Miniportréty slavných českých lékařů Profesor Václav Tošovský – dětský chirurg a ortopéd
Autoři:
S. Káš
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2011; 91(11): 683-684
Kategorie:
Historie/fejeton
Profesor MUDr. Václav Vojtěch Tošovský se narodil na Českomoravské Vysočině v Proseči u Skutče dne 1. července1912. Jeho otec byl typem zaníceného vesnického učitele a současně i pravým hospodářem, který se pečlivě staral o svá pole, louky, stromy a včely. Lásku k přírodě i k rodnému statku zdědil pan profesor po svých předcích. Kromě rodičů a tet se o něj starala i milovaná babička Marie Magdalena.
Střední školu vystudoval na výtečném klasickém gymnáziu ve Vysokém Mýtě (zde například působil slavný překladatel Homéra profesor Otmar Vaňorný) a poté nastoupil na pražskou lékařskou fakultu kde, promoval v r. 1936.
Ve stejném roce se zamiloval o prázdninách do slečny Emy Pechancové, s níž se po tříleté známosti oženil, a láska trvala jeho celý život, prožili spolu až do profesorovy smrti 68 let.
Zde i cituji jeden z názorů jeho babičky:
„Pamatuj si, že dětí je vždycky málo.“
On se tím vždy řídil.
V lednu 1937 nastoupil jako externista (tj. za byt a stravu) na interní oddělení Vinohradské nemocnice primáře Jindřicha Wagnera, ale již po čtvrt roce přešel na oddělení dětské chirurgie a ortopedie do České dětské nemocnice. Za německé okupace ji Němci zabrali, česká oddělení působila pak v Nalezinci. Za války byl nasazen na zákopové práce ve Slezsku (1943–1944)
Po různých přesunech nastoupil pak Tošovský na kliniku ortopedie a dětské chirurgie ke skvělému učiteli profesoru Zahradníčkovi. Stával se z něj rychle ortopéd.
V roce 1947 se mu podařilo dostat se na několikaměsíční studijní pobyt do USA. Navštívil řadu špičkových ortopedických pracovišť a také oddělení dětské chirurgie Williama Ladda v Bostonu, tehdy pravděpodobně největšího dětského chirurga v Americe. Zde získal nový pohled na vrozené vady gastrointestinálního ústrojí.
Po návratu se měl stát na několik týdnů zastupujícím přednostou oddělení dětské a ortopedické chirurgie profesora Mikuly, který byl penzionován, ale protáhlo se to až do přestěhování kliniky do nového Motola. Působil nejprve jako primář, po vzniku Fakulty dětského lékařství jako přednosta jejího traumatologického oddělení a nakonec i jako její přednosta.
Přednostou kliniky se stal profesor Tošovský roku 1979. Zůstával stále docentem. Deset let působil přitom v pozici profesora, ale stále jen jako zastupující přednosta s platem staršího docenta a vzhledem ke své apolitičnosti se stal řádným profesorem až měsíc před svým odchodem do důchodu ve svých 66 letech. Po deseti letech získal částečný úvazek v ILF, kde pracoval na katedře posudkového lékařství až do r. 1997, dále však chodil na svou milovanou kliniku.
Nyní něco o jeho vědecké práci.
Byl velmi úspěšným autorem. Zprvu se věnoval náhlým příhodám břišním u dětí, a velmi úspěšná byla i jeho monografie (se spolupracovníky) Chirurgie novorozenců, která vyšla i v angličtině. Náhlé příhody břišní vyšly u nás v devíti vydáních. Další vynikající monografii byly Dětské zlomeniny, ta byla u nás vydána třikrát a byla vždy rychle rozebrána. Jiná velmi úspěšná práce byla Osteomyelitis (rovněž se spolupracovníky). Pro mediky uspořádal Skripta dětské chirurgie a pro postgraduální výuku napsal monografii Dětská chirurgie. Kniha Apendicitida u dětí vyšla česky i rusky. Jedna z jeho monografií Kryptorchismus vyšla dokonce v jeho 85 letech. Jeho práce byly přeloženy do mnoha jazyků, jedna dokonce i do řečtiny
Kromě vědeckých prací ze svého oboru měl i zájem o historii medicíny a o historii obecně, byl pravidelným návštěvníkem historických seminářů ČSAV, kde i občas přednášel.
Z vlastních historických prací Tošovského uvádím dílo Neboj se, nic nebude bolet (1992); je to popis první české celkové anestezie uskutečněné v Praze u Milosrdných bratří na Františku, provedené ranhojičem bratrem Františkem Celestýnem Opitzem a medikem J. Kubů. Další memoárová díla Padesát let chirurgem (1990) a Jan Zahradníček, český ortoped (spolu s kolegy z kliniky V. Rybkou a F. Stryhalem; 2000)
Kromě toho sepsal i dobrodružný válečný román V třpytném moři je Kréta (1984) o medikovi, jenž se za války v Řecku zapojil do protiněmeckého odboje, a Stalo se v listopadu (1994) románový příběh z ortopedické kliniky.
