Dvě stě let od narození Ignáce Filipa Semmelweise

Ignác Semmelweis se narodil v početné kupecké rodině v tehdejším Budíně 1. července 1818. Byl německé národnosti, avšak sám se celý život považoval za Maďara, přestože se maďarsky nikdy dobře nenaučil. Po základní škole navštěvoval v letech 1829–1835 piaristické gymnázium v Budíně, rok studia absolvoval v Székesfehérváru. V letech 1835–1837 absolvoval na univerzitě v Pešti filozofii. Pak jej otec poslal do Vídně studovat práva. Ignáci se však práva nezamlouvala a přestoupil na medicínu. Po roce se vrátil do domovského Budína studovat 2. a 3. ročník, pak však opět odcestoval do Vídně, kde v roce 1844 promoval (2). Rozhodl se pro porodnictví a ještě téhož roku dosáhl magisteria. O rok později získal i magisterium chirurgie. Ve vídeňské všeobecné nemocnici (Wiener Allgemeines Krankenhaus) pracoval nejdříve v hrudní ambulanci (Brust-Ambulanz) pod vedením profesora Josefa Škody (1805–1881) a na oddělení vyrážek (Ausschlag-Abteilung) vedeného prof. Ferdinandem V. Hebrou (1816–1880).

Poté roku 1846 zamířil na asistentské místo porodnické kliniky prof. Johanna Kleina (1788–1856), jež byla tehdy největším porodnickým ústavem na světě. Mívala 6000–8000 porodů ročně. V roce 1839 byla porodnice rozdělena na lékařskou část (I. klinika) a tzv. babickou školu pro porodní asistentky (II. klinika). Na II. klinice se stal vedoucím dr. Franz Bartsch.

VÝZKUM HOREČKY OMLADNIC

V době Semmelweisova nástupu na porodnickou kliniku všude, i mimo Vídeň, byla kletbou porodnických ústavů nejen v Evropě, ale i v Americe horečka omladnic (febris puerperalis). Desetiprocentní úmrtnost se přijímala jako celkem snesitelná, výjimkou však nebyla úmrtnost dvacetiprocentní i vyšší. Rodičky umíraly velmi rychle za příznaků otravy krve. Ve Vídni tak umíralo okolo 2000 rodiček ročně. Nápadné bylo, že porody v domácnosti byly proti této metle rodiček daleko odolnější a úmrtnost mimo ústavy zřídkakdy přesahovala jedno procento.

Za příčinu horečky omladnic se považovali dva činitelé. Za zevní faktor byly považovány vlivy ovzduší, označované jako genius epidemicus. Za druhý příčinný faktor byly považovány změny v krvi rodičky způsobené těhotenstvím a změny v pevných částech těla, zejména v pohlavním ústrojí.

Mnohé nedělky umíraly brzy po porodu podobně jako na chirurgickém oddělení pacienti po operaci, i když byl výkon proveden správně. Jeden ze Semmelweisových kolegů si tehdy posteskl: „Je-li žena položena na porodnickou postel, je to podobné, jako by byla vydána katu!“ Ženy dostávaly po porodu vysoké horečky, měly kruté bolesti v břiše a zakrátko následovala smrt. Několikrát denně přicházel na kliniku kněz, provázený ministrantem s hořící svíčkou, aby dal mladým umírajícím matkám poslední požehnání.

„Nechci k doktorům! Nechtě mě doma!“, takovými a podobnými výkřiky se těhotné ženy očekávající porod bránily umístění na klinice, na níž pracoval i Semmelweis a kam přicházeli na praxi studenti lékařství. Všechny rodičky si tehdy přály, aby byly přijaty k porodu na oddělení, kde pracovaly výhradně porodní asistentky a kam neměli přístup právě studenti lékařství. I mezi veřejností se totiž vědělo, že na porodnickém oddělení se tak často neumírá jako na klinice.

Semmelweis se stal asistentem na klinice, které se řádění puerperální horečky rovněž nevyhýbalo. Vývoj úmrtnosti byl následující: 1839 – 5,4%, 1840 – 9,5%, 1841 – 7,7%, 1842 – 15,8%, 1843 – 8,9%, 1844 – 8,2%, 1845 – 6,8%, 1846 – 11,4%). Ve skutečnosti byla nemocnost ještě výrazně vyšší, neboť nemocné šestinedělky byly často převáženy na jiná oddělení.

Záhy si uvědomil rozdíl v úmrtnosti mezi klinikou Kleinovou a Bartschovou babickou školou. Táž budova, tytéž správní poměry, stejné jídlo, stejné prádlo, stejné ošetření – ale u Kleina zmíralo 3–5krát, někdy i 10krát více rodiček než u Bartsche. Semmelweise každodenní kupy mrtvol a marné pátrání po příčině uvádělo v zoufalství.

Semmelweis přicházel na kliniku časně ráno. Pitval mrtvoly zemřelých žen a u všech shledával totéž postižení: zánět porodních cest, zánět pobřišnice, ložiska hnisu v játrech i mozku. Dospěl k závěru, že horečka byla pouze průvodním jevem, kdežto základním onemocněním byla celková nákaza. Co ji však způsobovalo? Pátrání po příčině zabralo dobu dalších 2 let.

