Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor MUDr. Jan Wolf, histolog, zakladatel české elektronové mikroskopie

Jan Wolf se narodil v rodině středoškolského profesora v Novém Bydžově 18. května 1894. Maturoval v roce 1913 na gymnáziu v Praze a nastoupil na pražskou lékařskou fakultu. Již jako medik se stal za války demonstrátorem Histologicko-embryologického ústavu profesora MUDr.  Otokara Srdínka a ještě jako medik se tu stal asistentem. Promoval v r 1919 a pražskému Histologicko-embryologickému ústavu zůstal věren po celý svůj život.

Roku 1924 podnikl delší studijní cestu do Anglie a Francie a ve stejném roce byl profesorem Srdínkem habilitován z histologie a embryologie. Koncem roku ve věku 33 let se stal mimořádným profesorem. V roce 1928 byl jmenován zástupcem přednosty ústavu, tuto funkci zastával až do uzavření českých vysokých škol v r. 1939.

Okupaci přečkal ve Státním ústavu pro zubní lékařství.

Hned po válce vedl histologické oddělení v Histologicko-embryologickém ústavu, v roce 1946 byl jmenován řádným profesorem (s platností od 28. října 1938) a od roku 1948 se stal přednostou tohoto ústavu a zůstal jím až do roku 1964.

V r. 1952 se pak stal i akademikem a byl pověřen vedením Laboratoře pro elektronovou mikroskopii ČSAV. Po svém odchodu z místa přednosty histologického ústavu do důchodu byl jmenován řádným vedoucím této laboratoře, která se přejmenovala na Laboratoř pro mikroskopii a experimentální morfologii ČSAV, později na Laboratoř pro výzkum ultrastruktury buněk a tkání ČSAV.

Od roku. 1975 byl vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu experimentální medicíny ČSAV. (i když se jména těch institucí ČSAV měnila, byl stále v čele tohoto pracoviště, kde se mohl věnovat „své“ elektronové mikroskopii).

V počátcích své vědecké práce se Jan Wolf věnoval hlavně Langerhansovým ostrůvkům a jejich vztahu k endokrinní tkáni pankreatu a studiu chrupavky, hlavně její mezibuněčné hmotě a vzniku kolagenních a elastických fibril a pouzder chrupavčitých buněk.

V roce 1937 začala další, mnohem významnější etapa jeho práce, při které svou speciální technikou získával plošné a pak i plastické obrazy, do té doby běžnými řezovými technikami nedostupnými. Tím položil základ „plastické histologii“. Materiál bral nejprve z tvrdých a suchých tkání, z kůže, zubů, nehtů, a pak i publikoval svou modifikovanou techniku pro získání mikroreliefů z měkkých a vlhkých tkání.

Krátce po válce získal Wolf svůj první elektronový mikroskop. Dokázal svou mikroreliefovou techniku přizpůsobit i pro elektromikroskopické využití. První práce touto technikou publikoval v roce 1939 a od té doby dalších více než 25 let pracoval s touto metodou k rozvíjení svých oblíbených témat; v tomto oboru publikoval přes padesát prací..

Mimo svou vědeckou činnost, která byla nejpodstatnější částí jeho životní náplně, se podílel i na výuce tisíců českých studentů medicíny a lékařů. Již v roce 1936 spolu s profesorem Františkem Karlem Studničkou napsali učebnici histologie a mikroskopické techniky, které se dostalo opakovaných vydání. Jeho hlavními publikacemi byly Mikroskopická technika (1940 a další upravená vydání 1944 a 1954) a Histologie pro studující lékařství (1956 a 1966).

Wolfovi se dostalo četných uznání. Byl akademik, Laureát Státní ceny, byl členem mnoha mezinárodních i českých vědeckých společností a členem několika redakcí odborných domácích i cizích časopisů a získal i četné medaile.

* * *

Tato fakta bych chtěl doplnit i několika postřehy a historkami, které se o něm vyprávěly za mých dob na fakultě a které jsem získal většinou od přímých účastníků a jež dokreslují jeho profil.

