Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Václav Jedlička – patologický anatom

Profesor Václav Jedlička pocházel ze známé rodiny, která dala české medicíně řadu významných osob. Narodil se v Benešově 16. dubna 1893, jeho o dva roky starší bratr Jaroslav se stal rovněž profesorem pražské lékařské fakulty, a to pro choroby plicní a tuberkulózu.

Václav Jedlička vychodil obecnou školu v Pardubicích a gymnázium ve Vysokém Mýtě, kde byl vynikající profesorský sbor. Maturoval v r. 1912.

Hned po maturitě začal studovat medicínu na pražské lékařské fakultě. Od začátku jej to táhlo k patologické anatomii. Již v roce 1914, tedy po dvou letech studia, se stal demonstrátorem na Patologicko-anatomickém ústavu profesora Jaroslava Hlavy a v roce 1916, tedy ještě dva roky před promocí, asistentem. Byl výjimečně pracovitý a vynikající student všechny zkoušky skládal na výtečnou a v roce1918 byl promován sub auspiciis jako jeho bratr Jaroslav.

Na Hlavově ústavu již zůstal; v roce 1935 byl habilitován a v roce 1937, tedy ve 44 letech, byl jmenován mimořádným profesorem. Již v roce 1931 se stal prosektorem Nemocnice na Bulovce, kde pracoval 22 let. Během druhé světové války působil na Bulovce současně i jako přednosta krevní banky a i ředitel výzkumného radiodiagnostického ústavu.

V květnu 1945 převzal patologicko-anatomický ústav německé univerzity, z kterého se stal II. patologicko-anatomický ústav pražské lékařské fakulty, a byl jeho přednostou až do svého odchodu na odpočinek.

Krátce po válce byl jmenován řádným profesorem (s platností od 1941). Byl skvělý učitel. Spolu s profesorem Heřmanem Šiklem, s kterým byli několik let asistenty u profesora Hlavy a později přednosty obou pražských patologicko-anatomických ústavů, se stali po mnoho let představiteli české patologie.

Napsal velké množství původních prací z mnoha oblastí patologické anatomie. Největší pozornost věnoval endokrinologii, dále chorobám nervovým, teratologii a nemocem infekčním.

Jedlička se však nevěnoval pouze svému patologicko-anatomickému ústavu. S plným elánem se angažoval v redakční práci. Po dobu 27 let byl hlavním redaktorem Časopisu lékařů českých (1922–1948), hlavním redaktorem Acta Universitatis Carolinae Medica a pracoval i v redakci Sborníku lékařského a časopisu Neoplasma, rovněž zorganizoval vydávání učebnic pro  zdravotnické školy,

Byl aktivní i ve spolkové činnosti. Od roku 1918, od skončení svého studia, byl jednatelem Spolku českých lékařů, pak členem jeho výboru a v letech 1955–1961 jeho předsedou. Spoluzakládal Společnost českých patologů, byl jejím prvním předsedou, a tuto funkci vykonával ještě v důchodu .

Toto jsou všeobecně známé skutečnosti, které lze nalézti v  běžně dostupných materiálech.

Chtěl bych však ukázat pana profesora i z jiné stránky, z historek, které jsem sám zažil, nebo které mi vyprávěli kolegové i kolegyně z fakulty a které dokreslují jeho profil.

Profesor Jedlička byl vysoké postavy, takřka velebného zjevu. Byl skvělý vyprávěč, který dovedl posluchače strhnout a udržet jejich soustředěnou pozornost. Jeho přednašečské umění jsme zažili často jako medici. Přednášel dramaticky, místy až pateticky, a své přednášky oživoval osobními zážitky. Posluchárnu měl vždy plnou. Zde nabízím několik ukázek:

Jednou vyprávěl studentům:

„Pitval jsem kdysi velmi známou osobnost, která zemřela náhle za poněkud nejasných okolností. V předsálí čekala zdrcená milující manželka, zdrcené milující děti. A já jsem při pitvě zjistil nade vší pochybnost, že ten zesnulý nemohl být v žádném případě biologickým otcem těch dětí.“

Rozpažil ruce a pak je zvedl vzhůru, načež pokračoval patetickým hlasem:

„Co teď? Co mám dělat? Mám těm plačícím dětem vzít milovaného otce a uvést všechny nálezy do pitevního protokolu, nebo je zamlčet a udělat ze sebe blba?“

Pak ztlumil hlas a téměř zašeptal:

