Óda na Napoleona a jiné méně známé i neznámé Purkyňovy verše
Autoři:
O. Brázda
Vyšlo v časopise:
Prakt. Lék. 2012; 92(10-12): 584-588
Kategorie:
Aktuality/fejeton/historie
„Baviv se dosavade v klášteře pouze filologickými a historickými studiemi, obrátil jsem nyní vzhled na básnictví a sice české, znaje básně Puchmíra a Nejedlého.“
Je to věta z Purkyňových vzpomínek na mladá léta, které vydal pod názvem Nitka z mého života. Z nich se dovídáme překvapivou skutečnost, že jeho prvním životním plánem bylo stát se básníkem.
Purkyně získal klasické vzdělání u piaristů v Mikulově. Nadaný a pilný absolvent gymnázia přijímá nabídku stát se vyučujícím u piaristů a v roce 1804 odchází do Staré Vody a krátce na to do jihomoravské Strážnice. Stává se novicem řádu a přijímá jméno Silverius.
Nalezeny náhodou
V témže roce upoutá J. E. Purkyněho zpráva z Francie: Senát v květnu rozhodl, že se konzul Bonaparte stane Napoleonem, císařem Francouzů. Na zprávy reaguje tak, že se chápe pera a pokrývá čtyři strany osmerkového formátu verši. Psát verše nebylo pro něho nic nezvyklého, vždyť součástí výuky na piaristickém gymnáziu byly i základy poetiky a rétoriky. Purkyně svou báseň oslavující Napoleona nazve „An die Kaiserwahl Bonapart’s“ a do pravého horního rohu prvé stránky vepíše své jméno a datum: Johann Purkinje, 1804. Báseň byla napsána německy, což by čtenáře nemělo překvapovat, Purkyně veršoval v několika jazycích. V jeho neúplných pamětech čteme: „Při vší pilnosti daremně jsem se napachtil, abych v 18. roce svého drahého života jakýs takýs latinský hexametr nebo několik rýmových strof německých vymozolil.“
Purkyňův zájem o literaturu je znám. Jeho vybrané verše i próza byly vícekrát publikovány, nejrozsáhlejší soubor jeho textů vydal Jan Thon. Ódu na Napoleona tam však nenalezneme. Tyto verše nebyly dlouho známy. Upozornila na ně až D. Hykešová, lékařka a purkyňovská badatelka. Ta je nalezla náhodou v roce 1935 mezi písemnými materiály místního pamětníka v Libochovicích. O svém nálezu referovala ve Sborníku Společnosti přátel Francie, který byl v roce 1938 věnován napoleonské tématice. Vylíčila okolnosti svého nálezu a text doplnila překladem básně od A. Gajdoše.
Pro hrdinu pouze císařská koruna
Uvádíme vlastní volný překlad německých Purkyňových veršů.
K císařské volbě Bonaparta
Odkud přichvátals – Zefire,
čeřící vlny tiše plynoucího toku.
Vesele usmívá se den, v lese
šťastně tančí nymfa v syté zeleni,
na mechovém prahu jeskyně se raduje Faun.
Sbor hnědých satyrů jásá.
Řekni něžný Zefire, je již zpět Astraia?
Zrodil již Olymp božské dítě?
Znáš heroa, jehož mohou spatřit děti Chronose
jen jednou za tisíc let?
Znáš Napoleona? Bohové již dávno rozhodli:
on bude prvním císařem Galie.
Kdo se odváží vzepřít se pokynům Bohů?
Ó sličný Zefire, jak půvabné je tvé poselství,
ať nikdy plamenným dotykem žhavých jižních vichrů
a drsným závanem tornáda nejsi zničen.
A nyní Citero, ke chvále Napoleona
rozezní hudbu: v jakém údivu jej sledovaly alpské vrcholy
když vítězně zdolával jejich srázy?
Jak na něho hleděly chvějící se Apeniny
a rozezněly se písněmi epopejí
když spěchal k Nilu, který se před ním ukrýval
aby pronásledoval prchající beduíny.
Zazpívej o dalším triumfu: jak mírnil spory
zákeřně přišlé z pekel.
Běsnili deset strašných let,
lid potřísněn krví zavražděného krále
se učil zapírat bohy.
Tu objevil ses ty, ó Bonaparte!
Tak přichází Zeus zahalen tmou
když trojitým bleskem rozdrtil Titanidy
kteří se osmělili zamířit strmě k nebesům,
i tys tak jednal. S touto oporou
se znovu navrátila víra v Boha.
