Úhel pohledu

Přišel červen, a léto se opět chystá otevřít brány dokořán. Kdekdo se připravuje na dovolenou a spřádá plány jak zamkne minimálně na sedm západů slovo povinnost a bude si užívat sladké nicnedělání, slunce, čerstvý vzduch a vodu. Kdekoliv – podle svých momentálních představ a možností.

Já ne.

A vlastně jim ani nezávidím, kdysi jsem na tom byl úplně stejně. To jsem ovšem ještě neměl v krku ten knedlík nahořklou pachutí a za sebou léto stejně neuvěřitelně potměšilé, jako nešťastné. A ačkoliv se snažím všechno to nepochopení a nespravedlnost nést jako muž, vím, že přece jenom, až se v některém z těch horkých dnů dostanu k řece, po které plují všelijaké ty kajaky, kanoe, plachetnice či windsurfingy, vrátí se znovu ta divná směs pocitů, v níž převládají nostalgie, lítost a opovržení.

Nostalgie proto, že cosi jedinečného a neopakovatelného přišlo nazmar. Lítost naznačuje, že se to stalo mně, a opovržení je už jen nutným důsledkem, neboť vím, že jsem jedním ze dvou nejlepších vodáků na tomto světě. Kdo je tím druhým netuším a ani mě to nezajímá, bezpochyby je stejně horší než já. Uvádím ho jenom proto, aby se neřeklo že přeháním, nebo že se vytahuju. Tak to ovšem není. Ujišťuju vás, že jsem sám někdy překvapen množstvím věcí, které znám lépe než jakákoliv jiná žijící osoba a že pouze vrozená skromnost, která se navíc stala mým nejoblíbenějším koníčkem, mi brání v tom, abych jejich výčtem neuváděl ostatní smrtelníky do rozpaků. Nemohu za to, jsem prostě takový.

Na druhou stranu musím přiznat, že jsem to byl nechtě já, kdo otočil vypínačem spouštějícím celou tu kaskádu ústrků a příkoří. Podlehl jsem totiž mediálnímu tlaku, který mě takřka na každém kroku bombardoval tvrzením, že moderním a úspěšným mužem může být jen ten, kdo se nebojí být v pravou chvíli agresivní, dynamický, kreativní a asertivní. Nebylo mi sice zcela jasné, co se těmito slovy vlastně míní, ale matně jsem tušil, že ve skutečnosti hovoří o mně, jen o tom nevědí. Mlhavé podezření, že výsledkem by bylo cosi mezi Winstonem Churchillem a Ferdou mravencem, jsem odsunul stranou jako irelevantní. Byl jsem zkrátka pevně rozhodnut dokázat všem, že kreativita, dynamika, asertivita i rozhodná agresivnost jsou má další jména. Jen jsem jaksi poněkud tápal ve způsobu, jak na to.

A pak jednoho dne onoho léta jsem se ještě s několika dalšími náhodnými diváky stal, svědkem scény, které jsem ihned zcela neporozuměl. V divokém a na první pohled nepříjemně studeném proudu jakési říčky se mezi zeleně a červeně pruhovanými tyčemi pohybovalo několik předmětů doutníkového tvaru. V každém z nich seděl alespoň jeden člověk, který se seč mu síly stačily patrně snažil odhánět dotěrnou vodu jakousi dřevěnou, na obou koncích zploštělou věcí.

Po dvaceti minutách napjatého pozorování jsem toho měl dost a zeptal jsem se svého souseda, co to má všechno znamenat. Vysvětlil mi, že jde o sportovce, kteří zde trémují před nadcházejícím mistrovství světa. Také mi s trpělivostí, která měla v sobě cosi neslušného sdělil, že to co vidím na vodě jsou lodě, kterým se říká kajak.

V tu chvíli mi v hlavě explodovalo jasné světlo a všechna nejistota byla ta tam.

Stanu se mistrem světa v jízdě na kajaku.

Kajak!

To slovo mě přímo fascinovalo. Zřejmě muselo být cizokrajného původu, protože je můžete číst zleva doprava i zprava doleva a pořád to bude kajak. To česká slova zpravidla neumějí. Vonělo dálkami a exotikou a představě, že já jsem ten vyvolený, který bude jako nejlepší na světe korunován a navždy spojen s takovýmto slovem, nešlo odolat.

Agresivně, dynamicky a asertivně –  kreativita měla přijít na řadu vzápětí – a s úsměvem sobě vlastním, který měl vyjadřovat vše, jsem sestoupil dolů k řece a vyhledal trenéra těch snaživých amatérů. Asi můj neodolatelný úsměv nepochopil, protože nevykřikl údivem, ani se mě nesnažil obejmout. Naopak, předstíral, že nemá čas, a když jsem jej jemně zatahal za rukáv, dost hrubě vyštěkl, co že vlastně chci.

Vysvětlil jsem se mu, že jeho tón je nepatřičný, protože mluví s novým mistrem světa v kajaku.

