Jaroslav Durych a jeho bloudění mezi medicínou a literaturou

„Vidím a uznávám, že jsem neprávem užíval způsobů soudcovských tam, kde jsem měl být pouhým pozorovatelem, že jsem svévolně zasahoval do věcí, které přesahovaly mé síly a zkušenosti, takže jsem působil zmatek. Přeji si, aby můj příklad byl poučením pro všechny, kteří chtějí předbíhat úradky Boží.“ Tato sebekritická slova napsal Jaroslav Durych, když bilancoval se svou celoživotní tvorbou.

MUDr. Jaroslav Durych byl nejen básník, spisovatel a dramatik, ale i pohotový a břitký diskutér, který neváhal reagovat na události všedního dne, i na skutečnosti závažné, svými vyhraněnými stanovisky a vyjadřoval se k zásadním otázkám kulturního i politického života prvé republiky.

Zatímco ve 30. letech minulého století byl Durych i svými odpůrci uznáván jako mistr prózy, od let padesátých – a vlastně již po konci 2. světové války – nastává pro něho dlouhá doba nuceného mlčení. Je to nejen čas odmlky ve vydávání jeho děl, na jeho hlavu padají odsuzující slova, jeho postoje jsou hodnoceny za zpátečnické, ultrapravicové až na samé hranici fašismu.

V dubnu tohoto roku uplyne 50 let od smrti této nepřehlédnutelné osobnosti českého literárního parnasu prvé poloviny 20. století. Následující řádky jsou pokusem přiblížit jeho dílo. Nechť si laskavý čtenář sám učiní úsudek o tom, zda odmítavý postoj k tomuto umělci je spravedlivý či nikoliv.

Voják a lékař

Jaroslav Durych se narodil 2. prosince 1886 v Hradci Králové. Město bylo v posledním desetiletí 19. století ještě pevností s trvalou vojenskou posádkou. Jaroslav prožil své dětství v této východočeské metropoli se starou historií, městu, jemuž dominují věže gotického chrámu sv. Ducha nad starobylým náměstím, na němž domy s podloubími hledí na biskupskou residenci a jezuitskou kolej. Rodina Durychů pocházela z Turnovska, předci byli brusiči polodrahokamů Českého Ráje, ale mezi dávnými příbuznými byl i Václav Fortunát Durych, známý obrozenecký spisovatel. Literárně činným byl i Jaroslavův otec, regionální žurnalista a redaktor.

První rána osudu zasáhla Jaroslava již v 6 letech: matka zemřela a otec dává syna na výchovu k jeho strýci. Tento úředník hraběte Harracha často střídal místa svého působení na hraběcích panstvích, a tak začíná putování malého Jaroslava. Postupně žije v Libčanech, v Želči u Plané nad Lužnicí, v Žinkovech, v Zelené Hoře, v Telči, v Kutné Hoře. Konečně jej osud zavede do Pardubic, kam se jeho otec odstěhoval po druhém sňatku. Ale tady jedenáctiletý Jaroslav náhle ztrácí i otce a zcela osiří. Jeho výchovy se ujímá energická a pobožná babička, která rozhoduje o jeho budoucnosti. Zajistí pro svého vnuka stipendium, které mu umožní studovat v arcibiskupském konviktu v Příbrami, aby se mohl stát knězem. Jaroslav byl hluboce věřící katolík, byl si však dobře vědom, že pro povolání duchovního nemá předpoklady ani chuť. Navíc se mu nelíbili jeho učitelé v konviktu a těm se opět nelíbil příliš samostatný žák. Proto nelitoval, když jeho zákonití zástupci obdrželi od arcibiskupství oznámení, že Jaroslav jako student konviktu končí. Toto „propuštění“ bylo ve skutečnosti poněkud přijatelnější formou vyloučení. Poznání chtivý Jaroslav totiž četl a dokonce půjčoval spolužákům literaturu, která pro jeho učitele a vychovatele byla zavržení hodná.

Houževnatý a cílevědomý Jaroslav se kondicemi protloukl k maturitě a pomýšlí na univerzitu. Rozhodnutí mu umožnila nabídka vojenského stipendia pro studium medicíny. To ovšem zavazovalo nastoupit po promoci jako aktivní důstojník zdravotnictví v rakouské armádě.

Lékařský diplom získal Durych v roce 1913, v posledním mírovém roce před vypuknutím válečného požáru. Jako lékař plukovního obvaziště je přidělen následujícího roku na frontu do Haliče a později na italská bojiště. Tam se důvěrně seznamuje s krutostmi války a utrpením vojáků. Netrpělivě očekává konec válčení a radostně vítá vznik samostatného státu- Československé republiky.