Olympanka se obratně chopila lyry,
zjevil se Phobus a sbor tirenských panen
i Minerva a Céres, a tys rozhazoval,
novou setbu na krví zborcenou peruť.
I on byl nejednou ohrožen číší s jedem,
či zákeřnou dýkou temné dcery Sysifovy.
Leč chránil jej Zeus.
Nebyl vyděšen, ani spiknutím dětí temnot
a i kdyby se ho zmocnily žlutým ohonem Pythá,
i kdyby mu smrtí hrozil Pluto
zaštítěn Jupiterem nestrachoval by se.
On, jež se netřásl ani před bojovníky
hrdého Albiónu ani vojáky bradatých Moskalů.
Jaká může být odměna pro takového hrdinu?
Ani zlato ukryté v Peru,
ani poklady panovníků ovládající Indus.
Odměnou hrdinů je jedině čest!
Zda nebojují o čest zástupy soutěžících
na olympijských pláních?
Jen koruna může být odměnou hodnou jeho činů.
Hle, vděčná Galie ti nabízí císařskou čelenku.
Kéž by ještě i po tisíci šťastných letech
a ještě déle se koruna
skvěla na skráních tvých potomků.
Báseň prozrazuje klasické vzdělání autora. Ve verších se setkáváme s antickými bohy, objevuje se Jupiter, Pluto, Minerva, Ceres a další mytologické bytosti – satyři a nymfy.
V básni se připomínají slavná vítězství Bonaparta. Jeho největší zásluha však je v tom, že v zemi po desetiletích bouří a neklidu obnovuje klid a nastoluje řád. A pro takového hrdinu existuje jen jedna přiměřená odměna – císařská koruna.
Napoleon oslnil významné muže 19. století
Obecné mínění v Čechách, podporované oficiálními místy, nemělo právě pozitivní vztah k událostem ve Francii v závěru 18. století. Změnu politického uspořádání po nástupu Napoleona byla rakouská veřejnost ochotna považovat za kladné řešení. Korunovaná hlava přinese Francii – a nejen jí – klid a bezpečí.
V. M. Kramerius, vlastenecký novinář a nakladatel, vítal ve svých novinách Bonapartovu zásluhu o nastolení společenského řádu ve Francii. Známá je reakce Beethovena, který svou Eroiku původně věnoval Napoleonovi, ale posléze dedikaci zrušil. Heinrich Heine přivítal příchod orlů francouzské armády do Porýní, vnímal je jako pokračovatele a vykonavatele myšlenek francouzské revoluce: s Francouzi přišla na Rýn svoboda myšlení, vyznání i vzdělání. Dosavadní nedůvěru a strach občanů nahradila francouzská družnost. Avšak ani později, i po Napoleonově porážce, nezměnil Heine své pocity k Napoleonovi, který však oslnil i jiné významné muže 19. století jako byl Goethe, Puškin, Byron a další. V roce Napoleonovy volby císařem žilo obyvatelstvo podunajské monarchie v mylném přesvědčení, že v hrozícím střetnutím mezi Anglií a Francií zůstane Rakousko neutrální, pokud se přímo nepřipojí k zemi galského kohouta. V následující válce však vstup francouzské armády do Čech a další vývoj událostí znamenal jisté rozčarování a pokles Napoleonovy popularity. Až takový, že Josef Jungmann uveřejnil v roce 1813 v Hromádkových Prvotinách ostře protifrancouzsky zaměřenou skladbu „Píseň pro c. k. obranu českou“.
Purkyňovy verše mají formu oslavné ódy. V obrozenecké literatuře byla óda užívána jako výjimečná forma, kterou charakterizuje patos, meditativnost, vznešenost. Jungmann vysvětluje: „Panující cit v ódě je cit toho, co velkým nazýváme, a proto za důvody krásy slouží velikost, vznešenost, spanilost.“
Puchmayer – někdy se podepisoval jako Puchmír – vlastenecký kněz, o četbě jehož básní se Purkyně zmiňuje, je autorem mnoha ód: Óda o velikosti božské, Óda o nespokojenosti duše nad prozřetelností božskou, Óda k Bohu. Protože Puchmayer byl knězem vlastenecky smýšlejícím, neváhal napsat tedy i Ódu na Jana Žižku z Trocnova. Verše oslavující tohoto husitského vojevůdce, vyšly v roce 1802, byly podnětem pro mladého Purkyně oslavit verši i soudobého slavného válečníka?
