Nekamenujte proroky

Kdybych to byl býval věděl,

tak bych sem byl nechodil.

Tato slavná věta z neméně slavného filmu Knoflíková válka není vlastně ničím jiným než odevzdaným povzdechem, který se v té či oné podobě opakuje už od úsvitu civilizace: rádi bychom znali budoucnost, ale nevíme, jak na to. Přitom, upřímně řečeno, ne že bychom o té budoucnosti museli vědět všechno do puntíku. Úplně by stačilo znát to příjemnější, na co se dá těšit. Kdo by stál o to vědět, že si v pátek ve tři odpoledne zlomí nohu. A hned je tu další problém: dojde k tomu v každém případě, anebo je dotyčný kostilam spojen s konkrétním místem a určitým průběhem událostí. Čert aby vzal tu věčnou nejistotu! Nicméně přesto, nebo možná právě proto, vždycky bylo a pořád se najde dost takových, kteří o sobě tvrdí, že tohle pro ně není tajemstvím. V jejich podání se mlha zahalující budoucnost mění v cosi jako lehce ušmudlaný celofán.

Zvláštní je, jak málo k tomu stačí. Někteří z těchto apoštolů jasnovidectví rádi sází na karty, jiní na kávovou sedlinu, čajové lístky či křišťálovou kouli, další nedají dopustit na čtení ruky nebo z hvězd. Oblíbeným rituálem je také pohazování vybělenými kostmi, popřípadě kuchání černých kohoutů nebo alespoň sledování letu ptáků. Jak se zdá, tržní principy platí i v tomto případě, a kdo chce znát budoucnost, má dostatečný prostor pro volbu prostředků. A nejen to. Dneska dokonce nemusíte potenciálního jasnovidce pracně hledat, není nutné se za ním obtěžovat osobně. Žijeme přece v jednadvacátém století, jsme moderní, osvícení, vzdělaní lidé a disponujeme poročilými technologiemi, takže stačí poslat mail nebo zavolat v noci třeba do studia televize Prima, kde nám připravená kartářka po prozrazení data narození ochotně sdělí, že v našem případě kombinace kulového esa s červeným králem a zelenou sedmou znamená, že...

A jsme u dalšího společného jmenovatele věštby budoucnosti. U mnohoznačnosti interpretace předpovědi. Neocenitelnost rozličného výkladu už kdysi dávno před více než dvěma tisící lety ve starověkých Delfách pochopila Sybilla. Její proslavený věštecký výrok před bitvou „Překročíš-li řeku, zničíš říši,“ se naplnil beze zbytku. Král i s vojskem řeku překročil, a díky tomu zničil i říši – svoji.

Ve skutečnosti je ovšem zmíněná věta takřka ideálem průzračnosti. Titul pravděpodobně již nepřekonatelného šampióna nesrozumitelnosti patří legendárnímu francouzskému jasnovidci Nostradamovi, který žil v 16. stol. Tento pán ještě na sklonku minulého století děsil řadu lidí pochmurnými předpověďmi, zašifrovanými v tajemných čtyřverších, nad jejichž výkladem se dodnes urputně přou experti, a které se vztahovaly k událostem, jež měl přinést počátek třetího milénia. Naštěstí se žádná z nich nevyplnila. Alespoň prozatím.

Předvídat, co se stane, bylo a je vždy značně riskantní. Osud si odedávna rád, s chutí a při každé příležitosti zahraje svou oblíbenou hru, která by se dala nazvat „Nekamenujte proroky.“

Je jednoduchá. Spočívá v tom, že ze všech myslitelných možností, které mohou nastat, se stoprocentně jako jediná neuskuteční ta předpovězená. A platí to i naopak. Často lidé vzdělaní a znamenitě informovaní, ať již optimisté či pesimisté, nedokážou popustit uzdu své fantazii natolik, aby určitý vývoj pokládali za možný. Nemusí přitom jít o nějaký dlouhodobý časový horizont. Když byl v roce 1877 nový Edisonův vynález fonograf předváděn na půdě pařížské Akademie věd, jistý člen úctyhodného společenství vědců odmítal vzít novinku na vědomí, a celou věc jednoduše označil za břichomluvecký trik. A roku 1901, necelých dvacet čtyři měsíců před letem bratří Wrightů, prohlásil britský královský astronom, že člověk nikdy létat nebude.

Existuje i řada příkladů z časů ne tak vzdálených. Tak třeba necelých dvanáct měsíců před pádem berlínské zdi tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl na otázku novinářů, zda se domnívá, že se dožije sjednocení Německa, odpověděl, že nikoli. A upřímně řečeno, tento muž, s jehož jménem je spjat dlouhodobý úspěšný vývoj v zemi našich západních sousedů, si při oslavách na přelomu století v Praze, ve společnosti nejpřednějších světových politiků, jen těžko uměl představit, co ho čeká za pár týdnů. Totiž, že konec jeho kariéry bude tak silně pošpiněn veleskandálem otřásajícím celým Německem.

Žijeme ve světě rozvinutých technologií, náš všední život – počínaje televizí, počítači a konče cestami do vesmíru – byl ještě před takovými sto lety považován za fantazii Julesa Verna. Přitom mnohé z jeho vizí se naplnily takovým způsobem, že jejich původní podoba nám dnes připadá úsměvně naivní.

