Velký mezon

Recidiva znamená návrat nemoci,

která již byla vyléčena, nebo u které

již vymizely veškeré příznaky.

Lékařský slovník

Zbláznil se mi kolega. Říkám to nerad, ale co nadělám, je to tak. Na jedné straně mě sice trochu utěšuje, že jak ho znám (a znám ho dlouho, skoro déle než je slušné říkat nahlas), tak k tomu stejně jednou muselo dojít, na druhé straně si ale zase vyčítám, že kdybych byl býval důslednější a energičtější, kdybych dokázal z probleskujících náznaků vyvodit nutné závěry, mohl by třeba být, chudák, pro tento svět ještě nějakou chvíli zachován.

Nestalo se, a potom, co se přihodilo před několika dny, je zřejmé, že na takové běžné a oblíbené zákroky jako elektrické šoky, skotské střiky či svěrací kazajku je pozdě.

Ten den jsme se sešli vlastně náhodou. Oči se mu vzrušeně leskly a  měl – jak se později ukázalo – tendenci hovořit spisovně. V hlase se mu ozývaly potlačované vítězné tóny a vůbec budil dojem člověka, který se právě dozvěděl, že vyhrál ve sportce.

To byl ovšem omyl.

„Co se děje?“ povídám jako naivní moula namísto toho, abych volal záchranku, nebo se alespoň dal na útěk. Jenomže já se mu zrovna chystal navrhnout, že bychom mohli zaskočit na pivo nebo tak něco, a kvůli téhle představě jsem jaksi veškerá varovná znamení permanentně ignoroval.

„Kvark,“ pronesl slavnostně a očividně čekal, co na to já.

V prvním okamžiku mě napadlo, že se snad začal učit sanskrt nebo něco na ten způsob, u něho člověk nikdy neví, anebo testuje, jestli snad náhodou nepatřím do nějakého tajného spolku, do kterého zrovna vstoupil. Než jsem ale stačil vydat adekvátní zvuk, kterým bych odpověděl na nadhozené heslo, vytáhl z tašky Rubikovu kostku.

V tu chvíli jsem zcepeněl. Věděl jsem, že ji má, ale nevěnoval jsem tomu faktu dostatečnou pozornost. Zapomněl jsem, že pouhá přítomnost takového předmětu vyvolává latentní nebezpečí; že Rubikova kostka se z ničeho nic dokáže chovat jako virus v Petriho misce, že má potenciální schopnost vyvolat recidivu. Až doteď jsem byl přesvědčen, že epidemie šílenství pohyblivých barevných krychliček propukla a pominula v sedmdesátých létech minulého století. Pokus oživovat dávno pohřbené přízraky zaváněl nekromancií, a tahat po aktovkách zombie mi připadalo poněkud jako chucpe. Taky jsem mu to okamžitě řekl.

Navzdory všemu jsem si pořád ještě bláhově myslel, že se s ním dá mluvit.

„Nesmysl,“ mávl odmítavě rukou, „ve světe se z toho znovu stává hit. A právem! Představ si to, člověče,“ pokračoval ztišeným hlasem, „na tomhle se dá udělat kvark!“

A na důkaz těchto slov se mu rozkmitala obě zápěstí, takže nebýt toho, že ho znám, nutně bych dospěl k přesvědčení, že po večerech štrikuje. Takhle jsem jen fascinovaně civěl na trojice kostiček, které mu běhaly pod prsty sem a tam.

„V Massachussettském technologickém institutu přišli na to, že tuhle věc mohou využívat jako názornou pomůcku při výuce teoretické jaderné fyziky,“ pokračoval ve výkladu a zkušeně odhadoval postavení jednotlivých kostek.

Takže žádný sanskrt, žádná mafiánská hesla či magická zaklínadla, ale částicová fyzika.

Přiznám se, že jsem pocítil cosi jako záchvěv napětí. Ještě pár minut a stanu se svědkem, jak se ze sedmadvaceti různobarevných pohyblivých krychliček dá vyčarovat kvark. Fyzik Murray Gell-Mann tohle slovo vytáhl z románu Jamese Joyce Finneganova svatba, a tam ho používá racek, který během svého poletování pokřikuje „Tři quarky pro krále Marka.“

Dodnes nikdo přesně neví, co to má znamenat. Všichni se ale shodují na tom, že kvark by mělo být cosi blouznivého, nepředstavitelného, nepochopitelného. Jenomže to se týká románu.

Gell-Mann ale přivedl na svět hypotetickou částici-přízrak, která má třetinový elektrický náboj a vlastnosti, z nichž při její prvotní představě tu a tam mrazilo v zádech i těm několika osamělým tulákům a nositelům Nobelovy ceny za fyziku, kteří se jinak v oblastech na hranicích myslitelného pohybují jako doma. Částici, z jejichž triád se skládají veškeré základní kameny hmoty donedávna ještě nedělitelné, jako proton či neutron, a kterým fyzikové, pravděpodobně v záchvatu upřímnosti a zoufalství dali taková jména jako „nahoru“ a „dolů“, „podivný“, „půvabný“, „svrchní“ či „spodní.“ Částici, kterou bylo možno v její přirozené podobě poprvé a vzápětí i naposledy zahlédnout plus mínus miliardtinu vteřiny po Velkém třesku při teplotách okolo sta hexalionů stupňů Celsia (1 hexalion = 1 000 000 000 000 000 000  000 000 000 000 000) a kterou se zatím nepodařilo vyrobit ani na těch největších urychlovačích světa. V ženevském CERN se kvůli ní a gluonům, což jsou podobné příšerky, nedávno dokončila takřka deset let trvající výstavba LHC, Large Hadron Collider, zařízení za hezkých pár miliard švýcarských franků, obnášející mimo jiné sedmadvaceti kilometrový kruhový tunel s gigantickými magnety a detektory velkými jako pětipatrový barák.

Otázka ovšem zní, proč to všechno, když ke stvoření kvarku stačí rozporcovaná plastiková kostka za pár šupů.

Odpověď přišla vzápětí.

Krychličky doputovaly na svá místa. Kvark byl na světě.

No, popravdě řečeno, nic moc. V tomhle provedení ze všeho nejvíc připomínal barevným inkoustem pocákaný secesní ornament z babiččiny háčkované dečky na noční stolek. Řekl bych, že ve slušné a pověsti dbalé domácnosti by takováhle ohavnost musela okamžitě z domu.

„Podívej,“řekl jsem mu konejšivě, „kvark už máš, takže co kdybychom teď pro změnu zaskočili třeba na...“

Nejenže mě nenechal domluvit (a takovou báječnou, podnětnou a užitečnou ideu jsem zrovna měl), ale okamžitě začal složitě vysvětlovat něco o diagonální symetrii, translační symetrii, zrcadlové symetrii, asymetrické symetrii, fraktálech, dynamických vztazích v přesunování krychliček.

Nevím, jestli může být chaos v hlavě symetrický, ani jaká je vzájemná dynamika jeho jednotlivých složek, rozhodně však nutí k pláči. Navíc, protože mu slovní výklad byl zjevně málo, pustil se znovu do štrikování.

Rezignoval jsem a zmohl se jen na odevzdanou otázku.

„Co to, prosím tě, vyrábíš, teď?“

„Velký mezon,“ zněla odpověď.

Tak takhle, prosím, dopadl člověk, který byl ještě přednedávnem víceméně normální. Líbily se mu hezké holky, nedal dopustit na guláš, fandil fotbalu a rád se napil něčeho dobrého. Teď ho zjevně vzrušují krychličkové mezony, ve volných chvílích vymýšlí ultrarychlé algoritmy jejich pohybu a pravděpodobně sní o tom, že dosáhne (nebo se dožije) takové dokonalosti, kdy mu budou jednotlivé kostky běhat kolem dokola nejlépe v Möbiově pruhu.

Je sice pravda, že tohle všechno nemá jen ze své hlavy, že se o netušených možnostech té ďábelské věci někde zčásti dočetl, ale to na věci nic nemění. Pro současnost je ztracen.

Kdybych mu jen býval včas ten zatracený předmět sebral, mohlo být dneska všechno jiné. Teď jak se zdá, ta posedlost či infekce pokročila příliš daleko.

Nejhorší obavy se definitivně potvrdily, když začal o tom, že se dozvěděl, že prý někde existuje člověk, který vynalezl něco podobného, jenomže na rozdíl od Rubikovy kostky tvoří jednu hranu nikoliv tři, ale čtyři pohyblivé krychličky. Když o tom mluvil, rozzářeily se mu oči vizionářským transem a v hlase se chvěla naděje s nedočkavostí.

Co dodat.

Tak, jako kdysi Voltaire proti zemětřesení, jež v na konci osmnáctého století málem zničilo Lisabon, protestuji nyní ve jménu lidství i já: pokud něco takového skutečně existuje, je třeba to ihned za první bezměsíčné noci zakopat na opuštěném místě co nejhlouběji do země.

Se čtveřicemi pohyblivých kostek by se třeba mohla dát zobrazit dosud marně hledaná sjednocující Teorie všeho nebo možná, kdo ví, i samotný Velký třesk. A co kdyby v tu chvíli začal fungovat.