Báseň Na císařskou volbu Bonaparta byla napsána v roce 1804, tiskem za Purkyňova života nevyšla.
Přitažlivá Francie
Prvou tištěnou básní Purkyňovou, vydanou v roce 1814, byla „Obrážení obrazu bez konce“ a vyšla v Hromádkových Prvotinách krásných umění. Byla podepsaná šifrou J.P-ně, zkratka je snadno rozluštitelná a o Purkyňově autorství svědčí i námět: básník pohlíží do jezera, ve kterém se odráží okolní krajina, tento obraz se znovu zrcadlí v oku básníka. Z oka pak vniká do mysli, v mysli se odívá ve slova, která básník vtěluje do psaných vět, aby mohly vyjít v tisku. Zrakové vjemy a pocity jsou tématem autora, který několik let poté, tentokrát jako začínající vědec, píše svou disertační práci Příspěvky k vidění ze subjektivního hlediska.
Proč se stal hrdinou Purkyňovy ódy právě Napoleon, císař Francie? Patrně i proto, že šlo o císaře Francouzů – Francie ho mimořádně přitahovala. O Francii se Purkyně dozvídá již jako chlapec z vyprávění pana Leníka, Libochovického občana, kterého rád navštěvoval, aby s ním „rozumoval“. Ve svých vzpomínkách ho představuje jako příklad starofrancouzského republikána, který rád hovoří francouzsky a čte Voltaira a Rousseaua.
Jako student zvládá Purkyně francouzštinu. A když získá jako mladý muž místo vychovatele u barona Hildprandta, pilně využívá možnosti, které nabízí zámecká knihovna. V Blatné si píše deník, kam zapisuje přečtenou literaturu. Je uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a mimo jiné zde čteme: Tragédie de Voltaire, Comédie de Molière.
Když skončí lékařská studia, nastupuje jako asistent do anatomického ústavu pražské lékařské fakulty a jeho první pokus o mezinárodní uznání cílí opět do Francie: účastní se soutěže o cenu Akademie. Do Paříže zasílá francouzský souhrn své disertace věnované poznání zraku ze subjektivního hlediska. Tento pokus mu úspěch nepřinesl a Purkyně se o cenu uchází třikrát. Získala ji však až jeho botanicky zaměřená práce „De Cellulis“. Stalo se to v roce 1833, kdy Purkyně byl již deset let profesorem fyziologie ve slezské Vratislavi.
Purkyně a Goethe
Proč o uznání ve Francii Purkyně opakovaně usiloval, sám vysvětluje: „Mnoho záleží na tom, aby autor co nejvyššímu tribunálu svou věc předložil a tím jest dosaváde akademie francouzská, která po celém vzdělaném světě získala autoritu nejváženější.“
Za svého života se stal členem několika francouzských vědeckých společností, největším úspěchem však bylo jeho zvolení členem francouzské akademie věd.
O literaturu se Purkyně zajímal po celý život. Éra Purkyňova vratislavského působení je sice dobou velkých objevů, ale ani v těchto letech úspěšný vědec nezapomíná na poezii, tentokrát se však věnuje překladům. Z němčiny překládá Schillerovy a Goethovy básně. Ke Goethovi měl Purkyně zcela výjimečný vztah, dokonce při svém návratu z Berlína navštívil, jako uchazeč o profesuru ve Vratislavi, slavného básníka ve Výmaru. Goethe totiž znal Purkyňovu disertaci a protože se sám živě zajímal o přírodní vědy a zvláště o problematiku vidění a barev, strávil s ním v diskuzích celé dva dny. Purkyně na výmarského básníka, který se současně cítil být vědcem, učinil neobyčejně příznivý dojem.
