborných grantů. Svou odbornou kariéru završil napsáním uznávané a ceněné učebnice  Pneumologie, která vyšla v nakladatelství Triton v roce 2005. Věnoval se pregraduální i postgraduální výuce a jeho přednášky byly vysoce ceněny pro preciznost a srozumitelnost a zároveň hluboký průnik do problematiky. V rámci odborně společenských aktivit byl zvolen předsedou obvodního sdružení ČLK a neváhal z této pozice neohroženě vystoupit proti politice tehdejšího ministra zdravotnictví, MUDr. Davida Ratha.

Co říci na závěr? V MUDr. Kamilovi Kroftovi odešla z tohoto světa významná osobnost odborného života, která ovlivnila nejen generace lékařů ve FTN, ale i na poli celé české medicíny. Zároveň nás ale opustil v nejlepším slova smyslu mravný a slušný člověk, který byl velmi ceněn svými kolegy nejen pro své odborné schopnosti a vědomosti, ale také pro své osobní vlastnosti. Kamil Krofta bude řadou z nás sice fyzicky postrádán, zároveň však v nás zůstane uchován v tom, co nám odborně i lidsky předal. Slavný dědeček by byl jistě na svého vnuka hrdý, a my všichni jsme rádi, že jsme Kamilovi Kroftovi mohli alespoň po část svého života být nablízku.

Nemohu nepoděkovat těm, kteří mi pomohli vzpomínkami a fakty:

MUDr. Alexandra Messieurerová,

MUDr. Ivana Kasíková,

MUDr. Dimka Sixtová,

MUDr. Tomáš Rokos,

Milica Sklenčková.

Za kolektiv lékařů Pneumologické kliniky 1. LF UK a FTNsP

Doc. MUDr. Martina Vašáková, Ph.D., primářka