Zadíval se na mě trochu podezřívavě, trochu zmateně a maličko vyděšeně, a najednou vypadal, jako by se chystal urychleně vzdálit. Přátelsky jsem mu položil ruku na rameno, ale ucukl a začal cosi volat. Nejdříve jsem se domníval, že se mě chystá představit svým svěřencům, ale ukázalo se, že to bylo volání o pomoc.

Nakonec se všechno vysvětlilo. Řekl jsem těm dobrým hochům, že těch pár modřin a šrámů mně samozřejmě nevadí, mezi námi kajakáři se na takové maličkosti nemůže hledět.

Vypadali dojatě.

Stál jsem nad lodí naplněn vznešenými pocity vzrušení a pýchy. V duchu jsem slyšel jásot nadšených diváků, výkřiky neskonalého obdivu a uchvácené vzdechy žen. Ihned jsem nechal některé z těch křehčích omdlít. Vypadá to rozhodně působivěji a celkem vzato nedalo mi to žádnou práci.

Z příjemného zasnění mě ale vytrhly hlasy, které zněly poněkud netrpělivě. Jak jsem později postřehl, vyjadřovaly podiv nad tím, že lezu do lidi obráceně.

Rád vyhovím různým drobným slabůstkám ostatních, a tak jsem se nakonec usadil podle jejich přání. Zrovna jsem se chtěl vrhnout do nejdravějšího proudu, když mě trenér, na můj vkus zbytečně nevraživě, upozornil, že nemám pádlo, ale vzápětí mi je sám podal.

Jeho ochota mě málem přivedla do rozpaků, a tak jsem mu v několika prostých a nehledaných slovech díků naznačil, že to opravdu nemuselo být.

Vypadal překvapeně, a zdálo se, že chce ještě něco říci, ale já mu vlídně pokynul rukou a odrazil od břehu.

Další události vzaly překvapivě rychlý spád.

Původně jsem zamýšlel vyrazit několika silnými rozmachy agresivně, dynamicky, asertivně a rozhodně i kreativně šikmo proti proudu, a tam, uprostřed vlnobití v úzké průrvě mezi dvěma kameny naznačit světu, co se ve mně skrývá.

Ukázalo se, že voda s mými záměry nesouhlasí. Pádlo jsem sice do ní stačil ponořit, ale vzápětí mě rozhořčilo, že jsem tam nenašel nic, o co bych je mohl opřít. Eskymácký půlobrat, který následoval, byl ovšem dokonalý.

Vylovili mě asi o padesát metrů níž. Já byl celý. Loď ne. Snažil jsem se dát trenérovi najevo, že se nic nestalo, že došlo jen k drobnému nedopatření, jen ať mi klidně dají další loď a pak uvidí.

Odmítl. Tvrdil, že jsou oddílem pro mou jedinečnou techniku sjezdu příliš chudým, a kromě toho že ani divák nemá z mé jízdy ten správný a dokonalý požitek, když jsem neustále hlavou dolů.

Pak mě vyhodili.

Nepochopení jiných mě nemohlo odradit od uskutečnění ambicí vyniknout. Rozhodl jsem se proto najít jiné odvětví, v němž by mé jedinečné vlohy nebyly omezovány a svazovány hmotnými prostředky. Otázkou zůstávalo jaké. Naštěstí jsem se krátce nato někde dočetl, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené. Dál nebylo proč váhat. Na nic jsem nečekal a znovu se vrhl do vody.

Těleso možná nějakou silou nadlehčováno je, já určitě nikoliv.

Vytáhl mě jeden rybář. Kdy jsem mu později vysvětloval, že v oficiální středoškolské učebnici stojí černé na bílém, že těleso ponořené do kapaliny... a tak dále, takže nechápu, proč já nadlehčován nebyl a že pravděpodobně muselo dojít k nepředvídatelnému kolapsu fyzikálních zákonů, projevil se jako hulvát.

To léto bylo opravdu nešťastné.

Z následků jachtění jsem se zotavoval takřka měsíc, a jediné, na co si z této truchlivé epizody pamutuju, byl nerovný souboj s plachtou, která prokazatelně trpěla utkvělou představou, že je rubáš a já nebožtík. K vodnímu lyžování mě vůbec nepustili a o skocích do vody raději taktně pomlčím.

Jediné, co z toho všeho vyšlo bez úhony, byly agresivita, dynamičnost, asertivita a kreativita.

Dobrá, řekl jsem si nakonec. Moudřejší ustoupí. Já stejně vím své.

Čas, jak se ukázalo, posléze smyl většinu z původních pocitů křivdy. A když si teď sednu si do chládku na verandu, koukám na řeku, bruyerku v jedné a orosenou sklenku vína v druhé ruce, říkám si, ale třeba se jen utěšuju, že to zase není tak špatná náhrada, za dynamiku...no zkrátka ta úžasná slova, však víte.

Možná záleží na úhlu pohledu.