Lékaři, kteří přispěli ke vzniku nejslavnějšího díla Boženy Němcové

^„Božena Němcová prostonala takřka polovinu svého života. Děti její neustále churavěly. Není tedy divu, že našla četné známosti s vynikajícími lékaři, Čejkou, Staňkem, Dlabačem, Lamblem, Hamerníkem, Podlipským, Špotem.“

Tak vzpomíná na své dětství a rodinné lékaře Theodora, dcera Boženy Němcové. První, z těchto lékařů, s nimiž se Němcová setkala, byl dr. Josef Čejka.

Jeho pomoc a radu vyhledala při své krátké návštěvě Prahy v době, kdy žila se svým manželem v Polné. Josef Němec jako rescipient c.k. důchodové stráže často měnil z rozhodnutí svých nadřízených místa svého působení a jeho rodina se stěhovala s ním.

Polná, město na Českomoravské Vysočině mělo v době pobytu Němcové živou atmosféru. Hrálo se tu české divadlo, kněží na faře byli Češi, kteří odebírali české knihy a české noviny, české knihy prodával kupec Pittner. Němcová četla s dychtivým zájmem zprávy o životě v Praze, a účastnit se tohoto dění bylo její velké nesplněné přání. Hluboký dojem v ní zanechaly spisy J. K. Tyla, a právě tato literatura probudila v Němcové vlastenecké nadšení.

Poprvé v Praze

Její sen se nečekaně splnil, když byl v roce 1841 Němec přeložen do Prahy. Němcová v Praze neznala nikoho a nikdo neznal jí. Jen dr. Čejka byl jejím obětavým rádcem a ochráncem.

Josef Němec v Praze přivedl svou choť mezi své přátele z doby univerzitních studií a s jejich pomocí do centra pražského národního života.

Na Žofíně se 8. února 1843 konal vlastenecký ples – již čtvrtý v pořadí. Nově přišlá „venkovanka“ tam zazářila a upoutala všeobecnou pozornost.

Sestra doktora Lambla po letech vzpomíná:

„Božena Němcová byla vnadná ba krásná žena, duchaplná, živá, zjev její okouzloval každého, hlas svou něhou a líbezností vnikal do duše. Oči měla snivé, smavé, roubené hustými řasami, vlas byl havraní a líce pobledlé pěkných tvarů, ušlechtilých rysů. Postava souměrná ba lepá, pohyby volné. Vše působilo u ní kouzelně, tož se nedivte, že měla mnoho ctitelů.“

Němcová byla představena manželům Staňkovým, v jejichž salónu se setkávala společnost českých vlastenců – významných literátů, vědců, právníků a ovšem i lékařů.

Med. dr. Václav Staněk patřil mezi přední osobnosti nejen pro svou lékařskou praxi, ale i pro své rozsáhlé aktivity veřejné i kulturní. Pomáhal vytvářet české medicínské názvosloví, napsal pro studenty „Základové pitvy“. Byl všeobecně váženou osobností, což dokazuje skutečnost, že byl zvolen zemským a posléze i říšským poslancem.

Vedle salónu Staňků scházela se vlastenecká společnost i u advokáta Friče, Staňkova a Čelakovského švagra. Tak vstoupila Němcová do pražského kulturního života.

V jarních dnech roku 1843 účastnila se společného výletu do Šárky a Hvězdy. Při večerním návratu se stal jejím průvodcem Václav Bolemír Nebeský, její vytrvalý tanečník a obdivovatel z nedávného žofínského plesu. S nadšením ji seznamoval se svými názory, plány, vysvětloval ji jaký význam má vlastenecké hnutí. Byl přesvědčen o tom, že Češi jsou národem nejen slavné minulosti, ale i skvělé budoucnosti. V tomto vlasteneckém úsilí se musí uplatnit i české ženy.

Na Boženu Němcovou učinil mladý, nadaný a vzdělaný básník ušlechtilých zásad, lehce zádumčivý ve svém romantickém pesimismu, velký dojem. V noci po návratu domů se pokusila vyjádřit své myšlenky ve verších. Vznikla tak báseň „Ženám českým“.

Tyl její verše uveřejnil hned 5. dubna 1843, a to na prvé straně časopisu Květy. Byla to horoucí výzva, aby mateřství se stalo odpovědným úkolem při budování české národní společnosti:

„ženy české, matky české ... pro blaho své drahé vlasti, všechny síly obětujme.“

Tento literární debut dosud málo známé spanilé venkovanky ji zařadil ihned do české literatury, i když forma básně – na začátečnici překvapivě vyspělá – dává tušit, že Nebeský byl nejen iniciátorem, ale nepochybně i decentním korektorem zmíněných veršů.

