Miniportréty slavných českých lékařů Profesor MUDr. Antonín Přecechtěl – zakladatel moderní české otorinolaryngologie

Profesor Antonín Přecechtěl pocházel z Hané. Narodil se 6. listopadu l885 v Srbcích na Prostějovsku. Gymnázium vystudoval v Kroměříži, kde maturoval v roce l904. Medicínu absolvoval v letech l904–l9l0, kdy promoval. Hned po promoci nastoupil jako operační elév na Kukulovu pražskou chirurgickou kliniku, v roce l9l2 byl krátkou dobu jako hospitant chirurgické kliniky v Moskvě.

V roce l9l2 vypukly tzv. Balkánské války, kde slovanské národy bojovaly proti Turkům, kteří je krutě potlačovali. Boj Slovanů se setkal s velkou podporou mezi Čechy v Rakousko-Uhersku, a tak když byli Češi požádáni o pomoc, tedy o lékaře a zdravotnický personál, bylo hned utvořeno profesory Otakarem Kukulou a Rudolfem Jedličkou komité na organizování lékařských pomocných výprav na Balkán. Hlásilo se tolik lékařů, že nemohli být ani všichni přijati, aby se nevyprázdnili jejich mateřské ústavy.

Tehdy nastala velká chvíle pro mladého Antonína Přecechtěla. Odjel hned s první lékařskou výpravou vedenou asistentem Emanuelem Rychlíkem do Černé Hory. Zde vykonali čeští lékaři obrovský kus práce, kterou také místní lidé ocenili. Když pak odjížděli, pravil MUDr. Přecechtělovi místní představitel Červeného kříže pan Begovič:

„Nevím prostě, co bychom si byli bez Čechů počali.“

Doktor Přecechtěl působil nejprve kratší dobu přímo v černohorské Cetyni a pak u černohorských vojsk v srbském Lješu, v albánském Drači a Kavaji. Všude tam vládly nepředstavitelné hygienické podmínky. Staré neopravované a zchátralé budovy se zoufalým stavem interiérů, nedostatek léků, jídla, váznoucí doprava a k tomu tyfus, dyzenterie, malárie... Onemocněli i někteří místní lékaři. Přecechtěl vzpomíná, že l2. dubna l9l3 zůstal jako samojediný zdravý mezi lékaři. Popisuje i velké rozdíly v mentalitě mezi Srby a Černohorci. Černohorci byli málo ukáznění romantici, jejich ideálem byla puška a vojna, kterou vedli po rytířském způsobu, nestarali se o svá zranění. Srbové byli naopak sedláci, které vojna vytrhla z jejich povolání. Byli to však spolehliví vojáci, vždy ukáznění a trpěliví.

V květnu l9l3 se vrátil Přecechtěl přes Soluň do Prahy. V Zemuni mu zabavily úřady všechny srbské knihy, zvláště literaturu o Albánii, a byly přitom tak radikální, jak píše ve svých vzpomínkách, že mu chtěly vzít i Caesarův spis O válce občanské, který si s chutí opatřil v Drači, starém Dyrrhachiu, kolem něhož se tyto boje vedly. Rakušané se vůbec dívali s nesouhlasem na tuto českou pomoc, Srbové byli pro ně budoucí potenciální nepřátelé – a nakonec i skuteční – a pomoc Čechů Srbům považovali ze zahraničně-politického hlediska za nežádoucí.

Po dvou měsících odjel Přecechtěl znovu na Balkán, tentokrát do Sofie, aby pomáhal v nové válce. Po vyhrané první válce se dostaly vítězné státy do konfliktu mezi sebou při dělení o obsazenou Makedonii. Rozpory vypukly mezi Bulhary na jedné a Srby, Rumuny a Řeky na druhé straně.

Nálada v Bulharsku byla nyní podstatně jiná, depresivní, na rozdíl od nadšených Srbů a Černohorců ve válce první. I zde však vykonali čeští lékaři mnoho práce. Nejprve v Gorné Džumaji, odkud se však Přecechtěl s Janem Zahradníčkem museli evakuovat před postupujícími Řeky, a pak v Sofii. Úroveň péče a ošetřování zde sice byla již nepoměrně lepší, přesto však i zde bylo velké množstvích raněných. K tomu vypukla cholera, která způsobila snad ještě větší ztráty na životech než boje.