Prozaik a básník

Durych přechází do služeb republiky jako důstojník zdravotnické služby československé armády, ale brzy se rozhodne uniformu svléci a pokusit o dráhu zubního lékaře v Přerově, kde žije s rodinou. Vysloužil si pověst obětavého a lidumilného lékaře, ale jeho ordinace ekonomicky neprosperovala. Nezbývá mu proto než žádat opět o přijetí do armády, kde jako kapitán má stálý, jistý plat. Je přijat, ale je přidělen do vzdáleného Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Správně chápe toto vzdálené umístění jako jakési pokání za to, že pohrdl armádou, k níž se nyní kajícně vrací.

Životní podmínky v Užhorodě byly horší, než očekával. K republice nově připojená Podkarpatská Rus teprve čekala na pomoc pražské vlády, která slíbila tuto chudou zemi rozvíjet. Možnosti přestěhovat se s celou rodinou do Užhorodu Durych rozhodně odmítl a znovu tedy usiluje o přeložení do západní části státu. Ministerstvo jeho žádostem vyhoví jen zčásti: byla mu povolena roční stáž na otorhinolaryngologické klinice pražské lékařské fakulty, čímž získává další specializaci. Pak znovu cestuje a novým domovem rodiny Durychů se stává Olomouc, kam je přidělen do vojenské posádkové nemocnice, kde po večerech a někdy i při nočních službách usedá za stůl, a tak vznikají nové stránky jeho tvorby.

V Olomouci také dokončí své nejslavnější dílo: Bloudění. K tomuto historickému románu ho inspirovala návštěva přítele v Bělé pod Bezdězem v roce 1920. V turistické příručce se dočetl, že pod hradem měl Valdštejn v úmyslu vybudovat velký klášter. Po vojevůdcově zavraždění z plánu sešlo, již připravený stavební materiál byl rozkraden a z jeho zbytků byla na místo kláštera postavena hospoda.

Neuskutečněný Valdštejnův plán v Durychovy podnítil zájem o tragický osud tohoto vojevůdce třicetileté války. Tak vznikl román Bloudění. Ústředními postavami románu je Jiří, tajný český kacíř a rebelant, který je ve službách vévody Frýlandského a španělská krasavice Andělka, symbol katolicismu. Jsou to postavy smyšlené, ale celý děj románu respektuje historická fakta období 13ti let od Bílé Hory, k Valdštejnovi smrti. Durychova obraznost přibližuje apokalyptickou atmosféru hrůz Třicetileté války, jeho jazyk úspěšně navozuje éru 17. Století – rád používá archaismu, v textu někdy doslova cituje historické dokumenty, nepomíjí ani latinu, univerzální řeč duchovního světa středověku, nacházíme zde i citace z Bible a evangelií. Jeho neotřelé metafory i vybroušený jazyk nelze neobdivovat.

Václav Černý, literární kritik, jehož postoj ke katolickým spisovatelům nebyl právě vřelý, napsal s uznáním: „Umělec byl Durych veliký, lyrik vzácné čistoty, fantazie velkolepé, mistr evokace, obrazu a fresky, sugestivní patetik, neboť bytost dramatická. Durych je duší po výtce barokní a v baroku doma. A ve Španělsku. Durych je baroko samo svým životním citem, svou imaginací, svým pochopením lidskosti.“

Třicetiletá válka

Bohatý historický materiál, který Durych shromáždil při studiu pramenů ke třicetileté válce, využil ještě ve třech postupně napsaných novelách: Kurýr (1927), Budějovická louka (1928) a Valdice (1930). Souhrnně je vydal pod názvem Rekviem – malá valdštejnská trilogie.

Jak chápal osobnost generalissima císařských vojsk autor po mnohaletém studiu pramenů sám vysvětluje v příspěvku „Zrcadlo Valdštejnské“ (uveřejněno 1. 5. 1927 v Rozmachu), jehož hlavní myšlenky zkráceně citujeme:

Postava Albrechta z Valdštejna byla obestírána mýtem o ctižádostivých touhách, které ho svedly k plánu zrady a uzurpace české koruny. Po volbě Ferdinanda II. římským císařem se proti němu postavily dolnosaské kraje a vypukla válka s Dánskem. V této době Valdštejn pro císaře zorganizoval armádu, nezávislou na Říši, kurfiřtech a sněmech. Osudy státu řídil Valdštejn a z jeho moci se císař, který byl dosud pouhou figurou, stal skutečným pánem.

Ale Valdštejnova moc naháněla strach nepřátelům v zahraničí a kurfiřtům v Říši. A císař ho na nátlak kurfiřtů zbaběle propustil. Po pohromě císařské armády je Valdštejn povolán zpět, a opět slaví úspěchy – osvobodil Bavory a polovinu obsazených Čech, v bitvě u Lützenu umírá švédský král Gustav Adolf.