Vzájemná sympatie začínající spisovatelky a již uznávaného básníka, který se na univerzitě připravoval na své budoucí povolání lékaře, neušel pozornosti současníků, a Čejka nechtěl uvolnit své místo důvěrného ochránce a literárního rádce své krásné pacientky. A tak v září se Nebeský rozhodl odejít z Prahy a pokračovat ve studiích medicíny ve Vídni.

Nebeského odchod Božena těžce nesla, mladý básník u ní vzbudil dosud jí neznámý, vřelý cit. Týdny po jeho odjezdu těžce prožívala, téměř ulehla s pocitem zoufalství, a byl to znovu oddaný dr. Čejka, který se u jejího lůžka objevuje nejen jako lékař, ale i jako její utěšitel, který se jí znovu snaží vrátit do života.

Čejka byl zaujat tím, jak poutavě Němcová vyprávěla svým dětem pohádky. Povzbudil jí tedy, aby se pokusila tyto pohádky, pověsti a báchorky napsat. Božena jeho radu uposlechla a s rozpaky navštívila Erbena, uznávaného autora pohádek, se žádostí, aby její dílo posoudil a poradil co opravit. Erben však byl dodaným textem příjemně překvapen a doporučil mladé autorce dát texty přímo do tisku. Dokonce požádal Němcovou o dovolení použít její dva náměty, a sice „Zlatý kolovrat“ a „Vrbu“ ve své připravované veršované sbírce pověstí a balad „Kytici“.

Revoluční rok 1948

Úřednické povolání Josefa Němce bohužel nepřálo jejímu delšímu pobytu v Praze, a tak Němcová s ním odchází do Domažlic. Pobyt na Chodsku využívá v hledání inspirace pro svou další práci. Sbírá pověsti, pohádky, lidové zvyky, sleduje život na Chodsku, kroje a tradice. Tak se rozvíjí další literární činnost Němcové, převážně národopisného charakteru.

Revoluční rok 1848 prožívá právě v Domažlicích, kde její manžel se účastní veřejného života. Vysvětluje vesničanům význam císařem udělené konstituce, příprav voleb do vídeňského parlamentu a i důvody, proč čeští voliči nemají hlasovat ve volbách do souběžně připravovaného všeněmeckého parlamentu ve Frankfurtu. Jeho vlastenecké a téměř republikánské nadšení ovšem v následujících letech přinese celé rodině Němcových strádání a politickou perzekuci.

Jak živě prožívala Němcová dny svatodušního povstání v Praze, dokazuje její odvážná cesta v přestrojení za selku, kdy do obleženého a bojujícího města pronikla na lodi po Vltavě a předstírala, že jede za svým manželem – rakouským vojákem.

V září 1848 nalezli manželé Němcovi v novinách výzvu brněnského spisovatele, kněze a filozofa Klácela. Ten se obracel na čtenáře s výzvou, aby vstupovali do jím založeného Českomoravského bratrstva, organizace, která měla sdružovat české vlastence a jejich vzděláním přispívat nejprve k zlepšení života vlasti a poté pak celého světa. Přihlásili se s nadšením, a tím získali nové spojení na moravské vlastenecké kruhy.

Mezi spolupracovníky Klácela patřil i lékař Jan Helcelet. I toho odvedly jeho literární a společenské zájmy od medicíny. Stal se spoluzakladatelem Matice moravské a vydavatelem časopisu Koleda. Mezi jeho autory se brzy zařadila i Němcová jako vítaná přispěvatelka.

Klácel a Němcová navázali živou korespondenci a konečně našli příležitost osobně se setkat v Brně. Tam jí bratr Matouš, jak Božena svého literárního přítele nazývala, seznámil s již zmíněným Janem Helceletem. Helcelet byl duchaplný, vzdělaný, mužně krásný, nadaný, energický muž, který svým půvabem okouzloval ženy a dával se rád jimi okouzlit, aniž se jim sám citově vydal. A Klácel pozoroval, že při tomto setkání pozornost „sestry Ludmily“ – jak on Němcovou nazýval – stále více poutá jeho mužný a odvážný přítel.

Literární začátky

Po prvním vydání „Národních báchorek a pověstí“ následovala jejich další vydání a Němcová uveřejnila i několik povídek.

Její přátelé však s její dosavadní prací nebyli spokojeni. Čejka, když jej Božena Němcová s Karolínou Světlou navštívily před jeho odjezdem do Itálie, vytkl své pacientce, že dosud nesvedla nic velkého, jen pohádky a národopisné články. Je na čase, aby se konečně pokusila o rozsáhlejší dílo.

