Burn-out syndrom u lékařů

Súhrn

Syndrom vyhoření, burn-out syndrom, je definován jako stav emocionálního vyčerpání a depersonalizace, který vede k poklesu efektivity práce. Vzniká jako důsledek dlouhodobých stresových podnětů. V důsledku vysokého fyzického i emočního vypětí se syndrom vyhoření vyskytuje často u lékařských profesí. Burn-out syndrom u zdravotnických pracovníků představuje velmi aktuální problematiku, v tomto případě totiž syndrom vyhoření nejen významně negativně působí na zdraví jedince, ale ovlivňuje i zdraví pacientů. Může tedy vést k závažným obtížím projevujícím se ve vztahu lékař-pacient, ale i v celém systému zdravotnictví-pacient.

Klíčová slova:
syndrom vyhoření, lékař, stres.

Úvod

Burn-out syndrom, neboli syndrom vyhoření, je definován jako stav emocionálního vyčerpání a depersonalizace, či ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí vedoucí k poklesu efektivity práce (6,7). Není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, ale objevuje se postupně a nenápadně, jako důsledek dlouhodobého psychického vyčerpání a působení stresujících podnětů. Hlavními spouštěči syndromu vyhoření jsou

• dlouhodobý chronický stres,
• permanentní časový tlak, a 
• vysoké emoční napětí (6,7).

Rizikovou skupinou osob pro rozvoj syndromu vyhoření jsou lidé, kteří mají neustálý, náročný a intenzivní kontakt s druhými lidmi. Obecně jsou ohroženi také všichni ti, na které jsou dlouhodobě kladeny vysoké nároky a je od nich vyžadována práce s plným nasazením a odpovědností, a jejichž práce je neadekvátně ohodnocená (ať jde o slovní ohodnocení, vlastní pocit smysluplnosti práce a pocit naplnění, nebo finanční ohodnocení). Vyskytuje se pak především u profesí, jako jsou zdravotničtí pracovníci, učitelé, sociální pracovníci.

Mezi nejohroženější profese patří (8):

• Lékaři (zvláště v oborech onkologie, chirurgie, LDN, JIP, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie),
• Zdravotní sestry a další zdravotní pracovníci (ošetřovatelky, laborantky),
• Psychologové a psychoterapeuti.

Příznaky a příčiny

Jak již bylo řečeno, burn-out syndrom nevzniká na základě izolovaných stresových událostí, ale jako důsledek dlouhodobého vytížení a působení stresových faktorů, a postupně významně ovlivňuje kvalitu života postižených osob (6, 7). Mezi příznaky syndromu vyhoření patří celá škála fyzických, ale i sociálních projevů, které se při dlouhodobě neřešené situaci mohou manifestovat celou řadou onemocnění a vážných zdravotních obtíží (tab. 1).

Z toho vyplývá, že burn-out syndrom je závažným medicínským problémem, neboť celkově negativně působí na zdravotní stav jedince. Velmi aktuálním tématem je rozvoj burn-out syndromu u lékařů (3, 11). Právě lékaři jsou vysoce rizikovou skupinou pro rozvoj syndromu vyhoření, který u nich má významný vliv na kvalitu práce a přístup k pacientům. V tomto případě totiž syndrom vyhoření nejen působí na zdraví samotného „vyhořelého“ lékaře, ale v důsledku zhoršení jeho pracovní výkonnosti může zásadně ovlivnit i zdraví pacientů.

Dle Shanafelta a kol. jsou burn-out syndrom a deprese jedněmi z nejvýznamnějších prediktorů největších lékařských chyb, na rozdíl od jiných faktorů, např. od počtu odpracovaných hodin (12). Fakrekopf udává až šestinásobný výskyt lékařských omylů u lékařů, kteří trpí depresemi (4).

Tabulka 2 uvádí důsledky zvýšeného výskytu syndromu vyhoření v lékařských profesích uváděných v odborných studiích v posledním roce.

Burn-out syndrom tak výrazným způsobem působí na výkon profese lékaře, čímž může negativně ovlivňovat zdraví pacienta, ale ohrožovat tak celý systém zdravotnictví a důvěru v něj.

Aktuální odborné studie se samozřejmě nezabývají pouze samotnými projevy a dopady syndromu vyhoření, ale studují i možné příčiny a spouštěče. Mezi ty patří, nejen v případě lékařů, osobnostní dispozice, především v souvislosti s úrovní frustrační a stresové odolnosti, spolu se základními osobnostními charakteristikami apod.

Na rozvoji burn-out syndromy se podílejí osobní charakteristiky (5):

• Perfekcionalismus;
• Vysoká disciplinovanost;
• Idealismus;
• Vysoká sebekritičnost;
• Vysoká schopnost empatie;
• Nízká flexibilita;
• Nerozhodnost;

Vliv na rozvoj bun rout syndromu má rovněž věk, pohlaví, rodinný stav, rezidenční a zaměstnanecký stav a další.

