Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Zdeněk Kunc jeden ze zakladatelů české neurochirurgie

Zdeněk Kunc se narodil v Praze 16. března 1908. Všichni jeho předkové byli po několik generací tkalci. Tatínek se také vyučil soukenictví v Rychnově nad Kněžnou, maminka byla dcerou jeho mistra. Mladí však strávil mladý Kunc v Praze, ale do Rychnova, odkud pocházeli jeho rodiče, jezdil každoročně na prázdniny za babičkou, na ni a celé dětství v rychnovské tkalcovské chalupě, moc rád vzpomínal

Měl ještě jednoho strýce, který byl okresním lékařem v Sušici, kde mladý Kunc trávil často část prázdnin. To byl pro něj, narozdíl od jeho skrovného pražského domova, odlišný svět. Strýc byl svobodný, večeřívali spolu často v restauraci, strýček s ním jezdil kočárem po návštěvách za vzdálenějšími vesnickými pacienty a někdy si vzal svého synovce při některých výkonech na pomoc.

Kunc jezdil po celé Šumavě na kole, vždy s blokem, tužkou a barvami. O medicíně ještě neuvažoval, chtěl spíše studovat architekturu. A pak, když dokončil střední školu, rozhodl se náhle pro medicínu.

Hned po prvním roce studia začal pracovat jako demonstrátor a pak jako pomocná vědecká síla na Anatomickém ústavu profesora MUDr. Ladislava Borovanského. Zde vyhrál i kreslířskou soutěž ústavu. Pětiletý pobyt na anatomii mu byl jistě dobrou přípravou na chirurgii. Borovanského si získal mladý demonstrátor i tím, že mu opatřil do ústavních sbírek desítky lebek, které pomocí svého strýce získal v kostnicích na Šumavě.

Při studiu byl okouzlen zprvu profesorem Arnoldem Jiráskem, skvělým řečníkem, který dovedl strhnout posluchače a ukázal chirurgii jako jedinečný obor. V pozdějším věku však měl Kunc k Jiráskovi kritický poměr.

Chirurgie jako životná náplň se Kuncovi líbila, ale byla v té době, kdy končil studia, v r. 1932, pro studenta z nebohaté rodiny, téměř nedostupná. Vstoupil tedy do vojenských služeb a nastoupil do Vojenské nemocnice v Josefově, kde jeho prvním šéfem byl major MUDr. Ferdinand Vach, žák Julia Petřivalského. Zde na chirurgii získal skvělou základní erudici.

V r. 1938 byl poslán ministerstvem národní obrany na studijní pobyt na Jiráskovu kliniku. Brzy však přišel Mnichov, pak obsazení zbytku Československa, a armáda byla rozpuštěna.

Mladému Kuncovi se podařilo získat místo u profesora MUDr. Františka Buriana na plastické chirurgii na Vinohradech. Zde ho při nástupu Burian šokoval, když mu řekl:

„Zapomeňte všechno, co jste se naučil na chirurgii!“

Burian byl skvělý chirurg, ale velmi náročný. Sám vynikající kreslíř vyžadoval mimo jiné při ranním sezení kreslenou předoperační úvahu. Zde najednou mohl Kunc dobře uplatnit své malířské vlohy.

Ještě během války přešel Kunc, rovněž na Vinohradech, na chirurgii k docentovi MUDr. Emerichu Polákovi, který si vybudoval skvělou pověst. Po skončení války pak nastoupil znovu do armády a byl poslán na chirurgii do nemocnice v Plzni.

Zde ve spolupráci s neurologem MUDr. Jaromírem Hrbkem (později nechvalně známým ministrem školství) a radiologem MUDr. Františkem Dulíkem začali provádět první neurochirurgické  operace. Bylo to zprvu svízelné, nebylo instrumentarium, nebyla ani snadno dostupná literatura, nebyla vlastní lůžka pro neurochirurgické pacienty, ale přesto se brzy dostavily úspěchy.

V květnu 1948 byl Kunc přeložen do Prahy jako přednosta na chirurgické oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Nebyl tím nadšen, v Plzni už měl dobře rozjetou spolupráci, ale to se rychle spravilo. Kontakty s Plzní neustaly, ale navíc zde přibyla možnost spolupráce s přednostou neurologického oddělení ÚVN MUDr. Františkem Pleskotem, s nímž se blízce spřátelil, a mnoha jinými pražskými neurologickými odděleními, zvláště s Hennerovou klinikou a neurologií v Motole, odkud mu dodávali pacienty.

To budilo nevůli profesora Jiráska, který se domníval, že jeho klinika by měla mít monopol na všechny neurochirurgické výkony.

