J. E. Purkyně a pařížská Académie des Sciences

Racine, Corneille, Molière… Tato a další jména klasické francouzské literatury jsem nalezl na stránkách Purkyňova deníku, který si psal v době svého pobytu na Blatné a za svých univerzitních studií. Zámeckou knihovnu barona Hildbrandta, u něhož Purkyně působil jako domácí učitel jeho syna Ferdinanda, často navštěvoval a o titulech, které ho zaujaly, si vedl poznámky ve svém deníku.

Purkyně se o literaturu zajímal nejen jako čtenář, ale i jako autor, vedle vlastních veršů se úspěšně pokoušel i o překlady. Překládal z italštiny – Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa – z němčiny Goetha a Schillera, spolupracoval na překladu Čelakovského Ohlasu písní českých do polštiny.

Z uvedených záznamů z jeho deníku (16) vyplývá jeho zájem i o literaturu francouzskou, a je známo, že francouzština byla jazykem, který studoval v době svého noviciátu u piaristů (1). V rozsáhlé purkyňovské literatuře jsou zpracovány jeho četné vztahy k vědě a literatuře německé, k ruským vědcům, Purkyně publikoval články v polských časopisech, pokoušel se překládat i z maďarštiny, ale nenalezl jsem nikde práci o jeho vztahu k Francii, k její literatuře i vědě.

Ve vzpomínkách (11) píše, že v době svého dětství v Libochovicích často navštěvoval pana Leníka. Ten prožil několik let ve Francii, četl Rousseau i Voltaira a pro mladého Jana představoval příklad francouzského republikána. Tak se Purkyně dovídal prvé zprávy o Francii, a dojmy z dětství se vtiskly do jeho mysli.

V prosinci 1818 Purkyně dokončil studia lékařství a ihned nastoupil na místo asistenta a prosektora na anatomickém ústavu pražské fakulty. Byl si vědom, že toto místo je limitováno lhůtou dvou let, která může být maximálně jednou o další dva roky prodloužena. Pak se musí pokusit získat profesuru nebo z univerzity odejít. To, že mladý lékař již několik let po ukončení se může ucházet o profesorské místo, zní současnému čtenáři překvapivě, v prvých desetiletích 19. století byla situace zcela jiná. Mezi Purkyněm jako studentem a některými jeho profesory byl věkový rozdíl jen několika let. Nezapomeňme, že když Jan zahájil univerzitní studia, byl starší než jeho spolužáci a sám promoval, když překročil hranici třiceti let.

Matériaux pour ajouter aux connaissance sur la vision

Purkyně vždy toužil po práci badatele a tu mohlo umožnit jen místo na univerzitě. Proto již v prvém roce po promoci se připravoval na svou budoucí kariéru vědce. Místa univerzitních profesorů se získávala cestou konkurzů, kde každý uchazeč, musel prokázat své znalosti, schopnosti i výsledky své práci. Když si od svého přítele Lhotského (4), který právě pobýval v Paříži, dozvěděl, že francouzská Akademie vypsala cenu za práci v oboru experimentální fyziologie, nezaváhal. Získání takové ceny by zvýšilo jeho prestiž, a tím jeho vyhlídky na místo na některé univerzitě.

Do konkurzu o cenu se rozhodl poslat svou dizertační práci. Ta byla vytištěná v němčině, a doplnil jí proto desetistránkovým souhrnem ve francouzštině pod názvem: „Matériaux pour ajouter aux connaissance sur la vision. Par le Dr. Jean Purkinje“. (13) Text pak s průvodním dopisem odeslal sekretáři Akademie Cuvierovi.

Získat uváděné podrobnosti o Purkyňově jednání s Académií umožnilo otevření pozůstalosti Vojty Náprstka v roce 1957, která byla do té doby zapečetěná. Mezi mnoha listinami byly nalezeny i písemnosti pocházející z osobního archívu Františka Novotného, Purkyňova oddaného žáka a jeho posledního asistenta. V souboru materiálů, týkajících se Purkyně byl nalezen i koncept dopisu Cuvierovi, jimž se Purkyně přihlašoval do konkurzu o cenu. Na základě těchto náletů shromáždil pak brněnský fyziolog profesor V. Kruta (5) další doklady s archívu pařížské Akademie, kde byly uloženy pod názvem „dossier J. E. Purkinje“.

