Miniportréty slavných českých lékařů
Profesor MUDr. Josef Houštěk – organizátor poválečné české pediatrie
Autori:
S. Káš
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2011; 91(7): 434-435
Kategória:
Historie/fejeton
Profesor MUDr. Josef Houštěk, který stál na předním místě rozvoje pediatrie v Československu po druhé světové válce, se narodil 25. 7. 1913 ve Zbečníku na Náchodsku. Pocházel z chudších poměrů. Vystudoval pražskou lékařskou fakultu, kde promoval krátce před válkou, v roce 1937. Od začátku se věnoval dětskému lékařství, působil na různých pracovištích a od r. 1942 pracoval s krátkými výjimkami na II. pražské pediatrické klinice profesora MUDr. Jiřího Brdlíka, zakladatele české moderní pediatrie.
Docenturu získal Houštěk v roce 1948 a o pět let později, to mu bylo čtyřicet, se stal profesorem.
V roce 1951 byl založen nejprve samostatný studijní směr dětského lékařství, kdy odpovědným proděkanem na pražské fakultě Karlovy univerzity byl jmenován tehdejší docent Houštěk, a v roce 1953 byla založena samostatná fakulta dětského lékařství, opět v čele s docentem Houštkem; jako proděkan zde působil nestor našich pediatrů profesor Josef Švejcar.
O něco později byl zřízen Výzkumný ústav vývoje dítěte v Praze. Všechna tato pediatrická pracoviště byla postupně přemístěna do nových prostor v Motole. Při všech těchto organizačních změnách hrál vůdčí roli docent, později již profesor Houštěk.
V roce 1954 převzal pediatrickou kliniku po svém učiteli Brdlíkovi, a když se vzdal profesor Švejcar vedení Ústavu výzkumu vývoje dítěte, převzal profesor Houštěk vedení i zde.
Houštěk se stal během doby rozhodujícím činitelem pro vytváření koncepce pediatrie v našem státě. Byl nejen prvním děkanem fakulty, ale později, v letech 1970–1980, ji i řídil. Čtyři roky zastával funkci prorektora Karlovy univerzity (1966–1970), byl členem Akademie ČSAV – od r. 1972 člen korespondent, od 1977 akademikem. Čtyřicet čtyři let byl redaktorem časopisu Československá pediatrie (1946–1990). Vybudoval ucelenou koncepci výuky pediatrie – od lékařské fakulty přes krajské a okresní pediatry – i systém školení, takže se všechny novinky dostávaly rychle k širokému okruhu stále většího počtu pediatrů. I jeho zásluhou se stala pediatrie jednou z nejuznávanějších disciplin medicíny, její význam i úroveň u nás se dala srovnávat s nejvyspělejšími zdravotnictvími ve světě.
Houštěk také hodně publikoval, jeho základní učebnice Dětské lékařství (1949) se dočkala devíti dalších přepracovaných a doplněných vydání. Kromě toho napsal i Základy dětského lékařství (1955) a Pediatrickou propedeutiku (1960).
Pro svou časovou vytíženost neměl skoro čas na různé koníčky. Miloval svou rodinu, svou zahrádku, trávil své volné chvíle v lese či u vody, a rybaření bylo jedním z jeho mála oddychových koníčků
Jeho profesní curriculum vitae doplním i některými historkami z jeho života, které nejsou tak běžně známé.
Začneme několika historkami z dětské kliniky, které ukazují i smysl pro suchý humor pana profesora.
Na jeho kliniku bylo kdysi pozdě večer přivezeno děcko, které v nestřeženém okamžiku spolykalo tuhý podpalovač PEPO. MUDr. Bohuslav Mrzena, který měl ten den službu, chtěl zjistit přesné složení průmyslového výrobku, aby mohl podat tu nejvhodnější protilátku. Dítěti byl sice cítit z ústní dutiny petrolej, ale to lékaři nestačilo. Další podpalovač však maminka nepřinesla, složení pochopitelně neznala. Tak poslal MUDr. Mrzena matku koupit nový, a jakmile jej přinesla, poslal látku do toxikologické laboratoře k profesoru Karlu Káclovi. A podle výsledku hned zahájil léčbu.
Druhý den při ranním hlášení referoval panu profesor Houšťkovi o své noční službě a vylíčil i tento případ:
„…a jelikož jsme neměli k dispozici žádný další vzorek podpalovače, poslal jsem matku koupit nový, a jakmile jej donesla…“
A v tom jej přerušil pan profesor s ušklíbnutím:
„A nechal jste ho dítěti zase sníst?“
Nedlouho potom informoval zase MUDr. Mrzena při ranním hlášení o své noční službě. Líčil, jak prováděl výplach žaludku u malého chlapce, asi dvouletého, který doma opět v nestřeženém okamžiku spolkl nějaké prášky. Vyprávěl, že děcko bylo hodné a velice dobře spolupracovalo.
Tu se ozval profesor Houštěk se svým suchým humorem:
„Chcete snad říci, že si samo zavedlo do žaludku katétr k výplachu?“
Profesor Houštěk přednášel nejen medikům, ale i na nejrůznějších školeních pro různé pracovníky. Jednou vystupoval na seminárním školení pracovníků KNV Praha, které se odehrávalo v Harachově.
Zde se rozhovořil velmi podrobně o dětské úmrtnosti a přitom se zmínil, že novorozenecká úmrtnost je u mužského pohlaví poněkud vyšší než u ženského. Skončil smutně:
„Z toho je vidno, dámy a pánové, že mužské plemeno je těžce stíháno už po svém příchodu na svět, a tato neblahá výsada mu zůstává bohužel po celý život.
Všichni ženatí muži v auditoriu vyjádřili svůj pocit souhlasným pokyvováním hlavy a občas i hlubokými vzdechy, kterými doplnili konec podnětného a zajímavého referátu pana profesora.
Pan profesor pak v kuloárech, pouze v mužské společnosti, poznamenal:
„Přítomné dámy při mé závěrečné poznámce zachovaly všechny ledové mlčení.“
Další povídání je o profesoru Houšťkovi jako nadšeném rybáři.
Profesora Houšťka pozval jednou na ryby jeho přítel, primář kolínského dětského oddělení, MUDr. Jaromír Malý.
Vše bylo dokonale zorganizováno, jeden z rybníků v okolí Kolína vybrán. Oba rybáři se dostavili na hráz brzičko ráno. Rybník byl plný kaprů a línů, což byla profesorova oblíbená pochoutka
Profesor Houštěk měl s sebou asi pět prutů, primář Malý také několik, z hráze viselo plno vlasců, dole mezi nimi i a mezi návnadami rejdili kapři. Tu náhle jeden zabral. A teď se ty vlasce začaly míhat a zapletly se. Profesor Huštěk se je pokoušel zoufale rozmotat, popotahoval je, otáčel se, nakláněl se nad hladinu a motal po hrázi, a najednou – žbluňk! A byl rybníku.
Trvalo hezkou chvíli, než se jej podařilo šťastně vylovit.
Kromě toho, že byl pan profesor promočený, se mu také podařilo vyplašit a rozehnat všechny ryby. Ten den tak už z rybaření nebylo nic.
Ještě že měl pan primář Malý s sebou velkou placatku s rumem.
Scéna jak z němé grotesky.
Další historky jsou z doby, kdy byl profesor tak zavalen různými funkcemi, že zkrátka něco někdy nestíhal.
Někdy v sedmdesátých letech byl vyslán profesor Houštěk, tehdy děkan pediatrické fakulty, do jižních Čech, kde se mělo prosazovat zavádění klinické farmakologie a klinické farmacie nejen na fakultách, ale i v krajích. Doprovázel ho i profesor MUDr. Jaroslav Květina z hradeckého Farmakologického ústavu. Své úkoly úspěšně zvládli, ale veškeré jednání se nad očekávání protáhlo, a tak na zpáteční cestě spěchali. Profesor Houštěk měl odletět na nějaké mezinárodní sympózium do zahraničí, a když viděl, jak se jízda protahuje, měl obavy, že by plánovaný odlet nemusel stihnout.
Svým neklidem znervóznil i řidiče, ten začal spěchat taky. A při jednom předjíždění se mu podařilo poněkud zúžit manévrovací prostor protijedoucímu motocyklistovi. Smůla byla v tom, že ten motocyklista byl policista, a tak pochopitelně zareagoval, jak se dalo předpokládat. Zastavil auto s Houšťkem a s Květinou a striktně vyžadoval po řidiči papíry.
Profesor Houštěk chtěl vzít část viny na sebe, na svůj nutný spěch, a tak se vyklonil z okénka a snažil se udělat patřičný dojem. Představil se vším, co se dá uvést před jménem i za jménem:
„Jsem lékař, profesor Houštěk, doktor věd, přednosta pediatrické kliniky Karlovy univerzity, děkan pediatrické fakulty, řádný člen Akademie a spěchán na letiště. Odlétám na mezinárodní kongres, tak prosím rychle, rychle…!“
Policista na to moc nedbal. Pak zasalutoval a podotkl:
„Velice mě těší, soudruhu profesore, že jste to tak daleko dotáhl. Já jsem praporčík Růžička. Ale nedá se nic dělat, váš řidič mi dá pět set korun pokuty.“
V autě pak při další cestě atmosféra poněkud zhoustla. Profesor Houštěk si začal ulevovat opakovanými tichými projevy:
„Ten blbec, ten blbec, ten blbec…“
Profesor Květina nesměle namítl, že ten policista snad žádnou velkou hloupostí neoplýval, že konal jen svou povinnost, ale Houštěk své tvrzení upřesnil:
„Tím blbcem jsem nemyslel toho policistu, ale svého učitele profesora Brdlíka, který mi tuto manýru pro případ dopravního přestupku doporučil“.
Závěrem jedna historka téměř neuvěřitelná, ale byl jsem ujištěn o její autentičnosti.
Profesor Houštěk měl zase jednou další zasedání v Akademii věd. Ten den nebyly shodou okolností k dispozici žádná služební auta Akademie ani děkanátu a nešťastnou náhodou i rodinné auto bylo v opravě. A tak akademik Houštěk musel použít hromadný dopravní prostředek.
Rodina mu vyhledala, která tramvaj jede od jeho bydliště až k místu zasedání. Přestupovat nemusel. A dali mu i jízdenku.
Profesor Houštěk nastoupil, posadil se a držel jízdenku v ruce.
Pochopitelně ke vší smůle přišel revizor:
„Kontrola jízdenek, prosím.“
Profesor mu lhostejně podal svou jízdenku.
„Pane, ta jízdenka je neplatná. Zaplatíte pokutu.“
„Jak to, že je neplatná?“ divil se pan profesor-
„Nemáte ji označenou. To byste mohl jezdit na jeden lístek pořád. Takové ptáčky už dobře známe.“
„Pane revizore,“ vysvětloval už nazlobeně profesor, „on tady ještě nebyl průvodčí.“
„Nedělejte si ze mě blázny!“
„No opravdu, pane revizore, co jsem nastoupil, tady ještě průvodčí nebyl, tady spolucestující mi to mohou dosvědčit.“
„Tak už toho mám dost! Legraci si ze mě dělat nebudete! Průvodčí už dávno nejsou. Legitimujte se. Musíte zaplatit pokutu!“
Akademik Houštěk vytáhl legitimaci.
Revizor ji otevřel,, zalistoval v ní a pak znovu vybuchl:
„Tak už toho mám dost! Nejsem tady pro nikoho pro blázny! Vám už je přes sedmdesát. Vy můžete jezdit tramvají zadarmo!“
Vrátil legitimaci a otráveně přešel k dalšímu cestujícímu.
Profesor MUDr. Josef Houštěk zemřel v 81 letech 22. září 1994.
MUDr. Svatopluk Káš, CSc.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2011 Číslo 7
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
Najčítanejšie v tomto čísle
- Cystické nádory pankreatu – aktuální souhrn
- Prenatální diagnostika nejčastějších chromozomálních aberací
- Akutní endoskopické řešení krvácení do horní části gastrointestinálního traktu: zkušenosti jednadvaceti let
- Zdravotní rizika nadměrného příjmu fruktózy