Brzy, když byly vidět úspěchy, došlo proti urputnému odporu profesora Jiráska, který se tvrdě bránil samostatnosti neurochirurgie, k založení prvního specializovaného neurochirurgického oddělení v Praze. Toto oddělení bylo po třech letech změněno na Neurochirurgickou kliniku Fakulty všeobecného lékařství v Praze v ÚVN. Současně s tím i pokračovala i Kuncova kariéra; v r. 1950 byl jmenován docentem a v r. 1959 profesorem neurochirurgie.

Kunc vytvořil ÚVN ve Střešovicích skvělou školu. Většina pozdějších přednostů neurochirurgických pracovišť byli jeho žáci (Vladimír Beneš, Ivo Fusek, Quido Ledinský, Zdeněk Mraček, Karel Šourek, Vilibald Vladyka, Miroslav Metelka, Eduard Zvěřina a jiní a jiní). Ti vytvořili skvělý tým. Ve spolupráci s neuroradiologem Bretem, který byl neocenitelným doplňkem týmu, se rozvíjely nové diagnostické a operativní postupy. Kunc zavedl například do neurochirurgie endotracheální anestezii, nitrolební hypotenzi, měl prvenství v operaci krčních i hrudních diskopatií, měl výtečné výsledky u mozkových i míšních nádorů a věnoval se i do té doby neřešitelným problémům cévní mozkové chirurgie (gigantická aneuryzmata, aneuryzmata ve vertebrobazilárním povodí a dětská aneuryzmata). Stal se průkopníkem stereotaktických operací na mozkovém systému.

Kunc a všichni jeho lékaři byli velmi vstřícní k ostatním neurologiím. Kdykoliv jsme se na ně obraceli z našich neurologií s žádostí o rozhodnutí vhodnosti operace nebo přímo již s operačním návrhem, nestalo se nám, že bychom byli odmítnuti. To jsem já jako neurolog v Motele, ale nejen já, ale i jiní kolegové, velmi oceňovali.

Možno říci, že měl v jistém ohledu usnadněnou práci tím, že byl voják. Armáda měla bohaté finanční zdroje a mohla si dovolit zařídit mu na klinice různé věci včetně přístrojového vybavení, které pro civilní nemocnice byly jen pohádkovým snem. A Kunc to dokázal dokonale využít.

Jeho práce mu přinášely celosvětové uznání, kromě jiného byl vyznamenán       v r. 1970 čestným doktorátem na univerzitě v Göteborgu. V r. 1967 byl zvolen v Madridu za prezidenta příštího evropského neurochirurgického kongresu, který se měl konat, a také konal, za čtyři roky v Praze. Tento kongres Kunc uspořádal, a měl velký úspěch jak vědecký, tak společenský.

Kunc se svými spolupracovníky na klinice tvořili výbornou partu, která se dokázala při různých společenských večerech krásně bavit různými skeči, parodiemi a podobně. Duchovní prim v těchto aktivitách hrál tehdejší docent Vladimír Beneš st.

Pořádali i společné sportovní podniky, například se zúčastňovali pravidelně pochodu Praha-Prčice spojeném zastávkou u známých a pohoštěním.

Kunc byl mimo jiné i všestranný sportovec, výborný lyžař, hráč míčových her, turista. Velkou oporou mu ve všech směrech byla milující manželka, dětská lékařka MUDr. Zděnka Kuncová, která ho ve všem podporovala a nejednou i doprovázela.

Ke konci medailonku připojím několik historek, které dokumentují to, co jsem výše napsal. Některé jsem získal přímo od pana profesora, některé od jeho žáků, některé i z jiných zdrojů. Krásnou kapitolu mu věnoval ve své sbírce esejů Věčná chirurgie jeho žák, profesor Vladimír Beneš starší.

V době, kdy zaváděli na neurochirurgii v Praze-Střešovicích stereotaktické operace, byl profesor Kunc pozván do Českých Budějovic, aby poreferoval na místní schůzi Purkyňovy společnosti o nových možnostech neurochirurgie.Ve své přednášce se pochopitelně zmínil i o výsledcích některých stereotaktických výkonů. Mezi jinými se také zmínil o pacientovi, který po zásahu v oblasti mozkového kmene se značně změnil psychicky, stal se podnikavým až hyperaktivním v sexuální oblasti.

Tu se v pozadí sálu ozval hlubokým basem jeden budějovický praktik:

„A pamatujete se, pane profesore, přesně, kam jste ho píchli?“

Profesor Kunc se kdysi zúčastnil neurochirurgického kongresu v Japonsku. Nejdříve byli všichni účastníci v Tokiu, další část měla probíhat v starobylém městě Kjótu.