Ohromná Valdštejnova moc a jeho úspěchy dráždí císaře, bez generalissima je císař jen korunovaným slabochem. To bylo pro Ferdinanda trvale neudržitelné, proto začíná uvažovat jak se Valdštejna zbavit. Nebylo možné, aby existovala bytost schopnější a větší než císař a kterýkoliv z říšských knížat. Valdštejn musí být zničen, jeho památka vyhlazena, aby nezacláněla Habsburky. Navíc císař potřeboval i Valdštejnovy statky. Generalissimova ochota odstoupit nebyla císaři vhod, poslové nabídky k demisi byli zatčeni. Servilní duchové se ochotně nabídli, že Valdštejna zavraždí, čin vrahů byl nazván hrdinným a bohulibým činem. Až dodatečně byl sestaven soud, dodatečně byly pracně hledány důkazy proti Valdštejnovi. A císař zůstal v očích světa spravedlivým vládcem.

Velikost lidská je nebezpečná sobě samé. Je principem lidstva, že ji musí včas zničit. Spravedlnost přichází pozdě, někdy až po staletích.

Svědomitá příprava

Při tvorbě svého díla se Durych dlouho, svědomitě a důkladně připravoval studiem pramenů o třicetileté válce i publikací autorů zahraničních, zejména rakouských, německých a francouzských. Román vyšel v roce 1929, ačkoliv Durych jej původně plánoval vydat až k výročí Valdštejnova zavraždění v roce 1934. Bloudění bylo přijato s velkým uznáním a oceněno Státní cenou za literaturu. V anketě Lidových novin o nejkrásnější a nejzajímavější knihu roku Durychův román zvítězil hlasy spisovatelů i čtenářů.

Objevili se i kritici, namítající, že Durych nespravedlivě ubližuje českým protestantům. Durych se proti těmto výtkám hájí:

„Historii jest mravním řádem zakázáno vysloviti něco nepravdivého; ale týmž zákonem jest jí zakázáno zamlčovati pravdu. Zvláště v této druhé věci jest u nás historie dosud nesvobodna a musí jíti cestou trnitou. Historii chtějí dělati ulice, schůze lidu a agitátoři, kteří mají silný hlas. Tak vzniklo zpracování historie, jak hoví národní ješitnosti.

Českobratrskou šlechtu před Bílou horou posoudil dostatečně protestanský historik Ernest Denis, který je dnes u nekatolíků autoritou uznanou.

Následky Bílé hory se vykládají jako nezaviněné a nespravedlivé neštěstí, způsobené toliko násilím, lstí a zločinností katolíků. Není sice už o tom sporu, že česká pohroma nebyla způsobena ani přesilou nepřátel, ani zvláštní vojenskou zdatností, rychlostí a připraveností nepřátel, ani úplatky a zrádnými machinacemi v českém vojsku či ve vládních a rozhodujících kruzích, nýbrž že byla jen dovršením mravního rozkladu nejen národa, ale zvláště jeho nekatolické části. I pozdější léta třicetileté války ukazují, že se českým nekatolíkům vážně bojovat nechtělo.

Exulanti rádi nechali za sebe jednat a bojovat jiné, sami jen žalovali, lamentovali a jinak obtěžovali své spojence. Těch, kteří vstoupili do evangelických vojsk, bylo zoufale a stydně málo.

Není slušno a čestno dělat něco krásnějším na úkor pravdy. Jest nutno vzdáti se všecho sebeklamu, všech ilusí. O historické pravdě se nerozhoduje hlasováním, nýbrž dokumenty a dokumenty se nenechají ukřičet.“

Nesmlouvavý kritik nešvarů

Durychův pohled na pobělohorské období se neshoduje s Jiráskovým pojetím této epochy jeho Temna. Durych je přesvědčen, že v případě vítězství stavovských vojsk by se české země dostaly do sféry německého luteránství, zatímco v mnohonárodnostní podunajské monarchii k nám vyzařovaly paprsky kultury románské, kultury barevnější, radostnější. Katoličtí duchovní na svých farách kázali česky a přispívali tak k národnímu uvědomění v letech josefínské germanizace.

V letech přípravného studia ke svému románu Durych nezahálel. Od dvacátých let zasílá své příspěvky do několika časopisů, v nichž se projevuje jako pohotový publicista a nesmlouvavý kritik nešvarů veřejného života státu.

Uvedli jsme již, že 28. říjen byl pro Durycha nečekaným a radostným překvapením. Byl upřímným vlastenecem, hrdým na to, že je příslušník českého národa, obyvatelem zemí koruny svatováclavské. Vznik samostatného státu přivítá s nadšením i dojetím.

Ale již za týden po slavném 28. říjnu přišel 3. listopad, pro Durycha nejbolestnější otřes: ten den byl na Staroměstském náměstí stržen Mariánský sloup. Socha byla totiž mylně považována za pomník oslavující habsburské vítězství na Bílé Hoře, ve skutečnosti byl sloup postaven jako projev díkůvzdání za ukončení třicetileté války a poděkování Pražanům za jejich statečnou obranu města v posledních dnech před uzavřením míru. Anarchističtí obrazoborci měli v plánu pokračovat ve svém tažení na Karlův most, kde byla jako další oběť vyhlédnutá Svatojánská socha, jejich úmysl se naštěstí neuskutečnil.