Václav Tošovský měl dar si získávat přátele. Přes to, že žil mnoho let v nepříznivém komunistickém režimu, který mu neumožňoval snadné styky se zahraničními kolegy, získal si mnoho přátel po celém světě. Od amerického ortopeda profesora Jamese Thompsona z Lincolnu v Nebrasce, který mimo jiné aranžoval jeho cestu po USA, až po Roberta Zacharyho se Shefieldu, a úzké přátelské styky udržoval s kolegy v Polsku. Byl členem mnoha mezinárodních společností a samozřejmě uznávaným u nás i ve světě. O tom svědčí i fakt, že patřil k prvním z „vyvolených“, kteří byli poctěni pasováním na Rytíře lékařského stavu, a to již v r. 1988. Stal se v pořadí šestým lékařem, kterému byl tento titul udělen.
Profesor Tošovský byl založením optimista a snad i díky tomu měl téměř vždy dobrou náladu. Tu přenášel jak na pacienty, tak i na spolupracovníky. Měl výtečné zázemí ve své rodině, která se během let rozrostla do úctyhodného počtu. Na úmrtním oznámení figuruje mimo manželky Emy i devět přímých dětí a jejich manželů manželek, dvacet šest vnoučat a devět pravnoučat. Rodina poslouchala, jak vidno, doporučení pra-prababičky Marie Magdaleny, že dětí není nikdy dost
O profesoru Tošovském se mi podařilo sehnat několik historek, i když jich není zdaleka tolik, jako o většině jiných. První je z jeho studijního pobytu ve Spojených státech amerických.
Václav Tošovský, profesor ortopedie a dětské chirurgie se zúčastnil v roku 1948 mezinárodního ortopedického kongresu v Chicagu. Přednáškový sál byl nabitý, mezi přítomnými se nacházela spousta hvězd světové ortopedie a dětské chirurgie.
K přednášejícím patřil i francouzský profesor Leveuf, který byl často hostem na pražské ortopedické Zahradníčkově klinice a s pražskými ortopedy udržoval srdečné a přátelské vztahy. Tentokráte však vystoupil nečekaně s ostrou kritikou jednoho operační postupu pana profesora Zahradníčka. Kritikou nevybíravou a snad i trochu neobjektivní.
Přítomný mladý docent Tošovský, Zahradníčkův žák, byl touto kritikou dotčen. Radil se se svým přítelem profesorem Thomsonem, a ten mu poradil, aby to jen tak nenechal, vystoupil a v příspěvku Leveufovu kritiku odmítl. Rozhodně však na začátku svého vystoupení i na jeho konci nesmí zapomenout Leveufovi poděkovat.
Tošovský pak v následující diskusi svůj nesouhlasný příspěvek k Leveufově přednášce přednesl a sklidil velký, dlouhotrvající potlesk, až byl z toho vyveden z míry.
Po něm vystoupil se svým příspěvkem i profesor Thomson a řekl v podstatě to, co před ním Tošovský. I on byl odměněn zdvořilým potleskem, ale podstatně méně vydatným.
Tošovský se pak přítele Thomsona zeptal, proč to všechno ještě jednou opakoval. Dostal však udivující odpověď:
„Kolego, vaší dokonalé oxfordské angličtině někteří moc dobře nerozuměli, tak jsem chtěl, aby bylo jasné, co jste chtěl říci.“
„A proč mi tak moc tleskali?“ Zeptal se nejistě Tošovský.
„Protože tak rozkošnou angličtinu ještě neslyšeli a dlouho neuslyší. Aspoň nikoliv tady.“
Tato příhoda se stala nějakou dobu po roce 1968, povstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území.
Profesor dětské chirurgie a ortopedie MUDr. Václav Tošovský dokončil několika hodinovou operaci malého děcka. Unavený se vracel do své pracovny a tam už ho čekala jeho paní sekretářka, trochu vyděšená, s tím že má ihned ve vlastním zájmu volat Bezpečnost a prý že to moc spěchá.
„Nechali mi tady pro vás číslo.“
„No napřed něco vypiju a sním. Potom mě s nimi, prosím, spojte.“
Na zavolání se ozval kapitán Procházka. A velmi komisně prohlásil, že nutně potřebuje mluvit se soudruhem přednostou kliky. A že to spěchá.
„Tošovský převzal sluchátko. A slyšel z aparátu totéž a navíc.
„Je to i ve vašem zájmu, soudruhu docente.“
Tak ho docent Tošovský pozval, aby hned přišel.