Světlá vzpomíná na toto setkání, kdy Čejka se hněvá na svou neposlušnou pacientku, že se rozptyluje podružnostmi. Ukázal pak na portrét slavné francouzské spisovatelky, který visel v jeho pokoji a vyzval Němcovou, ať jako George Sandová vytvoří román, který by zburcoval národ.

Němcová seděla se sklopenýma očima a nepřesvědčivě se omlouvala, že se ještě necítí zralá pro takový úkol. Čejkova slova si však vzala k srdci a i když o něm žertovala jako o „bručivém starém mládenci“, měla respekt k jeho hlubokému vzdělání a kritickému duchu.

Když dr. Čejka, který trpěl dlouhodobě plicní chorobou, odjížděl do Itálie posílit své zdraví, svěřil Němcovou svému mladšímu kolegovi, schopnému, nadanému a ctižádostivému Dušanu Lamblovi.

Lambl jako medik cestoval po Dalmácii Černé Hoře a své postřehy a dojmy uveřejnil v několika črtách: „Dopisy a obrázky z Jihoslovan“, Zpráva o Černé Hoře a Černohorcích“ a „Evropa v ohledu národnostním“.

Není tedy překvapením, že se stal nejen lékařem, ale i literárním rádcem své pacientky.

Paní Cardová, sestra dr. Lambla, vzpomíná, jak Němcová jejich rodinu často navštěvovala a předčítala ze svých rukopisů:

„Čítávala nám své manuskripty, poslouchaly jsme s matkou pozorně, čekávala pak na mého bratra a dávala si mnohé věci opravovat...Tak tomu bylo i při povídce „V zámku a podzámčí“. Přečetla nám svou práci z rukopisu a pak čekala na mého bratra, který toho dne ani k obědu nepřišel pro nával práce v sekčním sále. Když přišel znavený po osmé hodině večer a viděl, že Němcová na něho čeká s opravou, zamrzel se, bylť velice umdlen a teď se měl obírat zas jinou prací. Večeřel, co zatím paní Němcová dočítala poslední své dílko.

Když dočetla, pozvedl k ní tázavě své hluboké, černé oči.

„Jsem u konce“, praví Němcová.

„Povídka však nemá konce, každý se otáže, co ten chlapec, co Sára a co ti druzí?“ míní bratr.

„Ale mne to již mrzí opravovat a dodělávat“, pohodí paní Božena hlavou.

Bratr vzal listy do rukou a dopsal sám konec k povídce. Pozorný čtenář jistě srovná a pozná její sloh.

Němcová se skvěla již tehdá jako hvězda na poli literárním. Měla také upřímné přátele, ti jí pomáhali ke skutečné výši spisovatelské, ale jádro bylo v ní, to ji nikdo nemohl dát, ani vzít. Jen jí pomáhali myšlenky rovnat do přiměřené formy. Jeden z těch upřímných přátel byl můj bratr dr. Dušan Lambl. Ten jí nepochleboval, ba často jí kárával; varoval jí též, by své práce nedávala za tak malý honorář, že může dostat za arch dvacet i třicet zlatých, tož aby se nespokojovala s osmi zlatými, kterými ji nakladatelé odbývali. Napomínal jí, aby vyčkala objednání a nevybírala si honoráře předem, jak se často stávalo.

„Kdybyste vyčkala, přijdou nakladatelé sami, nic podobného nemají, vy se můžete vyšinout na výši neočekávanou“.

„Ale co platno, když potřebuji“, namítala Němcová s úsměvem.

Uvedené vzpomínky vysvětlují, proč Němcová vítala pomoc literárně zkušených přátel. Vždyť Němcová prošla jen základním školním vzděláním, své znalosti a svůj obzor si pak sama rozšiřovala četbou. V letech svého dospívání, kdy pobývala u manželů Hochových na zámku ve Chvalkovicích, měla k dispozici tamější knihovnu. Správce zámku Hoch byl sečtělý muž s bohatou knihovnou. Sám vybíral své svěřenkyni vhodnou literaturu, poté s ní o přečteném diskutoval a ochotně vysvětloval, co mladé čtenářce nebylo jasné. Již v Ratibořicích měla prý povolen přístup do knihovny vévodkyně Zaháňské. Byla to ovšem literatura německá, a tak, když se Němcová rozhodla pro dráhu české spisovatelky, vítala uvedenou pomoc těch svých lékařů, kteří zvládli nejen medicínu, ale měli i vlastní schopnosti literární.