Stržení Mariánského sloupu bylo pro Durycha zklamání dvojnásobné: nejen že památník byl zničen, ale stalo se to za trpného přihlížení okolostojících. Nikdo se nepokusil tomuto vandalskému činu zabránit, dokonce ani proti němu protestovat. A od této události se datuje kritický pohled na dění v mladém státě a Durych se stává břitkým kritikem veřejného života republiky. Pobuřuje ho stranické politikaření, úplatnost, boj o příjmy a přízemnost, malomocnost parlamentu stranicky rozředěného.

Některé věty z Durychových článků si zaslouží být citovány

Politika v našem státě

Naše domácí politika není nic jiného než boj příjmy, tím ostatním se nenechte šálit, převeďte si všechny úvodníky, brožury a jiné věci na jejich peněžní hodnotu. Vidíte, že jsou diktovány buď strachem, aby někdo svého místa nepozbyl, nebo úsilím o dosažení takového místa, nebo o dobytí ztracené pozice.

Rozmach 15. 10. 1926

Demokracie

Vznikne republika se stranami, které dosáhnou legalizace a udělají si klíč. Nadiktují stranické kandidáty a lidem je volno vybrat si z dvaceti kandidátek jednu. Nic jiného není dovoleno. Voliči nerozhodují o tom, kdo má být zvolen, nýbrž kolik lidí z té které kandidátku obdrží volené číslo. Tím vláda lidu začíná, ale tím také končí.

Faktickou vládu tedy tvoří ústředí stran. Vládnou tedy strany; sice vládne dnes strana s větším aparátem, druhá s menším, ale zítra se poměr zase změní. Na přesunu nějakého procenta nezáleží, poněvadž se tím nic nemění. I menší strana se může uplatit, má-li obratné kumpány na úkor většiny. Národ byl tedy zákonitě rozdělen ve strany, strany, respektive ústředí stran si mezi sebe rozdělila národ i vládu. Národ nebyl přitom tázán. Vláda se ustavila z pouhé chytrosti při volbě vhodného okamžiku a zajistila si úplnou neodpovědnost. Není prostředků, jak jí pohnat před soud.

Bylo ustanoveno, že každý člověk má právo volit a volně smýšlet a požívat svobody náboženské. Každý může dosáhnout všech možných hodností a nabýt jmění, ale to je asi tolik jako mít možnost vyhrát v loterii milión.

Nikomu nebylo zaručeno, že ho společnost nesmí nechat zmrznout bez přístřeší nebo zahynout hladem z bídy. Nebyla zaručena ochrana ubožáků před zloději, násilníky a podvodníky.

Je nyní krize, které se eufemisticky říká krize hospodářská, ač je to podle pravdy, krize rozumu a mravnosti. Krize hospodářská není výsledkem vyšších a nepředvídatelných příčin: je to výsledek mravní nepoctivosti a rozumové zaostalosti, je to krize lehkomyslně zaviněná a zlomyslně udržovaná a komplikovaná.

Rozmach 15. 10. 1924

V soukromí zcela jiný

Jedním z nejkontroverznějších Durychových článků je Staroměstský ryňk (Lidové listy, 10. 6. 1923). Reagoval v něm na založení Unie pokrokového studenstva, které Národní listy označily za organizaci, jejímž účelem je čelit klerikálnímu nebezpečí, jež hrozí státotvorným ideám.

„Prý jich bylo na tři tisíce, těch, kteří za deštivého večera v pondělí 4. června se hrnuli z české techniky, aby demonstrovali. Tito studenti mají zkoušku dospělosti, dělají státnice a doktoráty, ale ve věcech kulturních jsou často pod průměrem analfabetů. Je tedy čas promluvit k nim jasnou řečí. Lidé, kteří zaujímají význačná místa v úřadech, v ministerstvech a politickém ruchu jsou kulturně nejubožejší z ubohých… Všude jest debakl, všude je hanba, jalová počestnost, tlučhubství.“

A v závěru tohoto útočného textu kritizuje Durych Husův pomník – „špatný pomník, špatného sochaře a špatně postavený“ na Staroměstském rynku, na památném a nejkrásnějším místě Prahy, kde – jak autor věří – bude znovu postaven Mariánský sloup.

Článek vyvolal vášnivou reakci v tisku. Rudé právo jej označilo za bezpříkladnou drzost českých klerikálů. Reagoval i Bohumil Stašek, představitel Lidové strany: Durychův článek vyšel jako podepsaný projev, za který odpovídá jedině pisatel sám. To, že s osobou Husa se stále uměle živí spory a náboženské boje není vinou katolického lidu, čeští kněží s vášnivostí hledali na Husovi světlé stránky jeho povahy, zbožnosti i víry, které by Husa přiblížily a byla odstraněna bolest, ochromující po staletí český národ.