„Tak jsem pacienta zašil a udělal to druhé.“

Jednou, bylo to po náhlé smrti děkana lékařské fakulty profesora MUDr. Františka Kostečky, přišel Jedlička do posluchárny, kde čekali medici na jeho normální přednášku, a oslovil shromážděné:

„Prosím, povstaňte! Přicházím právě od pitvy děkana naší fakulty profesora Kostečky.“

Pak pronesl skvělou improvizovanou řeč, ve které zdůraznil velké zásluhy zesnulého o českou medicínu, o lékařskou fakultu a o zubní lékařství zvláště. Vyzdvihl těžkou práci, kterou vykonával jako děkan ve složité době, velké vypětí, jemuž byl jeho organismus vystaven a velké, vyčerpávající přetížení, které mělo zhoubný vliv na jeho zdravotní stav. A pak přešel takřka nepozorovaně od oslavného nekrologu k pitevnímu nálezu.

„A toto neustálé těžké zatížení vedlo postupně k výrazným změnám koronárních cév, k ischemickým směnám myokardu, až došlo náhle k akutní příhodě srdeční, k těžkému infarktu myokardu s následnou rupturou srdečního svalu, k výlevu krve do perikardiální dutiny a k tamponádě srdeční, jež byla konečnou příčinou exitu. Děkuji vám. Posaďte se.“

Při přednášce ze své oblíbené teratologie se zmínil o nebezpečí zvrhnutí kožního naevu ve zhoubný melanom a aby zdramatizoval svůj výklad, pronesl:

“Naevus pigmentosus – šelma v kleci – přijde chirurg, divoch s nožem, a šelma se rozběsní…“

Jindy vykládal:

„Zvláště je nutné být veleopatrným při suboccipitální punkci. Tento výkon by měl být omezen jen na absolutně jinak neřešitelné případy a svěřen jen vysoce kvalifikovaným odborníkům. Stal se i případ, že na jedné klinice bylo nutné tuto punkci provést. Primář váhal, nakonec se k tomu, ač nerad, rozhodl. Mladší podnikavý sekundář se nabídl, že výkon provede. Primář však tuto iniciativu u vědomí rizikovosti výkonu odmítl: Pane kolego, provede to můj zástupce. Vy se musíte ještě napřed dívat a pak to teprve budete moci provádět sám.“

K výkonu bylo vše potřebné vbrzku připraveno. Bohužel zástupce pana primáře byl odvolán někam na naléhavé konzilium, a tak se mladý lékař odhodlal provésti výkon sám, Pacienta si řádně umístil, vyhmatal si místo v šijní krajině, vydezinfikoval a provedl vpich. Vtom pacient vyskočil ze židle a vykřikl:

„Ježíšmarjá, vy jste mě zabil!“

Pak se profesor na chvíli odmlčel a nakonec dodal:

„A měl bohužel pravdu.“

Jako strhující řečník ovládající perfektně svůj obor se uplatnil i jinde

Pražská Cestovní a informační služba (CIS) uspořádala jednou exkurzi do patologicko-anatomického muzea. v budově Jedličkova Patologicko-anatomického ústavu. Přišlo na dvě stě dychtivých zájemců. Průvodce CIS byl překvapen.

Mezi návštěvníky se vmísil i profesor Jedlička. A hned se ujal slova. Podal obšírný výklad o patologickém muzeu, o některých jednotlivých exponátech, pak o historii muzea a o dějinách české patologie od Vincence Bochdaleka až po současnost.. Přednášel vynikajícím způsobem, téměř tři hodiny. Průvodce CIS se nedostal vůbec ke slovu.

A jelikož je každý hoden mzdy své, přišel na mzdové oddělení CIS od pana profesora účet.  Za každou hodinu přednášky účtoval vzhledem k vysokoškolské kvalifikaci přednašeče tolik a tolik, za tři hodiny tolik a tolik. Zda CIS zaplatila, zůstává však tajemstvím

Mnoho historek je i ze zkoušek u pana profesora. Byl náročný, přísný examinátor, i když ne tak náročný jako profesor Šikl, který mu jeho shovívavost někdy vyčítal. Měl porozumění, že student může občas něco nevědět. Studenti ho měli rádi.