Uherské intermezzo

Němcová se svým manželem stále překládaným procházela několik měst, po východních Čechách a krátkém pobytu v Praze, následovalo další putování: Němec byl v roce 1845 přeložen do Domažlic, následovaly Všeruby, Nymburk a Liberec. V roce 1850 byl Němec povýšen na komisaře první třídy a poslán do Miškovce v Uhrách. Němcová však toužila po kulturním životě v Praze. V představě, že v Miškovci jsou jen německé školy, prosadila, aby manžel odešel na nové působiště sám a ona mohla zůstat s dětmi v Praze. Byla však odkázaná na manželův příjem, a život rodiny na dvou místech sebou nesl finanční těžkosti. Navíc na podzim roku 1851 vážně onemocněla, právě tehdy svěřil Čejka její ošetřování sedmadvacetiletému Lamblovi.

Když byl v prosinci roku 1853 Němec jmenován vrchním komisařem finanční stráže, a tím ustanoven trvale zůstat v Uhrách, znovu žádal, aby manželka se s dětmi k němu přestěhovala. Němcová byla představou, že natrvalo odejde z Prahy zdrcena. Před odjezdem svěřila syny Hynka a Karla rodinnému příteli Františku Šumavskému a s Dorou, Hankou a Jaroslavem odcestovala.

Nečekané okolnosti náhle změnily její osud. Na Josefa Němce přišlo udání pro jeho chování a výroky v roce 1848: projevoval se jako republikán, vedl velezrádné řeči, údajně urážel i osobu císaře.

A tak v červnu byl zbaven služby s tím, že místo platu bude dostávat jen 266 zlatých a bylo mu zakázáno vzdálit se z uherských Balážských Darmot.

Němec se bránil proti nepodloženým žalobám, ale dosáhl jen zvýšení výživného na 533 zlatých ročně. Jeho obhajoba nadřízené nepřesvědčila, měli o něm své zprávy z minulosti.

Němec za svých studií na filozofické fakultě pražské univerzitě byl mezi studenty, kteří měli vítat císaře přijíždějícího na oficiální návštěvu Prahy. Mladí filozofové měli přikázáno volat „vivat“, místo toho však volali „bída“. Na 200 studentů včetně Němce bylo vyloučeno ze studií a oblečeno násilím do vojenské uniformy.

Dalším osobitým projevem Němcova smýšlení bylo jeho odmítnutí složit přísahu v němčině, při pochodu do Itálie na hranicích políbil českou zem.

Jako voják však plnil své povinnosti ukázněně, byl nadřízenými pozitivně hodnocen a byla mu nabídnuta možnost stát se důstojníkem. To ale odmítl a při nejbližší možné příležitosti požádal o uvolnění z armády. Stal se pak státním úředníkem při budování celní a důchodové správy. Bylo to místo „s definitivou“ a s nadějí na penzi. Od rakouského úředníka se však očekávala naprostá loajalita k vládě. Úřady byl evidován nejen výkon služby, ale i názory a dokonce soukromý život. Pokud tato kritéria zaměstnanec neplnil, neměl šanci na postup.

Božena se snažila vyplnit tyto těžké dny prací – sbírá lidové zvyky, písně, pohádky. Věděla, že Hynek je v ošetřování dr. Lambla, netušila však jak vážná je jeho nemoc. Když dostala zprávu od Lambla, že stav jejího syna je vážný, ihned se vrací do Prahy. Syna Hynka však zastihla již v posledních dnech života – zemřel 19. řijna 1853.

Hynek byl ze všech dětí nejnadanější, byl její pýcha, chtěla z něho vychovat slavného muže a předpovídala mu velkou budoucnost.

„Byl to hoch pilný, já svoje nejkrásnější naděje v něm viděla vyplněné a mnoho doufání v něho skládala. Přeškoda toho mladého života“ píše v dopise Antonínu Markovi.

…a zrodila se Babička

Němcová se rozhodne zůstat v Praze, najme si byt v Ječné ulici a hledá útěchu v práci. Právě tady vzniká její nejslavnější dílo, které píše „pro útěchu zkormoucené duše své.“

Postava její babičky a dny jejího bezstarostného dětství se jí opakovaně vybavují. Již v lednu 1851 se v listě své přítelkyni Vrbíkové svěřuje, jak často si na svou babičku vzpomíná:

„Stála přede mnou skvěle, krásně, co obrázek prosté a upřímné lásky vlastenecké. Upomínky na moje dětská léta obživly jasně v duši mé, slyšela jsem všechna ta slova a srdečná napomínání.“

Ve dnech po Hynkově smrti si znovu připomíná své staré poznámky a vybavují se jí léta a prostředí jejího dětství.

„Nemohu to ani povědět, jak mě vzpomínka ta unášela z trud života do utěšených dob mládí… měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese i háji, navštívila upřímné duše všechny a zapomněla při nich na všechen ostatní svět se všemi jeho trampotami.“

Ukázky z napsaného textu čte Němcová svým blízkým. Z nichž nejčastější jsou filozof a spisovatel Hanuš a Josefa Čermáková, matka malíře Jaroslava Čermáka. Hanuš jí dokonce povzbuzuje v pravidelných týdenních návštěvách a sleduje pokroky v její práci.

