Anonymní dárcovství gamet a anonymní porody: společné etickopsychosociální a právní aspekty

Souhrn

Asistovaná reprodukce s dárcovstvím gamet a anonymní porody či anonymní předání dítěte jsou živým a kontroverzním tématem nejen v Evropě. Hlavními spornými body jsou článek 7 Úmluvy o právech dítěte a článek 8 Úmluvy o lidských právech, které jsou některými orgány interpretovány jako právo osoby znát svůj genetický původ. V mnoha zemích proto přecházejí k neanonymnímu dárcovství, nejsou možné anonymní porody, babyboxy, atd. V ČR je dárcovství gamet ze zákona anonymní, porody anonymní nejsou možné, babyboxy stále čelí kritice. ČR podepsala obě úmluvy, odpovídá za jejich naplňování. V textu popisujeme a analyzujeme problém z psychosociální, etické a právní perspektivy.

Klíčová slova:
dárcovství gamet, práva dítěte, anonymní porod, etické aspekty, psychosociální aspekty, právní aspekty.

Úvod

Asistovaná reprodukce (dále ART) s darovanými gametami přináší stále vyššímu počtu osob usilujících o rodičovství reálné šance na porod zdravého dítěte. Nově zaváděným principem je tzv. open identity, tedy legislativně ukotvené právo dítěte znát identitu dárce, obvykle při dosažení jeho dospělosti. K dnešnímu dni mají v Evropě povinně neanonymní dárcovství tyto země: Švédsko, Finsko, Holandsko, UK, Německo (4) a nejnověji Chorvatsko, jako první země z tzv. Východního bloku (osobní sdělení chorvatské neziskové organizace RODA z 24. 7. 2012). Rodiče dětí narozených díky dárcovství gamet mají v zemích s neanonymním dárcovstvím k dispozici kurzy, písemné materiály i DVD s návody a doporučeními kdy a jak sdělit a vysvětlit dítěti fakt dárcovství. Objevují se první studie věnující se tomuto tématu. Jejich výsledky nejsou jednoznačné. Některé upozorňují na problémy s tvorbou identity a na negativní vliv rodinného tajemství na vztah rodičů s dítětem a rozhodně doporučují „open identity“ (5, 18), jiné upozorňují na možná rizika poškození vztahu v rodině vstupem třetí osoby (17, 22), či na změnu motivace dárců (10).

V opačné situaci je těhotná žena, která se nechce nebo nemůže o dítě starat, a přeje si tuto skutečnost utajit. V závislosti na právní situaci příslušné země má dvě hlavní možnosti: anonymní porod (možnost porodit ve zdravotnickém zařízení, ale bez udání svých identifikujících údajů) nebo anonymní předání dítěte na vhodné místo nebo vhodné osobě. Rodička není zapsána do rodného listu dítěte, dítě tak k ní nemá žádný právní vztah. Identita rodičky není odhalitelná ani v budoucnu, pokud se sama nepřihlásí a nedokáže své mateřství. Dítě je pak volné (obvykle po uplynutí 6 týdnů) pro adopci nebo jinou formu péče o opuštěné děti. Anonymní porody jsou tradiční například ve Francii. Jsou tam ale jak jejich zastánci, tak významný počet odpůrců (15). Existují už i žaloby takto narozených dětí, podané k Evropskému soudu pro lidská práva, žádající prolomení anonymity biologické matky z důvodu práva dítěte znát své rodiče, existují organizace tyto děti spojující. Nejznámější kauzou je zřejmě případ Odièvre versus Francie. V rozsudku z 13. 2. 2003 Evropský soud pro lidská práva potvrdil rozhodnutí Francie anonymitu matky nezpochybnit (14).