„My Češi jsme nechápali, jak mohli rozhodující bulharští politici nechat dojít k situaci, v níž bulharský národ stísněný ze všech stran byl takto přitisknut k zemi a poražen.“

Pro Přecechtěla a nejen pro něj, ale pro většinu z několika desítek českých lékařů, především chirurgů, byla účast v balkánských válkách velkým přínosem. Naučili se řešit péči o raněné i nemocné ve válečných podmínkách i s primitivním zařízením a za velmi špatné hygienické situace. To se jim později v zanedlouho vypuknuvší světové válce velmi hodilo.

Za první světové války byl Přecechtěl nejprve přednostou chirurgického oddělení vojenské nemocnice v Kroměříži, v letech l9l7–l9l8, ale odjel do nemocnice ve Skadaru a v Beratu v Albánii.

V únoru l9l8 se vrátil do Prahy. Začal nejprve pracovat jako hospitant na ušní klinice profesora MUDr. Otakara Kutvirta a krátce na to se stal jeho asistentem. Roku l920 navštívil ušní kliniky ve Francii (Paříž, Štrasburk) a ještě téhož roku byl habilitován pro patologii nemocí ušních, nosních a krčních. Současně měl i soukromou ordinaci v Praze na Malé Straně v Durdíkově ulici (tu si udržel až do roku l962).

V roce l922 byl na studijním pobytu v Anglii, Německu, Holandsku, Belgii, Švýcarsku, Jugoslávii a v Bulharsku. Roku l924 se stal mimořádným profesorem, v roce l929 navštívil ORL pracoviště v USA. V roce l930 po smrti profesora Kutvirta se stal přednostou pražské otorinolaryngologické kliniky a byl jmenován řádným profesorem. Tuto kliniku vedl s přestávkou za druhé světové války až do roku l958, tedy 28 let.

Za okupace byl donucen profesor Přecechtěl přenechat kliniku Němcům a musel zápasit s mnohými překážkami a stěhovat se z místa na místo, aby mohl pokračovat ve své lékařské činnosti. Od roku l956 pak byl jako akademik externí vedoucí ORL laboratoře ČSAV, po odchodu do důchodu ještě působil jako vědecký vedoucí pracovník ORL kliniky a pak až do své smrti jako vedoucí ORL laboratoře ČSAV.

Byl velmi aktivní v celém oboru ušního, nosního a krčního lékařství, jeho speciálním zájmem byl však patologicko-histologický výzkum v otolaryngologii, zvláště ve vestibulárním ústrojí. Jeho pracovní dominantou byla chirurgie ústrojí sluchového, lebky a mozku, krku a horních cest dýchacích, kde zdokonalil některé starší a zavedl i řadu nových operačních postupů.

Své zkušenosti zveřejnil v několika významných monografiích:

Zúžení průdušnice a průdušek (l927), Ušní nemoci (l950, třídílná učebnice), Třídění a hodnocení angin (l953), Streptokoková angina (l957), Otorinolaryngologie (l959, kterou dokončil až v důchodu), Pokroky v otorinolaryngologii (l970, spolu s Karlem Sedláčkem). Přispíval i do Ottova slovníku naučného nové doby, do Repetitoria praktického lékaře. Byl spoluzakladatelem a předsedou Československé otorinolaryngologické společnosti a předsedou redakční rady časopisu Čs. otorinolaryngologie a členem mnoha zahraničních ORL společností.

K tomuto zobrazení vědecké dráhy profesora Antonína Přecechtěla bych chtěl přidat i několik drobných historek z jeho působení na klinice.

Profesor byl na své klinice absolutním vládce a byl si toho vědom. Tento pocit z něj vyzařoval při jeho veškerém chování. Přesto, nebo právě proto, se zachovalo několik historek, které z něj dělaly nejen „sochu na podstavci“, ale člověka z masa a kostí.

Jeden pacient ztrácel sluch, a stav se pořád horšil. Až se dostal nějakou protekcí na ušní kliniku k panu profesoru Přecechtělovi. Ten po vyšetření dospěl k závěru, že jde o postižení sluchového nervu na podkladě chronického alkoholismu. A tak bez servítku zakázal pacientovi jakýkoliv alkohol.

Po čtvrt roce se pacient dostavil ke kontrole. Stav byl nepochybně lepší. Pan profesor byl spokojen.

Při další prohlídce po půl roce přišlo však zklamání. Pacient neslyšel skoro nic. Profesor kroutil hlavou:

„Užíval jste všechno, co jsem vám předepsal? Dodržoval jste všechny mé příkazy? Nezačal jste, člověče nešťastná, snad zase pít?“

Pacient svěsil hlavu a pak vykoktal, že bohužel ano.

„Ale proč, proboha!? To je tak těžké vzdát se toho pití? To je vám milejší být hluchý?“ hřímal energicky pan profesor.

„Pane profesore,“ omlouval se pacient. „Já jsem zkoušel obojí. Ze dvou zel jsem si vybral to menší. Ale ta vaše rada byla na draka.“

MUDr. Václav Řehoř, primář ORL oddělení v Mladé Boleslavi, byl původně asistentem na klinice profesora Přecechtěla. Jednou jej přísný profesor po vizitě sepsul pro obvaz na krku provedený ne zcela lege artis a přidělil mu za to seminární práci na téma: Obvazy na krku

Asistent Řehoř se na seminář připravil. Začal historickým úvodem, ale ne od starých Řeků a Římanů, ale od pravěku, od diluviální společnosti.

„Obvaz je starý jako lidstvo samo. Už člověk jeskynní si dával na rány listí a mech.. A samozřejmě podobně ošetřoval i své rány na krku…“

Dál se však nedostal. Profesor Přecechtěl po něm loupl očima, praštil do stolu, vstal a beze slova opustil místnost.

Maminka profesora Přecechtěla, Hanačka se Srbců, ležela kdysi jako pacientka ve druhém patře ortopedické kliniky profesora MUDr. Jana Zahradníčka, Přecechtělova přítele.

Profesor Přecechtěl si jednou za poledne odskočil ze své kliniky a jen tak v bílém plášti se šel přes ulici podívat na maminku. Na ortopedické klinice již kráčel k výtahu, kterým chtěl vyjet nahoru do druhého patra.

Do cesty se mu postavila statná uklízečka s kbelíkem a hadrem.

„Kampak, kampak? Teď nejsou žádný návštěvy. A pak, teď tady uklízím, sem mi šlapat nebudete.“

„Ale já jsem Přecechtěl,“ pokoušel se profesor uplatnit své právo.

„Ať jste chtěl, co jste chtěl,“ nenechala jej uklízečka domluvit, „teď se mi tady špacírovat nebudete.“

Pak pohlédla na jeho bílý plášť a dodala poněkud obměkčeně:

„Ale jestli tu máte co dělat úředně, tak jděte, ale pěšky, po schodech, sem ani krok!“

A profesor Přecechtěl šel po schodech.

Na klinice profesora Otakara Kutvirta působil v počátcích své medicínské dráhy pozdější vojenský lékař MUDr. Jaroslav Durych, známý básník a spisovatel.

Již tehdy byl zahleděn často do mimozemských vizí a bylo mu zatěžko soustředit se plně na asistenci u operace. Jednou asistoval jako druhý asistent tehdejšímu docentu Přecechtělovi. První asistenci měl pozdější primář MUDr. Vít Horníček.

Přecechtěl pln energie chtěl již začít, ale všiml si, že Jaroslav Durych je jaksi duchem nepřítomen.

„Prosím vás, co je s vámi?“ zeptal se nevrle.

„Nic, pane docente, všechno je v pořádku.“

Operace pak probíhala dobře, jen výkon mladého Durycha byl pomalejší a nesoustředěný. Perfekcionistický Přecechtěl se tak tak držel, aby nevybuchl. Teprve když operaci úspěšně dokončil, obořil se na nešťastného Durycha:

„Prosím vás, co se to s vámi děje?. Takhle by to nešlo. Co vlastně umíte?“

Do hněvu pana docenta se odvážně vmísil doktor Horníček:

„Pane docente, on umí skládat básnčky. A to moc dobře.“

Docent Přecechtěl byl dost sběhlý v literatuře, uvědomil si, že jméno Durych zná a trochu udobřeně se zeptal:

„Tak Durych? To jste vy ten básník? No dobře. Ale to tady na klinice nemůžeme moc upotřebit.“

A kariéra MUDr. Jaroslava Durycha na ORL klinice netrvala dlouho.

Profesor MUDr. Antonín Přecechtěl zemřel v Praze 5. února l97l ve věku 86 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.