Pokračovat v práci na rukopise jí přátelé umožňují i finanční podporou. Mezi nimi byl i J. E. Purkyně, který opakovaně poskytoval spisovatelce půjčky, i když věděl, že jejich splacení je v nedohlednu.

A tak začátkem července je dílo dokončené a po jistých průtazích vychází v květnu 1855 u nakladatele Pospíšila prvý ze čtyř sešitů Babičky.

Němcová své nesmrtelné dílo posuzovala skromně:

„Celá ta novela není tak výborná, je to tichý život venkovský, kdo to četl říká, že je to hezké, já tu chválit nemohu“ píše A.V. Šemberovi.

Babička měla u čtenářů rozhodný a nečekaný úspěch. Již po několika letech po českém vydání následoval německý překlad. Autorem německého textu byl moravský publicista Ohéral, který ve spolupráci s Němcovou text zestručnil několika rozsáhlými škrty. Překlad vycházel na pokračování v pražském časopise Erinnerungen s ilustracemi Quido Mánesa.

Byl to úspěšný start Babičky do zahraničí a další překlady následovaly: V Lipsku vychází druhý německý překlad 1885, anglický 1891 v Chicagu, následuje Kodaň 1894, Paříž a Petrohrad 1900, Milán 1909.

Ve 20. století přicházejí další vydání, takže ke stému výročí smrti Němcové byla Babička vydána celkem tři sta dvanáctkrát ve 26 jazycích.

Jaký význam měla Babička pro české čtenáře dokazuje skutečnost, že v těžkých letech druhé světové války vyšla u nás Babička celkem čtyřiašedesát krát.

Dvě strany úspěchu: obdiv a pomluvy

Božena Němcová se největší českou spisovatelkou stala již za svého života. Její mimořádná osobnost však byla nejen centrem zájmu a obdivu, ale i kritiky, objevovaly se dokonce pověsti, které její autorství Babičky zpochybňovaly.

Tak ve Sborníku Božena Němcová – 1912 – čteme vzpomínku Jiřího Gutha, rodáka z Ratibořic. Ten vypráví o svých rozmluvách s členy knížecí rodiny, Schaumburg-Lippe, nových majitelů Ratibořic a Náchoda.

„Princ Vilém často se mnou hovoříval o Boženě Němcové. Říkával vždy, že Němcová sama nepsala Babičku ani jiné dílo literární, nýbrž, že lví podíl má v tom doktor Čejka. Tak prý tvrdíval hofrát Erich.

Hofrát Erich, jeden ze starých pánů Franců, nemohl si srovnat v pyšné své hlavě, aby dcera prostého kočího požívala slávy vyšší, než byla sláva pana hofráta.“

To se vypravovalo i v nejbližším okolí, které znalo Boženu jako děvče, mnozí nesnesli, že se stala slavnou spisovatelkou.

V citovaném Sborníku z roku 1912 dále čteme:

„Zaslechl jsem často pochybnosti, a je zajímavé, že pramenily vždy z okolí jí blízkých vrstevníků – krajanů, jmenovitě z ovzduší panského služebnictva. Zaráží však, že někteří literáti pomluvám věřili. Například v časopise „Vševěd“ v březnu 1909 pod nadpisem „Podivné slechy o spisech Boženy Němcové“ píší o tom, že prý v literárním světě vyskytla se domněnka, že spisy podepsané Němcovou psal někdo jiný a snad muž.“

V roce 1909 zmíněný časopis Vševěd pod uvedeným názvem uveřejnil následující příspěvek, podepsaný značkou XY:

„Němcová měla rozvětvené styky s předními muži tehdejší české literatury. Muži ti ovšem působili v její tvorbu radami, povzbuzováním, prostředkováním mezi nakladateli a Němcovou. Němcová vzdělala se sama v literární práci. A že každé samo vzdělání mívá jisté slabiny a mezery netřeba dokazovati. Němcová tím spíše byla přístupná pokynům a radám, přátelské kritice i vlídným výtkám v literatuře pracujících a osvědčených činitelů.

Naši nynější literární historikové usilovně se snaží vystihnout míru vlivu, který měli ti kteří vrstevníci na spisovatelskou tvorbu Boženy Němcové. Co všechno se do dneška vyzkoumalo a objevilo, doposud uveřejněno není. Pouze se o tom v zasvěcených kruzích mluví.