Diagnostika budoucnosti skrývá navíc ještě jedno nenápadné, ale zato všudypřítomné nebezpečí: že totiž podlehneme předpokladu, podle něhož dnešní tendence budou pokračovat donekonečna. Past, která číhá na takovéhoto prognostika, spočívá v tom, že své téze zakládá na odhadu, co třeba věda slibuje objevit, aniž bere zřetel na to, co lidé přijmou, nebo budou vyžadovat.

Konkrétní příklad: videotelefony přišly do prodeje už koncem šedesátých let, ale dodnes nejdou prakticky nikde na odbyt.

Pokrok je pokrok, vše se zrychluje neuvěřitelným tempem. Knihtisk byl vynalezen v polovině 15. stol., ale masovým mediem se stal až v 19. stol. Televizi trvalo necelé čtvrtstoletí, než získala padesát miliónů diváků, internetu na to stačilo let pět.

Teď je prý na řadě elektronické publikování. Příslušní odborníci sebevědomě tvrdí, že už během několika let zcela zmizí noviny, časopisy a knihy, které budou nahrazeny obrazovkami počítačů a soubory digitálních dat. Já jen pevně věřím, že lidé nepřijmou vizi světa podle společnosti Microsoft, v němž domácí knihovny údajně už brzy vyjdou z módy, podobně jako z ní vyšel koňský fiakr, či petrolejka.

Co nás, přesněji řečeno, naše potomky čeká za takových padesát let? A jak se před půl stoletím experti dívali na život v roce, který se v kalendáři jako první začal psát se třemi nulami na konci?

Skutečností zůstává, že předpovědi byly různé. Katastrofické scénáře předpovídajících velké války a celosvětový hlad byly v menšině. Mýlily se však stejně jako ty optimistické, které mimo jiné slibovaly slušnou životní úroveň pro obyvatele většiny rozvojových zemí a pro vyspělé státy pak vznik tzv. civilizace volného času s necelým třicetihodinovým pracovním týdnem a třemi měsíci placené dovolené.

Mnozí odborníci byli skálopevně přesvědčeni, že již před rokem 2000 budou lidé žít na Měsíci, ve městech, jejichž ovzduší bude udržovat ochranná kopule, že zmizí většina nemocí, se kterými se dosud současná medicína stále neví rady a tak dále.

Co tedy říkají futurologové dnes? Podívejme se tedy alespoň na některé z  obecnějších prognóz.

V roce 2050 by měl počet obyvatel naší planety dosáhnout asi deseti miliard a průměrný věk ve vyspělých zemích činit úctyhodnou stovku let. K jeho dosažení by lidstvu měly pomoci zejména nové technologie. Stále rostoucí počet starých lidí se však zároveň stane hlavní sociologickou otázkou v Evropě a USA. Běžně se budou používat tzv. biomonitory připomínající dnešní náramkové hodinky, které budou svému nositeli přinášet aktuální informace o jeho zdravotním stavu. Zdrojem stále dobré nálady by se měly stát mikročipy implantované do předloktí. Běžná bude umělá korekce genu u lidského plodu. Dálnice přejdou na automatické řízení jízdy automobilů, v přelidněných regionech se budují podzemní, plovoucí nebo podmořská sídliště (mimochodem, leccos z toho nám slibovali už před půl stoletím, ale budiž, všecko se prostě jen maličko podrželo).

Masová výroba jako zdroj pracovních míst téměř zmizí, informace zůstanou tím nejdůležitějším artiklem. Atraktivní uplatnění budou nabízet především oblasti zábavy, školství, spojů, reklamy, výzkumu a umění. Ekologové předvídají možnost dalšího postupu globálního oteplení a v některých oblastech nedostatek kvalitní vody, celkově by se však mělo životní prostředí zlepšit, alespoň pokud jde o vyspělé státy. Země úspěšné v produkci elektroniky zaznamenají další rozkvět. Dosavadní vzestup Japonska by v příštím půlstoletí měl být zastíněn hospodářskými zázraky v rozlehlé tichomořské oblasti. Místo jedné dominantní supervelmoci budou existovat tři vyvážená seskupení: Severní Amerika, Evropa a východní Asie.

V současném „bohatém světě“ přibudou velmi chudé oblasti, zatímco v „chudých“ státech vzniknou regiony pozoruhodně bohaté. Velkým problémem se může stát vývoj v islámských státech, z nichž se některé budou snažit uhájit svou svébytnost pomocí zatrpklého fundamentalismu. Zřejmě dojde k dalším válkám, i když konflikty mezi nejmocnějšími skupinami nejsou pravděpodobné. Můžeme spíše očekávat regionální války mezi chudšími státy. Paradoxně by však tyto nesvětové války mohly být ničivější než velké konflikty dvacátého století, neboť zbraně hromadného ničení se stanou dostupnými prakticky pro všechny země. Tolik experti.

Vůbec to však neznamená, že za padesát let nebude svět zcela jiný. Kdybychom se mohli prostřednictvím stroje času dostat o půl století dopředu, čekala by nás jistě mnohá překvapení. Základním pravidlem pro každého, kdo chce odhadovat zítřek, je totiž mít na paměti, že události, které jsme nepředvídali, činí budoucnost nepředvídatelnou.....

Jinými slovy řečeno: nekamenujte proroky.