Antonín Heveroch – psychiatr a neurolog na přelomu století

Historie České lékařské komory sahá až do roku 1876, kdy vznikl Spolek lékařů. Historicky prvním prezidentem Lékařské komory pro Království české se stal v prosinci 1894 městský lékař ze Smíchova, pokladník Spolku českých lékařů a první starosta Ústřední jednoty českých lékařů MUDr. Josef Ostrčil (1843–1897). Později ho úspěšně nahradil proslulý neurolog a psychiatr pražské lékařské fakulty prof. MUDr. Antonín Heveroch (1869–1927), od jehož úmrtí letos uplynulo 85 let.

Prof. MUDr. Antonín Heveroch se stal neoficiálním představitelem české psychiatrie první čtvrtiny 20. století. Narodil se v Minicích u Slaného 29. ledna 1869. Po maturitě na gymnáziu ve Slaném začal nejprve studovat práva, však záhy přešel na pražskou lékařskou fakultu, kterou dokončil v roce 1894. Po promoci působil jako externista ve Všeobecné nemocnici na chirurgii, na očním oddělení, na interně a na dětském. V roce 1896 se stal asistentem přednosty psychiatrické kliniky profesora Karla Kuffnera, následující rok však přešel do Zemského ústavu pro choromyslné v Praze a již po dvou letech byl habilitován z psychiatrie a neurologie.

V roce 1905 zřídil a vedl ambulanci pro nervové choroby, rok nato, tedy v 37 letech, byl již mimořádným profesorem.

Za první světové války spolupracoval s domácím odbojem a na oddělení poskytoval útulek perzekvovaným. Byl odhalen a za trest poslán na frontu do Haliče. Kariéra prof. Heverlocha však přesto rychle pokračovala a v roce 1919 se stal vrchním ředitelem Zemského ústavu pro choromyslné, o dva roky později byl jmenován řádným profesorem. Co s Heverochem, který měl zásluhy i vliv? Něco se udělat muselo, a tak napřed vznikla Psychiatrická stolice profesora Heverocha. Předělala se razítka a Zemský ústav byl krátce před profesorovou smrtí přejmenován na II. psychiatrickou kliniku ad personam pro profesora Heverocha. Jako klinika toto pracoviště zaniklo po Heverochově smrti v roce 1927.

Psychiatrii sejmul okovy

Prof. Heveroch byl člověk nesmírně agilní, činorodý. Přednášel široké veřejnosti, psal články do denního tisku i periodik a popularizoval psychiatrii, kde jen mohl. Zapojil se například i do velké diskuse o nemoci Bedřicha Smetany, kde hájil stanovisko, že šlo o arteriosklerózu proti názoru jiných, hlavně profesora Haškovce, kteří se domnívali, že šlo o onemocnění luetické.

Psal velni zajímavě a lapidárně, takže informace zůstávaly v paměti čtenářů. Vondráček o něm napsal, že v českých zemích přiblížil lidem psychiatrii, „že psychiatrii sejmul okovy“. Měl ordinaci, do které se lidé mohli přijít se svými stesky a obtížemi poradit.V podvědomí veřejnosti zcela zastínil profesora Karla Kuffnera, který byl neprůbojný a nikdy se nepouštěl do odborných či organizačních sporů a polemik.

Heveroch žil v době, kdy se ústavy pro choromyslné často stávaly asylem duševně chorých. Pod pojem psychiatrie se rozuměla hlavně „velká psychiatrie“, ta ovšem tehdy byla velmi málo nadějná, léčebně neperspektivní. „Malá psychiatrie“ prakticky neexistovala. Neurotici a ostatní pacienti, které dnes řadíme k „malé psychiatrii“, se léčili u internistů, kteří jim často neuměli pomoci. A tito pacienti nyní nacházeli pomoc u Heverocha.

Národní divadlo i Pánský klub

Heveroch se však nezajímal pouze o psychiatrii Byl také neurologem, což byl obor, pro který byl habilitován. Množství jeho vědeckých prací se váže k neurologii nebo vychází z hraničních oblastí. Zvláště se zajímal o nejrůznější poruchy fatické, agnózie, afázie a apraxie a o choroby záchvatové. Domníval se, že oba obory – neurologie i psychiatrie – by neměly být rozděleny a v prosazování tohoto názoru pokračovali i jeho žáci Janota a Vondráček. Neuspěli však a během let se oba obory definitivně oddělily.

Klinika i ústav byly prakticky ve stejné budově, psychiatrická klinika podléhala – jako státní zařízení – ministerstvu školství a její zaměstnanci byli placeni státem, kdežto Zemský ústav pro choromyslné byl zřízením zemským. To pochopitelně přinášelo množství třecích ploch. Navíc v téže budově byla i německá psychiatrická klinika.

Heveroch mnoho publikoval, jeho nejvýznačnější dílo Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře (1904) neztratila dodnes svou cenu. Neuznával psychoanalýzu ani Freudovo učení. Jeho učebnice Neurologie však zůstala jen torzem.

Měl velké nadání organizační a byl členem a funkcionářem mnoha spolků s společností. Byl místopředsedou Společnosti Národního divadla, což mu dalo příležitost seznámit se a spřátelit s mnoha umělci, herci, zpěváky a zpěvačkami. Byl členem Pánského klubu a měl velký okruh známých. Zval a býval zván do společnosti, jeho manželka Kamila mu byla velkou společenskou oporou.