A nyní povíme, co se nikoliv mluví, nýbrž prozatím jen šeptá. Spisy, jež kdy vyšly se jménem Boženy Němcové, psal prý - muž...Kdo by byl tím mužem, romanticky záhadným, po tom teprve se pátrá.“

Stať způsobila nepochybně velký rozruch, neboť hned v následujícím čísle Vševědu redakce se brání:

„Napsali jsme pouze, že ve kruzích povolaných literárních historiků, vynořil se takový otazník a že se k němu hledá odpověď.“

Přítelkyně Boženy Němcové, Karolína Světlá, o tomto zpochybňování autorství napsala:

„Již tenkráté prosakovalo, že Božena práce svoje sama nepíše, což ji velmi zarmucovalo.“

„To máš z toho, že každému o svých plánech vypravuješ, nechť je toho hoden, čili nic. Nevidí v tom všední duše přání zvědět, zda-li je tvoje myšlenka již dosti dospělá k uveřejnění, nevycítí z toho skromnost, nýbrž domnívá se zpupně, že si nevíš rady, že se jí dovoláváš, obzvláště dodáš-li – musím se poradit s tím a s oním.

A z toho mnohý soudil, že vyhledává rady, že si není jista ve svém počínání, že jí schází k povolání dostatečné vzdělání. Pravda, že měla práce její celá řada literátů v rukou, ale utrpěly tím? Utrpěla tím Babička a její spisy vůbec, že je předkládala nejpovolanějším k tomu přátelům svým, kteří provedli v nich cenzuru plnou piety?

Vždyť nebylo přeci možno, aby dívka z vesnické školy, autodidakta v každém ohledu, byla dosáhla té výše slovesné dokonalosti, kdy by jí v tom nebyli nápomocni bývalí přátelé literatury, stavše se, plní radosti nad jejím krásným textem jejími učiteli a případně korektory. Byla to „point d’honneur“ abychom měli také Sandovou, jejíž jméno hlaholilo všude a o jejímž vlivu nelze si teď udělati pojmu.“

Dohady na pokračování

Je zajímavé připomenout větu z dopisu, kterou v roce 1851 napsal Palacký Havlíčkovi do vyhnanství do Brixenu.

„Doufám, že využijete doby té ku provedení díla, kteréž to již dávno jste zamýšlel, to je spisu nějakého beletristického, ve kterémž by život našeho národa se zrcadlil. Víte, že chceme-li být národem, potřebujeme k tomu nejen dějin národních, ale také reprezentace v literárním světě. Jediný Walter Scott více by nám nyní prospěl nežli pět Žižků.“

Česká společnost toužila po tom, aby na literárním nebi se objevila výrazná ženská osobnost srovnatelná s velmi slavenou George Sandovou a muž srovnatelný s formátem Waltera Scotta.

O způsobu literární práce Němcové, který posiloval uvedené pochybnosti, máme i svědectví od jejího dalšího přítele filozofa J. Hanuše:

„Mělať Němcová zvláštní, velmi svědomitý sice a spolehlivý, avšak nikoliv snadný způsob tvoření. Bylo jí totiž nutno každou takovou práci rozebírati z nejrozmanitějších stanovisek, a to pokaždé s osobou jinou, rozličného vzdělání, různících se názorů.Teprve když se přesvědčila s odpovědí naslouchajících, že jim je látka jasná a zajímavá, a když sama sobě látku do hloubky ujasnila, pustila se do práce.“

Tato slova Hanuše, profesora filozofie v Olomouci a později na pražské univerzitě, dokreslují názorně jak Němcová psala. Byl to právě její dlouholetý přítel Hanuš, který ji téměř donutil soustředit se na jedno téma, totiž obrazy z jejího mládí, o čemž často a půvabně vypravovala. Nepovolil jí „zahálčivé“ návštěvy a pravidelně přicházel se přesvědčit o pokrocích započaté práce.

V české literatuře posledního desetiletí 20. století se znovu objevilo téma autorství Boženy Němcové, a to spíše jako literární nadsázka. V knize J. Kotrlé „Athény z hlíny“ přesvědčuje skupinu přátel spisovatel „Anonymus“, že zamilovaný Nebeský psal Babičku podle vyprávění dámy svého srdce. Do díla přitom promítl i některé vzpomínky vlastní. Tak na příklad u mlýna v Ratibořicích stálo mariánské sousoší, ale v Babičce čteme o soše sv. Jana Nepomuckého s lucerničkou – tu totiž vídával Nebeský jako dítě ve svém rodišti. Když zjistil, jaký má Babička úspěch, uvědomil si, že k autorství se nikdy nemůže hlásit a přitom nic lepšího už nenapíše. Do věci zasvěcení současníci proto Nebeskému vzdali alespoň posmrtně poctu tím, že jej pohřbili do právě vybudovaného Slavína na Vyšehradě.