Uvedená cena byla jednou z cen vypisovaných francouzskou Akademií věd a její vítěz získával částku 440 franků. Uvedený obnos věnoval „neznámý“ dárce, a byla určena k podpoře původní vědecké práce. Tímto anonymním mecenášem byl J. A. Monthyon, feudál a politik, který léta revoluce a císařství strávil v exilu a po restauraci bourbonské dynastie se stal kancléřem krále a ministrem vnitra. Uvedené jméno dárce bylo v informovaných kruzích známé, a velkorysý dar umožňovala obratnost, s níž se bohatému aristokratovi podařilo zachovat majetek v neklidných letech na přelomu 18. a 19. století.

Zřízení ceny schválil král v červnu 1818 a již v listopadu Akademie cenu vypsala. Přihlásit se mohl kdokoliv, pokud byl přesvědčen, že jeho práce přinesla původní poznatky a přinesla k rozvoji experimentální fyziologie.

Purkyně svou přihlášku s příslušnou dokumentací odeslal 16. 11. 1818 a ve zdvořilém dopise Cuvierovi jej žádá mimo jiné, aby připojenou práci přijal jako projev hluboké úcty od muže, který jakkoliv je vzdálen, sleduje s entuziasmem práci francouzského Institutu.

Purkyňovu práci dostal k posouzení Pierre-François Percy. Byl to vojenský lékař, chirurg, který prošel mnoha bitvami. Uznávaný odborník na válečnou medicínu, nazývaný otcem válečné chirurgie, byl zvyklý operovat v polních lazaretech a neměl pochopení pro experimentální práci, která se věnovala pozorování subtilních zrakových vjemů. Jeho stručný posudek uvádí, že dílko Dr. Purkyně je psáno obrazným, strojeným a často nejasným slohem, který je v posledních 20-ti letech módou v Německu a zvláště v Rakousku, a který, pohrdá jasností a prostotou ve vědách, a to i v nejobyčejnějších sděleních.

Posudek tedy nebyl příliš laskavý, pozoruhodná je však jedna věta.

„Nicméně ve spisku jsou pozoruhodné věci a zajímavé výsledky, které ohlašují ze strany autora jeho génia a jeho vzdělání spojené s originalitou" (6).

Purkyně tedy cenu nezískal, uznání však nezískaly ani práce autorů, jejichž jména jsou dnes v medicíně dobře známá jako např. Magendie a Laennec.

Purkyněho mikroskopické studium rostlin

V letech 1828–1830 se Purkyně zabýval mikroskopickými studiemi rostlin. Tyto botanické výzkumy vyplynuly z jeho vlastního zájmu o morfologii rostlin, navíc byl k této práci vybízen profesorem Henschlem, předsedou botanické společnosti ve Vratislavi, profesorem botaniky a dějin lékařství na tamní univerzitě. Ve Francii a v Anglii se objevovaly stále častější mikroskopické studie rostlin, a proto Henschl vybízel Purkyněho, aby se věnoval i anatomii rostlin. Ten se zaměřil především na tyčinky květů, vždyť tyčinky již od dob Linného stály v popředí systematického výzkumu rostlin.

Purkyně mikroskopem vyšetřoval rostliny od tajnosnubných cévnatých až po zástupce všech významných skupin jevnosnubných. Potřebný materiál k výzkumu mu štědře dodávaly botanické zahrady, a tak měl možnost pozorovat druhy a čeledě rostlin domácích i cizích. Prohlédl přes 5 000 rostlin a do připravované publikace zařadil asi 300 popisů, které doprovodil kresbami na 18 tabulkách.