Profesora Wolfa si pamatují jeho studenti jako člověka s bohatou kšticí, s velmi silnými skly a hlavně jako muže malé postavy. Ve své době byl snad nejmenší z celého profesorského sboru na celé lékařské fakultě. Svou malou postavu dost těžce nesl. Měl vynikající paměť, s výjimkou posledních let svého života, kdy se mu stávalo, že zapomínal běžné věci, jakmile však přišla řeč na cokoliv z jeho milované histologie, byl schopen bez přípravy vyslovit o ní vysoce odbornou kvalifikovanou přednášku.

Jako učitel byl velmi náročný, při zkouškách dost přísný, a nejeden medik musel opakovat rigorózum z histologie i vícekrát, než Wolf uznal jeho vědomosti za dostatečné. Studenti, pokud jen mohli, se snažili dostat ke zkoušce k druhému examinátorovi, profesoru Zdeňku Frankenbergerovi, který byl při zkouškách velký kavalír, a to mu také Wolf nejednou předhazoval.

Ze zkoušek je také nejvíce historek o panu profesorovi, z nich uvedu jen některé nejcharakterističtější.

Jak jsem uvedl, profesor Wolf byl velmi přísný examinátor. Propadli někdy i velmi schopní a chytří studenti. Kamenem úrazu bylo rozpoznávání mikroskopických preparátů. Každý student dostal tři a nepoznal-li jeden znich, byla výsledkem nedostatečná.

MUC. Miloš Sovák, pozdější profesor foniatrie, zvládl teoretickou část rigorózní zkoušky z histologie dobře. Dostal tři preparáty. Dva poznal snadno, ale u třetího si nebyl jist. Nevěděl, zda to, co vidí, jsou tělíska Hassalova, v tom případě by to byl brzlík, nebo Malpighická tělíska, to by byla slezina. Začal rozvážně:

„Je to orgán s vazivovou tunica propria…“

Vtom ho profesor netrpělivě přerušil:

„Tak rychle, jaký je to orgán?“

„Uvnitř je lymfadenoidní tkáň…a v ní se nacházejí útvary připomínající Malpighická tělíska…“

V tu chvíli ale zahlédl, jak se Wolf zamračil. Tak honem pokračoval:

“…ovšem jen vzdáleně, v tomto případě jsou to tělíska Hassalova, tedy tento preparát je z brzlíku.“

Wolf vyjasnil tvář a byla z toho výtečná.

Jindy to nedopadlo tak dobře.

Zkoušku z histologie měl skládat jeden student, jenž výškou své postavy překročil dva metry. Už to byl u Wolfa značný hendikep. A student na přednášky z histologie nechodil, tedy profesora neznal.

Když vstoupil do ústavu na Albertově v den zkoušky, potkal ve vestibulu menšího člověka v černém plášti, to byl Wolfův oblíbený pracovní úbor, který nesl nějaké krabice. Pokládal jej ta zřízence a familiárně jej požádal o informaci, kde by mohl Wolfa najít, že u něj dělá rígo.

„Tak pojďte, půjdeme spolu,“ vyzval ho neznámý.

A šli. Vystoupili do patra a zamířili k jednomu křídlu ke dveřím se jmenovkou akademika Wolfa. Ochotný průvodce bez klepání otevřel, vstoupil dovnitř a vyzval studenta, aby také vstoupil. Sám si sedl na vysokou židli.

„Já jsem Wolf. Tak prosím, začneme, dejte mi index.“

Medik se bleskurychle otočil a zmizel.

Další historka je trochu podobná, ale s dobrým koncem. Jak bylo o profesorovi Wolfovi známo, vysocí medici a medičky měli při zkoušce u něj určitou nevýhodu. Ti museli umět zvláště dobře, aby zkoušku z histologie a embryologie úspěšně složili.

Medik Jan Šochman, měřící téměř dva metry, měl před rigorózní zkouškou velké obavy. Profesor sedával vždy při zkoušení na vysoké, takřka renesanční židli na stupínku, zkoušení medici seděli dole v lavici, takže se na ně profesor díval z výšky.

MUC. Šochman při čekání, až na něj dojde řada, se krčil mezi ostatními vzadu, takže ta jeho výška nebyla nijak nápadná. Když už byl na řadě, vyčkal, až profesor zapisoval do protokolu výsledek zkoušky předchozího posluchače, připlížil se shrbeně k lavici a hned do ní vklouzl a ještě se co nejvíc přikrčil.