Variace na podobné téma

Pochybnosti může podporovat i to, že autorský rukopis Babičky se nezachoval. V roce 1912 v již citovaném sborníku, který redigoval V. Černý, uveřejnil M. Hýsek svůj článek „Pramenné zdroje Babičky“. Hýsek upozorňuje na spisek „Pěstounka“, který vyšel v Brně. Vydání z roku 1851 neuvádělo jméno autora, to nacházíme až ve vydání druhém z roku 1871. Spisek byl dílem F. Mošnera, lékaře a profesora porodnictví v Olomouci, později ředitele tamní nemocnice.

Mošner v úvodu vysvětluje vznik svého díla těmito slovy:

„Pěstounka je výplod fantazie, povzbuzený slavností opatrovny v Olomouci, již jsem přítomen byl.“

V průběhu této slavnosti si Mošner uvědomil, jak by zřízení takových opatroven přispělo k výchově dětí, vedlo by je ke zdraví, práci, pořádku, čistotě a pravdomluvnosti. Ústřední postavou knihy je Dorotka, fiktivní osoba, kterou autor umisťuje do své rodné vsi, a její činnost tvoří kompoziční literární rámec práce. Vzorem pro Dorotku mu byla jeho svobodná sestra Marianna, která nahradila jeho dětem zemřelou matku.

Hýsek nalézá četné shody mezi Pěstounkou a Babičkou.

Babička byla staročeská vlastenka, Dorotka ráda vyprávěla o české minulosti a na stěně pokoje měla podobizny slavných Čechů. Obě sbíraly léčivé byliny, obě žily ve velké vážnosti všech vesničanů, kteří oceňovali jejich moudré rady. Mužové obou – nyní mrtví – bývali vojáky, obě milovaly přírodu a vedly k této lásce i své dětské svěřence. V obou knihách nacházíme postavy mlynáře a myslivce se psem, v obou spisech se setkáváme s neobvyklými osobami žijícími v kraji, se šílenou Viktorkou v Babičce a bláznivou Bárou v Pěstounce. V domácnosti obou pobíhají dva psi – v Babičce Sultán a Tyrl, v Pěstounce Tureček a Oříšek.

Hýskem připomínané shody mezi Pěstounkou a Babičkou jsou tedy na první pohled značné a naskýtá se otázka, do jaké míry Mošner ovlivnil Němcovou, a zda tedy Babička není jen variací na téma moudré, dětmi milované a děti milující stařenky.

Porovnáme-li však podrobně oba texty, zjistíme mezi nimi podstatné rozdíly.

Není překvapivé, že v příbězích, odehrávajících se na venkově, nacházíme potok s mlýnem a bodrým mlynářem, samozřejmou součástí krajiny je les s myslivcem a jeho psy. Není nic mimořádného, že potoky se občas rozvodní a že stařenky rády sbírají léčivé byliny. V obou knihách se objevují i atypické postavy, jejichž charakter je však rozdílný: Viktorka je plachá, děti ji nechávají rády jídlo před dveřmi, zatímco bláznivá Bára běhá s křikem po kraji a děti se jí vyhýbají a bojí. Víme, že Viktorka měla vzor ve skutečně existující ženě, příhoda se zpěvem nad splavem, kdy nešťastnice hodila dítě do řeky, má reálný základ. Skutečná osoba – jmenovala se Viktorie Židová – spisovatelku přežila, takže její dramatický konec, zabití bleskem, je spisovatelčina fikce. O bláznivé Báře v Pěstounce nic bližšího není známo.

Jednání osob, které se shodně objevují v obou knížkách, se však liší. Tak myslivec v Pěstounce dětem ochotně předvede svou ručnici, ale ihned následuje poučení o užitečnosti pušky v obraně člověka i jejího užití při lovu. Je ale i doplněno varováním o nebezpečí při nevhodném použití zbraně. Aby toto varování se vtisklo do mysli dětí, je k němu připojen i krátký příběh chlapce, který nezodpovědným zacházením s ručnicí se střelí do stehna. Zranění se nehojí a nakonec vede k amputaci celé nohy. To hluboce zasáhne naslouchající děti, které si dosud neuměly představit, že takový následek poranění může mít a že lze žít bez jedné končetiny.

Rýzemburský myslivec v Babičce dojme dětskou mysl příběhem o svém útěku z lesa, kde lesní dělníci poráželi krásnou břízu. Zdálo se mu, že bříza prosí, aby jí zachránil život a zasáhla jej lítost a smutek, když kmen stromu s nehybným listím ležel na zemi. Bylo mu jako by byla spáchána vražda. A pan Beyer, přítomný vyprávění, se shoduje s myslivcem hloubkou vztahu k přírodě: Jednou pohlédl do oka postřelené srny a od té doby není schopen srnu zastřelit. I on má často v lese pocit, že v kmenech stromů je život, že jejich ratolesti svým šuměním vyjadřují pochopení pro jeho radosti a strasti. Vzkazuje pozdravení smrku nad propastí, pod nímž spával a jemuž se často svěřoval se svými bolestmi.