Dítě lze anonymně odložit buď na místa k tomu určená (odkladné schránky, u nás známé pod názvem babybox) nebo do rukou sociálního pracovníka státní nebo nestátní organizace orientované na tuto problematiku. Schránky k anonymnímu odkládání dětí jsou v Evropě např. v Německu, Maďarsku, Belgii, Itálii, či v Rakousku. Ve všech zemích jsou ale anonymní porody i babyboxy tématy velmi živými a kontroverzními a stále více se uplatňuje námitka práva dítěte znát své rodiče. Velká Británie a Holandsko mají neanonymní dárcovství a zakazují jak anonymní porody, tak babyboxy, důvodem je právě ochrana práv dítěte.

Mezinárodní úmluvy o lidských právech

Základním mezinárodním dokumentem chránícím práva dětí je Úmluva o právech dítěte (United Nations Convention on the Rights of the Child) z roku 1989. Na tu se obvykle odvolávají propagátoři neanonymního dárcovství a odpůrci anonymních porodů. Úmluva v článku 7 mj. říká, že dítě má „…pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“. Podobně Úmluva pokračuje v čl. 8, když stanoví, že„státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů“, aniž by však definovala, kdo je rodič, či co je to totožnost (identita). Česká republika je od okamžiku svého vzniku smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, kterou bývalá Česká a Slovenská Federativní republika podepsala již v roce 1990 (publikováno ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb.). Dle čl. 10 Ústavy je součástí právního řádu a má aplikační přednost před „běžným“ zákonem.

Dalším dokumentem, který bývá v souvislosti s anonymními genetickými vazbami citován, je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, zkráceně European Convention on Human Rights, z roku 1950), která je opět pro ČR platná od jejího vzniku (ratifikována ČSFR 1992). Článek 8 Právo na respektování soukromého a rodinného života stanovuje: „(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. (2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Opět zde ovšem chybí vysvětlení, co se myslí soukromým a rodinným životem. Obě úmluvy totiž byly psány v jiném kontextu než s dárcovstvím gamet a anonymními porody na mysli (6).

Situace v ČR

Dárcovství gamet bylo v ČR anonymní již dle zákona č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, (problematika asistované reprodukce byla řešena zákonem č. 227/2006 Sb., který mj. novelizoval právě i zákon o péči o zdraví lidu) a nadále anonymní zůstává i dle zákona č. 373/2011 o specifických zdravotních službách (viz § 10 odst. 1 tohoto zákona). Páru příjemců se poskytuje pouze různý rozsah neidentifikujících údajů o dárci/dárkyni (nejčastěji zdravotní stav, věk, vzhled, vzdělání). Údaje o zdravotním stavu dárce/dárkyně se uchovávají po dobu 30 let od provedení umělého oplodnění. Na základě písemné žádosti je podle ustanovení § 10 odst. 2 tohoto zákona možné tyto informace předat neplodnému páru nebo zletilé osobě narozené z IVF. Mezi zákonodárci se ale otevřela debata o možnosti odanonymnit dárcovství gamet i v ČR. Tato debata vyústila v poslanecký pozměňovací návrh, zaslaný na Ministerstvo zdravotnictví (poslanecký návrh 713/0, VI. volební období, ze dne 18. 6. 2012). Navrhovatelé zdůvodňují změny právě potřebou umožnění některých život zachraňujících lékařských úkonů i významem znalosti anamnézy biologického rodiče pro běžnou zdravotní péči. Navíc z těchto důvodu navrhují do zákona č. 301/2000 o matrikách, jménu a příjmení přidat mezi data zapisovaná do Knihy narození (§ 14) poznámku, že dítě bylo počato umělým oplodněním. V ČR se údaje o dárci/dárkyni gamet uchovávaly i před platností nového zákona. Pátrali jsme po tom, zda se někdy naskytl případ, kdy bylo ohroženo zdraví dítěte a bylo nutno vyhledat dárce gamet. Nikdo o takové situaci neví.