Kunc se chtěl svézt proslaveným superexpresem Hikari, jezdícím téměř třistakilometrovou rychlostí. A tak si objednal na tu cestu z Tokia do Kjóta jízdenku. Když však přišel k pokladně, byl šokován. Lístek stál tolik, kolik činily jeho diety na čtyři dny. Bylo mu trapné jízdenku vracet, tak si jen povzdechl a rozhodl se, že bude hladovět. Zbývající čtyři dny kongresu pil jen kávu s mlékem a večeřel trochu ovoce – jednu hrušku nebo malý hrozen vína. Jako sportovec to snášel velmi dobře. Když se vrátil do Prahy, byl sice trochu pohublý, ale v plné formě.

Když si pak doma prostudoval podrobně všechny kongresové materiály, zjistil, že po celou dobu kongresu byly v jídelně v prvním poschodí pro všechny účastníky obědy zdarma.

S touto historkou jsem měl v osmdesátých letech problémy. Zařadil jsem ji do jedné své připravovaní sbírky. Paní redaktorka ji však vyřadila. Když jsem se ptal proč, pokusila se mně to vysvětlit:

„Pane primáři, takhle to nemůžeme vytisknout. Co by tomu lidé řekli, že profesor Kunc, generál naší armády, má na zahraniční cestě na kongres tak malé diety, že by si nemohl dovolit zaplatit jízdenku a ještě se slušně najíst?“

Podobné obtíže jsem měl v souvislosti s profesorem Kuncem s jinou historkou o něco dříve.

Tehdy byli manželé Kuncovi na dovolené na východním Slovensku. Milovali lidové umění a staré památky a tak, když se dozvěděli, že v jedné zapadlé vesničce v horách až při polských hranicích je starý kostelík s krásnou vyřezávanou sochou Panny Marie, rozjeli se tam. Našli vesničku, našli kostelík, ale ten byl zavřený. Obrátili se tedy na faru. Otevřela jim hospodyně, který však příliš nepřekypovala ochotou.

Kunc ji požádal o klíč.

„Nač ho chcete?“ otázala se nevrle.

„Chceme se podívat do kostelíka na tu vaší Panenku Marii.“

„A jste aspoň katolíci?“ zeptala se nepřátelským tónem.

Kunc i s paní chtěli tu lidovou dřevořezbu vidět, tak rychle přikývli.

„A umíte se modlit?“ pokračovala v podezíravém výslechu.

„Samozřejmě,“ odpověděl bez váhání profesor Kunc a honem si v duchu začal přeříkávat otčenáš. Horečně přemýšlel, na co by se ta podezíravá strážkyně klíčů mohla ještě chtít, ale ta se tím spokojila, sundala klíč ze skoby a vydala jim ho.

Pak přísně dodala:

„Ale ihned vrátit! Už se tu něco ztratilo. Mám číslo vašeho auta.“

I tato historka má ještě pokračování. Někdy koncem sedmdesátých let jsem ji chtěl zařadit pod názvem Kuncovi v podezření do jedné své knížky. Ale přeopatrný redaktor, ustaraný ze stálého dohledu Federálního úřadu pro tisk a informace, mi ji zděšeně odmítl:

„Pane primáři, to přece nemůžeme. Profesor Kunc je důstojník, dokonce generál naší socialistické armády. Dovedete si představit, jaký by měl malér, kdyby vyšlo najevo, že by se chtěl modlit!“

Na vinohradské interní klinice ležel jednou jeden Kuncův přítel, profesor interny z jiné kliniky.Byl na třetím patře, kde byly lékařské pokoje a pár pokojů pro prominentní pacienty, zvláště kolegy.

Jednou večer ho přišel navštívit profesor Kunc. Bylo už dávno po návštěvních hodinách. Byl v civilu. Ve dveřích oddělení ho zastavila energická sestra:

„Co tu děláte? Co tu chcete?,“ a podobně.

Kunc skromně řekl:

„Já jsem Kunc a jdu navštívit svého přítele pana profesora X.Y.

„Co vás to napadá, teď je už dávno po návštěvách,“ odbyla ho sestra energicky.

Kunc stále tiše a skromně:

„Já sestro jindy nemůžu. O návštěvách jsem v práci.“

„To je vaše věc. Do toho mi nic není. Nemůžu vás sem teď pustit.“

„Není tu někdo z lékařů, já bych se s ním domluvil.“

„Ten vás sem taky nepustí!“ trvala na svém sestra.

„Tak se ho zkuste zeptat?“ naléhal s úsměvem profesor Kunc.