Jeho výsledky znamenaly výrazný přínos pro botanickou systematiku. Purkyně hledal a nalézal na tyčinkách specifické znaky a prokázal tak podobnost vláknitých buněk i pylových zrn u příslušných druhů. Specifický ráz pylových zrn má význam při studiu diluviálních vrstev, neboť podle pylových zrn lze identifikovat rostliny, i když se nezachovaly v úplném makroskopickém tvaru. (14)

Úspěch této studie umožnila jak velká houževnatost a trpělivost při systematickém vyšetřování rostlin, tak Purkyňova zběhlost v systému třídění rostlin. Tehdy totiž i lékaři měli větší znalost botaniky, než je tomu dnes.

Své pojednání o vláknitých buňkách prašníku a o podobách pylových zrn vydal Purkyně v latině s titulem: „De cellulis antherarum fibrosis nec non de granorum pollinarium formis“ (2, 9, 14) Spis byl přijat odborníky s velkým uznáním, a Purkyně se tedy znovu pokusil získat cenu francouzské Akademie.

Vyznamenat Purkyněho doporučili významní vědci, kteří jeho jméno znali a cenili si ho jako vynikajícího botanika. Zvláště důležité bylo doporučení profesora botaniky, ředitele botanické zahrady v Paříži, a člena Académie des Science, Charlese François Brisson de Mirbel. (3)

Purkyňovo vyznamenané dílo – zkráceně nazýváno „De cellulis“ – je rozčleněno do pěti kapitol a doplněno 18 litografickými deskami ilustrujícími popisované rostliny. Tyto rytiny nejsou Purkyňovým dílem, ale podle jeho návrhu je provedl profesionální rytec.

První kapitola díla vysvětluje metodiku práce, přípravu preparátů, dále morfologii prašníků a definitivní koncept nitkovitých buněk. Kapitola druhá je pokusem o vypracování typologie nitkovitých buněk ke vztahu k předpokládané funkci. Následuje kapitola, v níž autor přehledně podává výsledky svých anatomických a fyziologických pozorování a dává je do souvislosti s taxonomickým zařazením jednotlivých druhů. Kapitola předposlední klasifikuje pylová zrna podle jejich morfologie ve vztahu k systematickým zařazením rostlinných druhů. Závěr je komentářem k jednotlivým obrázkům, které dílo doprovází.

Odborníci se shodují, že ve svém díle Purkyně představuje nový koncept, propojující rostlinou anatomii s fyziologií a se srovnávací morfologií (2).

Neúspěšný pokus o získání Monthyonovy ceny

Na jaře 1833 se Purkyně zabýval sledováním vývoje žabích zárodků – pulců, při čemž pozoroval jemné, míhavé řasinky, jimiž bylo z počátku pokryto celé tělo, pak jen okolí hlavy a konečně jen větvené výrostky žaber. Jeho oko se tímto opakovaným a podrobným pozorováním navyklo na tento jev. Když jeho žák Valentín v mikroskopu vyšetřoval vejcovod králíka, pozoroval jakési pohyby zrneček, vznášejících se jakoby ve vodě. Nebyl si jist jak tento jev popsat a obrátil se na pomoc k přítomnému Purkyňovi. Ten později v Živě (12) vzpomíná, co následovalo:

„Já nahlédnuv do mikroskopu, záhy jsem poznal pravý původ těchto pohybů, totiž řasinky míhavé po okraji blanky postavené. A dím Valentínovi napůl žertem: Co Vám dám za důležité nové odkrytí, které jste nyní učinil? On opět nahlédnuv do mikroskopu, tázajícím vzhledem se ke mně obrátil, i dím k němu: Nepoznáváte řasinky míhavé, jaké jste tolikrát se mnou viděl z žabích larev a na žábrách mušlí?“

Řasinkový pohyb byl dobře znám u bezobratlých a nižších živočichů, ale Purkyně a Valentin jej poprvé popsali i u živočichů vyšších. Zjistili, že u vyšších obratlovců se vyskytuje v ústrojí dýchacím, pohlavním, někdy i trávicím. Později jej Purkyně nalezl i v dutinách centrálního nervstva. Rychlé kmitání řasinek umožňuje odstranění částeček prachu z dýchacích cest, nebo posun vajíčka ve vejcovodu. Pohyb nezávisí ani na vůli, ani na činnosti svalů, ani na nervovém systému. Přetrvává i na malých fragmentech tkání a dokonce i trvá dlouho po smrti organismu.