I nadále zůstávají českým právním řádem neupraveny tzv. anonymní porody (9). S účinností od 1. 9. 2004 byl však zákonem č. 422/2004 Sb. do českého práva zaveden nový institut: porod s utajením totožnosti matky. Dnes je materie porodu s utajením totožnosti matky upravena § 37 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách: „1) Žena s trvalým pobytem na území České republiky, nejedná-li se o ženu, jejímuž manželu svědčí domněnka otcovství (§ 51 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), má právo na utajení své osoby v souvislosti s porodem“. Utajený porod však nic nemění na tom, kdo je považován za matku dítěte – tou je i v tomto případě žena, která dítě porodila (ustanovení § 50a zákona o rodině). Jsou známé případy, kde utajení matky selhalo nebo bylo soudem nařízené otevření obálky s osobními údaji matky, přičemž se nejedná o výjimky (informace pracovníků MPSV na Setkání sociálních pracovnic a sociálních pracovníků pražských a středočeských nemocnic a porodnic na MPSV dne 8. 12. 2011).

Anonymní předání dítěte je v ČR možné především prostřednictvím tzv. babyboxů a dále po domluvě s Fondem ohrožených dětí, kdy na smluveném místě matka či rodiče předají dítě osobě pověřené Fondem (11). Dle platné právní úpravy však anonymní předání dítěte nemá vliv na právní vztah mezi dítětem a jeho biologickými rodiči. Platná česká právní úprava neupravuje možnost „vzdání se rodičovství“. Stejně tak české právo nepočítá s babyboxy, jejichž zřizování a provozování bývá z tohoto pohledu často terčem kritiky.

ČR v mezinárodním kontextu: tendence

Dne 21. června 2011 vydal Výbor pro práva dítěte OSN závěrečná doporučení, v nichž kritizuje Českou republiku za slabou ochranu práv dětí, a urguje vládu, aby plnila doporučení uložená v minulosti (24). V části III. je tučným písmem uvedeno: „Zatímco Výbor bere na vědomí, že Stát vyvíjí úsilí o novelizaci svého Občanského zákoníku, aby obsahoval zvláštní ustanovení o právu dítěte znát své biologické rodiče, jakož i zachovat svou identitu, je i nadále znepokojen pokračující výhradou Státu vůči tomuto článku Úmluvy“. Jako nápravu situace pak Výbor OSN žádá „S přihlédnutím k Vídeňské deklaraci a Akčnímu plánu Světové konference o lidských právech z roku 1993 (A/CONF.157/23), Výbor doporučuje Státu, aby zvážil stažení své výhrady k čl. 7 odst. (1) Úmluvy“. Požadavek na nápravu pak Výbor OSN v dalším textu několikrát konkretizuje: „Výbor bere na vědomí, že §§ 740 a 786 nového návrhu Občanského zákoníku ČR stanovují právo dítěte popřít paternitu svého registrovaného otce a mít přístup ke svým dokumentům o adopci po dosažení zletilosti, je znepokojen tím, že byla přijata nedostatečná opatření zajišťující pro všechny děti právo znát své rodiče a být v jejich péči… Bylo vyvinuto nedostatečné úsilí, aby děti mohly udržovat kontakty se svými rodiči, za účelem jejich reintegrace do jejich rodiny…. Výbor důrazně vyzývá stát, aby co nejdříve přijal veškerá opatření nezbytná pro ukončení programu „Babybox“ a urychleně posílil a podpořil alternativy s přihlédnutím k povinnosti zcela dodržovat veškerá ustanovení Úmluvy.“