Sestra s dopáleným výrazem opustila Kunce ve dveřích a zaklepala na lékařský pokoj. A tam aniž by ztišila hlas, oznámila:

„Je tu nějak otrava, chce mluvit s vámi, chce navštívit profesora X.Y. Teď po návštěvách. A nedá se odbýt. Mám ho vyhodit?“

„Jak jste říkala, že se jmenuje?“

„Nějakej Kunc, jestli jsem dobře rozuměla.“

„Ježíšmarjá, to je pan profesor Kunc. Co jste to udělala?“

A vyběhl ven z lékařského pokoje, omlouval se a hned ho zval dál.

Profesor Kunc se jen usmál:

„Příště si na návštěvu sem vezmu na sebe generálskou uniformu.“

Další historka je z r. 1970, kdy byl profesor Kunc vyznamenán čestným doktorátem na universitě v Göteborgu.

První problém byl, jak pan profesor vyprávěl, frak. Ten neměl, a tak mu jej opatřili přátelé z garderoby Divadla E.F. Buriana. K tomu i cylindr. Podle instrukcí z Göteborgu poslal Kunc své míry na prsten a doktorský klobouk.

Přesto došlo při slavnostním ceremoniálu málem k trapasu. Promotor, slavný cévní neurochirurg Gösta Norlén, mu nasazoval klobouk a pronášel přitom slavnostní formuli, přitom však zjistil, že klobouk je poněkud malý a profesoru Kuncovi se nevejde na hlavu. Snažil se mu jej narazit na hlavu silou, ale bezvýsledně. Vtom se do toho ozvala slavnostní rána z děla, pocházejícího snad ještě ze 17.století.

Klobouk historického vzhledu se Kuncovi potácel na hlavě a hrozil, že  každým okamžikem spadne. A navíc se musel ještě nešťastný Kunc podle ceremoniálu uklonit zástupci krále, rektorovi a publiku. Stále měl obavy, že klobouk spadne a zakutálí se z podia dolů.. Tak tedy klobouk při klanění přidržoval rukou a nakonec provedl nepředpisovou poklonu s kloboukem v ruce ve stylu Cyrana z Bergeracu.

To sklidilo obrovský potlesk.

Večer byl slavnostní banket. Kunc měl pronést děkovný proslov. Zahájil jej originálně:

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych se úvodem přiznal, že jsem nesmírně šťastný, že nemám teď na hlavě doktorský klobouk, který mi dnes při promoci působil tolik potíží…“

Další řeč byla přerušena salvou potlesku a svůj projev mohl dokončit až po delší chvíli.

Poslední historka dokumentuje podmínky střešovické neurochirurgické kliniky ve srovnání s ostatními.

Když se začala koncem 70 let na neurochirurgických pracovištích rozvíjet i mikrochirurgie, plzeňský primář docent MUDr. Zdeněk Mraček usiloval opakovaně na ředitelství plzeňské nemocnice o nákup neurochirurgického mikroskopu. Na plzeňské chirurgické klinice, kam formálně neurochirurgické oddělení patřilo, i na ředitelství Fakultní nemocnice v Plzni nebyl moc oblíbený pro svůj nezakrytě skeptický postoj k režimu, a tak jeho požadavek byl stále odmítán s tím, že není dostatek peněz.

Mladý lékař z jeho oddělení MUDr. Milan Choc, pozdější primář a Mračkův nástupce, byl na předatestační stáži na Kuncově neurochirurgické klinice v Praze. Bylo to v r. 1982. Zde se mladý Choc zmínil o potížích s obstráváním neurochirurgického mikroskopu i profesoru Kuncovi.. Ten zvyklý na neskonale větší finanční zdroje od armády, mu bezelstně doporučil:

„Tak si ho kupte.“

(P.S.: Trvalo ještě osm let než v r. 1900, po změně politických poměrů, nové vedení nemocnice svolilo k realizaci tohoto nákupu.)

Medailonek o panu profesorovi Kuncovi zakončím řádky z gratulace, kterou mu napsal spisovatel František Kožík k jeho 75. narozeninám:

„Lidová moudrost praví, že muž má dát světu syna, postavit dům a zasadit strom. Syny má profesor Kunc tři, mimo to i jednu dceru, stromů zasadil v milované zahrádce mnoho, a ta vilka v údolí Tiché Šárky, je také jeho dílem. Když se jí rozhodl postavit sám s manželkou a se syny, chybělo mu do sedmdesátky jen pár měsíců. Jeho vyprávění, jak se rval s přírodou,, materiálem, se zlou vůlí i vlastní slabostí připomíná verše Robinsona Jefferse. Také si zoufal, ale dokázal překonat sám sebe.“

Pan profesor Kunc zemřel l0. května 1985 v 77 letech.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.