Schillera Purkyně nejen překládal, ale soubor překladů dokonce vlastním nákladem vydal. V roce 1841 ve Vratislavi vychází „Bedřicha Šillera básně lyrické“. Tento jeho překlad ocenili organizátoři Schillerových oslav ve Vratislavi. Hoffmann von Fallersleben ve svém životopise vzpomíná na zasedání, kam byl pozván i Purkyně, který zde na všeobecnou žádost přednesl český překlad jedné básně. Byl vřele přijat a na jeho počest byl dokonce složen veršovaný přípitek, který ve zkráceně volném překladu zní: „Buď vítán muž, jenž dnes stojí v našem středu a podílí se na Schillerově slavnosti. On uvedl Schillerovy verše do Čech a budiž mu proto provolána sláva. Náš dík profesoru Purkyňovi.“
Psal pro radost
Z italštiny Purkyně přeložil „Osvobozený Jerusalem“ od T. Tassa, šestnáctou kapitolu uveřejnil v Muzejníku – Časopisu Českého muzea. V Purkyňově pozůstalosti bylo rovněž nalezeno několik kapitol překladu Puškinova „Evžena Oněgina“. Podílel se na překladu Čelakovského „Ohlasů písní českých“ do polštiny. Posledním jeho velkým překladem je „Prvních sto průpovědí Bhartrhariho.“ Je to soubor indických moudrostí, které Purkyně zpracoval podle německého překladu Bohlenova. Staroindickou epikou je i „Mahabharátham“ – velká báseň o Baharáthech, kterou Purkyně připravil s použitím německého překladu Friedricha Rückerta. Mezi filozoficky zaměřené verše třeba uvést i knihu básní Friedricha Salleta „Laienevangelium“ z roku 1838, z níž Purkyně přeložil a uveřejnil několik ukázek pod názvem Breviář pro laiky.
V Purkyňově pozůstalosti, uložené v kartonu 15 v Literárním archivu PNP se nachází množství jeho veršů. Jsou psány na malých útržcích papírů, na rubu pozvánek na nejrůznější jednání a schůze, na volných místech konceptů dopisů, programech koncertů nebo divadelních představení. Purkyně je zřejmě psal pod bezprostředním vlivem momentálního nápadu, nebo jako reakci na konkrétní událost. Nepochybně ho tato forma veršování těšila. Psal, aniž měl v úmyslu všechno uveřejnit. Své texty také podepisoval nejrůznějšími pseudonymy, jejichž vymýšlení ho zřejmě bavilo neméně.
Někdy jím zvolený pseudonym souvisel s názvem epigramu: Ondřej Frak (Strach z krinolíny), Lazar Žebrák (České žebráctvo), Jan Totus (Pars pro toto), Dr. Durdík Svatopluk (Loučení s Moravou), Clocher de Notredame (Pan Quasimodo). Jindy pseudonym souvisel s obsahem textu: Jánuš Nápověda (o českém divadelním výboru), Jan Nestavovský (o operních pěvcích Stavovského divadla), Martialis Pravčík (o teoriích epigramu). Průhledný je pseudonym Jan Libochovický, z momentální pohody a rozmarného rozpoložení se objevují jeho pseudonymy Ipse Vtipse, Quisquid Ubi, Rustikus Čekálek, Ovidius Valach, Cantor Physiognomicus, Amos Immerwahr.
Hybridky
Osobitou formou Purkyňovy literární činnosti byly „hybridky“. V nich se veršovaný text skládal ze slov nebo částí vět v několika jazycích, nejčastěji z češtiny a latiny nebo němčiny. Autor veršuje v rýmech i v časomíře. Jako příklad těchto hybridek uvádíme některé z těch, které nezůstaly jen v rukopise, ale vyšly tiskem:
Audiatur et altera pars: pamatuj si to dobře,
soudu vynésti nekvap; slyš strany dříve obě.
Jednu kdo jen stranu soudí, věř, ten někdy se zbloudí.
Rozvaha často zdravá najde každá, že práva.
**********
Gutta cavat lapidem: co činíš, v tom nikdy neustaň,
kapka po kapce padá: tím kamení se drolí.
Tak se boří: však stavět též bude rádno znenáhla;
kámen dej k kameni, dům z toho vzroste nový.
**********
Ich esse nicht gern
Kirschen mit grossen Herrn.
Oni rádi pro kratochvíli
peckami po tváři střílí.
**********
Einem geschenkten Gaul
sieht man nicht in’s Maul.
Já pak dím, ať dar je řádný,
ne-li řádný, raděj žádný.
Prvé dvě hybridky kombinují latinu s češtinou. Tak „audiatur et altera pars“ je stará juristická zásada: při projednávání každého sporu musí být slyšena i druhá strana. Druhé čtyřverší navazuje na latinské přísloví o kapce, která vyhloubí kámen ne silou, ale tím, že pravidelně kape.
Následující dvě hybridky připomínají německá přísloví. Nejprve se dozvídáme, proč není dobré jíst třešně s velkými pány. Nelze nepřipomenout stejnou myšlenku v Havlíčkově epigramu: Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme. Poslední německo-české čtyřverší je uvozeno příslovím varujícím, že není vhodné hledět darovanému koni do tlamy, je to tedy obdoba českého Darovanému koni na zuby nehleď.