Profesor se na něj podíval a pokynul mu:

„Posaďte se.“

Když se nic nedělo, jen medik se ještě víc nahrbil, opakoval zkoušející důrazně:

„Už jsem vám jednou řekl, abyste se posadil!“

Šochman se tedy sesunul na kolena a v kleče vykonal celou zkoušku z histologie. Uměl slušně, nebylo to sice dokonalé, ale na dvojku to stačilo. Po zkoušce přijal index se zapsanou dvojkou, postupně se narovnal a pak postavil v celé své dvoumetrové výšce před užaslým examinátorem. Pak se uklonil, poděkoval a odkráčel. Už se nehrbil.

Profesor Wolf měl malé autíčko. Jednou v zimě nemohl před svým ústavem vůz nastartovat, opakovaně mačkal startér, ale bezvýsledně. Přihlížející studenti, místo aby se nabídli, že ho zkusí roztlačit, se posupně usmívali. Jeden si dokonce neodpustil poznámku:

„To jsem zvědav, jestli to ten chytrák nastartuje. Vždyť si vytluče baterii.“

Když to trvalo dlouho, bylo jim zima, nečekali, jak to dopadne, a vzdálili se.

Přišlo jaro. A také rigorózní zkouška z histologie a embryologie.

Profesor Wolf měl báječnou paměť na tváře, medici už horší paměť na mikroskopické preparáty. Wolf se podíval do tváře jednoho medika a komentoval jeho znalosti:

„No tak ten chytrák to tenkrát přece jen nastartoval, ale vy jste tentokrát tu zkoušku neudělal.“

U profesora Wolfa skládal rigorózní zkoušku student, který přípravě na zkoušku tomu moc času nedal. Vyhlídky na úspěšné složení byl nepatrné, ale sebevědomí mu nescházelo, spíše naopak

Při zkoušce z histologie nechal Wolf studenty často i kreslit, a tak i tohoto medika po zmateném výkladu o histologickém obrazu slinné žlázy pořádal profesor, aby mu tu tkáň nakreslil a vyznačil přesně, co je co.

Medik hrdě vytvořil nějakou abstraktní kresbu, spíše s náznakem futurismu, plnou šipek, a pak se pyšně podíval na examinátora.

Wolf ho ještě suše požádal, aby se pod to podepsal.

A student přidal rozevlátý podpis hodný velkého umělce.

Profesor si to ještě jednou se zájmem prohlédl a nakonec řekl:

„Máte nedostatečnou. Ale tu kresbu si nechám na památku. Co kdyby z vás byl někdy místo lékaře slavný moderní malíř?“

Na závěr jedna historka pro pana profesora typická.

Profesor MUDr. Jan Wolf byl první, kdo u nás začal pracovat s elektronovým mikroskopem. Byl tímto přístrojem, který přinášel nebývale krásné a podrobné obrazy, úplně posedlý. Svým nadšením nakazil i některé své asistenty.

Jednou o velikonočních svátcích se jeden z asistentů zavřel v místnosti u elektronového mikroskopu. Rotační vývěva tiše předla, a on zapomněl nejen na hodiny, ale i na to, že jsou Velikonoce.

Když se doma neobjevil v očekávanou dobu, manželka zneklidněla a šla ho hledat do Histologického ústavu na Albertově. V jeho pracovně ho nenašla, tak nakonec s obavami zavolala panu profesorovi Wolfovi, zda neví, kde by mohl její manžel být.

„Vážená paní, nevím, ale já se po něm podívám, nemějte obavy.“

A šel svého asistenta hledat.

Pozdě večer, takřka před půlnocí, začala hledat svého chotě i paní Wolfová.

A již hodně po půlnoci, takřka nad ránem, byl pan profesor nalezen, jak sedí se svým asistentem u elektronového mikroskopu v šeru místnosti, jen obrazovka zářila. A oba debatovali nad krásnými obrázky.

Profesor MUDr. Jan Wolf zemřel 10. ledna 1977 v Praze ve věku 83 let.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.