Na základě studií bylo zjištěno, že:

• U starších lékařů dochází k syndromu vyhoření méně často než u mladších (9).
• U žen se objevuje emocionální vyčerpání více než u mužů, ale méně se u nich dostavují pocity depersonalizace (9).
• Burn-out a depersonalizace se vyskytuje méně u lidí vdaných a ženatých než u osob žijících samostatně (10).
• U osob majících děti se burn-out dostavuje méně (10).
• Riziko rozvoje burn-out zvyšuje rezidenční status lékaře (2).
• V jižních Evropských zemích se burn-out syndrom vyskytuje méně často (13).
• Burn-out syndrom postihuje více osoby závislé na návykových látkách (2).

I přesto, že osobnostní předpoklady určitou roli v rozvoji burn-out syndromu rozhodně hrají, nepředstavují rozhodující faktor. Samotný burn-out syndrom je reakcí na kombinaci externích, dlouhodobě působících faktorů (6). Mezi nejvýznamnější stresové faktory patří pracovní, a to fyzické i psychické. Na rovině osobní pak hraje roli zejména prostor pro vlastní zájmy a rodinné zázemí.

1. Pracovní

Fyzické zatížení:

• vysoké statické zatížení (např. operační sál),
• narušení spánkového rytmu,
• nepravidelná strava,
• kontakt s léky, chemikáliemi, popř. dezinfekcí, radiací apod.,
• vysoké riziko infekce,

Psychické zatížení:

• vysoké pracovní tempo,
• vysoká zodpovědnost,
• nutnost neustále rychle a pružně reagovat,
• kontakt s utrpením, bolestí, smrtí,
• nutnost komunikace s pacientem a jeho rodinou,
• špatné ohodnocení,
• vysoké nároky na pracovní výkon,
• časté nebo neefektivní organizační změny,
• nízká podpora profesního růstu,
• profesní nejistota,
• nárůst neefektivní administrativní zátěže,
• nejasnost nebo nesrozumitelnost probíhajících nebo plánovaných změn,
• zevní rušivé vlivy, např. telefonáty, apod.

2. Osobní

• nedostatek odpočinku,
• nedostatek času na rodinu,
• nedostatek volného času na záliby a aktivity,
• omezené sociální kontakty (14).

Průzkumy ve zdravotnictví ukázaly, že místy, kde dochází nejvíce k výskytu syndromu vyhoření, jsou:

• hospice,
• onkologická oddělení,
• jednotky intenzivní péče,
• psychiatrie,
• neurologie,
• koronární jednotky,
• chirurgie.

Podle výzkumů z USA v souboru téměř 25 tisíc chirurgů s praxí minimálně 18 let a pracovní dobou 60 hodin týdně s dvěma nočními směnami, trpělo

• 40 % vyhořením,
• 30 % prokazovalo příznaky deprese,
• 28 % mělo skóre dotazníku quality of life QOL score o >1/2 standardní odchylky oproti normě.

Pouze 36% z nich pociťovalo dostatek času na rodinu a osobní zájmy (12) (Graf 1).

Syndrom vyhoření často postihuje onkologické lékaře a dle Americké společnosti pro klinickou onkologii se dostavuje až u 56 % (14). Vysoká hladina emocionálního vyčerpání se dostavuje 33 % onkologů, deperonalisace u 28% a personální pocity neuspokojení u 20 % (1). Nicméně např. ve srovnání s praktickými lékaři, dosahují nižšího výskytu emočního vyčerpání a depersonalizace. Navzdory předpokládané vyšší pracovní zátěži tedy onkologové vykazují nižší riziko rozvoje syndromu vyhoření než praktičtí lékaři. Mezi možnými příčinami je u nich zejména zájem o výzkum a vzdělávací aktivity a kontinuální vzdělávání a ukazuje se, že vlastní zájem o další růst a vzdělávání do určité míry chrání proti rozvoji burn-out syndromu (1).

Závěr

Lékaři jsou rizikovou skupinou pro rozvoj syndromu vyhoření, který může zásadně ovlivňovat pracovní výkonnost, přístup k pacientům i výskyt pracovních chyb a omylů. Ohrožuje tak tedy nejen lékaře, ale i pacienty a samotný systém zdravotnictví. Prevenci a terapii syndromu vyhoření je třeba se věnovat, a to jak na rovině osobní (aktivním přístupem ke vzdělávání, dostatečný volný čas, sociální podpora v rodině a další řada specifických psychologických postupů), tak na rovině systémové, ze strany zaměstnavatele, systému zdravotnictví. Podle řady odborných studií je nejen zapotřebí omezit, případně zcela vyloučit systémové příčiny syndromu vyhoření u lékařů, ale také nabídnou aktivní systém prevence ve smyslu různých programů, systémů supervize a poradenství apod.

Podpořeno grantem GK-MPSV-01-201-10 

PhDr. Radek Ptáček, Ph.D.

Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Ke Karlovu 11

120 00 Praha 2

E-mail: ptacek@neuro.cz