Na správnou cestu jej navedla téměř náhoda, spíše však bystrý úsudek. V březnu 1847 jej zarmoutila zpráva, že zemřel jeho nejlepší přítel, profesor soudního lékařství Jakob Kolletschka (1803–1847), kterého při pitvě poranil jeden z žáků do prstu. Koletschka onemocněl oboustranným zánětem pohrudnice, pobřišnice, perikardu, mozkových blan a hnisavým zánětem oka. Příčinou smrti byly mrtvolné části zanesené do krevního oběhu. Při důkladném pročítání pitevního nálezu přítele zjistil Semmelweis nápadnou podobnost příznaků smrtelné nemoci Kolletschkovy a šestinedělek. Tehdy si uvědomil, že on sám, jeho kolegové a hlavně studenti přenášejí vražednou infekci z pitevny rovnou na nešťastné rodičky na porodním sále (7). Tím se také vysvětlilo, proč na oddělení porodních asistentek neumíraly šestinedělky v tak vysokém počtu jako na klinice. Porodní asistentky mrtvoly nepitvaly!

Semmelweis usoudil, že obvyklé obyčejné mytí vodou a mýdlem k úplné očistě nestačí. Začal proto užívat chlorového vápna a totéž nařídil všem studentům opouštějícím pitevnu. A tak jestliže v první polovině roku 1847 zemřelo 12 % rodiček, v následujících měsících úmrtnost poklesla na 3 % a v roce 1848 činila jen 1,2 % (9). Postupně také poznal, že infekční činitel se může přenášet i vzduchem.

Přes prokazatelně výborné výsledky Semmelweisových opatření nebyla tato všude stejně příznivě přijímána. Na jeho podporu vystoupili např. Hebra, Škoda, Rokitanski, Haller a další. Prof. Škoda ve vídeňské Akademii dokonce uvedl: „Semmelweisův objev je jedním z nejvýznamnějších pokroků, jež medicína vůbec učinila.“ Vzhledem k tomu, že Semmelweis váhal zveřejnit své výsledky, učinil tak za něj Hebra již v roce 1847 (3).

Rok 1848 byl také rokem revolučních vystoupení proti rakouské monarchii, které se odehrály nejen v Praze, ale také v Budapešti. Prof. Klein jako patriotický konzervativní Rakušan rodilému Maďarovi Semmelweisovi příliš nedůvěřoval, ač ten se žádných protirakouských akcí nijak nezúčastnil. Byl to však asi důvod, proč, když v březnu 1849 vypršel Semmelweisův úvazek na I. klinice, dal prof. Klein přednost jeho konkurentovi K. Braunovi. Semmelweis tak byl nucen kliniku opustit.

Po opakované žádosti byl v únoru 1850 habilitován docentem „pro teoretické porodnictví s praktickými demonstracemi na fantomu“. Nikoliv tedy pro praktická cvičení na mrtvolách, v nichž viděl nepostradatelný pramen svých dalších studií.

PO ODCHODU Z VÍDNĚ

Aniž se rozloučil se svými přáteli, opustil Vídeň a jen několik dnů po svém jmenování docentem se vrátil do Budína.

V témže roce ještě 5. května stihl vystoupit s přednáškou „Über die Ursachen des Kindbettfiebers“ na zasedání lékařské společnosti (Gesellschaft der Ärzte) ve Vídni, avšak opět bez jakéhokoliv uznání.

V Budapešti tím méně věděli něco o jeho převratných objevech a dvorní rada Ede Florián Birly (1787–1854), profesor porodnictví na univerzitě v Pešti, dokonce učil, že horečka omladnic je vyvolána nečistotou střev a všelékem jsou proto projímadla. Postupně si však i v Budapešti Semmelweis vydobyl pověst hledaného a úspěšného lékaře, zejména po zlepšení poměrů a léčebných výsledků v nemocnici sv. Rocha, kde pracoval. Úmrtnost zde postupně klesla až na 0,85 % (5).

Po smrti Birlyho se přihlásil do konkurzu vypsaného na místo jeho nástupce. Jeho protikandidátem byl dr. Karl Braun (1822–1891), který působil po odchodu Semmelweise ve Vídni. Je zajímavé, že zatímco Semelweisovi maďarští kolegové hlasovali pro Brauna, byli přehlasováni vídeňskými kolegy, pro něž vedle odbornosti byla rozhodující i znalost maďarštiny. A tu Braun vůbec neovládal. Nástupcem prof. Birliho na univerzitní porodnické klinice se tak stal Semmelweis. Znovu se pustil do nápravy provozního i jiného nepořádku, přednášel studentům i porodním asistentkám, chodil na vizity, vedl rozsáhlou administrativu, zkrátka činností v Budapešti byl plně uspokojen.

V roce 1857 se oženil. Jeho manželkou se stala pohledná 18letá Mária Weidenhoferová z rodiny zámožného pešťského obchodníka. Manželé měli postupně pět dětí, z nichž se však jen nejmladší dcera dožila dospělosti, vdala se a založila rodinu.