Jednou hezká medička Olinka V. u zkoušky plavala. Jedlička byl v mimořádně dobré náladě, dával jí opakovaně dvě možnosti, ale ona se většinou trefila do té chybné. Nakonec jí profesor řekl:

„Víte co? Uděláme to takhle. Nejdřív se pořádně rozmyslete a pak řekněte opak toho, co byste považovala za správné.“

A Olinka se sladce usmála a nakonec u zkoušky s odřenýma ušima uspěla.

Jindy to však tak dobře nedopadlo.

U profesora Jedličky skládal kdysi rigorózní zkoušku MUC. Orest Skovroňský, pozdější audiolog. Patologickou anatomii sice uměl docela dobře, ale pak přišla řeč na mozkové dráhy, a on zaváhal. Jedlička, když viděl, že tady má kandidát mezery, vzal jej k pitevnímu stolu, k rozřezanému mozku a zde začal zkoušet, co je co, a kam co vede a odkud. Od zkoušky z anatomie uběhl již rok, a tak studentovy znalosti již nebyly zcela na výši.

Jedlička přerušil zkoušku:

„Patologickou anatomii sice umíte, ale měl byste znovu na zkoušku z normální anatomie k Borovanskému. Přijďte za týden, budu vás zkoušet mozek.“

Student vzdychl, skripta z anatomie už byla prodána, tak musel do knihovny a dřel anatomii mozku. Za týden přišel k Jedličkovi a zkoušku zvládl.

Uplynulo asi 15 let. Profesor Jedlička šel do penze a stal se vedoucím jedné výzkumné laboratoře v Krči. Při nástupu mu byli představeni zaměstnanci, mezi nimi i manželka doktora Skovroňského.

„Skovroňská, Skovroňská? Není váš manžel lékař?“

„Ano, pane profesore.“

„A nemá takové neobvyklé křestní jméno…Orest?“

„Ano, pane profesore.“

„Tak abyste věděla, před patnácti lety neuměl nic z anatomie mozku. Pozdravujte ho. Doufám, že se ji už doučil.“

Jindy, to nebyl ve zvláště dobré náladě, dostala jedna dívka jako otázku Ikterus. Medička začala trochu rozechvělým hlasem, ale přitom dosti klidně, byla si jistá, že o žloutence něco ví:

„Ikterus je nemoc, při které…“

„Dost!“ vyskočil examinátor, „každá uklízečka u nás ví, že žloutenka není nemoc, ale jenom pouhý příznak, symptom, slečno! To je zcela nedostatečné!“

A marné byly prosby i pláč. Když to ví i uklízečka, tak se nedá nic dělat.

Někdy se i při zkoušce projevil jako rétor.

Jednomu pozdějšímu tělovýchovnému lékaři MUDr. U. položil jakousi otázku, a ten se zarazil a pak řekl, že si teď momentálně nemůže vzpomenout.

Jedlička se postavil, velebně rozpřáhl ruce a před všemi ostatními studenty čekajícími na zkoušku pateticky pronesl:

„Kolegové! Představte si situaci! Budete lékař u porodu kdesi v horách. Daleko od civilizace. Bez možnosti telefonního spojení. Najednou se ten porod nějak zadrhne. Za vámi stojí zoufalý otec a s úzkostí v hlase se ptá: „Pane doktore, co dál?“ A vy tomu zoufalému zdrcenému otci řeknete: Teď si nemohu vzpomenout.!

Kolegové, jsou situace, kdy si musí lékař za všech okolností vzpomenout. To je nutnost! A taková nutnost nastala i teď!“

Jindy, to také nebyl v nejlepší náladě, přihlížel práci mediků při pitevních stážích. Jeden student pitval srdeční sval poněkud neortodoxně, Jedlička se chvíli díval, pak popadl dlouhý pitevní nůž na mozek a hnal mladého adepta medicíny z pitevny až před budovu ústavu a přitom křičel:

„Vy mně tady z toho nebudete dělat salát z volské tlamy!“

Profesor byl náruživý kuřák. Kouřil v pitevně, kouřil i při zkouškách. Když byl špatně naložený, kouřil čibuk. Ten mu nejednou vypadl z úst a skončil na pitevním stole nebo i v útrobách pitvaného. Jedlička ho klidně sebral, opláchl důkladně pod vodovodem a kouřil dál. Když byl naopak v pohodě, kouřil viržinko.

Vrcholem jeho rozčílení, kdy ani čibuk nestačil, byla následující historka.