V náhradní rodinné péči tyto tendence už delší dobu znají jako zvýšený důraz na sanaci biologické rodiny, na zachování rodičovských práv biologickým rodičům v co největší možné míře, či na zajištění kontaktů dětí v pěstounské péči s původní rodinou (včetně snah zprostředkovávat kontakt dětem, jejichž biologičtí rodiče jsou ve výkonu trestu – možná právě i za zanedbávání rodičovských povinností). Ale jako první legislativně ukotvená součást naplňování doporučení Výboru OSN je v novém Občanském zákoníku (OZ) zakotvená povinnost adoptivních rodičů informovat dítě před nástupem na ZŠ o faktu adopce (§ 836 OZ) a možnost prolomit anonymitu adopce (§ 837 odst. 2 OZ), která je nicméně v praxi obvyklá už dávno. Posílením dětských práv v OZ je i možnost dítěte zpochybnit rodičovské vazby: „Předpokládá se, že bude oprávněno využít svého popěrného práva počínaje obdobím, kdy dosáhlo zletilosti a bude tak moci učinit nejpozději do jednoho roku po dosažení zletilosti, popřípadě do jednoho roku poté, co se dozvědělo o skutečnostech, které otcovství k němu zpochybňují“ (8).

V návaznosti na doporučení Výboru přijala Vláda ČR Národní strategii ochrany práv dětí „Právo na dětství“ (schváleno vládním usnesením č. 4 ze dne 4. ledna 2012) a Akční plán k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na období 2012–2015 (přijat Vládou v dubnu 2012). Ve skupině cílů č. 6 a č. 9 je uvedeno právo dítěte znát své rodiče. Dopadů do asistované reprodukce se týká již zmíněný poslanecký pozměňovací návrh č. 713/0 na zrušení anonymity dárcovství.

Rozbor argumentů proti anonymitě vztahu dítěte a genetického rodiče

Uvádějí se tři hlavní důvody, proč dítě potřebuje znát svůj genetický původ:

1. zdravotní,
2. příbuzenskost,
3. identita.

Tyto důvody cituje i v prvním díle opakovaně zmiňovaný poslanecký návrh na zrušení anonymity dárcovství gamet v České republice. Ačkoliv právě první dva důvody vnímá laická veřejnost obvykle jako klíčové, jejich význam je malý. Zásadním sporným bodem je identita, které proto věnujeme samostatný oddíl.

1. Zdravotní důvody:

• a) Nedostupnost zdravotní anamnézy neznámých genetických rodičů. Naše argumenty: dostupné genetické testy přinášejí velmi přesné výsledky o genetických rizicích konkrétního jedince, znalost rodinné a osobní anamnézy genetických rodičů je v tomto porovnání málo významná a přesná. Etici, genetici a psychologové naopak v souvislosti s tak hlubokými možnostmi genetické diagnostiky přicházejí s debatami o „right not to know“ a o ohrožení otevřené budoucnosti a životní perspektivy jedince (např. 3).
• b) Nedostupnost zdravotní anamnézy dětí z doby před předáním (např. u dětí z babyboxu či anonymně předaných), např. prodělané nemoci, očkování. Naše argumenty: něco se dá zjistit vyšetřením, něco zůstane bohužel neznámo. Ale je zároveň třeba realisticky zvážit kvalitu informací tam, kde je k nim přístup (zdánlivě) dobrý, např. při adopcích či pěstounské péči dětí z rodin alkoholiků, narkomanů.

2. Sňatky mezi geneticky spřízněnými partnery a následný porod dítěte s geneticky podmíněnou nemocí. Naše analýza: podle odborných studií je pravděpodobnost, že se sourozenci potkají v partnerství, minimální (např. 12). V ČR je jen asi 0,5 % cyklů IVF prováděno s dárcovskými buňkami (19). Dětí z babyboxů či anonymně i neanonymně předaných do adopce je velmi málo. A zdaleka ne vždy znamená, že dítě geneticky spřízněných rodičů bude geneticky handicapováno. Nositeli nějakých geneticky podmíněných nemocí jsme všichni, přesto se před početím dítěte obvykle nenecháváme podrobně geneticky vyšetřit. Zajímavé je, že v režimu „open identity“ v dárcovství gamet odborníci doporučují snížit počty dětí od jednotlivých dárců ne kvůli genetickým rizikům, ale kvůli rizikům psychosociálním; upozorňují, že pro dítě může být traumatické zjistit, jak velký počet má sourozenců (21).

Co je identita?

V odborné literatuře se dají vysledovat dva hlavní proudy či dvě koncepce identity (16, 25):

1. Tzv. „silné“ či „esencialistické“ koncepce mluví o základní stejnosti v čase a mezi osobami. Předpokládá se tu nějaké tajemné jádro – esenciální vlastnosti.
2. Tzv. „slabé“ či „konstruktivistické“ koncepce považují identitu za měnící se podle situace, času, místa, okolností. Je produktem sociální interakce a jako taková je fluidní, nestabilní.

Navíc nemáme jen jednu identitu, ale nepřeberné množství identit: sociální, osobní, kulturní, národní, firemní, gender, pohlavní, skupinovou, regionální, vizuální, klubovou, religiozní, aj. Moderní filosofie, sociologie, antropologie, psychologie a další humanitní obory se přiklánějí spíše k druhé koncepci identity, tedy k identitě jako proměnlivosti, stále přetvářené v sociálních interakcích. Čistě genetická definice identity dítěte a rodiče se ovšem stala základem pro interpretaci čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (20). Je to pochopitelné – právě genetické vazby jsou nejsnáze dokazatelné a splňují tedy současná kritéria „objektivity“ a „jistoty“: „V řízení o určení či popření rodičovství zvláště vystupuje do popředí požadavek zjišťování objektivní pravdy. Požadavek úplného zjištění skutečného stavu je velmi naléhavý, neboť je v řízení rozhodováno o existenci rodičovského vztahu, přičemž vztah právně založený by měl být založen tak, aby odpovídal stavu skutečnému, objektivnímu, neboť jeho založení je významné nejen z hlediska zájmů účastníků řízení, ale současně i z hlediska zájmů společnosti. … Je nutné mít stále na paměti, že vztahy mezi rodiči a jejich dětmi jsou nejvýznamnějšími vztahy mezi lidmi vůbec a je proto třeba klást velký důraz na to, aby spočívaly na pevných základech a byly vždy spolehlivě zjištěny a následně řádně evidovány“ (8).

Dětské psychické potřeby

Psychologové a pediatři říkají, že pro zdravý psychický vývoj dítěte je zásadní naplňování těchto základních potřeb (1):

• potřeba určitého množství, kvality a proměnlivosti vnějších smyslových podnětů;
• potřeba poznávání, experimentování, hraček odpovídajících věku, hry volné, tvořivé i vázané pravidly;
• potřeba prvotních citových a sociálních vztahů, tj. vztahů k rodičům či k jiným osobám prvotních vychovatelů, a to formou jejich bezpodmínečné lásky;
• potřeba jistoty ve vztazích a z ní odvozený pocit základní životní důvěry – bezpečí;
• potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech
• potřeba vedení, autority, disciplíny, důslednosti ze strany rodičů;
• potřeba kontaktu v jeho různých podobách:
  • a) při styku s vrstevníky,
  • b) při setkání s malými dětmi i s dětmi odrostlejšími,
  • c) při soužití s jinými dospělými i s generací prarodičů;
• potřeba modelu vhodného, slušného řešení mezilidských konfliktů
• potřeba mužského a ženského vzoru a zkušenosti rodinného života;
• potřeba identity:
  • a) tj. nezbytnost vědět kdo jsem, jaký jsem, odkud přicházím, kdo jsou mí příbuzní, z jaké rodiny pocházím, jaké v ní mám místo apod.,
  • b) nezbytnost prožitku někam patřit, mít domov, teritorium, ale i potřeba sounáležitosti s rodinou apod.;
• potřeba samostatnosti, soběstačnosti, nezávislosti, tendence dělat věci po svém – v tom je obsažena i nezbytnost prostoru k projevení nesouhlasu, vzdoru, agrese, ale i k prosazení se, k projevení své svobodné vůle;
• potřeba společenského uplatnění, sebevědomí a společenské hodnoty;
• potřeba otevřené budoucnosti či životní perspektivy;
• potřeba spravedlnosti, spravedlivého hodnocení i jiných „přesahů“.