Jaroslav Durych, energický a nesmlouvavý kritik, se v soukromí jevil zcela jinak. Otakar Štorch-Marien se pokusil získat Durychovy práce pro své nakladatelství a popisuje své prvé setkání s tehdy slavným spisovatelem, v populární literární kavárně Union:

„Když jsem tedy vešel do kavárny, zamířil jsem k její frontě nad Perštýnem. Žádný nával v místnostech v tu dobu nebyl, u oken, k nimž mne vedla cesta, byly obsazeny jen dva stolky. U jednoho z nich seděl bledý muž přibližně Čapkova věku (byl ale o čtyři léta starší než Karel) a o sklenici, stojící před ním, byla opřena obálka, na níž jsem poznal své písmo. Nebylo tedy pochyby, že to je Jaroslav Durych.

Když jsem přistoupil a představil se, vstal spíše pomalu a podal mi ruku, bez jediného náznaku stisku. Řekl při tom „Já jsem Durych“, a aniž mně věnoval další pozornost, opět se posadil, jako by jej vůbec nezajímalo, o čem se bude hovořit. Ono se vlastně vůbec tomu, co se „rozvinulo“, dalo těžko říci „rozhovor“, protože to byla spíše moje samomluva, přerušovaná tu a tam loknutím z šálku či sklenice, k níž jsem se uchyloval ne z žízně, ale jako k východisku z nouze. Takový „dialog“, jako tenkrát poprvé s Durychem, jsem v životě předtím a také snad ani potom nikdy nevedl. Nedívaje se na mne utrousil můj společník nanejvýš „ano“ či „ne“, a řekl-li „jak myslíte“, bylo to už hodně. Nejdelší „řeč“, kterou při onom setkání pronesl, „obnášela“ právě tři slova. Když jsem mu posléze, nevěda si již rady, položil přímou otázku, mohu-li počítat s vydáním některého nového rukopisu, shýbla se jeho ruka včetně modrých očí k aktovce, která stála opřena o židli. Otevřel spony, vyňal balíček a přisunul mi jej se slovy: „Zde prosím je.“ A jeho zrak zase neprojevoval nejmenší zájem, co bude dál. Znehybněl a nebylo možno se jej zachytit.

Byl to rukopis dvou rozsáhlejších novel, které se jmenovaly Nejvyšší naděje a Sonáta. Ta první dávala knize jméno. Durych přistoupil na všechny mé návrhy, ale více než „ano“ či „prosím“ jsem z něho zase nedostal. Asi po dvouhodinové „seanci“, která mi nikdy nevymizí z paměti, se podíval na hodinky, řekl „promiňte“, a aniž dal za sebe zaplatit kávu, zdvihl se ze židle. Podal mi ruku, jakoby neživou, řekl ještě „těšilo mne“ a odešel.

Potřeboval jsem chvíli, abych se vzpamatoval. Nemohl jsem pochopit, že tento „odtažitý“, nemluvný muž dovede být tak podivuhodným spisovatelem a přitom i zubním lékařem.

„Za několik dní došel od Durycha kaligraficky napsaný, takřka čtyřstránkový dopis, v němž mne pisatel přátelskou formou ujišťoval o tom, jaké potěšení mu způsobilo seznámení se mnou, podobně jako skutečnost, že jsme se tak hladce dohodli. Rekapituloval velmi přesně moje podmínky a s uspokojením přijal výtvarnou spolupráci Bendovu, o níž jsem se mu v Unionce zmínil. Měl zřejmě velmi dobrou paměť, protože si při setkání neudělal jedinou poznámku. Jeho zdánlivá nevšímavost byla zřejmě jen diplomatickou kamufláží, jíž se ozbrojoval proti člověku, kterého dosud neznal a o němž si neměl ještě příležitost udělat úsudek.

Poznat Durycha v soukromí měla při svých návštěvách možnost i Ludmila Freiová. Vzpomíná, že v osobním styku byl vždy zdvořilý a laskavý, nikdy nezvýšil hlas v netrpělivosti nebo hněvu. Nikdy si na nic nestěžoval, nikdy nebyl zasmušilý, nebyl to však postoj stoika, velmi silně prožíval vše, co k němu dolehlo, s účastí i soucitem, ať šlo o svět jako celek, o rodinu, přátele, nebo o osudy jeho literárních postav. Psal zásadně perem, svým úhledným, dobře čitelným rukopisem, psací stroj nemiloval.

Španělská republika

Studium pobělohorského období Durycha přiblížilo k bližšímu poznání Španělska, a proto když ve Španělsku vypukla občanská válka, autor „Bloudění“ se znovu chopil pera.

Nesdílí však černobílý názor, že republikáni jsou jen ti dobří a jejich protivníci pouze ti zlí. Klade si především otázku, zda Španělská republika je opravdu demokratickým státem, jak jej většina českého tisku čtenářům představuje. Durychova znalost španělštiny mu dovolila získávat zprávy o občanské válce, jejích příčinách a průběhů z přímých zdrojů. V. Urban s odvoláním na údaje, které lze nalézt v pracích španělských historiků, napsaných koncem 20. století, tedy v odstupu více než půl století uvádí:

„Republika ve Španělsku vznikla v listopadu 1931. Jen za prvých pět let své existence zažila 18 ministerských krizí, každá vláda měla tedy v průměru necelou čtyřměsíční životnost. Mezi roky 1931–1939 se zde vystřídalo 25 vládních kabinetů a pět presidentů. Za občanské války bylo pobořeno nebo vypáleno na 20 000 církevních staveb, zahynulo tisíce řeholníků a kněží.“

Tyto proticírkevní násilnosti rozpoutané stoupenci levice Durycha pobuřovaly.

Jeho článek „Ve stínu Španělska“ zkráceně citujeme:

„Po Rusku bylo tedy od rudých proroků vyhlédnuto za oběť Španělsko, aby tak po kříži pravoslavném byl vyvrácen kříž katolický a to právě v zemi, kde byl zasazen ve skále nejtvrdší. Proto rudým prorokům muselo na tom velice záležeti, aby tato pevnost katolické víry, byla zkažena, co nejrychleji a nejúplněji. Rudí proroci vytáhli do boje a nemnoho nás překvapili, že v nejvyšší míře užili prostředků vyzkoušených v bývalém Rusku. Nemohlo nás překvapit těch sedm biskupů a šestnáct tisíc pobitých kněží a řeholníků, ani to zabíjení na ulicích, ničení a drancování. To patří k rudému divadelnímu umění.

Překvapilo nás chování těch různých humanitních, pacifických a pokrokových a demokratických intelektuálů v zahraničí i u nás, kteří nepokrytě nadržují rudým prorokům. Víme, že pro nějakého odsouzeného anarchistu se pořádají protestní shromáždění po celém světě. Zatímco proti vraždění desetitisíců křesťanů nikdo nehne ani brvou. Vždyť to, co se děje katolíkům ve Španělsku, mohlo by se díti ve všech státech a tedy i u nás a toto přání může se státi otcem činu.

Proto z celého srdce a ze vší mysli vyznáváme svou oddanost bojovníkům za vítězství víry ve Španělsku a za zničení rudé moci nejen ve Španělsku, ale na celém světě. Víme, že se rudá moc může pokusit i u nás a nechce se nám před touto věcí jakkoliv nepříjemnou zavírat oči.

Řád, 25. 2. 1938

Když tyto řádky v únoru 1938 psal, netušil, že jen za několik měsíců nastane osudný podzim Mnichov. Zářijové události roku 1938 Durychem otřásly – byl upřímný patriot, který o své vlasti s pohnutím hovořil jako o zemi koruny svatováclavské.

V tomto ovzduší zklamání a roztrpčení píše „Očistu duší“. Kritizuje v ní představitele veřejného života uplynulých 20ti let, kteří se hlásili k filozofii tzv. realismu. Je to světový názor, jehož autor podle Durycha „měl z filozofie tolika doktorský titul, nezkombinoval ani jedné filozofické myšlenky a jeho znalost filozofie byla nedoucká“. Zastánci tohoto realismu byli nejdůležitějšími udržovateli starého režimu, který by se býval bez jejich služeb stěží tak dlouho udržel a mohutněl, až jako nezbytný následek přišla katastrofa.

„Tak kolem filozofie, která byla jen padělkem filozofie, se kupila moudrost, která byla jen padělkem moudrosti, kultura, která byla jen padělkem kultury, umění, které bylo jen padělkem umění. Dvacet let trval tento protipřírodní stav.

Proto je nutno zúčtovat s celým směrem, s celou touto katastrofální naukou, a na její místo znovu slavně uvést víru v Boha a lásku k vlasti.“

Lumír, 30. 11. 1938

Tato vzrušená kritika nikoho nejmenovala, každému čtenáři však bylo jasné, že se týká prvého prezidenta Československé republiky. Durych se nikdy netajil tím, že se rozchází s mnoha Masarykovými názory. Článek způsobil Durychovy po roce 1945 závažné potíže.

Polemiky s Karlem Čapkem

Pomnichovská republika omezovala armádu, a tak i plukovník zdravotnické služby Jaroslav Durych je penzionován. Tzv. druhá republika byla jen několikaměsíční epizodou a 15. března byla obsazena nacistickým vojskem.

Durychův kritický postoj k mnoha událostem 1. republiky, byl všeobecně znám, a tak byl v letech okupace lákán ke kolaborantské činnosti. Tento pokus o zneužití svého jména rozhodně odmítl a stáhl se do soukromí. Měl dokonce tu odvahu, že odmítl německé pozvání k návštěvě hromadných hrobů polských důstojníků v Katyni. Nacismus byl pro něho „hnědé novopohanství kříže zohýbaného“.

Po květnu 1945 Durych cítí, že se ocitá v určité izolaci a brzy se dozvídá důvod. Jsou to jeho některé kritické statě, zejména již zmíněná Očista duší.

Uvedený článek byl předmětem jednání komise, která došla k následujícímu závěru: I když byl Jaroslav Durych jiného názoru než TGM, a i když s ním polemizoval již od roku 1930, podzim a zima roku 1938 byla nevhodnou dobou k tomu, aby provedl útok na duchovního vůdce národa, když se tento již nemohl bránit a nikdo nemohl vystoupit na jeho obranu. Tím podlamoval morálku lidu a působil veřejné pohoršení.

Sympatie Durych nezískal ani svými polemikami s Karlem Čapkem. Durychovi byl cizí Čapkův pragmatický pozitivismus. Hrdinové všedního dne K. Čapka byli protikladem Durychových heroických postav. Durycha jistě ani nepotěšila Čapkova slova v jeho Italských listech, které vyšly v roce 1923. Když Čapek líčil své dojmy z italské metropole, napsal: „Řím stále pracuje k baroku, barok je jeho mateřská řeč, barokem počíná se v něm něco nového a celkem nesympatického, totiž katolicismus.“

A tak nemůže být překvapením, že když Čapek pozval Durycha mezi Pátečníky – vybranou elitu české společnosti, která se scházela pravidelně v páteční podvečery v Čapkově vile a kam občas přicházel i T. G. Masaryk – Durych strohým dopisem odmítl: Pro štábního kapitána je příliš náročná i nákladná cesta z Olomouce do Prahy na kávový kroužek, navíc mezi osoby, z nichž většina nemá Durycha v lásce a které z části nejsou sympatické ani Durychovi.

other:

Čapek sám si Durychova umění vážil. Když vypukla mediální bouře proti Durychovi po vydání jeho Staroměstského ryňku, napsal na adresu žurnalistů:

„Básník Jaroslav Durych, militantní katolík, napsal článek, kterým neposloužil svému listu... Dostal za to, co se do něho vešlo, ale je to muž, který dovede nést následky svých činů. Dobrá, o tom není dále co psát, avšak nyní, už alespoň po desáté, vidím s ošklivostí, že kdekdo jej v novinách tituluje „básník Durych“ nebo „takyspisovatel Durych“ a podobně. Pomalu, pánové, ať Jaroslav Durych provedl jakoukoliv nešikovnost, zůstává vedle toho básníkem a spisovatelem, kdežto vy jste po většině pisálkové. Odsuďte si ho, jak chcete, ale neberte člověku zásluhu, která mu náleží, a Boží dar, který je ke cti nám všem.“

Lidové noviny, 15. 6. 1923

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku, Durycha nenechala klidným většina tisku, který podle jeho názoru nekriticky stranil republikánům. To se týkalo i některých příspěvků Karla Čapka. Durych na ně reagoval příspěvkem „Pláč Karla Čapka“. Durych píše, že jako vojenský lékař je zvyklý klasifikovat muže do kategorií A, B, C, přičemž do třetí skupiny patří osoby vojensky nezpůsobilé. Ale existuje i morální kategorie C – morálka nezpůsobilých. „Morálka způsobná, na první pohled lidová a lidumilná a uctivá a laskavá.“ Ale Durych se bojí všeho, co jest kategorií C. „Umím si představit, co by se stalo, kdyby se morálka C zalíbila větší části národa. Před tím nás ochraňuj Bůh.

Akord, 4. 1. 1937

Tento příspěvek byl odsuzován jako krajně netaktní, nešetrný útok na Karla Čapka, muže s křehkým zdravím, o němž bylo známo, že neprošel vojenskou službou. Durychův syn Václav hájí svého otce, že psal svá slova v atmosféře blížícího se ohrožení nacistickým Německem. Československo bylo nuceno intenzivně zbrojit a stát všemožně podporoval zvýšení brannosti národa.

Po únoru 1948 nežádoucí

Na podzim 1938, po zářijových mnichovských dnech a po mobilizaci, v jejímž průběhu žila česká města – především Praha – v obavách před možným leteckým bombardováním, vyšel článek „Kdes byl Karle Čapku?“, v němž byl Čapek kritizován, že ve dnech uvedeného ohrožení Prahy se skryl ve své Strži.

Byl to nejostřejší útok na Čapka spojený s Durychovým jménem. Durycha jeho nepřátelé obviňovali, že tento článek zahájil nechutnou protičapkovskou kampaň, která několik týdnů poté, psychicky zlomeného a fyzicky nemocného Čapka na Vánoce 1938 zahubila.

Durychův syn Václav ve svých „Vzpomínkách“ tvrdí, že uvedený text Durych nenapsal, byl mu přisouzen jeho dlouhodobými nepřáteli, zvláště těmi na krajní levici. Václav Durych zdůrazňuje, že jeho otec – pokud své příspěvky nepodepisoval plným jménem – užíval průhlednou šifru Dch. a odvolává se i na stanoviska některých literárních historiků, rovněž přesvědčených, že autorem zmíněného článku Durych nebyl.

Čapek zemřel na Boží hod vánoční 1938, v den jeho pohřbu byla mrazivá zima. Jaroslav Durych byl upoután na lůžko pro rozsáhlou trombózu žil dolních končetin, na lůžku i jedl, na lůžku psal. Přesto se oblékl, a přes odpor rodiny se doslova dovláčel na Vyšehradský hřbitov.

Po únoru 1948 se stává Durych nežádoucí osobou českého kulturního života. O jeho dříve vydávaná i nově napsaná díla nemají nakladatelství zájem.

V 50. a 60. letech tedy píše „do zásuvky“. Tak vznikl román „Boží duha“, jehož děj se odehrává v poválečném pohraničí. Je to příběh českého muže a německé ženy. Obě osoby Durych vidí jako oběti tragických událostí, které sami nezavinili. Román kulminuje zpovědí obou hlavních postav, po níž následuje lítost a pokání. Boží duha vyšla v Německu zásluhou filozofa Jana Patočky, který román přeložil a vydal v časopise „Postilla Bohemica“ v roce 1975.

Až při přechodném uvolnění, které přinesl rok 1956 po II. sjezdu českých spisovatelů, znovu vycházejí Tři dukáty, Kouzelná lampa a Sedmikráska, která je považována za jeho nejkouzelnější lyrické dílo. Vypráví o bloudění mladého muže za dívkou, kterou jednoho večera potkal v parku. Dívku pak opakovaně hledá. Setkává se postupně se sedmi dívkami, s nimiž se ale míjí. Až ta poslední mu vysvětlí, že to byla vždy ona, jedna a tatáž v různých podobách. Režisér Vlček se pokousil Sedmikrásku zfilmovat, ale neuspěl.

Nemocný Durych dopisuje příběh katolických milionářů Služebníci neužiteční a 7. dubna 1962 v Praze umírá.

Bohatá tvorba

V předchozím textu jsme se věnovali několika nejznámějším Durychovým knihám, nesmíme však pominout jeho další bohatou tvorbu.

Jeho prvotinou bylo drama Svatý Jiří (1911), následoval Jarmark života (1915) a báseň Cikánčina smrt (1916), pak píše Tři dukáty a Na horách (1918), ve 20. letech vydává Nejvyšší naděje (1921), Oheň v mlhách (1922), Tři troníčky (1923), Legenda (1924), Hadí květy (1924), Sedmikráska (1925), Kouzelná lampa (1926), Kdybych (1926), Čert a cikánka (1927).

Do Durychovy poezie patří Panenky (1923), Beskydy (1925), Žebrácké písně (1925), Eva (1928), Té nejkrásnější (1929).

Mezi romány, které vydal po Bloudění, připomeňme Paní Anežka Berková (1931), Dítě (1934), Píseň o růži (1934), Masopust (1939). Služebníci neužiteční – příběh katolických misionářů vyšel v roce 1969 v Římě.

Na prahu války Durych převyprávěl pro mládež novozákonní příběhy, které nazval Z růže kvítek vykvet nám.

Menší ohlas měla Durychova dramata, po Svatém Jiřím (1920) následuje Svatý Vojtěch (1920), Lotr na pravici a Svatý Václav (1925).

Své dojmy z cest vydává jako Plížení Německem (1926), Pouť do Španělska (1929), Římská cesta (1933), Toulky po domově (1938).

Úvahám o umění jsou věnovány eseje Gotická růže (1923), Cesta uměním (1929), Otakar Březina (1930), Váhy života a umění (1933).

Historii své rodiny a svých předků věnoval „Kouzelný kočár“.

A. Novák vidí spisovatele jako mystika ve smyslném těle: „Durych myšlenkově i básnicky krouží kolem idejí lásky a milosti, chudoby a prostoty, utrpení a oběti, mučednictví a víry. Vyznavač dívčí naivity je proniknout smyslností až rozkošnickou.“ F. Langer vtipně vystihuje polemickou náruživost Durychovu: „Odvaha, která se zvláštní rozkoší naráží buřinky a trhá fraky.“ M. Štemberková o Durychovi napsala: „V tomto vojenském lékaři přežívá duch obránců Božího hrobu.“

Literární historici a kritici se znovu zabývají Durychovým dílem až po listopadu 1989. Připomenutí zaslouží konference v Hradci Králové věnovaná Durychovi uspořádaná v roce 1993.

Závěrem dovolte autorovi tohoto textu otázku: je Jaroslav Durych podle tvého soudu, laskavý čtenáři, spisovatel uznání nebo zatracení hodný?

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

Stomatologická klinika 1 LF UK a VFN Praha

Kateřinská 32

120 00 Praha 2

e-mail: otakar.brazda@centrum.cz