Objevil se za chvíli, byl v civilu. Odměřený, upjatý. Odmítl nabízenou kávu. Vytáhl objemný notes, zalistoval a pak přešel hned bez úvodu k věci:
„Vy jste zde na klinice léčili Josefa Novotného, narozeného tehdy a tehdy?“
„Pokud si vzpomínám, tak ano. Co potřebujete?“
„K tomu hned dojdeme.“.
Pan docent nechal vyhledat chorobopis. Byl to objemný fascikl, zřejmě tu pacient ležel vícekrát:
„V čem vám mohu pomoci?“ zeptal se potom.
Kapitán otevřel svůj notes:
„Zavolejte mi, prosím, soudruha doktora Franka.“.
„Tak to nebude možné. Docent Frank nedávno zemřel.“
„Tak prosím soudruha docenta Brodského.“
„Tak ten tu také není. Emigroval nedávno do Švédska. Je tam velmi úspěšný.“
„Hm…tak tedy soudružku doktorku Evu Rumlovou. Doufám, že ta zde je.“
„Není, pane kapitáne, ta také emigrovala. Je ve Švýcarsku, na chirurgickém pracovišti v Curychu.“
Kapitán se znechuceně zamračil:
„Tak bych chtěl mluvit se soudruhem doktorem Štarkem. Ten tady snad bude?“
„Zase vás asi zklamu, pane kapitáne, ale není. Je vedoucím lékařem na kardiochirurgickém pracovišti v Londýně.“
Kapitán nevrle sklapl notes.
„Tak by mně zajímalo, jestli vám tady na klinice vůbec někdo zůstal?“ zeptal se sarkasticky. “
„Ale ano. A dost. Většinou nestraníci. Neřídili se materialistickým heslem „Ubi bene ibi patria. A smím se zeptat, pane kapitáne, proč jste chtěl s těmi lékaři mluvit?“
Po delším váhání vyšetřovatel spustil:
„Ve východních Čechách žije rodina Novotných. Spořádaná rodina. A ti mají syna Josefa. Toho, co u vás ležel na klinice. A soudružka Novotná je úřednicí v České státní pojišťovně. A navíc dlouholetá členka strany. A najednou zpronevěřila celý milion. Po dlouhém vyšetřování nám řekla, že ten milion rozdala jako úplatky lékařům a sestrám na vaší klinice. Jen za přijetí zaplatila prý dvacet tisíc.“
Docent Tošovský se rozesmál.
„Aby vás ten smích nepřešel, soudruhu docente. Krajský prokurátor chystá proces, velký proces. Všichni tito lékaři by měli být obviněni, vyslechnuti a souzeni. V každém případě by to vrhlo špatné světlo na vaši kliniku, i kdyby se nic neprokázalo.“
„Vy tomu věříte, pane kapitáne?“
„Copak u vás nikdo nevzal žádný úplatek?“
„Ale ano. Bonboniéra, kytička fialek, balíček kafe, či cigaret, lahvinka vína, já to jako úplatek nevidím. Víte, co to jsou sesterské služby, soboty, neděle, ten mizerný plat k tomu. A vy byste je chtěl stíhat za úplatky, za takové prkotiny jako je kytička nebo bonboniéra?
Vyšetřovatel trochu splaskl.
„Já vím, moje žena je taky zdravotní sestra… No, a teď bych si dal, pane docente, kafe.“
Profesor Tošovský, jak jsem uvedl již výše, napsal kromě řady odborných knih. i dobrodružný román V třpytném moři je Kréta, vyšel u nás v roce 1984. Byl přeložen do více jazyků, mimo jiné i do řečtiny. V něm vystupuje jako hlavní hrdina český student, který se za války dostane do Řecka a na Krétu a zapojí se do partyzánského boje proti německým okupantům. Tošovský pak dostával mnoho dopisů z Řecka i z Kréty, s pozdravy od neznámých lidí, někteří se dokonce domnívali, že je to kniha autobiografická a že ten studentský hrdina je on. Ale pan profesor Tošovský v životě nikdy na Krétě nebyl. Později říkal, že těch dopisů z Řecka i z Kréty dostal víc, než když byl v roce 1988 jmenován Rytířem lékařského stavu.
Rytíř lékařského stavu profesor MUDr. Václav Tošovský zemřel ve svém rodišti v Proseči uprostřed své rodiny 26. listopadu 2007 ve věku 95 let.
MUDr. Svatopluk Káš, CSc.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2011 Číslo 11
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Kalprotektin ve stolici
- Probiotika z pohledu praktického lékaře – klinické indikace pro podání probiotik, výsledky dotazníkového šetření mezi praktickými lékaři
- Diagnostika pľúcnej tromboembólie – úskalia CT angiografie
- Aktinická keratóza: poznatky o biologickom správaní a klinicko-patologických aspektoch ochorenia z pohľadu bioptika