Diskuse

Za vznikem Úmluvy o právech dítěte, aktivitami Výboru OSN pro práva dítěte, i dalšími mezinárodními i českými aktivitami vnímáme silnou snahu umožnit dětem prožít hezký život (13). Stavění vazeb mezi rodičem a dítětem na genetice v nás ale vyvolává mnohé otázky a pochybnosti. Zde jsou jen některé z nich:

• Interpretace identity, kterou použil Výbor OSN pro práva dítěte, je silně esencialistická, podobná skládačce typu puzzle, kde jsou jednotlivé části dopředu známy, definovány, ohraničeny, jsou neměnné, a mají své jasné místo. Pouze zbývá je všechny najít a zasadit do správného místa; pak je skládačka hotová, jasná, definitivní. Jednou ze součástí skládačky „identita“ je genetický původ. I když teoreticky přistoupíme na tuto koncepci identity, je třeba vzít v úvahu, že v momentě, kdy nějaká autorita (formální, např. zákon, či neformální, např. guru nějaké skupiny) dá důraz na význam nějaké součásti identity, pak může tento dílek narůst do obrovských rozměrů a úplně zastínit jiné, podstatně významnější dílky. Velmi dobře je to patrné z různých skupin, od neproblematických či problematických až po patologické (sportovní klub, sekta či extrémistická skupina). Zákon ovšem nijak nenutí dítě, aby identitu svých genetických rodičů odkrylo – má to být jeho svobodná volba. Může ale za těchto okolnosti a za tohoto společenského diskurzu dítě, kterému je od dětství vysvětlováno, že se důležitý dílek jeho identity zpřístupní až bude dospělé, považovat genetický dílek za část s malým významem?
• Znalost genetických vazeb je v tomto chápání identity vnímána jako něco velmi pozitivního, bez čeho je dobrý vývoj identity člověka ohrožen. Je znalost biologických vazeb ale vždy pozitivní? Když uznáváme právo dítěte podat žalobu proti poškození identity tím, že nezná svůj biologický původ, nemůžeme také očekávat žaloby od dětí, které ze svých problémů naopak viní to, že genetické rodiče znají?
• Nepovede tato tendence ke znejistění vazeb i v „běžných“ rodinách? Umíme si představit situaci, kdy se dítě s rodičem nějak neshodnou, ať už dlouhodobě nebo krátkodobě, dítě z toho vyvodí domněnku, že důvodem nesouladu je nepříbuzenskost s rodičem, a bude jen čekat na dospělost, až bude moci využít své popěrné právo. Jaký bude mít doba čekání vliv na vztahy v rodině?
• Naplňování dětských potřeb je mimořádně náročný úkol. Tím nejdůležitějším článkem, který zajišťuje jejich naplňování, tedy i tvorbu identity dítěte, je ten, který se o dítě stará a je s ním v denním kontaktu; ideálně rodič. Ke splnění úkolu je nutné, aby rodič měl sebedůvěru, aby si byl vědom své hodnoty a nezastupitelnosti, aby měl důvěru ve své kompetence, aby měl motivy k naplňování dětských psychických potřeb (23). Jenže při stále větším zdůrazňování významu „genů“ se málo zvažuje, co to udělá s „negenetickým“ či „náhradním“ rodičem. Nebude se nakonec i on sám považovat za neplnohodnotnou rodičovskou osobu? Bude schopen poskytnout svému dítěti jistou, láskyplnou náruč?
• Nepovede zvýhodňování genetických vazeb k ještě větší neodpovědnosti genetických rodičů? Mají přece jistotu, že o dítě nikdy nepřijdou, stačí pak dospělým dětem vyprávět emotivní historku, proč se o něj nestarali.
• Nepovede snižování hodnoty psychosociálních vazeb ke snížení počtu žadatelů o náhradní rodinnou péči či ke změně motivů žadatelů směrem k vnímání pěstounské péče jako finančnímu zdroji? Zkušenosti z Rakouska by tomu napovídaly: „V posledních letech ubývá žadatelů o děti do náhradní rodinné péče. V průběhu času však došli žadatelé k poznání, že úloha náhradních rodičů je velmi různorodá, ať už se jedná o zodpovědnost či zvláštní péči, přičemž právní ochrana je ve značné míře nedostatečná. Tyto zkušenosti vedly k tomu, že se počet žadatelů značně snížil. Žádají nyní buď právně zajištěné dítě (prostřednictvím osvojení), anebo pracovně-sociální zajištění vlastního sociálně-pedagogického nasazení (placené zaměstnání a plné sociální pojištění). Naléhavou se stala situace v roce 1993; za stávajících podmínek se prakticky nehlásí žádná náhradní rodina!” (2).