Epigramy
Dnes jsi čilé robě,
zítra lehneš v hrobě.
Dnes jsi růže červená,
zítra tráva zrosená.
Všichni lidé vědí všecko
jak mluvívá hloupé děcko.
Oni vědí co vědí,
nevědí co nevědí.
Všecko ví jen Pán Bůh sám
dává čeho třeba nám.
**********
Divíš se, že je moře slané
Vždyť živí tolik slanečků,
Že do nich lidstva tolik slzí kane
Jest trpké, milý Janečku
**********
Zůstaň pravdiv v každé době
Jakož jiným, tak i sobě.
Hleď vždy cizím v odpor státi,
Lichořečím pověrám.
Líp však jiným trpět klam
Nežli sám se oklamati.
V jiné své veršovánce „Umělec a vědec“ Purkyně srovnává dvojí zaměření lidské tvůrčí činnosti: Umělec se pokouší vystihnout krásu a představit ji štětcem, dlátem nebo hudbou. Vědec se snaží proniknout do záhad přírody, zkoumá tajemství země i vesmíru. Závěrem autor připojuje rozverné šestiverší:
Já pak, abych zůstal vinen humorunedívám se po nebeském prostoru.Zhloubám raděj hloubku vinné číšean za zády krčmář oučet píše.Takto stávám se již básníkem,tento metafysikem.
Purkyňovy překlady vznikaly převážně ve slezské Vratislavi, součásti Pruska, tedy německé jazykové oblasti. Udržoval si tak dostatečně bohatou českou slovní zásobu. Byl také přesvědčen, že tato činnost dodává „pravé světlo a teplo, jímž dozrává síla a vkus básnický.“ A konečně vždy zdůrazňoval, jak je důležité seznamovat české čtenáře s předními díly evropských a světových autorů.
Hybridky, epigramy a krátké veršovánky, patří do konce let padesátých a šedesátých. Pokud Purkyně některé z nich zaslal do tisku, bylo to nejčastěji do Humoristických listů, které začaly vycházet v roce 1858. Jisté uvolnění po roce 1861 přineslo možnost dotknout se epigramem – ovšem velmi krotkým – i některých otázek veřejného života.
Překladům poezie věnoval Purkyně celý život. Poslední překlad Goethových veršů vyšel v časopise Květy v létě 1869, v čísle, které v záhlaví oznamovalo Purkyňovu smrt.
doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.
Ústav klinické a experimentální
stomatologie
Kateřinská 32, Praha 2, 120 00
E-mail: otakar.brazda@centrum.cz
Zdroje
1. Brázda, O.: J. E. Purkyně a francouzská akademie věd. Praktický lékař 92, 2012, s. 176–180.
2. Bělina, P.: Purkyňův vztah k Napoleonu I. ve světle politických stanovisek měšťanské inteligence na přelomu 18. a 19. století. Sborník konference Jan Evangelista Purkyně ve vědě a kultuře, Praha ČSAV 1988, 137–144.
3. Hykešová, D. E.: Purkyňův hold Napoleonovi. In: Sborník Společnosti přátel Francie „Napoleon“, Brno 1938, 13–17.
4. Hykešová, D. E.: Na okraj Purkyňovy činnosti básnické. Biologické listy, 20, 1935, 1, 145–146.
5. Nováková-Šorfová, E.: K Purkyňovu překladu Schillerovy lyriky. Čas. pro moderní filologii, 38, 1956, 55.
6. Novotný, M.: Sto pseudonymů Jana Ev. Purkyně. Lidové noviny 510, 1937/38, 2.
7. Sajner, J.: J. E. Purkyně básník a epigramatik. Lékařské listy, 1951, 6, 78, 241.
8. Thon, J.: Básnický glosář Jana Evangelisty Purkyně. SNKL HU, Praha 1959.
9. Volf, J.: První tištěná báseň Purkyňova. Literární noviny 9, 1937, 11, 7.
10. Purkyňova písemná pozůstalost, Literární archiv Památníku národního písemnictví, karton 15.
Štítky
Praktické lekárstvo pre deti a dorast Praktické lekárstvo pre dospelýchČlánok vyšiel v časopise
Praktický lékař
2012 Číslo 10-12
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Tramadol a paracetamol v tlumení poextrakční bolesti
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
Najčítanejšie v tomto čísle
- Hemoroidy a jejich léčba
- Sexuálny život seniorov žijúcich v sociálnych zariadeniach
- Jubilea
- Primární péče a podpora zdraví v ČR