Miniportréty slavných českých lékařů: Apetaur Josef, jeden ze zakladatelů české dětské psychiatrie

Český psychiatr, docent MUDr. Josef Apetaur se narodil na konci 19. století dne 16. března 1898 na Českomoravské vysočině ve Žďáru nad Sázavou. Maturoval relativně pozdě, až ve 23 letech na gymnáziu v Litomyšli. Původně totiž začínal jako obchodní příručí v obchodě s koloniálním zbožím. Velkou pílí vystudoval gymnázium a potom začal studovat na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Zde ukončil studium v roce1926 a získal titul PhDr. Souběžně se studiem filozofie navštěvoval v letech 1923–1928 i pedologický ústav profesora MUDr. Karla Herforta staršího. Zajímal se o vadné děti, poznal však, že bez medicíny to nejde. Vystudoval také tedy i medicínu. Titul MUDr. obdržel vroce 1932. O rok později se stal asistentem na neurologické klinice, kde předtím pracoval jako pomocná vědecká síla. V r. 1936 přešel na Myslivečkovu psychiatrickou kliniku, kde pracoval do r. 1942 a pak znovu od konce války až do své smrti.

Za okupace vedoucím pedologického ústavu v Praze a odborným lékařem pražských výchovných ústavů

V roce 1947 se stal přednostou dětského oddělení psychiatrické kliniky, které založil. Současně v letech 1946 až 1949 přednášel psychiatrii a psychologii na Vysoké škole politické a v letech 1947–1950 na pedagogické fakultě. V r. 1948 byl habilitován z psychiatrie. Mezi roky 1952 a 1955 pracoval jako zástupce přednosty psychiatrické kliniky profesora Zdeňka Myslivečka.

Rok před smrtí se stal předsedou psychiatrické sekce Purkyňovy společnosti

Docent Apetaur měl velké zásluhy o vybudování dětské a dorostové psychiatrie a o komplexní péči o duševně úchylnou mládež a děti. Prosadil i zcela odlišné pojetí trestního stíhání pro mladistvé. Byl to člověk nesmírně laskavý, s pochopením pro každého. Byl střední postavy, náchylný k obezitě, mluvil a chodil pomalu. V poslední době měl těžkou cukrovku a ischemickou chorobu srdeční, která ho zahubila.

O panu docentu Apetaurovi se mi podařilo sehnat jen několik málo historek, kterými doplním jeho medailonek.

Do ordinace pražského dětského psychiatra MUDr. a PhDr. Josefa Apetaura přivedla matka svou asi čtrnáctiletou dceru. Matka byla trochu „střelená“, bohatě sečtělá v populárně zdravotní literatuře.

Sotva se obě usadily, matka spustila:

„Tak Jarunko, povídej, jaké máš vlastně doma stresové situace.“

Čtrnáctiletá slečna se k tomu moc neměla.

„Tak já vám to pane docente, ozřejmím sama.“

A hned se pustila do plynulého výkladu plného cizích termínů.

„Jarunka má v tomto svém citově exponovaném období trvalé interpersonální konflikty se svým otcem, tedy s mým manželem. Jde o vleklé narušení vztahu, manžel jí trvale brání v její seberealizaci a vměšuje se necitlivě do využití jejího volného času. Situace vyvrcholila před dvěma dny, kdy se nekriticky domníval, že může beze studu pomocí pásku vniknout do její něžné dívčí duše…“

„Moment, zarazte!“ přerušil lékař další příliv frází. „Jakým páskem, já vám nerozumím…Nebo raději, nechte nás o samotě, já si to proberu s vaší dcerou sám.“

A poslal nespokojenou matku do čekárny

Probrali si to.

Ukázalo se, že se slečně dceři začínají „zapalovat lýtka“, a tatínek ji trochu hlídá. A tak dívka dostala před dvěma dny páskem na zadek, protože přišla domů místo v deset až po půlnoci

Po psychické stránce bylo všechno samozřejmě normální.

Paní Frantová navštívila se svou třináctiletou dcerkou Vendulkou svého známého dětského a dorostového psychiatra docenta MUDr. Josefa Apetaura. Dívka měla najednou nějaké problémy ve škole, nějak se často nepohodla se spolužačkami, a co bylo horší, i s několika členy a členkami profesorského sboru. Pochopitelně se to projevilo značně zhoršenými známkami v několika předmětech. Pan docent si s dívkou hezky dlouho popovídal, pak promluvil i s její matkou a usoudil, že zatím žádnou medikamentózní léčbu nepotřebuje. Vendulku si objednal na kontrolu na příští měsíc.

Den před sjednanou návštěvou volala matka pana docenta a mluvila velmi rozpačitě a nejistě:

„Máme k vám, pane docente, přijít zítra s Vendulou na kontrolu, ale…“

„Já vím, ale o co jde?“

„No Vendula udělala doma kravál, že už k vám nikdy nepůjde, že už ji k vám nedostanu.“

„A proč? Vždyť jsme si spolu tak hezky popovídali. Nedával jsem ji napoprvé žádné choulostivé otázky, mluvili jsme jen o škole.“

„No právě. A holka byla uražená, že jste se jí vůbec nezeptal na kluky, na její vztahy s nimi. A ještě jste jí tykal jako malé holce!“

Asi desetiletá Maruška Červená byla nadšenou sportovkyní. Hrála s klukama i fotbal a docela v něm vynikala. Na hřišti se chovala jako chlapci, pokřikovala, používala i nadávky, někdy značně vulgární.

Paní učitelka, která ty její výrazy slyšela, si ji zavolala a vyčítala jí, že se nechová tak, jak se na slušně vychovanou dívku sluší. Maruška však v zápalu boje nebyla moc přístupná učitelčiným domluvám a odsekla, že se tak chovají všichni na hříšti.

Paní učitelku to dopálilo a zeptala se:

„Jak se to chováš? Copak jsi chlapec?“

Maruška nakrčila vztekle nos a drze řekla, že je chlapec.

Druhý den se spojila paní učitelka s Maruščinou matkou a ustaraně jí sdělila, že by bylo vhodné, aby zašla někam k dětskému psychiatrovi, že u Marušky se projevují některé povahové rysy, které nejsou holčičí, ale spíše chlapecké.

„Ona se dokonce snad necítí jako holka, ale jak mi sama řekla, že se cítí, že je chlapec.“

Matku to vystrašilo, ona sama nic takového nezpozorovala, ale pro jistotu se objednala s dcerkou na dětské psychiatrii.

Tam ji vyšetřil pan docent Apetaur. Nic nezjistil, žádné známky intersexuality neobjevil:

„Proč si, Maruško, myslíš, že jsi chlapec?“

„Jak to, já si nic takového nemyslím,“ řekla dívka udiveně.

„Tak proč jsi paní učitelce řekla, že jsi chlapec.“

„No když mi dala takové hloupé otázky.“

Pan docent Apetaur byl známý svou vlídností a shovívavostí nejen ke svým pacientům, ale i ke zkoušeným medikům a medičkám.

Jednou při začátku rigorózní zkoušky z psychiatrie dal za úkol studentovi vyšetřit „případ“. Ještě předtím ho informoval:

„Dejte si pozor a udělejte opravdu důkladnou anamnézu. A všimněte si, i jak se od začátku chová. Dobře udělaná anamnéza i první dojem vám většinou postaví diagnózu tak, že vám bude hned jasná,“

Pak jen tak mimochodem dodal:

„Ale buďte opatrný, po každé otázce na vás ten pacient asi plivne.“

Docent MUDr. Josef Apetaur zemřel relativně mladý v 57 letech dne 16. prosince 1955.

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.