V muzejních sbírkách ústavu byl i vzácný exemplář tzv. papírové lebky. U této vzácné anomálie je lebeční kost tak tenká, že stačí malý náraz a popraská. Lebka byla uchovávána pod skleněným poklopem a jen výjimečně ji Jedlička studentům ukazoval. Jednou ji při praktikách přinesl a mediky nabádal k maximální opatrnosti. Najednou se ozval řinkot rozbitého skla.. Preparát i s poklopem se octl na zemi

Jedlička zaúpěl:

„Ježíšmarjá, vy volové! Co jsem vám říkal?! Paní sekretářko, mokrý ručník!“

Dal si ručník na hlavu a chodil po pitevně. Když se trochu uklidnil, pověsil ručník k pitevním zástěrám a bědoval:

„Tahle papírová lebka byla ve sbírkách našeho ústavu desítky let! Učily se na ní generace studentů, a teď přijdou takoví ignoranti jako vy, a zničí ji!“

Naštěstí se rozbil jen ten skleněný poklop, lebka zázrakem vydržela. Medici šli honem koupit poklop nový, pan profesor honem odnesl lebku do muzea a zapálil si čibuk. Viržinko si tentokrát nezapálil.

Jedlička byl také velký cestovatel. Zúčastňoval se mnoha odborných sjezdů a konferencí po celé Evropě, tyto zájezdy si často prodloužil, aby mohl navštívit kulturní památky či přírodní zajímavosti v místním okolí, byl i vášnivý fotograf. Kromě toho o svých prázdninách podnikal cesty nejen po celé Evropě, ale navštívil i střední a severní Afriku, Malou  Asii, byl v Turecku, v Sýrii, Palestině, Iráku a tehdejší Persii, navštívil i Východní Indii. Vše hlavně v meziválečném období. Své zážitky často líčil nám, medikům.

O jednom svém zájezdu do milované Itálie vyprávěl:

„Když jsem byl v Římě, chtěl jsem si toto město prohlédnout nejen z jeho pahorků, ale i ze vzduchu. Pronajal jsem si vyhlídkový let, tenkrát to bylo ještě něco dost exotického. Letěli jsme nad Římem, a já dělal jeden obrázek za druhým. A tu se náhle z ničeho nic otevřely v letadle dveře…“

„To jste se, pane profesore, lekl, že?“ vyhrkl jeden medik.

„Ne, já jsem fotografoval.“

Jindy nám vypravoval o jiném zážitku z cest. Nezapřel přitom patologa:

„Jednou, když jsem byl na dovolené v Turecku a byl jsem ve Smyrně, vypukla zde nějaká epidemie. Už ani nevím, co to bylo. Ale turečtí vojáci obklíčili znenadání celé náměstí, všechny východy neprodyšně uzavřeli a nějaký jejich felčar či lapiduch přítomné nešťastníky očkoval proti této epidemii. Ať chtěli, či nechtěli. A co nejhorší. Všechny jednou jehlou. Akorát kůži přetřel nějakou dezinfekcí. Uvědomil jsem si, jak bych byl ohrožen při tomto způsobu očkování bůhvíjakou infekcí a jsa si vědom, že v Orientě bakšiš zmůže všechno, vyndal jsem menší bankovku a vsunul ji strážnému u jednoho východu do kapsy. A průchod jsem měl okamžitě volný. Nebyl jsem sice očkován, ale nezískal jsem z tohoto očkování žádnou jinou infekci. Ze dvou zel jsem zvolil to menší.“

Že i u Jedličky byla zkouška dramatickým zážitkem, na nějž se nezapomínalo, svědčí další historka.

Mladý neurolog, pozdější profesor MUDr. Pavel Jedlička, synovec patologa Václava Jedličky, musel jednou v noci navštívit zubní pohotovost. Když se posadil do křesla, zeptal se ho ošetřující zubní lékař, zda je z té slavné Jedličkovy doktorské rodiny.

Pavel Jedlička přisvědčil, že ano.

„To máte štěstí, že jsem tu byl dnes já a mohl vás ošetřit. Kdyby tu byl kolega, s nímž se střídáme, měl byste smůlu. On totiž udělal rigorózum u Jedličky až napotřetí a prošel jentaktak, takže musel panu profesorovi rukoudáním slíbit, že nebude nikdy léčit nikoho z Jedličkovy rodiny. Kdyby tu byl dnes on, tak by vás musel poslat někam jinam.“

Profesor MUDr. Václav Jedlička zemřel v 78 letech 22. listopadu 1971.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.