Závěr

Nejlepší jistě je, když se dítě narodí zdravé, očekávané, do milující rodiny, která s jeho početím neměla žádné problémy, která se o něj do dospělosti stará s obětavostí a láskou, a i potom je pro něj zásadní sítí hlubokých mezilidských vztahů. Bohužel ne vždy život přináší neproblematické osudy. Celosvětová snaha zajistit dětem co nejlepší budoucnost je důležitým krokem v tomto směru. Domníváme se však, že redukcionistická, esencialistická, čistě biologická interpretace identity a rodičovství jde proti současným filosofickým, psychologickým, etickým i medicínským stanoviskům a tendencím vnímat člověka v jeho celistvosti, nejen jako biologický objekt. Rušení anonymity v asistované reprodukci s dárcovskými gametami, v adopcích, neumožnění matkám v nouzi porodit či předat dítě anonymně, atd. složitou situaci ale podle nás neřeší, nýbrž vytváří situaci úplně novou, jinou, se svými specifickými, nemenšími problémy, které mají dopad nejen do zmíněných skupin, řešících problém, ale do vnímání podstaty vztahů mezi lidmi obecně. Možná s důrazem na genetické vazby děláme přesně to, co kanadský filosof Ian Hacking (7) popisuje jako 10 motorů vytvářejících (či přetvářejících) lidi:

1. Počítej!
2. Kvantifikuj!
3. Vytvoř normy!
4. Koreluj!
5. Medikalizuj!
6. Biologizuj!
7. Geneticizuj!
8. Normalizuj!
9. Byrokratizuj!
10. Oprav naši identitu!“

Problematika spojená s rodičovstvím, ať už nenaplňujícím se, neočekávaným, či tzv. náhradním, je mimořádně složitá. Aby rodiče situaci dobře zvládli, potřebují kolem sebe odborníky, kteří se v problému dobře orientují (gynekology, andrology, embryology, pediatry, porodní asistentky, psychology, zdravotní sestry, atd.). Středisko náhradní rodinné péče spolu s občanským sdružením Adam ČR proto pro ně vytvořilo podpůrný text s názvem „O negenetickém rodičovství trochu jinak“, který bude volně ke stažení na webu Střediska náhradní rodinné péče ve složce „Ke stažení“.

„Termín identita je moderní formulací, která vyjadřuje uznání, úctu, důstojnost, hrdost, respekt a čest osoby či společenství lidí“, říká jedna ze skupin psychologů (dle 25). Přikláníme se k této definici, vyjadřuje naše přesvědčení, že ne biologická danost, ale právě jmenované charakteristiky jsou podstatou identity člověka jako takového, včetně jeho identity někoho jako rodiče a někoho jako dítěte.

Podpořeno grantem GAČR P407/10/0822

Doc. Ing. PhDr. Hana Konečná, PhD.

KKL ZSF JU

B. Němcové 54

370 78 České Budějovice

E-mail: hana@adamcr.cz