Toto pozorování řasinkového pohybu vyvolalo ohlas v odborné literatuře, kde byl tento objev hodnocen jako významný nový poznatek. Mirbel, profesor botaniky na Sorbonně, jemuž Purkyně svůj spis o řasinkovém pohybu zaslal, jej dopisem z 15. 8. 1835 vyzval, ať se zajímá o cenu za fyziologii.

Purkyně s Valentínem se tedy znovu pokusili získat Monthyonovu cenu a zaslali výtisky své publikace do Paříže. V průvodním dopise, který Purkyně zasílá generálnímu sekretáři Akademie, kterým byl tentokrát Flourens, Purkyně připomíná, že si dlouho přál navázat s ním osobní kontakt, neboť oba mají společné výzkumné zájmy.

Flourens v odpovědi oznamuje, že zaslané spisy odevzdal do knihovny Institutu a předal komisi pro experimentální fyziologii. Vyjadřuje své díky a potěšení nad tím, že jeden exemplář Purkyně zaslal s věnováním přímo jemu.

Tentokrát však cenu Purkyně s Valentínem nezískali. Z Paříže nepřišla žádná zpráva a o důvodech nezdaru se dozvěděl až později. Sjezdu lékařů a přírodovědců v Praze v roce 1837 se účastnil i J. M. Coste z Paříže, profesor embryologie na Collège de France. Ten znal vysvětlení: předseda komise profesor Magendie namítl při jednání komise, že pozorování míhavých řasinek nelze považovat za nový objev. Práci ze soutěže vyřadil a proti jeho výroku nebylo odvolání.

Purkyně (12) to komentoval:

„O to se také nejednalo. Novost a důležitost našeho objevu záležela v tom, že mžinky ony nejenom jako dosud u nižších tříd a na povrchu koží, nýbrž i u vyšších až do člověka i na vnitřních ústrojích nalezeny byly. Sic habent sua fata libelli.“

Jmenování dopisujícím členem pařížské Akademie

Přes tento neúspěch se Purkyňovo jméno stávalo ve Francii stále známější.

Mezi francouzskými vědci to byl zvláště Flourens, s nímž Purkyněho spojovaly společné zájmy (7, 8). Po opakované vzájemné výměně dopisů, se konečně oba setkali v Paříži v roce 1856. Po svém návratu do Prahy Purkyně navrhl České královské společnosti pro vědu Flourense za dopisujícího člena.

V protokolu o členské schůzi Královské české společnosti nauk z 8. října 1856, § 10 čteme:

„J. E. Purkyně podporován W. R. Weitenweberem navrhuje za přespolního člena fyziologa Marie Jeana Pierre Flourense, sekretáře Académie des Sciences v Paříži. Současně za podpory matematika W. Matzky navrhuje za dopisujícího člena francouzského matematika a fyzika Françoise Moigno.“

Návrh na volbu Flourense byl opakován 5. listopadu, téhož dne byl zvolen Moigno a konečně Flourens byl zvolen 3. prosince 1856. Také po založení Spolku českých lékařů, organizace, jejímž byl Purkyně duchovním otcem a prvním předsedou, byl Flourens na jeho návrh zvolen mezi prvními čestnými členy Spolku. Purkyně dále navrhl Flourense za člena Vídeňské akademie věd, ale jeho kandidatura nezískala podporu. (15)

Rovněž Flourens v Paříži soustavně seznamoval své francouzské kolegy s vynikajícími výsledky výzkumů pražského fyziologa. Časopis „Lumír“ z 23. září 1858 přináší zprávu, že na zasedání pařížské akademie dne 26. července Flourens vyzdvihl neporovnatelný ostrovtip Purkyňových prací, které vzbudily všeobecné podivení.

„Mám za to,“ končil francouzský vědec své vystoupení „že Purkyně vším právem zasluhuje první uprázdněné místo člena korespondenta našeho institutu.“

Tohoto nejvyššího uznání se Purkyňovi skutečně dostalo: byl navržen za člena francouzské Akademie. Jak známo francouzská Akademie má jen omezený počet členů a místo se uvolní pouze úmrtím člena.