V Pěstounce je vyprávění myslivců věcný instruktivní výklad, poučení i varování, v Babičce je to hluboké vyznání k lásce k přírodě a k rodnému kraji. V Pěstounce se Dorotka ptá a děti odpovídají, Babička odpovídá na otázky zvídavých dětí.

Z životopisu Němcové víme, že v roce 1851 byla Němcová krátce v Brně, kde se setkala se svými přáteli filosofem Klácelem a lékařem Helceletem. Autor Pěstounky, olomoucký lékař Mošner, byl blízký Helceletův přítel. Je tedy vysoce pravděpodobné, že Němcovou na Pěstounku upozornil, tím spíše, že Helcelet byl redaktorem brněnskou Jednotou vydávaného kalendáře Koleda, do něhož Němcová pravidelně přispívala. Nikde však, ani ve vzpomínkách Němcové, ani v jejích dopisech, není zmínka o tom, že by Pěstounku četla.

Hýsek uzavírá, že pokud spisovatelka Mošnerovu pedagogickou práci znala, byl to pro ní jen podnět inspirující jí k sepsání Babičky.

Pěstounka je pedagogický, instruktivní spis, vedoucí vychovatele k úspěšné práci. Babička, kniha, kterou v podtitulu její autorka nazvala „Obrazy z venkovského života“, je vysoce uměleckým, lyricko-epickým dílem.

Rádci i kritici, ale především přátelé

Němcová se pohybovala v prostředí vzdělaných a kultivovaných mužů i žen, z nichž většina byla literárně činnými. Vyhledávala jejich rady, které vděčně přijímala. Tento text se soustřeďuje na její přátele lékaře. Němcová se totiž ráda pohybovala ve společnosti lékařů, neboť měla o medicínu hluboký zájem. Žofie Podlipská o tom píše:

„Nalézala ve vědě lékařské tolik laskavého, že o tom přemýšlela, neměla-li by se jí zcela oddati. Bylať některý čas velmi nakloněna poslouchati kurz porodnický. Její praktické zkušenosti a obratnost v ošetřování nemocných byly by jí bývaly podporou.“

Mezi jejími přáteli byly i další osoby, jejichž podnětný vliv na tvorbu Němcové zaslouží být připomenut. Byl to na předním místě Jan Hanuš, profesor filozofie, který po propuštění z univerzity se stal knihovníkem v Klementinu, Václav Čeněk Bendl, kněz a spisovatel a slovníkář Franta Šumavský.

Nesmíme opomenout ani jejího chotě. Josef Němec si nezaslouží být považován jen za manžela slavné ženy, spravedlivější je nazvat jej mimořádným mužem mimořádné ženy. Vždyť to byl on, kdo již v prvních letech manželství ji uváděl do vlasteneckých kruhů. Nejprve v Polné a později v Praze, kde obnovil své styky s přáteli ze studií a s jejich přispěním uvedl Boženu do pražské elitní společnosti. Podporoval ji v její literární činnosti a byl hrdý na její úspěchy.

Nepříznivé okolnosti jej přinutily obléknout uniformu úředníka Rakouska, státu, k němuž stál vždy v opozici. Vzdělaný a literárně činný, přispíval do českých i německých časopisů, ovládal i italštinu a samozřejmě latinu. Ve svých dopisech ze vzdálených míst svého působení zasílal Boženě zajímavá pozorování, dojmy a poznatky, které, jak výslovně uváděl, ji mohly být užitečné v její literární, zvláště národopisné práci. Po smrti své choti se dojemně staral o vydávání jejího literárního díla a o pietní zachování její pozůstalosti.

Barbora Panklová se vdala podle přání své matky, která viděla v Němcovi – státním úředníku – dceřino existenční zajištění. Sňatek dospívající dívky se zralým mužem byl uzavřen bez jejího citového vztahu. Partnerství mladé ženy s hlavou plnou romantických ideálů a věcného a střízlivého muže bylo poznamenáno mnoha otřesy a svízelemi. Na manželství měla neblahý vliv i politická perzekuce a z ní pramenící existenční nejistota. Oba však upřeně usilovali o vzájemné pochopení, i když rozdíly v jejich duchovním světě byly příliš velké. Manželství vytrvalo díky odpovědnosti obou v jejich vztahu k dětem.

To, že mezi přáteli Němcové byl velký počet literárně činných lékařů ukazuje, jak významné kulturní postavení zaujímali v české společnosti 19. století lékaři.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika

1 LF UK a VFN Praha

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz