Vzestup a pád lidského rodu.

Referát o knize

Třetí šimpanz Jareda Diamonda.

Paseka, 2004.

MAŘATKA Z.

Vzácně se člověk setká s knihou, která ho osloví tak mocně, že cití potřebu podělit se o svůj zážitek s ostatními. Takový pocit jsem zažil při poněkud opožděném seznámení se s knihou „Třetí šimpanz“ autora, který je světově proslulý jako vynikající vědec a autor řady odborných i populárně vědeckých knih, za něž byl oceněn významnými cenami. Tato kniha se objevila na americkém trhu v roce 1992, pak v dalších vydáních a překladech, v roce 2004 i v překladu do češtiny, doprovázená zasvěceným komentářem Daniela Frynty. Přes tento časový odstup neztratila nic na své aktualitě a i dnes pokládám za žádoucí seznámit s ní ty, kteří k tomu neměli dosud příležitost.

Význam této knihy, všeobecně uznávaný a doložený mnoha oceněními, je v tom, že nabízí vědecky fundovaný pohled na vývoj lidského rodu v rámci celé přírody a na základě historických fakt předvídá jeho další vývoj a osud. Podstatnou známkou vývoje všech forem života je jejich časová omezenost, vznik, rozvoj a zánik. Autor uvádí příklady tohoto vývoje na zvířatech a zvláště na lidských komunitách, které tímto vývojem prošly a analyzuje příčiny jejich rozpadu a zániku.

Jared Diamond se narodil roku 1937 a medicinu studoval v Kalifornii. Jeho životní dráha se ubírala několika směry. Z mnoha oborů, které ho přitahovaly, si vybral lékařskou fyziologii a stal se jejím profesorem v Los Angeles. V roce 1965 jsem se s ním setkal při své okružní cestě po amerických univerzitách a ačkoli tehdy nedosáhl ještě ani 30 let, byl už známý v univerzitních kruzích pro své vědecké uspěchy a původní myšlenky. Při společenském setkání jsem byl překvapen tím, že hlavním tématem, jímž oslňoval  společnost přítomných lékařů nebyla fyziologie, nýbrž jeho koníček – ornitologie.

Studium ptactva ho přivedlo ke studijním cestám do Nové Guiney a Melanézie, které mu umožnily dosáhnout významných výsledků. Je spoluautorem monografie o ptácích Melanézie, která podrobně zmapovala výskyt a diverzitu ptačích druhů této oblasti a měla pro něho podobný význam jako studium galapažské fauny pro Darwina.

Studium vzniku, diverzifikace a vymírání ptačích druhů se mu stalo odrazovým můstkem k třetímu oboru, v němž se proslavil – k antropologii.

V Nové Guinei, v níž žila do nedávna v blízkosti zcela odděleně řada etnik, lze totiž studovat vývoj člověka po stránce civilizace, kultury a věd sociálních jako na historickém modelu.

Od antropologie pak už vedl jen krůček k poslednímu oboru, který rozvinul a do značné míry vytvořil – k evoluční ekologii. Tato nauka integruje veškeré poznatky o lidském rodu na základě studia živočišných druhů a příbuzných člověka.

Odborníci v různých vědních odvětvích staví obvykle své pojetí původu a vývoje lidského rodu na svých oborech, které ovládají a ostatní vědecké obory berou v úvahu spíše jen okrajově. Výjimečnost Diamondova přístupu spočívá v tom, že disponuje vědomostmi zahrnujícími většinu oborů, které se k této tématice vyjadřují a je schopen je odborně porovnat a posoudit. Tuto vlastnost získal na základě mimořádného talentu, nezměrné zvídavosti a šíře zájmů a hlavně též s přispěním příznivých okolností, v nichž se narodil a vyrůstal. Uveřejnil dosud několik knih, které vesměs získaly značnou publicitu a byly odměněny významnými cenami. V této knize se soustředil na otázku, jak se stalo, že se náš lidský druh během krátkého času změnil z pouhého velkého savce na dobyvatele světa a jaká jsou rizika, že by se tento pokrok mohl přes noc zvrátit. Hlavní pozornost je věnována přežívání a vymírání druhů a lidí, ale i jazyka a kultury.

Tato kniha je rozdělena na pět oddílů.

V první historické části se homo sapiens zařazuje do evoluční řady velkých savců. Roku 1859 Darwin přišel s převratnou myšlenkou, že jsme se vyvinuli z opic a že jsme až do nejmenších detailů své anatomie velkými savci. Přesto leží mezi nám a ostatními zvířaty zdánlivě nepřekonatelný rozdíl vyplývající z vlastností výlučně lidských, k nimž patří schopnost mluvení, psaní a konstrukce složitých strojů.