Závidím Cyranovi de Bergera…

V roce 1904 byl Heveroch jednohlasně zvolen předsedou české sekce Lékařské komory a po třech letech prezidentem společné Lékařské komory pro Čechy. Měl blízký vztah ke Spolku lékařů českých, kde byl dlouholetým místopředsedou. Považoval za povinnost každého českého lékaře být členem tohoto Spolku, dokonce jednou odmítl pronést ve Spolku nekrolog za jednoho zemřelého profesora, který nebyl jeho členem. Sám se zúčastňoval téměř každé schůze a často zde přednášel. Byl člen České akademie věd a umění, Masarykovy akademie práce a Státní zdravotní rady. Mimo to i velkého počtu zahraničních odborných společností

Vrcholem jeho organizační „spolkové“ činnosti bylo, že v roce 1919 založili spolu s profesory Pelnářem, Syllabou, Babákem a Rádlem Purkyňovu společnost pro výzkum duše a nervstva, jejímž prvním předsedou byl až do své smrti.

V roce 1927 Antonín Heveroch onemocněl. Zjistil si sám bílkovinu v moči, ale jediné opatření, které udělal bylo, že přestal kouřit. Pracoval intenzivně dál, vyřizoval soudní posudky až musel ulehnout na své klinice. Léčili ho profesoři Pelnář a Charvát, v noci se u něj střídali jeho lékaři Otakar Janota a Marie Špringlová. Vyvinul se těžký zánět ledvin. Když se stav poněkud zlepšil, přišla pneumonie. Byl si vědom svého stavu, střídaly se u něj jasné chvíle se zákaly vědomí. Před smrtí řekl, že závidí Cyranovi de Bergerac, že se mohl se svými příšerami před smrtí potýkat ve stoje, zatím co on je odkázán na lůžko.

Prof. MUDr. Antonín Heveroch zemřel ve večerních hodinách ve svém služebním bytě v Praze 2. 3. 1927. Dožil se pouhých 58 let. Z jeho života se mi podařilo získat jen několik málo historek v tom užším slova smyslu, většinou to jsou jen lakonické ironické poznámky ukazující na jeho břitký smysl pro humor, jenž z něj dělal velmi obávaného protivníka ve všech debatách.

Profesor Heveroch ve své nástupní přednášce medikům někdy říkával: „Dámy a pánové, čím se liší psychiatr od svých nemocných?“

„Doktorátem,“ pokračoval do nastalého ticha pan profesor.

„Někdy,“ doplnil po kratší pauze.

Heveroch neměl rád pacienty slabochy, kteří nedokázali zvládat domácí situace a byli pod pantoflem, až z toho byli depresivní. Přišel k němu do ambulance také jeden takový a stěžoval si: „Pane profesore, s tou mou ženou to není k vydržení. Zachází se mnou stále častěji jako se zvířetem! Co bych mohl proti tomu dělat?“

Heveroch mu s ledovou tváří poradil: „Tak co kdybyste se spíše raději obrátil na Spolek pro ochranu zvířat.“

Ustaraný pacient se trápil, že nedokáže zvládnout svou manželku, že na ní nestačí.

Heveroch měl jednoduchou radu: „Tak si kupte činky a cvičte.“

Heveroch také neměl rád zbytečná slova. Když se jej ptali telefonicky příbuzní na stav jednoho již dlouho hospitalizovaného chronického pacienta, a těch bylo v ústavu vždy mnoho, odpovídal lakonicky a stručně: „Vede se mu stále stejně. Zavolejte znovu za šest neděl.“

Jeden věčně si stěžující pacient s bludy se ozval při vizitě: „Pane řediteli, tady v posteli je plno blech. V tomhle já spát nebudu.“

Profesor Heveroch, který věděl, že to je jeden z jeho stále opakovaných paranoidních bludů, se nevzrušoval: „Nenutím vás. Můžete je chytat.“

Profesor Heveroch obvykle kouřil levné cigarety. Jednou na ambulanci psychiatrické kliniky při vyšetřování pacienta odložil cigaretu do popelníku a zapisoval si nějaké poznatky o projevech pacienta. Přitom koutkem oka zpozoroval, že vyšetřovaný si z ní dává labužnického šluka. Neřekl nic, ale když pacient odkládal cigaretu opatrně na místo, vybídl jej: „Jen už si to dokuřte.“

Pacient sebou škubl, ale dokázal se ovládnout: „Ne,ne,“ odpověděl hrdě, „já po jiných nedokuřuji.“

Profesor Heveroch měl svou pracovnu v 1. patře Zemského ústavu pro choromyslné. Bylo to v ulici Ke Karlovu s okny do ulice.

Jednou právě vyšetřoval pacienta, když do pracovny vletěl otevřeným oknem míč, s kterým si hráli kluci na ulici. Heveroch se překvapeně podíval z okna.

Tu ho jeden z fotbalistů požádal: „Pane blázen, buďte tak hodný, a hoďte nám ten balón zase zpátky.“

MUDr. Svatopluk Káš, CSc.