Přes všechny vlastní úspěšné výsledky Semmelweisovi nadále znepříjemňoval život závažný problém – a tím bylo stálé odmítání či kritika jeho dosavadních poznatků, jím samým mnohokrát ověřených. Mezi jeho kritiky patřili zejména Karl Braun ve Vídni, August Breisky v Praze, Joseph H. Schmidt v Berlíně, Carl M. Levy v Kodani a zejména Rudolf Wirchow v Berlíně, který byl pokládán v lékařských kruzích za nejvyšší autoritu. Semelweis viděl, že musí více publikovat. Několik maďarsky psaných příspěvků do Orvosi hetilap ještě žádného mezinárodního věhlasu nezaznamenalo (1).

Pak se pustil do rozsáhlé monografie s názvem Die Aetiologie, der Begriff und die Pofylaxis des Kindbettfiebers (O etiologii, pojmu a profylaxi horečky omladnic), která vyšla v roce 1861 (6). Semelweis si od jejího vydání sliboval, že se „stane požehnáním praktického života a zažene hrůzy z porodnic“. Ani ta však jeho odpůrce nepřesvědčila, nebyli ochotni přijmout doktrínu, že akutní zhoubná zánětlivá reakce rodiček je vyvolána jedinou zásadní příčinou – infekčním materiálem přenášeným nečistýma rukama. V knize Semelweis obšírně vysvětlil, jak došel ke své teorii, zachytil chronologicky všechny fáze svého myšlenkového postupu a vyvrátil podrobně námitky svých odpůrců. Neodpustil si kritická slova na nejvyšší představitele tehdejšího medicínského světa. Na adresu jednoho ze svých největších odpůrců würzburgského profesora porodnictví Scanzoniho (plným jménem Friedrich Wilhelm Johann Ignaz Scanzoni von Lichtenfels, 1821–1891) v jednom z otevřených dopisů (6) napsal: „Budete-li nadále vychovávat studenty svým bludným učením, pak vás prohlašuji, pane dvorní rado, před celým světem za vraha. Lékařská historie vám přisoudí pojmenování lékař – Nero.“ (8)

Ačkoliv úspěch knihy nebyl nijak oslnivý, postupně během šedesátých let 19. století přibývalo jeho příznivců ba i významných vědeckých jmen, která stála bezvýhradně za jeho učením. Jeden s nových vedoucích vídeňské babické školy dr. Joseph S. Späth (1823–1896), ač původně Semmelweisův odpůrce, pronesl dokonce plamennou řeč na obranu jeho nauk. Dokonce prohlásil, že „už se nesmí vyskytnout odborník, který by o správnosti Semmelweisových názorů nebyl přesvědčen.“

Semmelweis sám však tato vítězství svých teorií už nevnímal. Stával se náladovým, jednou byl krajně veselý, jindy rozzuřený do zběsilosti. Od roku 1865 se u něj začaly projevovat vážné duševní poruchy, z dnešního pohledu odpovídající Alzheimerově nemoci. Byly mu doporučovány lázně Jeseník, ale pro horšící se stav nakonec z plánovaného pobytu sešlo. Na radu lékařského konsilia jej rodina převezla do ústavu pro choromyslné ve Vídni. Byl umístěn do Dolnorakouského zemského ústavu pro choromyslné v Döblingu. Když mu personál bránil v procházce do města, začal zuřit a museli mu nasadit svěrací kazajku. Při kontrole objevil ošetřující lékař na prostředníku pravé ruky drobné poranění, údajně po nějaké dřívější gynekologické operaci. Rána zesnětivěla, provalila se do kloubu a postupně se vytvořily četné hlízy na pravé paži, později i v oblasti hrudníku a za příznaků pyopneumothoraxu Ignác Semmelweis 13. srpna 1865 zemřel. Sekční nález zněl: četné hlízy, překrvení mozkových blan, překrvení a úbyť mozku s chronickou vodnatelností, šedé zvrhnutí míchy. Podle jedné z teorií k jeho smrti vedla poranění způsobená fyzickým násilím ze strany personálu ústavu v obdobích jeho záchvatů.

Semmelweis nebyl prvním, kdo poznal příčiny horečky omladnic a cestu k její prevenci. Již v roce 1786 k podobným závěrům došel Thomas Denman (1733–1815) a v první polovině 19. století četní další angličtí lékaři. v roce 1843 Američan Oliver Wendell Holmes (1809–1894) formuloval jednoznačné zásady o porodnické čistotě (4). Semmelweisovi je však nutné přiznat nesmrtelnou zásluhu, že aniž znal anglosaské zkušenosti, byl první, kdo s přísnou logikou stanovil celý a jasně definovaný postup poporodní infekce a ukázal jak jí předcházet (2). Plným právem mu tudíž patří přízvisko „zachránce matek“. Jeho jméno nese budapešťská univerzita (Semmelweis Egyetem) zahrnující dnes šest fakult. Semmelweisovo muzeum historie medicíny najdeme tamtéž v jeho bývalém bytě.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK

Lidická 6, 301 00 Plzeň

e-mail: jaroslav.novak@lfp.cuni.cz