Diamondův příspěvek k vývoji člověka se zakládá nejen na hledisku biologickém, nýbrž i na kritériích civilizace, kultury a věd sociálních. Nová Guinea je výjimečná tím, že na poměrně malém prostoru existuje vedle sebe spektrum lidských komunit, zcela oddělených a diverzifikovaných etnicky i jazykově. Z přibližně 5 000 jazyků, jimiž se dnes na světě mluví, se 1 000 vyskytuje právě zde a nejsou to dialekty, nýbrž zcela odlišné jazyky. Stejně extrémně odlišná je i struktura společenská, obyvatelé hornatého vnitrozemí do nedávna žili jako zemědělci doby kamenné, zatímco obyvatelé nížin jako lovci, sběrači a rybáři.

Všichni jsou vzájemně nepřátelští a xenofobní. Proto je Nová Guinea dobrým modelem ukazujícím, jaký svět dříve býval a jak se vyvíjel.

Dnes tedy víme, že nejbližšími příbuznými člověka jsou šimpanzi, jejichž dva žijící druhy jsou šimpanz učenlivý a šimpanz bonobo. Dnešní člověk se od společného předka se šimpanzy oddělil asi před 7 miliony let, jak o tom svědčí kosterní pozůstatky, nalezené nástroje a analyza genů. Se šimpanzi máme asi       99 % genů společných, rozdíl mezi lidmi a jejich nejbližšími příbuznými je tedy způsoben jen asi 1 % genů odlišných. Proto autor označuje člověka za třetího šimpanze.

Druhá část se zabývá rozdíly, které měly za následek vývoj jazyka, civilizace, kultury a technologie. Následkem těchto změn např. živíme své děti i po odstavení, většina dospělých žije v párech, stará se o potomky, ženy mají menopauzu.

Třetí část je věnována důsledkům tohoto vývoje jednak kladným – vývoj jazyka, kultury, umění, jednak záporným – sklonu holdovat toxickým látkám. Závislosti na nich jsou závažnou příčinou nemocnosti a degenerace.

Významným pokrokem v historii lidstva byl vznik řeči. Vývoji jazyka se odvíjí od prvopočátků lidské komunikace, čímž se zabývá paleolinguistika. Nejstarší projevy řeči se přisuzují protoindoevropštině, předliterárnímu prajazyku, jehož kolébka se klade kamsi do ruských stepí severně od Černého moře východně od Dněpru. Z tohoto primitivního jazyka se asi před 2 500–5 000 lety před Kr. oddělily první jazyky se zachovalým písmem – chetitština, sanskrt a starořečtina. Tyto jazyky se dále vyvíjely, každý obměňuje asi 20 % své slovní zásoby za 1 000 let.

Čtvrtá část se zabývá další příčinou zániku lidstva xenofobií, vybíjením jiných etnik a ras. Otřesné je líčení genocid, které jsou součástí lidského dědictví po miliony let a způsobily zánik celých národů a etnik. V letech 1492–1900 byly vyvražděny stovky milionů původních obyvatel vzájemným soupeřením nebo cizími dobyvateli. Některé z těchto genocid jsou velmi „populární“ a stále se připomínají – genocida jihoamerických Indiánů Španěly, severoamerických Indiánů Američany, Australců a Tasmánců Australany, Tutsiů ve Rwandě a Burundi Hutuiy, křesťanů v Libanonu muslimy, Arménů Turky, Kambodžanů Rudými Khméry, polských důstojníků Sověty, ale mnoho jiných i větších a krutějších je opomíjeno a namnoze neznámo. Rekordy v genocidě vytvořili nedávno Stalin a Hitler díky lepší, zdokonalené technice masového vyvražďování.

Tématem páté části je špatné hospodaření s přírodou – ničení prostředí, v němž žijeme. Není to jen likvidace deštných pralesů, vysoušení vodních ploch atd., nýbrž i nekontrolovaná exploatace zdrojů energie. Příkladem masové sebevraždy celého národa je zánik říše Mayů, obyvatel Velikonočních ostrovů nebo některých indiánských kmenů, kteří vyhynuli, protože bezohledně vyčerpali zdroje své obživy.

Závěrem lze říci, že hlavními faktory zániku živočišných druhů a etnik byly toxické látky, genocida a ničení životního prostředí. Dnes je zvláště naléhavé riziko atomové katastrofy. Podle dosavadních poznatků o zániků živočišných druhů lze odhadnout, že lidstvo je asi tak uprostřed trvání své existence, pokud ovšem se dříve nezničí prostředky, s nimiž příroda nepočítala a které jsou dnes k disposici.

Tento pesimistický výhled autor zmírňuje možností zvrátit nebo aspoň zpomalit nepříznivý stav zásahy, které jsou v možnosti státníků a politiků. Ti všichni by měli Diamondovu knihu číst a podle toho se chovat, ale informováni by měli být také občané, jejichž pozornost je upoutávána žabomyšími historkami z veřejného a politického jeviště a neuvědomují si ohrožení, na nichž závisí zachování lidského rodu v blízké budoucnosti.