V Purkyňově pozůstalosti se nachází dopis, který mu zaslal Moigno, druhý Purkyněm navržený a zvolený člen České královské společnosti nauk, v němž jej informuje o přípravných jednáních před volbou nového člena Akademie. Moigno byl autor spisů o integrálním počtu, optice a vydavatel časopisu Cosmos, o jehož obsahu Purkyně často referoval v Živě. Uvedený dopis nám přibližuje atmosféru přípravných jednání před volbou nového člena.

Dopis, datovaný v Paříži 9. července 1861, zní:

„Můj drahý a vzácný příteli,

mám pro Vás velmi dobrou novinu. Příští pondělí, 15. 7., budete představen na uvolněné místo sekce fyziologie naší akademie, a to jako kandidát na prvém místě; v pondělí 23. 7. budete zcela jistě jmenován dopisujícím členem, a to téměř jednomyslnou volbou všech- pan Milne Edwards, který až dosud váhal, mně včera oznámil, že zcela změnil své stanovisko. Pan Flourens mě požádal, abych Vám sdělil, že mnoho pracoval na změně názoru pana Milne Edwardse. Věřím tomu, ale ujišťuji Vás, že pan Serre a on mě pověřili, abych Vás informoval, že Vás vždy podporoval s největší energií.

Nezabývám se podrobnostmi, poněvadž jsem velmi zaměstnán."

Na červencovém zasedání Akademie byl Purkyně skutečně zvolen dopisujícím členem francouzské Akademie. Jmenovací diplom mu zaslal s průvodním dopisem Flourens.

„Nobelova cena“ devatenáctého století

Z uvedených francouzských přírodovědců byl Purkyňovi Flourens (7) nejbližší. Purkyňovy výzkumy závrati navazovaly na jeho pozorování subjektivních zrakových jevů, neboť závrať byla obdobnou skupinou jevů, u nichž byl zřetelný rozpor mezi objektivním stavem a subjektivními počitky, ovšem v jiné smyslové oblasti. Purkyňova pozorování na sobě samém i na jiných osobách měla mnoho společného s Flourensovými pokusy na zvířatech. Purkyně věřil, že by oběma prospělo, kdyby se blíže seznámili se svými pracemi. Purkyně v experimentech pozoroval stejně jako Flourens reakce po poškození některých oblastí mozku, zvláště mozečku.

Kruta Flourense charakterizuje jako sebevědomého vědce, který po úspěchu svých prvních prací postupoval často bez zřetele k výzkumu jiných a dostával se tak do slepých uliček. Přesto se svých stanovisek držel neústupně a autoritářsky, což nepřispělo k rozvoji fyziologie (7, 8).

Purkyně opakovaně usiloval o cenu francouzské Akademie, úspěšný byl jen se svou prací „De cellulis“.

Proč Purkyně dychtil po uznání právě francouzské Akademie, vysvětluje sám (12) ve svých vzpomínkách:

Mnoho záleží na tom, aby autor co nejvyššímu tribunálu svou věc předložil, a tím jest dosaváde Akademie francouzská, která svým vnitřním zařízením a skvělostí svých oudů, úpravou svých časopisů a memoárů, mnoho sobě po celém vzdělaném světě získala autoritu nejváženější... Samolibá kultura francouzská má pro rozšířenost jazyku veřejnost všesvětovou, pročež po ní baží Germán, Brit i Slovan.

V 19. století byla francouzská Akademie všeobecně uznávanou autoritou, udělení její ceny můžeme s jistou nadsázkou přirovnat k dnešní Nobelově ceně.

Purkyně byl vyznamenán čestnými členstvími mnoha vědeckých společností, čestnými doktoráty řady univerzit a posléze i ruským řádem sv. Vladimíra, pruským řádem Červené orlice a konečně rakouským Leopoldovým řádem. Mezi těmito oceněními však členství v pařížské Akademii věd patřilo mezi ta uznání, kterých si jistě cenil nejvíce.

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika

1 LF UK a VFN Praha

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz