150 let od úmrtí Jana Evangelisty Purkyně (1787–1869)

„Purkyně patří k velikým zakladatelům a křisitelům přírodních a lékařských věd. Jako každý vědecký pracovník je částečně dítětem své doby, částečně však velkou samostatnou individualitou, ve které se šťastně spojily vynikající vlohy duševní i tělesné. Je třeba zdůrazniti obojí, neboť velice často je geniálnost zatížena slabým tělem, takže se nemůže projeviti v životní práci. Purkyně netrpěl mnoho nemocemi a lze se domnívati, že jeho životní optimismus značně přispěl k tomu, že dosáhl tak vysokého věku.

Duševní jeho vlohy byly mnohostranné. Byl jedním ze vzácných mužů, kteří ve všech oborech, ve kterých pracovali, vykonali pozoruhodné práce. Byl především velice dobrým pozorovatelem. Rozpoznal důležitost nových Metod a tam, kde nemohl převzíti Metody staré, vymyslil nové. I když jenom zaznačil možnost nových Metod, byly to geniální myšlenky, které byly později uskutečněny a velmi dobře se osvědčily. Vzpomeneme jenom jeho myšlenky na mikromanipulátor, oční zrcátko, Metodu výzkumu trávení žaludečního a kinesiskop, který obsahuje zárodek užití kinematografu v přírodních vědách.

Purkyně si uvědomoval mnoho zjevů, kolem nichž jiní chodili bez povšimnutí. Když jednou byly objeveny, zdály se poté býti samozřejmými. Daleko více si všímáme zjevů neobvyklých abnormit, nežli těch, kterými se přírodní zákony projevují všude a stále. A přece přírodní vědy nemohou a nesmí býti snůškou kuriosit a neobvyklostí. Daleko důležitější jsou zjevy, jež můžeme označiti jako normální.

Každý má četné smyslové vjemy a přece to byl především Purkyně, který se otázal, jak vznikají a jaká je jejich zákonitost. Nejen že se otázal, on také odpověděl a užil k odpovědi zcela originálních Metod pozorování sám na sobě. Každý viděl a vidí na svých prstech papilární linie, ale nikomu před Purkyněm nenapadlo, aby se zeptal, zdali v jejich průběhu není nějaká zákonitost.

Purkyně byl genius objevitelský, byl však ještě více. Své objevy duševně zpracoval a učinil je východiskem úvah často jen stručně naznačených, jimiž se zařadil do myšlenkového světa vědeckého. Měl však také živé pochopení pro potřebu sblížiti vědu se životem. Stal se jedním ze zakladatelů moderního lékařství, které dodnes s prospěchem z jeho pozorování může čerpati. Zakládal je na pokusu, kritickém a objektivním, ale dovedl také zde užíti své heautognostické metody klasických způsobem. Sem třeba počítati také jeho snahy tělovýchovné, pedagogické, těsnopisné, jeho upozornění na nevýhody ruské azbuky atd. (Pozn.: heautognoze = sebepozorování a sebepoznávání vlastního organismu).

Vzdělání lidu považoval za základ národního bytí a odtud plynuly jeho veliké snahy popularizační. Všecku svou všestrannou činnost vědeckou a učitelskou provázel zájem o umění, jmenovitě o poesii. Umění bylo mu doplněním a osvěžením a doplněním vědeckého poznání. Stejně jako jeho přítel J. W. Goethe byl vyrovnaným duchem, plným lidskosti a nejlepších snah všecky své síly věnovati pravdě, kráse a lásce k národu a tím i k lidstvu.“

Tato slova napsal v úvodu ke sborníku statí k 150. výročí narození J. E. Purkyně (6) botanik prof. PhDr. RNDr.h.c. Bohumil Němec, děkan Filozofické fakulty UK v letech 1919–1920 a rektor UK v letech 1921–1922 (5).

V neděli 28. července 2019 uplynulo 150 let od úmrtí ve světě nejznámějšího českého vědce a zároveň i předního představitele českého politického a společenského života 19. století Jana Evangelisty Purkyně (1787–1869). S dvoudenním předstihem připomněla v pátek 26. července 2019 dopoledne toto výročí Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně na Vyšehradském hřbitově v Praze. Její předseda prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc. zde společně s rektorem Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomášem Zimou, DrSc. a prorektorkou Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem RNDr. Alenou Chvátalovou, Ph.D. uspořádali pietní akt, při němž zaznělo několik krátkých projevů.

Předseda ČLS JEP prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc. vyzdvihl osobnost J. E. Purkyně jako nejvýznamnější vědecké osobnosti v našich dějinách. V celé řadě zemí se o J. E. Purkyněm dozvídá každý, kdo si otevře učebnici pro základní či střední školy, každý zdravotně vzdělaný ví, kdo byl Purkyně. ČLS JEP vydala před dvěma léty při příležitosti jubilea Purkyňova narození publikaci pro odbornou veřejnost (8), další dvě publikace pro laickou veřejnost vycházejí letos (1, 2). Je třeba připomínat Purkyňovy zásluhy o českou vědu a po roce 1850 i o českou společnost. I v těchto dnech je třeba osobnost Purkyňovu připomínat i s ohledem na skutečnost, že zájem veřejnosti o přírodní vědy a medicínu klesá.

Rektor Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc. zdůraznil, že místo J. E. Purkyně ve světové vědě je věčné, a to nejen kvůli jeho objevným výzkumům, ale také díky založení prvního fyziologického ústavu na světě ve Vratislavi, založení ústavu při LF UK v Praze v Palackého ulici, jeho jméno nese Česká lékařská společnost, Purkyňova nadace i univerzita v Ústí nad Labem. Purkyně byl osobností vpravdě renesanční s mnoha zájmy a významně přispěl k poznání funkcí lidského těla.

Předsedkyně Akademie věd ČR prof. RNDr. Eva Zažímalová, CSc. připomněla, že Purkyně se zasazoval o založení národní akademie věd, ve spise Akademia (1861) vycházejícím na pokračování v Živě v letech 1861–1863 (3) dokonce navrhl její koncepci. Československá akademie věd v roce 1965 zřídila čestnou oborovou plaketu J. E. Purkyně, kterou oceňovala vynikající výsledky vědecké práce v biologických a zejména biologicko-lékařských oborech. Akademie věd ČR ji od roku 1995 uděluje jako čestnou oborovou medaili za zásluhy v biomedicínských vědách. Purkyně byl pionýrem ve svém oboru a musel se často vyrovnávat i se značným nevděkem okolí. ČAV se k odkazu Purkyněho hlásí mj. i tím, že podporuje jím založený časopis Živa.

S krátkými pozdravnými projevy dále vystoupili také prorektorka Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem RNDr. Alena Chvátalová, Ph.D., senátor prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc., prezident České stomatologické komory doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc., praprapravnuk J. E. Purkyně MUDr. Ivan Fišer, Ph.D. a další.

Na závěr vzpomínkového aktu položili zástupci přítomných institucí k Purkyňovu hrobu věnce a květiny.

Kdyby své objevy Purkyně učinil nyní, dostal by za ně několik Nobelových cen. On za své objevy dostal státní ocenění rakouská i pruská a na konci života byl povýšen do rytířského stavu. Vedle své vědecké činnosti byl i velkým českým vlastencem a politikem. Jeho pohřeb na vyšehradském Slavíně byl slavnou celonárodní událostí druhé poloviny 19. století (8) za účasti domácích i středoevropských celebrit vědy, kultury a politiky.

Jan Evangelista Purkyně se v anketě Největší Čech umístil na 40. místě mezi Alfonsem Muchou a Pavlem Nedvědem. V kontrastu s jeho zásluhami je to na první pohled divné. Česká republika se však ve výzkumu tzv. zdravotní gramotnosti umístila na jednom z posledních míst v Evropské unii. Lidé málo vědí o zdraví, vzniku a prevenci nemocí, natož o historii medicíny. Připomínání osobnosti Jana Evangelisty Purkyně je proto i dnes významné a jeho život je stále předmětem bádání (9).

Závěrem uveďme několik Purkyňových myšlenek, přibližujících jeho osobnost. Když v roce 1853 začal vydávat časopis Živa, dal mu do vínku tuto zásadu: „Nestačí pouze povrchní zprávy a hravé, nedostatečné miliskování s přírodou, ráz naší doby požaduje vážné, neúnavné úsilí!“

Od začátku svého bádání zdůrazňoval heslo „Věda to moc“ a varoval, že „národ, který skrblí na vědě, sám sebe k nižšímu stupni odkazuje“.

Když se ještě v květnu 1868 účastnil položení základního kamene Národního divadla, prohlásil: „Mám čest zastupovati při dnešní slavnosti vědu. Věda a umění jsou odedávna spolu spojeny. Umění klestí cestu, věda pokračuje a končí. Ať žije věda a umění vědecké.“

Málo se připomíná, že kladl důraz na významnou roli pohybové aktivity v životním stylu člověka. Uvádí mimo jiné: „Lidé, již se zabývají klidnými pracemi, sedíce nebo stojíce bez namáhavých pohybů, uvykají krátkému a mělkému dýchání, mohou tím dáti příčinu k chorobám plicním a krevním, pročež se jim radí, aby při svých zaneprázdněních na hluboké dýchání ohled brali anebo čas po čase tělocvičnými pohyby činnost hrudi oživili.“

A na jiném místě dokazuje: „Zvláštní mívá zájem ohledání prsou a těla pro dietetiku a gymnastiku, kdežto na pohyblivost žeber, klíčku, lopatky a pak na stálé rozšíření prsou následkem tělocviku zřetel se obrací….“, ….. „za našich časů, kde tělocvik vůbec velké rozšířenosti a oblíbenosti dosáhl, může se každý, kdo vede život málo pohyblivý, oddav se gymnastickému cvičení, za málo týdnů přesvědčiti, jak obsah dýchání na spirometru a síla dýchání na pneumometru vystoupily“ (4).

Výstižně osobnost Purkyňovu charakterizuje i epitaf na náhrobku na vyšehradském Slavíně: „Pokud a kde Bůh žíti povolí, buď věren vlasti, víře, příteli!“

MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.

Ústav tělovýchovného lékařství LF UK, Plzeň